čtvrtek 22. prosince 2011

Potosí - mrazicí, spalující, historicky kouzelné až děsivé město se zašlou slávou

Dalším z Bolivijských měst, jež jsem měla to štěstí navštívit, je Potosí. Město v nadmořské výšce 4100 metrů, nad nímž se velkolepě tyčí slavný Bohatý vrch (Cerro Rico), indiány dřív nazývaný vrch Krásný. Změnu v názvu vytvořili španělští kolonizátoři, jelikož v hoře objevili obrovské množství stříbra, jehož zásluhou Potosí bylo v 16. století jedním z nejbohatších měst, s počtem obyvatel v oněch dobách větším než Paříž či Londýn. Stříbra tu prý bylo tolik, že zbohatlí Španělé, pro vykoupení svých hříchů, vydláždili stříbrným kobercem tři bloky (asi 200 m), které vedly z hlavní katedrály k hlavnímu klášteru.

Pohled na město a jeho Cerro Rico ze střechy kláštera


Bohužel toto velké bohatství s sebou nese i spousty lidských životů. V Potosí byly postaveny první mincovny a ta nejhlavnější stojí dodnes a je tedy možné velkou část z ní navštívit – dnes už pouze jako muzeum. A musím říct, že ty mdloby, co na mě na tom místě šly, na nadmořskou výšku svádět nemůžu, jelikož ani před návštěvou muzea, ani po ni jsem nic podobného nezaznamenala – pouze uvnitř budovy. To, co jsem v té indispozici zvládla zaslechnout, byly příběhy tisíce indiánských a černošských otroků, kteří do mincovny přicházeli pracovat a až do své smrti nevyšli ven.
Uvnitř je fotit zakázáno, alespoň tedy vchod do slavného Mincovního domu


To, co se tu dělo v dávných dobách ale už je dávno pokryto prachem, na Bohatý vrch vyvolává vzpomínku už jen jeho název a turisté, co se do jeho dolů vydávají na prohlídku. Stejně tak i zašla sláva města, které bylo pro své nepříznivé přírodní podmínky rychle po nabytí bohatství opouštěno. Denní slunce je tu totiž naprosto spalující a zima, co nastupuje s jeho západem je ještě hůře snesitelná. Tím jsem se ale nijak nenechala odradit, jak by, když má město tolik kouzla? Bylo to poprvé, co jsem se potkala v Bolívii s tak bohatou historií. Celé jeho centrum je z 16. století a je tak působivé procházet těmi uzoučkými uličkami, a nechat se zastavit u téměř kterýchkoli dveří, jež tu jsou tak překrásně zdobené, nemluvě pak o kostelech.


Když se však přeci jen stane, že vy se těmito pohledy nasytíte, naskýtá se tu možnost celkového zpestření. Staří jen sjet do dolní části města, odkud vyráží mikrobusy k termálním pramenům. Můžete jet buď se všemi ostatními cestujícími až na konečnou a tam se mačkat v zastřešených bublavých bazénech. Je tu ale i jiná možnost, poslechnout radu řidiče, vystoupit si o kus dřív, odtud stoupat takových 15minut a dojít k nádherné náhorní plošině, v níž se velebí Zelené jezero s teplotou vody mezi 30 a 35°C. Tam si za poplatek 10Bs (26Kč) a krátkou řeč s jeho majitelem-údržbářem můžete plavat a válet se jak dlouho se vám zachce (jen pozor na spálený obličej a záda!). Spáteční cestu pak můžete vzít ještě kolem dalšího jezírka, 2 minuty chůze vzdáleného od prvního, avšak z plavek už se převléct můžete, pokud zrovna nechystáte člověčí vývar. Teplota druhého jezera se totiž blíží ke 100°C. Odtam si to sešupitáte dolů, mávnete na první vozidlo, co projíždí kolem a ve 20 minutách už zase kráčíte těmi kouzelnými uličkami Potosí.


