Čas překladů Hoy empiezo a traducir

Můj rok v Bolívii skončil před téměř šesti lety. To je jen o něco méně než třetina mého života. Není divu, že od té doby se ledacos změnilo. Ale nejvíc by mě zajímalo, jak se změnila Bolívie. To však nejspíš ještě pár let asi nebudu schopná zjistit, nicméně vedená svým vzděláním a touhou psát i pro širší publikum, rozhodla jsem se své příspěvky přeložit. Zkusím prvně španělštinu a pak jazyk anglický. Uvidíme... A vám, českým čtenářům - stejně jako i sobě - slibuji, že pokračování bude, kdo ví kdy, ale bude!

Mi aňo en Bolivia se acabó hace casi seis aňos. Es sólo un poco menos que un tercio de mi vida. No hay duda que había pasado un montón de cambios desde entonces. Pero los cambios que más me interesarían son aquellos que experimentó Bolivia. Mas aquello no voy a ser capaz de averiguar dentro de poco, sin embargo, llevada por mi educación superior y por el deseo de escribir para un público más amplio, decidí traducir mis artículos. Primero trataré de traducirlos al espaňol, luego al inglés. Ya veremos. Y les prometo que habrá una continuación. No sé cuándo, pero sé que habrá!

Potosí - mrazicí, spalující, historicky kouzelné až děsivé město se zašlou slávou

Dalším z Bolivijských měst, jež jsem měla to štěstí navštívit, je Potosí. Město v nadmořské výšce 4100 metrů, nad nímž se velkolepě tyčí slavný Bohatý vrch (Cerro Rico), indiány dřív nazývaný vrch Krásný. Změnu v názvu vytvořili španělští kolonizátoři, jelikož v hoře objevili obrovské množství stříbra, jehož zásluhou Potosí bylo v 16. století jedním z nejbohatších měst, s počtem obyvatel v oněch dobách větším než Paříž či Londýn. Stříbra tu prý bylo tolik, že zbohatlí Španělé, pro vykoupení svých hříchů, vydláždili stříbrným kobercem tři bloky (asi 200 m), které vedly z hlavní katedrály k hlavnímu klášteru.

Pohled na město a jeho Cerro Rico ze střechy kláštera

Bohužel toto velké bohatství s sebou nese i spousty lidských životů. V Potosí byly postaveny první mincovny a ta nejhlavnější stojí dodnes a je tedy možné velkou část z ní navštívit – dnes už pouze jako muzeum. A musím říct, že ty mdloby, co na mě na tom místě šly, na nadmořskou výšku svádět nemůžu, jelikož ani před návštěvou muzea, ani po ni jsem nic podobného nezaznamenala – pouze uvnitř budovy. To, co jsem v té indispozici zvládla zaslechnout, byly příběhy tisíce indiánských a černošských otroků, kteří do mincovny přicházeli pracovat a až do své smrti nevyšli ven.

Uvnitř je fotit zakázáno, alespoň tedy vchod do slavného Mincovního domu

To, co se tu dělo v dávných dobách ale už je dávno pokryto prachem, na Bohatý vrch vyvolává vzpomínku už jen jeho název a turisté, co se do jeho dolů vydávají na prohlídku. Stejně tak i zašla sláva města, které bylo pro své nepříznivé přírodní podmínky rychle po nabytí bohatství opouštěno. Denní slunce je tu totiž naprosto spalující a zima, co nastupuje s jeho západem je ještě hůře snesitelná. Tím jsem se ale nijak nenechala odradit, jak by, když má město tolik kouzla? Bylo to poprvé, co jsem se potkala v Bolívii s tak bohatou historií. Celé jeho centrum je z 16. století a je tak působivé procházet těmi uzoučkými uličkami, a nechat se zastavit u téměř kterýchkoli dveří, jež tu jsou tak překrásně zdobené, nemluvě pak o kostelech.

Když se však přeci jen stane, že vy se těmito pohledy nasytíte, naskýtá se tu možnost celkového zpestření. Staří jen sjet do dolní části města, odkud vyráží mikrobusy k termálním pramenům. Můžete jet buď se všemi ostatními cestujícími až na konečnou a tam se mačkat v zastřešených bublavých bazénech. Je tu ale i jiná možnost, poslechnout radu řidiče, vystoupit si o kus dřív, odtud stoupat takových 15minut a dojít k nádherné náhorní plošině, v níž se velebí Zelené jezero s teplotou vody mezi 30 a 35°C. Tam si za poplatek 10Bs (26Kč) a krátkou řeč s jeho majitelem-údržbářem můžete plavat a válet se jak dlouho se vám zachce (jen pozor na spálený obličej a záda!). Spáteční cestu pak můžete vzít ještě kolem dalšího jezírka, 2 minuty chůze vzdáleného od prvního, avšak z plavek už se převléct můžete, pokud zrovna nechystáte člověčí vývar. Teplota druhého jezera se totiž blíží ke 100°C. Odtam si to sešupitáte dolů, mávnete na první vozidlo, co projíždí kolem a ve 20 minutách už zase kráčíte těmi kouzelnými uličkami Potosí.

