Loučení a zpověď pocitů, co vás na AFS pobytu můžou potkat

Přiznávám se, posledních pár měsíců to tu na blogu dost flákám a tak teď možná bude tožku obtížnější popsat celkovou situaci…

Pokud si vzpomínáte na Lauru, mojí tady asi nejbližší duši a nejlepší kamarádku, snad se vám i vybaví, že jsem tu měla jedno období, kdy jsme se příliš nemusely vidět. Myslím, že to bylo hlavně způsobené její nezlomnou láskou k Laredu a mou tehdejší doslova alergií na tuto školu. A nevím, jestli to bylo její zásluhou, zásluhou možnosti, že můžu odejít nebo prostě mého nového odhodlání na vše se podívat jinak, s větším respektem a všestrannějším pohledem, snad to vše dohromady a navíc pak ještě příchod nové spolužačky, co byla na rok v Japonsku, mé narozeniny a celkově spokojený život, to všechno asi způsobilo, že školu nejen přestávám nenávidět, ale snad i nějakým způsobem mít ráda.

A co se Laury týče, staly sme se opět, jen ještě hlouběji, spřízněné, téměř neoddělitelné duše (to mě vážně fascinuje, člověk si řekne, rok, tak krátká doba v porovnání se životem, jenže ono na tomhle roce něco je, že tu všechno de tak nějak zrychleně, tak, že se s někým znáš sotva pár měsíců a cítíte, jakoby to byla věčnost…).

Tak abych se dostala k jádru věci, jde o to, že všem zahraničním studentům, co tu byli na rok (nebo přijeli se mnou a jsou tu na půl) nadešel čas loučení. A popravdě, přijdu si asi dost pragmatická, beru to, že prostě život jde dál, ušli jsme spolu kus cesty a teď je čas kráčet dál každá zas jinou cestou (neříkám, že jsem si nepoplakala, a že ještě nějaké ty potoky nečekám, popravdě ono mě to čas od času i baví). Hlavním důvodem ale, proč to tu všechno zmiňuju je ale to, že i na mě tak chtě nechtě dolehlo to uvědomění, že tenhle rok není věčný, že jednoho dne prostě skončí a byť vím, že mám před sebou ještě o něco víc, než polovičku, místní odjezdová horečka mě tak nějak nakazila přemýšlením nad tím, jaké to asi bude, až se vrátím, jestli budu hned chtít všechny vidět, nebo jestli budu vymýšlet, jak se nedostavit na letiště v La Paz… Věřte mi, nedošla jsem k závěru, myslím, že bych ani neměla, nemělo by to především žádný smysl, protože to, co si myslím teď se může každým dnem změnit, co mi ale přišlo zajímavé je úvaha o tom, že teď, když je to s vidinou „někdy“ se rozhodně vrátit chci, protože prostě v Česku mám kořeny (ať už jde o čistě nacionální pocit, opravdovou rodinu či přátele) a ty prostě nemůžu nadobro opustit, ale přiznám se, že právě tenhle pocit je úplně ze všeho nejlepší. Pocit, že žiju tady, v Bolívii (a popravdě si myslím, že na zemi téměř nezáleží, snad jen, že tady je člověk ještě blíž k onomu slavnému carpe diem), přítomností, prožívám naplno každý okamžik, učím se samostatnosti, zodpovědnosti i svobodě a když se náhodou něco nedaří a už nezbývá sil se s tím vypořádat tady, v tomhle životě, jako záchranná vesta je tu pocit, že do téhle země nepatřím a jednou se vrátím domů. Další doznání je pak to, že tahle vesta se ocitá čím dál víc na dně skříně, a mým domovem se stává čím dál víc Cochabamba, přesto ale nevěřím, že přijde jednou den, kdy všechno české zapomenu či zavrhnu a budu vymýšlet, jak tady zůstat na pořád.

Trochu pokrytectví

Pro začátek zmíním, že Bolívie je jedna se zemí, kde se nejvíc konzumuje maso, především tedy hovězí, které tu jí opravdu denně, ale rozhodně nepohrdnou ani ovčím ani vepřovým, ani kuřecím, ani lamím ani alpačím, hodně v pozadí pak zůstává rybí.