Omluva Laredu Mis disculpas

Tento článek je určený pro pravidelné čtenáře, respektive osoby, které se tak nějak orientují v celém mém ročním pobytu tady, alespoň co se mé místní střední školy týče. Ta se jmenuje Laredo a rozhodně si omluvu zaslouží. Jistě všichni, co si tím prošli, znají ten pomaturitní pocit, kdy vám i ten nejprotivnější profesor začne připadat milý. Přesto si ale myslím, že v mém případě nejde jen o tohle. Musím totiž po těch měsících nenávidění a odsuzování této školy uznat také, že velký podíl na veškerém mém trápení měl můj uzavřený přístup. Vlastně už po zimních prázdninách (v červenci) se zmírňovala má zatrpklost a koncem října už se doslova měnila v lásku. A proč?

Este artículo se dirige a los lectores habituales, o bien a las personas que se ubican más o menos en mi estadía aquí, o por lo menos, de lo que hablé sobre mi escuela. Su nombre es Colegio Eduardo Laredo y está más que cierto que merece mis disculpas. Obviamente, todos los que ya lo han vivido conocen el sentimiento de después de acabar la escuela, cuando incluso el profesor más horrible les parece amable. Pero aún así creo que mi caso no trata sobre de eso. Tengo que admitir, después de los meses de odiar y condenar esta escuela, que una gran parte de mi sufrimiento la tuvo mi acctitud bien cerrada. De hecho, mi amargadura ha ido disminuendo desde las vacaciones de invierno (en julio) y a finales de octubre ya transformó en el amor. Porqué?
Při předávání maturitních vysvědčení, zpívající národní himnu

Sama to těžko budu vědět s určitostí. V každém případě hlavním krokem bylo mé pootočení pohledu na věc (s kterým mi pomohla nově příchozí Belgičanka a já tak mohla vidět, jaké je pro mé spolužáky příchod cizí Evropanky a zároveň taky cítit s ní). Podařilo se mi dojít k tomu, že proto, že je tak jiná, než škola, na kterou jsem zvyklá, není přeci špatná! A objevovala jsem v ní víc a víc krás, například to, že kdykoli se mi zachtělo, mohla jsem jakékoli odpoledne projít kolem a zůstat tam s přáteli až dlouho do večera. Její naprosto uvolněná atmosféra, co mě dříve tak štvala, mi nakonec ukázala také své pozitivní stránky. Rozhodně taky stojí za zmínku ten úžasný nápad spojit s obecným vzděláním také studium umění, co se v osobnostech, co ze školy vychází, dosti odráží. Ať pak se studiem umění pokračují nebo ne, ve všech z nich už je ta hudba, tanec či obojí navždy zakořeněno. Přijde mi naprosto úžasné, že kterákoli třída je schopná, bez jakýchkoli příprav zahrát a zazpívat jakoukoli píseň, co se jim párkrát pustí.

Es difícil saberlo con claridad. En todo caso, el primer paso consistió en cambiar mi punto de vista (con lo cual que me ayudó una belga que llegó a nuesta clasee y yo pude ver así a la vez como es para mis compaňeros la llegada de una Europea extraňa y como ella experimenta aquello). Llegué a la conclusión que siendo la escuela tan diferente de lo a que yo estaba acostumbrada no tiene que decir que ésta está mal! Y empezé a descubrir más y más cosas bellas, como por ejemplo que cuando tenía ganas, podía pasar por ahí cualquiera tarde y quedarme con mis amigos hasta la noche. El ambiente tan relajado, que al principio me nojaba tanto, también mostró al final sus lados positivos. También hay que mencionar la increíble idea de unir la educación general con el arte, lo cual se refleja bien en los personajes que salen de la escuela. Sin importar si siguen la carrera artística o no, todos ya llevan la música, el bailo o los dos enracinados en ellos. Me parece totalmente increíble que cada curso es capaz de tocar y cantar cualquiera canción que oyerán sin preparación ninguna.

Pokud chcete slyšet hymnu mé školy, klikněte na dolní odkaz, překlad jsem schopná přidat, ale pouze na vyžádání.

Si deseáis oír el hymno de mi instituto, siguen el link siguiente.