Omluva Laredu Mis disculpas

Tento článek je určený pro pravidelné čtenáře, respektive osoby, které se tak nějak orientují v celém mém ročním pobytu tady, alespoň co se mé místní střední školy týče. Ta se jmenuje Laredo a rozhodně si omluvu zaslouží. Jistě všichni, co si tím prošli, znají ten pomaturitní pocit, kdy vám i ten nejprotivnější profesor začne připadat milý. Přesto si ale myslím, že v mém případě nejde jen o tohle. Musím totiž po těch měsících nenávidění a odsuzování této školy uznat také, že velký podíl na veškerém mém trápení měl můj uzavřený přístup. Vlastně už po zimních prázdninách (v červenci) se zmírňovala má zatrpklost a koncem října už se doslova měnila v lásku. A proč?

Este artículo se dirige a los lectores habituales, o bien a las personas que se ubican más o menos en mi estadía aquí, o por lo menos, de lo que había dicho sobre mi escuela. Su nombre es Colegio Eduardo Laredo y es más que cierto que merece mis disculpas. Obviamente, todos los que ya lo han vivido conocen el sentimiento después de acabar la escuela, cuando incluso el profesor más horrible les parece amable. Pero aún así creo que mi caso no trata sobre eso. Tengo que admitir que después de los meses que odiaba y condenaba esta escuela, una gran parte de mi sufrimiento la tuvo mi actitud bien cerrada. De hecho, mi amargadura ha ido disminuendo desde las vacaciones de invierno (en julio) y a finales de octubre ya se había transformado en amor. Porqué?

Při předávání maturitních vysvědčení, zpívající národní himnu

Sama to těžko budu vědět s určitostí. V každém případě hlavním krokem bylo mé pootočení pohledu na věc (s kterým mi pomohla nově příchozí Belgičanka a já tak mohla vidět, jaké je pro mé spolužáky příchod cizí Evropanky a zároveň taky cítit s ní). Podařilo se mi dojít k tomu, že proto, že je tak jiná, než škola, na kterou jsem zvyklá, není přeci špatná! A objevovala jsem v ní víc a víc krás, například to, že kdykoli se mi zachtělo, mohla jsem jakékoli odpoledne projít kolem a zůstat tam s přáteli až dlouho do večera. Její naprosto uvolněná atmosféra, co mě dříve tak štvala, mi nakonec ukázala také své pozitivní stránky. Rozhodně taky stojí za zmínku ten úžasný nápad spojit s obecným vzděláním také studium umění, co se v osobnostech, co ze školy vychází, dosti odráží. Ať pak se studiem umění pokračují nebo ne, ve všech z nich už je ta hudba, tanec či obojí navždy zakořeněno. Přijde mi naprosto úžasné, že kterákoli třída je schopná, bez jakýchkoli příprav zahrát a zazpívat jakoukoli píseň, co se jim párkrát pustí.

Es difícil saberlo con certeza. En todo caso, el primer paso consistió en cambiar mi punto de vista (con lo cual que me ayudó una belga que llegó a nuesta clase y yo pude ver así a la vez como es para mis compaňeros la llegada de una Europea extraňa y como ella experimenta aquello). Llegué a la conclusión que siendo la escuela tan diferente de lo a que yo estaba acostumbrada no tiene que decir que ésta está mal! Y empezé a descubrir más y más cosas bellas, como por ejemplo que cuando tenía ganas, podía pasar por ahí cualquiera tarde y quedarme con mis amigos hasta la noche. El ambiente tan relajado, que al principio me nojaba tanto, también mostró al final sus lados positivos. También hay que mencionar la increíble idea de unir la educación general con el arte, lo cual se refleja bien en los personajes que salen de la escuela. Sin importar si siguen la carrera artística o no, todos ya llevan la música, el baile o ambos enracinados en ellos. Me parece totalmente increíble que cada curso es capaz de tocar y cantar cualquiera canción que oyerán sin preparación ninguna.

Pokud chcete slyšet hymnu mé školy, klikněte na dolní odkaz, překlad jsem schopná přidat, ale pouze na vyžádání.

