Pouť kostelní o svátcích Velikonočních

Začalo to výpadkem proudu. Ne, že by to na můj čtvrteční podvečer, kdy jsem se po delší době zase pustila do vyřizování pošty, mělo nějaký valný vliv, ale normálně by mě asi po nějaké době to internetové odpojení přeci jen začalo trošku vadit. Dnes byl ale čtvrtek velikonoční, tedy večer před pátečním svátkem a tudíž večer, kdy rodiny či skupinky jakéhokoli věku i charakteru vyrážejí do kostelů. Ani má rodina – respektive mí rodiče – netvořili výjimku a tak jsem už předešlého dne projevila o tuto akci zájem a vyrazila jsem s nimi.

Dubnové večery v Coche mě naprosto okouzlují. Obloha je v těchto dnech zcela bez mráčků a po dosti parném odpoledni přichází pak večer vlahý, s oblohou posetou hvězdami. Vypadený proud v celé čtvrti pak navíc umožňoval hvězdám ještě o něco víc ukázat svůj zářící talent a tak, když jsem po chvilce čekání u auta (než rodiče připravili jídlo pro strážníka) nasedala dovnitř, už tehdy se ve mně asi nějaké cesty k duchovnu začaly otvírat.

Jako první jsme přijeli na náměstí, kam mě maminka vzala můj úplně první večer v Cochabambě. Přiznám se, nepoznala jsem ho. Náměstí teď bylo plné lidí obklopující stolky, u nichž si vychutnávali tolik typické a především výtečné Api con Pasteles (kukuřičný nápoj a smažená sýrová nafouklina) – mé vůbec první Bolivijské jídlo, co jsem na území tohoto státu pozřela a které doposud zůstává na řebříčku těch nejoblíbenějších.

My prvně vkročili do chrámu, já vyfotila pár fotek (popravdě v porovnání s Francií, nebo třeba i našemi českými kostely, ty místní nejsou nijak turisticky atraktivní) a poměrně rychle jsme se zase protlačili zpět. Přidali jsme se k těm, co obklopují stolky a chvíli si taky pochutnali na místní specialitě.

Pak jsme se zas vydali dál, potkali pár známých (jak rodiče, tak poté i já – juchů, zas se cítím o něco víc Cochabambsky) a vešli do dalšího, na výzdobu ještě mnohem chudšího chrámu. Zato atmosféra, dodávaná navíc nádernou hudbou mladého sborečku, ta byla působivá. Po chvíli jsme ale zase vyrazili dál, tentokrát zpět k autu, které nás o trošku vzdálilo od místních davů. Tak jsme navštívili další tři kostely, respektive budovy s přistavěným či všeljiak zimprovizovaným oltářem, přesto však místa s atmosférou více než vřelou a otevřenou k rozjímání.

Předposlední chrám už zase byl o něco frekventovanější, čehož opět využili pouliční prodavači a mě tak dali rodiče ochutnat místní lahůdku – takzvané červené jablko, což je jablko obalované v té pouťové přeslazené lízátkové hmotě a kokosu, což může znít sebepodivněji, ale zas jsem upravila svůj sladkostní žebříček J.

U posledního chrámu už jsme všichni tři napůl klinbali, tak jsme si jen vyslechli pár motliteb (a já ke svému překvapení rozpoznala Otče náš a Svatá Marie) a vyrazili směrem k domovu. Však zítra nás taky čeká náročný den, správně tu totiž je zvyk, že se jí 12 jídel, jako za každého apoštola (nebo každý měsíc v roce? Teď si nejsem jistá), což je pro Bolívijce o to náročnější, že žádné z nich nesmí obsahovat maso (stejně jako celý tento týden, který jsem si, přiznám se, právě proto opravdu vychutnala). Ale to mi rodina jen sdělila, když jsem se ptala na místní Velikonoce a hned dodali, že už je to dávno, co oni jídávali 7 a teď už prý zůstávají jen na třech. Tak uvidíme, jaké budou mé první velikonoce bez pomlázky…

Zavolám ti.