Zároveň se tu však, řekla bych snad víc, než kde jinde, ale to může být subjektivní, setkáváte s neustálým „jé, to je krásnej pejsek“ a „miluju zvířata“ a „ať si klidně zabíjí lidi, ale někdo vztáhne ruku na zvíře a já mu ukážu“ (tuhle větu sem slyšela od jednoho svýho kamaráda extrémního milovníka všech masových pokrmů).

Vždycky jsem to tak nějak přecházela, nikdo není dokonalý a jistojistě jsou takoví lidé i v Česku (už jen na Salaru sem se s podobným chováním v případě lamy a jejího masa k obědu setkala s podobnými reakcemi od všech Evropanů – co se týče mě, já to řeším tak, že zvířata moc neprožívám, ale popravdě, vyjma kuřete a ryb, ani moc neprožívám jejich maso a v mé rodině, co to jen de, se mu vyhýbám), ale dnes ve mně na okamžik přeci jen zabublala krev a to když při obědě (klasickém – hovězí s rýží, bramborami, zeleninou a dnes navíc i kuřetem ze včerejška), zase se maminka (Ruth) s bráchou baví o tom, jak připravit určitý druh masa, co nedávno viděli a najednou ve zprávách běží, že byl objeven něco jako sklad s mrtvými zvířaty. Byly ukázány obrázky, nevím, jak to popsat, ani nebylo moc poznat, co za zvířata to bylo, byly pověšení za krk, bez chlupů, vysušení, jen průhlední kůže a veliké oči, jako embrya, kdybych hledala přirovnání. 

něco na tento způsob, jen čerstvější, tudíž byla více vidět svítivě oranžová kůže; tohle je navíc fotka z internetu, z Čarodějnického trhu (hojně navštěvovaného turisty) v La Paz

A nebylo to nijak obrovské množství, řekla bych tak 50 maximum. No a když jsem se ptala, k čemu jsou, bylo mi vysvětleno, že slouží k určitému rituálu, co se začíná znovu objevovat, údajně s důvodů, že prezident je Indiánského původu a lidi tak mají nutkání, či cítí více svobody vracet se ke svým kulturním zvykům. To, co mě ale vyprovokovalo napsat o tom sem něco, byl ale fakt, jak rozčílená na lidi, co ubližují zvířatům, byla Ruth, a jakou dobu to ve zprávách protřepávali. Když jsem se ale po nějakých slovech stížnosti Ruth, kdy moji bráchové překvapivě hájili myšlenku, že je to kultura a s tím nic nenaděláš, připojila do hovoru, že jejich názor sdílím a přidala k tomu opatrně právě to, kolik se tu zabije zvířat na maso, bylo u stolu ticho. Přiznám se, že to jsem nechtěla, opravdu jsem se snažila jen o nepatrný náznak, ale na to, abych mlčela, už toho na mě bylo opravdu dost.

Salar de Uyuni

Pro tenhle výlet mě napadá tolik rozličných názvů, až jsem se nakonec rozhodla pro ten nejjasnější s tím, že vše ostatním vypovím právě v textu.

více fotek na http://gringa.rajce.idnes.cz/100OLYMP/

Hned na úvod bych chtěla zmínit, po celou dobu se zde asi budou objevovat dvě stránky pohledu na věc, jedna – velké utrpení a únava k smrti, druhá – zažívám to nejlepší, co se mi kdy v životě poštěstilo. Tudíž chtěla bych, aby se čtenář neděsil a kdyby to tak náhodou místy nevyznělo, v každém případě vždy vítězila ta část druhá a stojím si zatím, že výlet na Salar jsou 4 dny v životě, které bych přála zažít každému!!