Si deseáis oír el hymno de mi instituto, siguen el link siguiente.

http://www.lostiempos.com/oh/actualidad/actualidad/20100509/himno-del-instituto-eduardo-laredo-compuesto-por-agustin-fernandez_69339_128945.html

Další výlet do města mých snů, La Paz

Hlavní impuls k tomuto výletu dala výprava k jezeru Titicaca plánovaná AFS na 3.-4.11. Já ale vyrazila už v úterý večer (tentokrát jsem letěla, jelikož jsem na školním výletě vyhrála letenku :D). Bydlela jsem jako vždy u Mili, jejíž rodina je mi vždy tak úžasně otevřená, rodiče mi říkají dcerko, Mili sestro a i s jejím bráchou máme moc milý, troufla bych si říct bratrský vztah. Přijela jsem a byli doma všichni (normálně tatínek a brácha doma nebydlí), povečeřeli jsme výborná a tolik typická kuřata Copacabana a vykládali dlouho do večera. Další den byly dušičky, tak jsme po snídani vyrazili na hřbitov, dát pár květinek Miliné babičce a v mládí zemřelému bratříčkovi. Pochmurné počasí v nás všech vyprovokovalo, že jsme se po obědě vydali do postele, koukat na filmy a spát. Večer jsem se pak sbalila, jelikož následující ráno mě čekal výlet do Copacabany.

soukromý hřbitov

Vrátila jsem se v pátek večer, na kdy už jsme měli s Mili a třemi jejími přáteli zamluvené lístky do domu hrůzy. Já, která tvrdím, že u filmů hrůzou umírám, ale že realita mě nevystraší, jsem zjistila, že buď to není pravda, nebo to bylo celé film, v každém případě jsem z tolika křičení na chvíli ztratila hlas. Následují den pak byla oslava narozenin Miliné maminky. Prvně jsme šli vyzvednout Miliného bráchu a já tak viděla nádherný byt poměrně v centru města (do té doby jsem věřila, že v La Paz se bydlí pouze v Zoně Sur) a odtam na nákup a domů vařit. Přišli spíše maminčini přátelé, než rodina – pouze její děti, sestra a neteř, ale setkání to bylo v každém případě moc milé. K večeru jsem se už začala připravovat, jelikož v půl 7 jsme měli slavnostní večeři s AFS. Ta taky zahrnovala večer talentů, kdy měli studenti z každého města připravit něco typického pro něj, my (z Cochabamby) tedy udělali soutěž v jídle, pití, tanci a stavbě Krista. Poté jsme se podívaly na slavný obřad 15, který se odehrával v restauraci pod námi, a balkónem bylo perfektně vidět. Dívčí 15 jsou totiž v Bolívii jedním z největších slavností, na kterých se opravdu nešetří (já bych to přirovnala k takové turecké svatbě).

Poté jsme téměř všichni vyrazili na house party, kam poté došla i Mili a kolem 3 ráno jsme vyrazily domů. Další den byl opět tak trochu lenošný a mile rodinný. V pondělí obědvaly (jen já a Mili) v půl 12, jelikož ona musela jít na vejšku a já měla na plánu nákupy. Taky jsem poslala Lauře její věci, co mi v červnu nechala na letišti, jelikož na poště v La Paz je to vše mnohem snazší a já mám z té Cochabambské asi navždy husí kůži. Procházeje centrem jsem se taky nechala zlákat nakouknout do pár cestovních agentur, kdy se pomalu začal rodit můj plán na výstup Huyany Potosí (6088 m n.m.). Mimoto jsem tu ale také viděla možnost vyjet do pamp a tam vidět sladkovodní delfíny!! O džunglích pak ani nemluvě, zkrátka řečeno, byť nemá moře, troufnu si říct, že je Bolívie jednou z přírodně nejrozmanitějších zemí.

čtvrť, kde Mili bydlí

Když jsem pak dorazila domů, popřála jsem Mili k jejím narozeninám (které byly víc jak před měsícem a já na ně zapomněla a teprve v můj nákupní den si vzpomněla). Obě jsme se pak uchýlili v maminčině velké posteli a spolu s ní koukali na její oblíbenou telenovelu.

Další den jsem se vzbudila celkem brzy, za svitu sluníčka a s poznávacími roupy. Vzhledem k tomu, že Mili musela studovat a kousek za jejím barákem je jedna drobnější turistická stezka, nasnídala jsem se, vzala foťák a vyrazila ven.