Společně s „uvidíme se“ a „dám ti vědět“ je tohle výraz, na který v Bolívii narazíte asi tak často, jako v Česku „dem na jedno“. A stejně tak jako tahle známá česká lež neplatí ani ona slova Bolivijská. Což jak vidíte, jsem si uvědomila více jak po dvou měsících tady. A vlastně nebyl to ani tak můj postřeh, jako mé místní maminky, na některé mé plánované, ale neuskutečněné akce, která zareagovala způsobem, že mi dala přečíst pár anekdot z AFS příručky a pak mi k tomu vysvětlila, že místní jsou prostě takoví. Zcela nadšeně s tebou domlouvají to, či ono - a v dané chvíli to nadšení opravdu hrané není - ale pak se prostě neozvou a hotovo. Když sem se tedy ptala, co s tím, řekla mi jen – netlačit, nechat to být a zařídit se jinak, prostě na ničem moc nelpět, stejně jak to dělají oni. A je fakt, že přesně to sem poslední dobu dělala tak sem se víc zaměřila na četbu a studium jazyka a hudbu a běhání a tančení a filmy... Až se nakonec stalo očekávané a já v sobotu večer nevěděla, jestli půjdu s tou do divadla, nebo s tou na kafe. Nakonec sem zvládla obojí spolu s dalším krokem k poznání místní kultury J

Jen ještě dodám, aby bylo mé svědectví úplné, u rozhovoru byl i můj 29 letý brácha, který se přidal, že záleží na tom, jak moc ti na dané akci záleží. Pokud je to něco, co je pro tebe opravdu důležité, stojí za to opravdu se shánět a zavolat třeba i více lidem (byť oni řekli, že ti dají vědět), protože někdy prostě jen pro nadšení z jiné věci, zmizí staré nadšení za horami, což ale nic nemění na tom, že když se s tebou pak zase uvidí, nemůžeš vyvolat zase nadšení nové… Prostě sleduj a uč se, zde máš Carpe Diem živě!

Když jsem chtěla trochu samoty a přírody aneb fiestě se v Bolívii nevyhneš :))

Dnes (pátek 8.4.) jsem popravdě neměla moc chuť zúčastnit se další z oslav (nerozumím tomu, ale co jsem přijela, každý týden tu má někdo ze třídy narozeninovou párty) a jelikož můj mobil opět stávkoval, rozhodla jsem si splnit touhu, kterou mám, co jsem viděla první obrázky Cochy, a která se jen násobí každým pohledem z okna, cestou ze školy… A to vyrazit do kopců, do lesa, na vyhlídku, poznat zase další kouty tohoto města tisíce tváří… Tak jsem si připravila foťák, mp3, něco na psaní a co nejdřív jen to po obědě šlo, už jsem si to funěla do kopce. 

Slunko celkem pálilo a kopec nebyl zrovna nejmenší, tak jsem zrovna závratnou rychlostí nekráčela, ale měla jsem před sebou celé odpoledne a tak dobrou náladu!!

Když jsem konečně dorazila na místo, kde byl les a opravdové kopce na dosah ruky a zároveň pode mnou nádherný výhled na celou polovinu města, dopřála jsem si chvilku odpočinku a rozjímání. Usadila jsem se a při pohledu na letiště, na němž jsem před dvěma měsíci a kousek přistála, vyvolalo tok tisíce vzpomínek.

 Po chvíli úsměvné nostalgie, projelo však kolem několik aut, z nichž v jednom na mě nadšeně mávala jedna bývalá maturantka z mého gymplu, Barča, co byla s AFS na rok v Česku. Nedbala jsem tomu moc pozornosti a dál se věnovala psaní. Po chvíli se ale ohlídnu a kráčí směrem ke mně. Prý, že jim zrovna skončilo zkouškový a tak si se spolužákama z vejšky vyjeli na kopec trochu to oslavit.

Přizvala mě a už jsem byla součástí oslavy. Tyhle spontánní akce tady vážně miluju!! Kopce jsem nechala kopci, stejně mě upozorňovali, že není zrovna nejbezpečnější vyrážet tam sama (což jsem sice původně věděla patřičně se na to připravila pepřákem a obezřetností, ale občas věřím na osud a tak jsem si řekla, že bude přeci jen lepší vyrazit tam někdy s místními a tohle odpoledne si užít s těmito nově poznanými). Kolem páté musela pak Barča a většina ostatních domů, ale pozvala mě k sobě, tak jsme strávili celý večer povídáním o všemožných zážitcích mých odtud a jejích z Česka. Dostalo se dokonce i k poslouchání Nesem vám noviny, a když jsem pak večer už opravdu musela domů, vyrážela jsem zcela nadšená z tisíce nových zážitků a s pocitem, že je Chocha zase o něco víc taky mým městěm.