Po parádním soustředění v La Paz (kdy jsem teprve docenila volnost, co s AFS Bolívii máme a tudíž poznala dvě kouzelné noci v La Paz) jsme někteří dosti unavení, všichni však s dobrou náladou vyrazili na autobus do Orura, který nám jel v osm ráno. Přijeli jsme po čtyřhodinové jízdě, kdy jsem se seznámila s velmi sympatickou Belgičankou, co už je v La Paz skoro rok (ostatně kromě nás 9, co jsem přijeli v lednu, všichni ostatní už tráví v Bolívii poslední dny, protože přijeli začátkem července a tudíž jejich rok tady už téměř vypršel, což asi jediné mi přijde smutné, že tahle cesta, na které jsem si myslím našla dost přátel, se uskutečnila až tak pozdě…).

 Po velmi zmateném obědě jsme tedy už v celkovém počtu 31 studentů (je nás v Bolívii mnohem víc, ale někteří - prý kvůli penězům – nejeli) jsme vyrazili na nádraží, odkud nám ve 3 odpoledne jel vlak. Po místy dost zábavné, po celou dobu však neskutečně úmorné z hlediska vedra cestě jsme něco po desáté večer dorazili do městečka Uyuni.

 Tam už takové teplo nebylo, zatím však stále nic proti tomu, jak nás všichni (včertně těch, co na Salaru nikdy nebyli) varovali, jak moc teplého oblečení si máme vzít. Rozdělilo si nás 5 jeepů – každý řídil jeden průvodce + s námi jela místní čolitka (indiánská babička, která nám vařila), zdravotnice a jeden němec z AFS kanceláře, kterého znám už z obou orientací v La Paz a jeden dobrovolník z Cochy, kterého znám z fiest od bráchů. Dorazili jsme na hotel, kde nám byly přiděleny pokoje, a v rychlosti jsme vyrazili na večeři. Necelé 3 hodiny jsme totálně vyhladovělí a mrtví únavou, stále však v dobré náladě čekali na boloňské špagety. 

 Šli jsme tak spát něco po jedné, pro mě to ale asi bylo vcelku jedno, protože kvůli oknu, co bylo ze zcela neznámých důvodů ve stropě a způsobovalo tak v pokoji teplotu téměř identickou s teplotou venkovní, se mi moc spát nepodařilo. Další den – sobota - jsme vyrazili něco kolem jedenácté, znovu v těch jeepech, po 7 lidech + řidič, po skupinách, které tak budou až do návratu na Salar tedy v pondělí v noci. Já byla s Laurou, onou Belgičankou Janou, jednou Němkou z La Paz Jeny, druhou z Potosí Judith a Švédem z Potosí Oskarem, který sice přijel v lednu se mnou, ale je tu jen na půl roku, takže taky jede zpět s ostatními, což jak znovu zmiňuji mě celkem mrzí, protože se všemi v mém jeepu bych se ráda viděla znovu, s ním navíc sme si rozuměli už na obou orientacích, takže cesta do Švédska je mi otevřená J Navíc s námi jel onen Němec z kanceláře AFS, Jonáš, taky parádní člověk, což už sem taky věděla dřív.

 Snad jedinou výtku k někomu z naší posádky bych měla k panu řidiči, který poslouchal místní cumbii, což je hudba, která vás může bavit prvních pár písniček, ale poté zjistíte, že jsou všechny stejné, co se týče textu tak i hudby a tudíž poslouchat je 3 dny v kuse je opravdu na blázinec. Čas od času se nám podařilo prosadit naší hudbu (tento názor na cumbii není jen můj ale všech nás), ale stálo to dost úsilí a navíc nikomu z nás nevydržela moc dlouho baterie v přehrávači…

Vyjeli jsme tedy z městečka – už to mi přišlo zcela kouzelné a první zastávku jsme měli na pláni, kde byly odstaveny staré vlaky a vytvářely tak úžasné obrazy – pro nás tedy kulisy na focení jak stvořené. 

A dál už jsme se pak jen přibližovali k obrovitánské bílé ploše zvané Salar. Při každé zastávce nová vlna nadšení a nové návrhy, jak se vyblnout při focení. Zastávka nejdelší byla pak u Rybího ostrovu, tedy místa v Salru, kde není sůl a rostou zde endemity, obrovské kaktusy, co prý rostou jeden centimetr za rok, tudíž některé byly i více než 600 let staré!