"Orlí hnízdo"

Po návratu a výborném obědě (u Mili tomu je vždycky tak) koukáme na film a pak s Mili vyrazím do školy. Je v posledním ročníku medicíny, takže byť mě její znalosti uchvacují, v takové přednášce se celkem beznadějně ztratím právě pro to obrovské množství informací, které už je v hlavách studentů léta. A právě to mě dostalo (tedy kromě působivého výhledu na město – byli jsme v centru, v 13.patře), že začala hodina a všichni do jednoho zapisovali, hlásili se, nebyla ve třídě osoba, co by nedávala pozor či rušila!! Co Mili znám, obdivuji její sebevůli a vyloženou touhu po učení, vědět, znát a tady jsem viděla takovou celou třídu! Po mém roce na mé střední musím říct, že mi to zase trošku převrátilo názor na Bolivijské vzdělání a přístupu studentů k němu.

Přidat popisek

Večer byl podobný tomu předešlému, jen s vydatnější večeří a bez Mili u telenovely, protože musela studovat.

zašlý kout blyštivé části města

Další den pokračovala má nálada objevovat, tak jsem se stejnou výbavou z předešlého rána nasedla tentokrát do mikrobusu a celá překvapení nechala se vézt až do nejzazší části Zony Sur (mě doposud známá jako převážně luxusní čtvrť La Paz, část města naprosto odlišná od La Paz jako takového, místo, kde bydlí většina paceňáků, kteří nejsou indiány). A tak se ukázalo, že i tato čtvrť má spoustu čtvrtí. Už jen to, jak je nekonečná, mě nechalo celkem bez dechu no a pak když jsem dorazila na místa, kde jsou krávy a stavby stylu vesnického. Co mě jako vždy dojalo, když se pak mezi několika pahorky otevřel výhled na obrovitánské La Paz, přimělo mě to sednout si na chvilku a pokusit se o této krásce něco napsat.

Jak cihlový háv

Pokrývá hory, ta stoletá

Jak růžový páv

Je překrásná, však nelétá

Cestu zpět jsem vzala jinudy, tak jsem prošla kolem prodavačky mang a koupila jich 5 za 25Kč!! A o jejich chuti si v Česku leda tak nechám zdát… Po obědě jsem pak zase vyrazila na poznávání, opět v mikrobuse, opět Zonu Sur, jen tentokrát na druhou stranu. Pokud si vzpomínáte na jeden z mých prvních článků o Měsíčním údolí (Valle de la Luna), přesně tím směrem jsem jela. Ostatně, Mili bydlí takových 10 min hromadnou dopravou odtamtud. Jela jsem tedy ještě o kousek dál, kde byla konečná, ale hlavně také zoologická zahrada! Za celou dobu, co jsem v Bolívii jsem o zoo ani neslyšela. A teď ji tu mám pod nosem! Zaplatila jsem oněch 10Kč na vstup a se zmrzlinou v jedné a foťákem v druhé ruce jsem vstoupila. No, přiznám se, zas tak nic ohromného to nebylo. Spíš mě okouzlovaly hory a celkově příroda park obklopující, než zoo samotná. Cestou zpět zavolala jsem do Cochy, do organizace, s kterou jsem měla v pátek vyrazit na prozkoumání okolních vesniček a dozvěděla jsem se, že je výlet odsunut na příští víkend. Rozhodla jsem se tedy využít času, zůstat na víkend v La Paz a domluvit si můj vysněný výstup na šestitisícovku.

Po návratu jsme se s Mili připravily a vypravily do kina. Jak jsem začala s domem hrůzy, rozhodla jsem se ve svém překonávání pokračovat a vyrazily jsme na horor, Paranormal Aktivity 3. Naštěstí to nebylo natolik drastické a tak jsem přežila :D.

Další den ráno vyrazila jsem po kancelářích, v 10 jsem tedy už měla domluveno, tak jsem se rozhodla využít času na poznání dalšího koutu La Paz, tentokrát jsem se nechala vyvézt do Alta, kam mé zraky a touhy směřovaly už nějakou dobu… A nebyla jsem zklamaná. Už jen ten výhled, myslím, že mě nikdy nepřestane dojímat. A ta živost, ten ruch, ty barvy, prodavači úplně všeho, za ceny mnohdy vskutku neuvěřitelné… Někdy na mě opravdu přijde lítost, proč nežiju v La Paz, ale pak si vždycky uvědomím, že já zde vlastně strávila už víc jak měsíc! A kdykoli chci, můžu sem přijet žít. A možná v tom spočívá to kouzlo, že sem jedu, kdy se mi zachce, a odjíždím, než se mi chce a tak ho budu navždy milovat.