Den bez aut

Už jsem párkrát zmínila, jak je to v Bolívii s dopravou, tak věřím, že jakousi představu o přeplněných silnicích a neustále troubících autech, pro něž rádoby přecházející chodec znamená nanejvýš tak zesílení klaxonu máte. Tak si teď stejně reálně zkuste představit, když se vyhlásí Día de peaton, tedy den chodce. Tentokrát to byla neděle 3.4., od 9 od rána do 5 do večera. Pro většinu místních to tedy znamená výlet na kole, pěšky, někteří jen vytáhnou fotbalák či na hlavní třídě napnou volejbalovou síť a hrají. Pochopitelně hned jak jsem o tom slyšela, okamžitě jsem s návrhem vyrazit na kole souhlasila a hned jsem zjišťovala, jakou část Cochy bych mohla poznat. Vyrazili jsme hned po obědě (musel s náma jít tatínek – jen se setřenkou a ségrou by to nemuselo být zcela bezpečný, dnes především proto, že ony trasu zrovna dobře neznají – a on před obědem pracoval), tedy kolem půl druhé. Byla jsem nadšená!! Ulice plné lidí, přitom však tak neuvěřitelně klidný! 

tak vypadala většina ulic, některé prázdnější, některé plnější, ale vždy tak neuvěřitelně klidné, v porovnání s bezustání troubícími auty bez jakéhokoli respektu k chodcům

Nemluvě pak i o těch ne tolik hlavních, které byly prázdné v úplném slova smyslu. Užívala jsem si po opravdu dlouhé době jízdu na kole, kterou jsem celou profotila (boužel jsem si zapomněla nabít baterky, tak jsem musela svého miláčka vyměnit za foťák mé sestřenky, tak jsou fotky trošku menší kvality, nemluvě pak o tom, že jsou všechny focené za jízdy). Asi po pěti minutách jízdy – co mě také naprosto okouzluje, jak rovná Cochabamba je (i když jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo si to myslí, tak jsem za celý výlet urazila asi dvojnásobek co mí společníci, protože čekání ani příliš pomalá jízda nejsou zrovna mí kmošiJ) – dojeli jsme už na místo, které jsem neznala. Pak jsme tedy projeli i centrem či mnou už dobře známou Canchou (ten veliký trh se vším), ale zase jsem poznala další části Cochy. 

tatínek v popředí Canchy - boužel dosti mizerně vyfocené a hlavně - tohle je jen ubohoučký kraj, co jsme míjeli...

Po takové půhodině ne zrovna rychlé jízdy dorazili jsme na místo a já jen nestačila koukat! Jako bysme dorazili do jiného města!! Obrovské polozarostlé jezero, celé obklopené zelenými kopci, mezi nimiž a jezerem se klikatí obrovitánská cesta – dnes plná lidí – a také je zde spoustu obydlí všeho druhu – od nejluxusnějších vil či obrovitánského golfového hřiště po nedostavěné cihlové cosi.

zas trošku jiný svět..

Celou Lagunu jsme tedy objeli a asi v půlce (přesvědčená, že teď jsme na kraji města) koukám před sebe a začínám zcela pochybovat o svém orientačním smyslu. Já myslela, že město, ze kterého jsme vyjeli, by celkem logicky mělo být za mnou, jakto, že ho vidím před sebou? Na mou otázku mi se smíchem odpověděl tatínek – to je druhá část Cochabamby. No jen si to představte – vyjede z Prahy a vidíte před sebou Prahu – tohle přirovnání je asi tak nejblíž k tomu co jsem viděla, alespoň co se velikosti týče, struktura města i příroda jsou tu pochopitelně zcela odlišné.

neotáčela jsem se, tohle je opravdu pohled před sebe, po projetí centrem i krajem města...

Objeli jsme lagunu a vydali se na drobné stoupání na cyklostezku, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou zpět. Tak se mi naskytlo několik překrásných výhledů a už jsme byli doma.

počasí nám po předešlém propršelém dni opravdu přálo!!

Se sestřenkou i ségrou nadšeně jsme se pak domluvili, že takových nedělí by mohlo být víc a tak auta neauta, skouknem mapu Cochy a zahájíme zevrubné seznamování s tímhle městem všech tváří.

více fotek z tohoto výletu jako obvykle na gringa.rajce.net

Na nedostatek kultury si tu nestěžuju :))

Před chvílí (čtvrtek 31.3., něco kolem 11 večer) jsem se vrátila z místního divadla. S Laurou a Caro jsme se byly podívat na vystoupení děcek ze školy, kteří tentokrát předvedli své umění baletní a výrazového tance. Byla jsem uchvácená. To jsou tu ty momenty, kdy se mi tu daří žít daným okamžikem. Možná je to taky společností těch dvou Evropanek, které právě pro tohle Bolívii tak milují a mě se to s nimi pak snadněji učí. Každopádně si přestávám myslet, že se na téhle škole nic nenaučí, co na tom, že neví, kdy byla francouzská revoluce, pro to, co předvedli dnes, se jim to dá snadno odpustit.

nemusíme být v divadle, abysme měli sklony k hraní, ale tentokrát opravdu v divadelním salónku jsme :)

Jediná fotka, co z toho dokonalého představení mám, tak pro vaši představu a mé uchování vzpomínky