 Ostrov má takových 50, 60 metrů do výšky, takže když zaplatíte (turismus je tu vážně dost rozvinutý, co se po stránce „dostanem z nich, co dají“ celkem vidí) a vyšplháte nahoru, kdy ze sebe shážete poslední kousky oblečení, co vám doteď zbyly (teda s opatrností na slunce, které zde, ve výšce 3 800 m n. m. opravdu spaluje), naskytne se vám parádní výhled na to prázdno a ticho (odmyslete si neustále vykřikující němce a Belgičany, jejichž skupinky v naší výpravě bylo snad jediné kazi, jinak musím říct, že se všemi, co s námi jeli, včetně průvodců, jsem si bezvadně rozuměla). Opravdu, po celou dobu kdy stoupáte jen nadšeně mačkáte spoušť na foťáku a myslíte na všechny příbuzné a přátele, kterým to chcete ukázat a popsat, jak nádhérné to tu je. Pak jste nahoře, chvíli tak ještě pokračujete, chcete jednu fotku vás na vrcholku ale pak se stane něco (neříkám, ani náhodou to tak měli všichni, všechno, co tu píšu je jen můj pohled) a vy se zastavíte a jen vnímáte něco nepopsatelného. To prázdno, to bílo, to ticho, tu krásu, tu jedinečnost, to štěstí…

 A vůbec se vám odtam nechce, ale už vás volají na oběd a tak scházíte a po cestě si vyfotíte lamu, jejíž ségru máte o 10 minut později na talíři (spolu s quinou – něco jako jáhly, ale mnohem chutnější a nějakou čerstvou zeleninou – jakto, že tady, se mě neptejte) a pochvalujete si, jak je dobrá.

 Pak jsme si zase hráli s tou kouzelnou bílou, s kterou se dají vytvořit fotky všelijaké a to už byl čas zase se nasoukat do jeepů a pokračovat dál.

Ta cesta to nekonečnou bílou plochou, obklopenou posuze z veliké dálky nádhernými vrcholky hor tvořila další z toho množství nezapomenutelných zážitků. Ještě ho pak zintenzivnil nápad jednoho belgičana, který při té rychlosti vylezl půlkou těla ven z auta, aby mohl pláň natočit, což jsem já pochopitelně musela zopakovat po něm a po mém ujištění, že na tom není špetka nebezpečí a že že je to zcela geniální, opakoval tak celý jeep. Pak už jsme tak rychle jet nemohli, protože sme narazili na vodu, asi 30 cm až půl metru, která pro letošní pozdní deště ještě nesačila zcela vyschnout – v létě zde prý bývá až metr a půl, koncem zimy teoreticky úplné sucho (původně byl totiž salar moře, které vyschlo, proto ta sůl, proto ta obrovskost, proto ty zbytky vody).

 Ještě poslední zastávka a poslední fotky na přechodu ze soli na hlínu – kde jsem si pro malou vrstvu soli zcela promočila boty, což byl asi hlavní důvod mého nastávajícího období „je mi zima“, protože v Bolívii je topení zcela neznámý pojem a kamna velký luxus a výjimka, takže v –10° či v některé části noci snad i víc, se moc příležitosti k uschnutí nenaskytnou… Když andělíčci začínali péct koláče, aneb jak  v Německu říkají červánkům, přijeli jsme do našeho hotelu, solné stavby na úpatí hory, s výhledem na pidi vesničku a gigantický salar. Po výborné večeři jsme pak někteří až do noci hráli různé společenské hry u kterých jsme umírali smíchy.