Stavila jsem se pak na chvíli doma, nechat věci, a vyzvednout teplé ponožky na zkoušku pohorek a vyrazila jsem zpět do agentury. Tam jsme ujasnili poslední drobnosti a já zas vyrazila domů. Mili měla pořád něco se školou, ale přišla jsem současně s její maminkou, tak jsme vařily, vykládaly a pak se uchýlily k telenovele. Je neuvěřitelný, jak mě něco takového, jen pro cit trochu rodinné lásky a vřelosti po takové době klidu a chladu mé rodiny v Coche může rozzářit. A je fakt, že asi kdyby tomu nebylo tak, roupy by nikdy nedovolili strávit odpoledne v La Paz v posteli u televize, jenže já se u nich doma cítím tak spokojeně a vítaně, že myslím, že z těchhle momentů jsem schopná si uschovat síly až do mého odjezdu.

Další ráno jsem tedy vyrazila na kopeček (podrobněji v příspěvku Můj výstup na šestitisícovku…). Vrátila jsem se následující den – v sobotu, kolem jedné odpoledne. Rychle jsem se osprchovala, pomohla v kuchyni a už jsme sesedali k rodinnému obědu (na víkend vždy přijíždí brácha, tentokrát tu byl navíc i taťka, teta, sestřenka a mamčina kámoška z výšky). Po obědě jsem pomohla s úklidem a vydala se na chvíli na kutě. Roupy mi ale nedaly a brzy jsem se opět vrátila do společnosti. Až do večera jsme tedy vykládali, pak s Mili chvíli uvažovaly vyrazit do víru večera, nakonec jsme ale obě usnuly u filmu.

výhled při zpáteční cestě

Ráno jsem se všemi posnídala (opět tu byl i brácha i taťka), rozloučila se a už mi přijel taxi. Vzala jsem to přes oblíbenou kavárnu mé Cochabambské rodiny, abych nepřijela s prázdnou, a to už jsem seděla v autobuse. Právě za onu 8hodinovou cestu vděčí všechny nové příspěvky na blogu J. Tak na shledanou na příští mé cestě. ;-)

Můj výstup na šestitisícovku, aneb kdy dala pýcha přednost zdraví

Byl to poměrně spontánní nápad. Tedy, má touha zdolat v Bolívii nějakého horského velikána vznikla ještě předtím, než jsem do této země přijela, ale je fakt, že pomalu zhasínala s ohledem na to, že jsem tak nějak nepotkala nikoho, kdo by do toho šel se mnou či alespoň věděl, jak na to. V úterý 1.11. jsem ale opět vyrazila do La Paz (podrobnější článek o tomto výletu snad přijde brzy), kdy mým plánem bylo ve čtvrtek 10. vydat se zpět do Cochy, jelikož následující den mě tam čekal další výlet. (Po okolí Cochabamby s organizací, s kterou jsme navštívili Toro Toro.) Ve středu večer jim ale volám o podrobnější informace, a dozvím se, že výlet je o týden posunut. A jelikož jsem pár dní předtím jen tak z cestovních roupů procházela různé cestovní kanceláře a viděla jsem, že možností k úžasným výletům je tu více, než mám já času, rozhodla jsem se tedy tenhle výkend neztratit povalováním se doma v Coche. A už bylo rozhodnuto. Ve čtvrtek ráno jsem obešla asi 10 kanceláří, kdy jsem zjistila, že se jedna od druhé téměř neliší a tak jsem se víceméně podle sympatií rozhodla pro jednu a s nimi domluvila můj výstup na Huaynu Potosí (6088 m n.m.). 

Na zpáteční cestě kráska konečně vyrazila z mraků (více fotek na obvyklé stránce rajčete)

Soudě podle toho, že každá druhá kancelář, kam jsem šla, měla expedici už na následující den, a podle fotek vystavených v téměř každé agentuře, řekla bych že je Huyna horou turisticky nejatraktivnější. Ono se ani není tak čemu divit, troufnu si totiž taky říct, že je to jedna z nejsnáz dosažitelných šestitisícovek. Už jen to, že je 25km vzdálená od La Paz, jehož nejvyšší bod je v nadmořské výšce 3500 metrů. To byl asi hlavní důvod mého spontánního odhodlání, protože v La Paz už jsem bydlela dobrých 10 dní, nemluvě o 9 měsících v Coche ve výšce 2500 m n. m. Nemohla jsem tedy mít lepší aklimatizaci. Autem vás pak vyvezou až do základního tábora ve výšce 4700 m n. m. V případě, že jste si vybrali pouze dvoudenní program, v němž spočívá pouze výstup, bez tréninku, vyrážíte po obědě v základním táboře do tábora druhého, v nadmořské výšce 5130 metrů. Tam se dorazí kolem 4čtvrté odpoledne a po vybalení, přebalení a večeři se pomalu vyráží na kutě. O půlnoci vás pak vzbudí, aby se v 1 ráno mohl zahájit 5-6ti hodinový výstup, který, jelikož je celý po ledovci, je třeba ukončit, než slunce začne hřát. Mezi 8 a 9 hodinou je tedy předpokládaný návrat do onoho tábora, tam už čeká „oběd“ a po krátkém odpočinku poslední sestup a návrat do La Paz, v 1 hodinu odpoledne.

jídelna základního tábora s Australanem

Toto mi bylo sděleno ve čtvrtek ráno a upřesněno ve čtvrtek odpoledne, kdy jsem si přišla do agentury vyzkoušet ony plastové pohorky a říci mé míry na ostatní vysokohorskou výbavu, jejichž půjčení je v ceně. Další den jsme tedy v půl 10 ráno, spolu s jedním Australanem a 2 průvodci vyráželi ve směru Huayna. Na rozdíl od slunečného předešlého dne, dnes oblohu pokrývaly mraky, které se s přibližováním k našemu cílu jen zhušťovaly. Mnohé jistě jinak nádherné výhledy tak trochu ztrácely na své působivosti, jiným zase ona mlha dodávala své kouzlo. Pohled na naši krásku patřil spíše k těm utlumeným, jelikož od poloviny výš se ztrácela v mracích, na druhou stranu ale minerály zbarvená jezera, které ji obklopují, působily nádherným nostalgickým dojmem. 

Dorazili jsme kolem poledne, poobědvali párky s rýží a hrnek kokového čaje, oblékli se a za sněhové vánice vyrazili na cestu. Nepřívětivé počasí však netrvalo déle, než do první zastávky, kdy ustupující mraky zlepšovaly výhledy a dodávaly odhodlání k výstupu. Na druhou stranu batoh s přetěžkým a mizerným spacákem, těžké dvojité plastikové pohorky, návleky, kukla, helma, nepromokavé rukavice, mačky, cepín, 2 litry vody + pár mých drobností mi mé síly pěkně zadupávali do země. Nakonec se nade mnou ale milí průvodci slitovali a batoh mi na střídačku nesli. Já tak na okamžik vzlétla a u nich jsem nezpozorovala sebemenší náznak únavy. Jak bylo na plánu, dorazili jsme do onoho druhého tábora, kde už odpočívali ti, co si zvolili třídenní program a zítra budou stoupat s námi. Celkem nás bylo 14 cizinců a 7 místních průvodců (určené maximum je 1 průvodce na 2 osoby), takže v chatě celkem veselo. Já si navíc užívala, co se po jazykové stránce týče, protože mnozí neuměli španělsky a angličtina místních nedosahovala komunikační úroveň. Byli tu 2 páry Holanďanů, 2 Francouzi, 3 Španělé, Angličanka, Kaliforňan, Izraelec a Australan, směska ve věku mezi 24 a 43 lety.. Bylo neuvěřitelné, když jsem se s nimi dávala do řeči, jaké osudy se zde potkávaly.  („Měl sem dost své práce, opustil jsem ji a vydal se do Jižní Ameriky“, „skončil jsem vejšku, sbalil jsem stan a spacák a cestuju po světě, až dokud zjistím, co chci“, „lezu, protože mi umřela sestra“). Pochopitelně tu byli také lidé čistě na prázdninách, Španělé vypracovávali v Coche svou tezi.

z větší výšky bohužel fotky nemám, zima zapůsobila na baterky... ale snad se mi podaří sehnat kontakt na někoho, kdy mi pár fotek pošle :)