když jsem si ráno čistila zuby

Tuhle noc se mi podařilo spát, tak tedy má dobrá nálada byla opět posílená pro další dobrodružství. Salar už jsme nadobro opustili, půvabnou krajinu však stále ne a tudíž baterky v mém foťáku musely ještě dlouho vzdorovat. Po krátké jízdě jsme zastavili a neznámo pro vyrazili směrem k jedné hoře. Nestoupali jsme ale ani 5 minut a vstoupili jsme všichni celkem zmatení do jedné jeskyně, kde jsem až po delším rozhovoru s mítstním celá v šoku pochopila, že je to muzeum a ty tři kostry, co tu vidím jsou místní obyvatelé, co mají přes 3000 let! Byly tu také k vidění jejich nádoby a oblečení, všechno z jejich období. Co je rozhodně poznatek hodný k zaznamenání, všechny tři – byly to ženy – umřely schoulené v sedě a údajný důvod smrti byl spálení slunce, neboť místní byli lidé měsíční (žili za luny, klima zde prý tehdy bylo ještě mnohem drsnější a slunce žhavější) a tudíž když vyšla za dne, moc šancí na přežití neměla. Co mi však úplně objasněno nebylo je údaj, že ony tři byly z posledních generací a že nástupci tohoto kmene nejsou, pravděpodobně byl ale důvod právě v tom slunci a pak také stravě, protože jejich jedinou potravinou byly brambory, quinua a šťáva z kaktusů.

Poté jsme přijeli do další kouzelné vesničky (tady v této oblasti mě všechny vesničky nějak nutí představovat si, jaké by asi bylo trávit můj rok v Bolívii tady a nebít té neúprosné zimy mi tento nápad nepřipadá tak zcela nachtěný), o které nám řekli, že je poslední civilizace až do zítřejšího večera, tudíž jakékoli nákupy ať uskutečníme teď (včetně toaletního papíru, který se v místních hotelech nevede).

Přeci jen jsme pak minuli ještě jedno seskupení obydlí a to místní strážnici či co, tedy pár vojáčků plnící svůj 3měsíční pobyt kousek od Chilenské hranice, kteří ti zvednou závoru, když jim dáš něco k pití (ne alkohol, opravdu mají žízeň).

Další zastávka byla v kouzelné kamené oblasti, taky jako stvořené k focení, ostatně jako všechno tady, myslím především pro blankytnou oblohu, která je ale boužel také hlavním důvodem denního žáru a nočních mrazů.

k vytvoření surrealistických fotek se tu ani není třeba moc snažit...

Na oběd jsme udělali zastávku v nádherném sedle hor, tak jsem si alespoň na kousek kopečků vyšla a chvíli jen vnímala to ticho, tu nádheru a představu, jaké by to bylo vylézt na tu šestitisícovku, co se ve své nádheře nacházela přede mnou na dosah ruky.

Pak jsme přijeli k překrásnému jezeru, dalšímu místu k mačkání spouště a dál následovala cesta pouští. Po delší době tím krásným ničím (to kouzlo je v tom, že veškeré pláně jsou tu obklopené horskými velikány) jsme pak dorazili k „slavnému“ (popravdě já o jeho existenci donedávna ani nevěděla) stromu z kamene, který byl spolu se svými kamarády rozsypaným Stonehenge a pevnokameným Adršpachem taktéž uprostřed onoho ničeho.

To už se ale den začínal šeřit a my vyráželi směrem k dalšímu noclehu, který oplýval navíc jedněmi kamny a za příplatek teplou sprchou (!!!), které ve výčce 4 300 m n. m. po západu slunce opravdu uvítáte. Boužel po 10 večer už byla kamna vychladlá a já tak v noci (navíc také ze žaludečních prblémů, ketré dávám za vinu neustálému ládování se něčím, což tak bylo oblibou posádky našeho jeepu, nadmořské výčce a únavě dohromady) téměř nezamhouřila oči. Následující den pro nás začal už v 5 ráno, to abychom stihli vše vidět za světla, což v případě barevných jezer rozhodně stojí za to.