Něco po šesté, celá dojatá přenádhernými výhledy (mraky definitivně zmizely) a lidskými příběhy, vydala jsem se i já na kutě. Ne, že by to mělo moc smysl, protože můj spacák byl nejen těžký, ale taky naprosto bez jakékoli hřejivé funkce a tak jsem jen drkotajíc zuby čekala, až mě za necelých 6 hodin vzbudí. Měly jsme jít první, já a Angličanka, jelikož jsme celkem otevřeně tvrdili, že půjdeme dost pomalu, tak ať tedy máme náskok. Jenže ona mi ta plná luna a především pak můj výškový rekord moc dobré zdravotní podmínky nedopřáli a tak jsem vrávorajíc vyrážela spolu s ostatními skupinkami. Jak jsem z chaty vyšla, si pamatuju jen matně – do výstroje mě navlékl průvodce, já jen vypila hrnek kokového čaje, pokusila se sníst alespoň kousek sušenky a polkla jsem něco na žaludek (víc než bolest hlavy a únava mi totiž způsobovaly problém neustálé návaly k zvracení). Hlavní zdržení však způsobovalo mé rozhodování, jestli to má smysl, protože když jsem vyšla jen vyčistit si zuby, udělalo se mi černo před očima a prostě vypadalo, že nejsem schopná pohybu. Naštěstí ale díky podpoře nejen Angličanky, ale všech mých včera vytvořených přátel, díky průvodcově pomoci a mé silné touze a vůli alespoň pokusit se, seděla jsem už před ledovcem a byly mi obouvány mačky. Angličančina chůze byla naštěstí opravdu tak pomalá, jak slibovala, takže jsem nakonec byla schopná alespoň toho minimálního pohybu a můj zdravotní stav se začínal pomalu lepšit. Rozhodně tomu také napomáhalo ty nádherné výhledy, co nám vymetená obloha dopřála. Byť bylo něco po 1 hodině ranní, čelovku jsem za celý výstup nezapnula, tak silně zářil měsíc. A to bílo. Ten nekonečný ledovec, přerušený jen v dáli, a hluboko pod námi čněly skály, všechno v naší výšce a nad námi bylo čistě bílé. Měla jsem spoustu slabých chvil, tisíce chutí vrátit se zpět, ale na druhou stranu jsem si to naprosto užívala. V hlavě se mi hádala španělština a angličtina, obě pouze dodávající tělu rozkazy k chůzi a vychutnávající si tu krásu. Na nic jiného tam místo nezbylo a mimo jiné právě v tom já vidím tolik krásy v horolezectví. Když jsme dorazili do čtvrtiny, průvodce nám řekl, že v tuhle dobu jsme měli být v půli a že tímhle tempem na vrchol nedorazíme. Byly jsme s tím smířené, jelikož už večer nám vysvětlil, jak je to se sluncem a jaký je časový rozvrh výstupu. Rozhodly jsme se tedy prostě vyjít, kam až nám to síly dovolí. Když jsme byli v půli, viděli jsme mezi horami záři La Paz. To bylo mé přání. V ten moment jsem se cítila nějak klidněji, protože myšlenka, že přijdu o výhled konečný se mi zdála snesitelnější s tím, že jsem měla výhled tento. Otočili jsme to 338 metrů pod vrcholem, což je místo, kde začíná ledovec o úhlu 90°, který je třeba zlézt. Když jsem tu stěnu viděla, ve zdravotním stavu v jakém jsem byla, vzbudila se ve mně ta trocha pokory, co doposud dřímala a spolu s Angličankou jsme došly k závěru, že kdybychom to při velkém psychickém úsilí zkusily (fyzické síly už nebyly dávno), mohly bychom se dostat do nebezpečných situací nebo by nám prostě nezbyly síly na cestu zpět. Byla to také jistě reakce na rady průvodce, který viděl, co nás stálo dojit až sem a jak by mohlo pokračování dopadnout. Můj dosavadní výškový rekord tedy zmrznul na 5750 m n. m., což mi v tu chvíli kupodivu přineslo více úlevy, než zklamání. Sestupovali jsme v naprosté tichosti, s vyčerpáním, které nás jen ujišťovalo o tom, že naše rozhodnutí bylo správné. Došli jsme do chaty, když už slunce ozařovalo nejvyšší vrcholky hor, mraky však obklopovaly všechno včetně nás. Já se pokusila o spánek, ovšem drkotání zubů mě vyhnalo do kuchyně, kde už vydechovali první příchozí. Jejich vrcholové fotky byly vskutku působivé, ale vidět takhle zřízené chlapy, co den předtím vypadali, že by horou hnuli, mě opět utvrdilo o tom, že já potřebuju pořádný trénink, než se vydám na další výstup. Z 14 odvážlivců vylezlo až nahoru 9, z těch, co to vzdali, jsme došli nejvýš, žádná z žen na vrcholek nedošla.

zde začínala druhá část výstupu

Po zeleninové polívce k snídani, sdělení dojmů a krátkém odpočinku, vydali jsme se na cestu zpět. Dole už nás čekal pár mikrobusů, které nás polospící dovezl až do hřejivého La Paz. Tam si nás pár předalo kontakty, ale s většinou jsme se loučili spíš „sbohem“ než „na shledanou“. Chvíli mě asi trošku mrzelo, že tyto milé lidi už znovu neuvidím a neuslyším pokračování jejich příběhů, pak jsem si ale znovu vzpomněla na slova, co jsem se tu naučila: „nezáleží na tom, kolik času s někým strávíš, ale jaký ten čas je.“