První zastávka byla ještě za pološera, což dělalo dýmové gejzíry ještě působivější. Zrovna vycházející slunce pak navíc kromě kapičky tepla přinášelo nádherné stínové divadlo v těchto párách. Po chvilince jízdy jsme pak dojeli k termálům, řekla bych, pro mě asi nejpůsobivějšímu zážitku. Bylo 8 ráno, nadmořská výška něco pčřes 5000 m (gejzíry byly 5.2, termám jsou jen můj odhad) a my přijeli k překrásnému jezeru, z kterého sálala pára. Z noci jsem byla stále ještě promrzlá, tedy bez jakékoli chuti převlékat se teď do plavek. Naštěstí mám ale dobrodružné kamarádky, co umí podpořit a tak už jsem si v –15°, kupodivu bez jakýhkoli známek zimy (zásluhy dávám tomu nadšení, které ve mně opravdu vřelo jen při představě veškeré té nádhery, co tu zažívám) vykračovala už převlečená – tudíž bez kabátu a mikin směrem k termáům. Po neuvěřitelně krátké hodině však už zase veleli k odjezdu (kupodivu většina lidí z naší výpravy se vůbec k svlečení neodhodlala a jen na nás nechápavě a zmrzle koukali ze souše), a tak jsme se stále ještě hořící vedrem rychle převlékly a při neuvěřitelné rychlosti bušení srdce nasoukali se do jeepu. Jednu smutnou poznámku k tomuto kouzlu mám a to, že ještě před termály mé baterky zamrzly a foťák tudíž vypověděl službu, nemám tedy až do oběda (kdy si Laura vzala na starost zahřívání baterek) žádné další fotky. Dále jsme pak projížděli krajinou Salvadora Dalího a řeknu vám, přesněji bych její popis nevystihla. Fotky tedy nejsou nutné, přísahám, představte si jeho obrazy, odmyslete si roztékající hodiny a přesně tudy jsme projížděli. Poté jsme dorazili k zelenému jezeru, kde jsme pohlédly na Chilské hranice a otočili se na cestu zpět tam, kde jsme strávili tuto noc a kde už nás čekal víceméně teplý oběd. Krátce po jídle jsme pak vyrazili na úplnou cestu zpět z tohoto působivého výletu.

všichni studenti u Zbarveného plameňákového jezera

Po cestě jsme ještě měli pár zastávek, jednu z toho u barevného jezera, které je z dáli krvavě červené, z blízka pak mandarinkově oranžové a známé pro své množství plameňáků. Většinu cesty jsme pak strávily plánováním, co předvést na Talenty Show, což byl nápad průvodců jak strávit následující večer, kdy se nejde spát, protože vlak nám jede ve dvě ráno. Musím říct, že nás jeep byl velmi kreativní (vlastně po celé tři dny jsme hráli různé hry a umírali smíchy, pokud nad námi nevelela únava), přesto jsme pak byli nakonec velmi rádi, když z technických důvodů pár jeepů jsme přijeli mnohem později, než se očekávalo a na Talenty Show nezbyl čas. Do Uyuni jsme přijeli kolem desáté a už nás čekali v jedné restauraci-diskotéce, kde nám celým vyhladovělým tentokrát téměř  bez jakéhokoli čekání servírovali výborné kuře s rýží. Já po chvíli spaní na stolu po večeri se nakonec přeci jen za pomocí dost živé hudby dala přemluvit k tančení a tak jsem místo odpočinku protančila zbývající 2 hodiny, než jsme vyrazili na vlak. Ani tak nepřišel spánek úplně hned, protože jsem opět byla ve skupince akčních, ale přeci jen i na nás přišel sen a tak byl vlak až do příjezdu do orura kolem 9 ráno zcela tichý.

Oruro nás uvítalo velmi přátelsky a to dopravdní stávkou, která znamenala nejen žádné taxíky a tudíž naší chůzi za hrozného vedra a ještě větší únavy až k autobusovému nádraži, ale především pravděpodobnost, že nebude vůbec žádná možnost vyjet z města. To by ale nebyla Bolívie, nebo snad to by ale nebyli lidé, aby se mezi nimi nenašel někdo, kdo si z dané situace chce přivydělat a tak po chvíli hledání našich všeznalých průvodců, všichni jsme se rozloučili a vyrazili do svých měst.