Sladké moře ve výšce 4000 m n. m. aneb výlet k jezeru Titicaca

Jedno z největších turistických lákadel Bolívie nakonec neuniklo ani přede mnou. Před pár týdny došla nám totiž pozvánka od AFS v La Paz na tento výlet, byť placený námi, ale v jejich organizaci. Neváhala jsem příliš dlouho, byť jsem věděla, že výlety organizované AFS vyjdou dráž, než kdybych vyrazila na vlastní pěst. Byla to totiž možná má jediná možnost k jezeru se dostat, nemluvě pak o mé zvědavosti na všechny studenty, co přijeli v červenci. Ve čtvrtek 3. 11. v 7 ráno, sešli jsme se všichni v kanceláři AFS. Po stránce mezinárodni jsem byla celkem zklamaná, protože z 60 studentů, co přijeli do Bolívie před 3 měsíci tu byla polovina Němců a polovina vlámských Belgičanů. Nešlo by ani tak o nerozmanitost národů, co mě mrzela, kdyby to neznamenalo skupinku mluvící německy a druhou mluvící vlámsky. Ze začátku se mi to celkem dařilo tolerovat či na to dělat vtípky, ke konci však už ve mně vřela krev natolik, že jsem upřednostňovala rozjímání v samotě či jsem se uchylovala do společnosti Bolivijců, co nás doprovázeli. Taky ale nechci přehánět, pochopitelně taky jsem byla dost s děckama, nějak je k španělštině přiměla, a poznala tak bezvadný lidi, jen asi konečný dojem převládly ty situace, kdy jsem se cítila dost společností vyloučená.

Gringové u jezera

K jezeru jsme vyrazily za necelé tři hodiny cesty, ovšem do slavné Copacabany, přístavního městečka, chyběla nám ještě další hodina podél jeho břehů + přeprava trajektem. Během cesty, začínající s mraky, se nám ale počasí vyjasnilo na tolik, že já se opravdu cítila jak u moře a umírala jsem touhou v jezeře si zaplavat. Kdykoli jsem se ale na tohle ptala, dívali se na mě buď nevěřícně, nebo mi řekli nějaký dostatečně vzdálený moment. Tak jsem trpěla celou 2 hodinovou cestu lodí, kdy vás sice vítr mrazí, ale slunce pálí a průzračná voda vás doslova volá smočit se.

Na druhou stranu ale výhledy byly tak nádherné, pohupování lodi příjemné a konverzace španělská, takže si stěžovat vlastně vůbec nemůžu. Na lodi jsme dostali oběd a to už jsme dorazili na sluneční ostrov. Ten mě ohromil! Byly na něm ruiny chrámu Tiwanaku (před n.l.) a to místo bylo prostě tak působivé, že jsem měla sto chutí tam zůstat a jen mlčet a smát se a plakat a běhat po jeho vrcholcích a poslouchat vlny a vítr a pak se jen usadit na nejvyšším bodě a pozorovat tu nádheru. 

více na rajčeti (

http://gringa.rajce.idnes.cz/)

Bohužel na moc z toho čas nebyl, protože spát jsme měli jít na jiný ostrov, hodinu lodí vzdálený, s další hodinou chuze k naší vesničce. I ta ale měla své kouzlo a i v té bych se ráda na nějaký čas usídlila. Měli jsme poměrně pěkné pokoje, většina s osobní koupelnou a všechny s nádherným výhledem. K večeři jsme slavného a výbornéhoTiticackého lososa a poté poznávací táborák.

pohled z našeho pokoje na pohled z jiného balkonu

Další den jsme pak vyrazili na Měsíční ostrov, kde už mi nikdo nezabránil a já se vrhla do vody (pochopitelně jsem si vyžádala dovolení a jelikož jsem nebyla jedinou zájemkyní, prošlo J). Zařadila bych to mezi jednu z nejúžasnějších věcí, co jsem v životě zažila. Prvně jsem tam šla poklidně po břehu, jenže chůzi dost znesnadňovali kameny, takže když jsem se pak chtěla do vody vrátit, zlákal mě nápad kluků do vody skočit z mola. A to byl teprve pocit. Ona ta voda opravdu teplá není, u mola je navíc hluboká a vlny se taky zapřít nedají, takže ten adrenalin, když se pak na molo nemůžete vyšplhat, stojí celkem za to. Když pak z vody vylezete, vítr vás přestě v ten okamžik zmrazí, když se pak ale usušíte a lehce oblíknete, můžete si užívat sluneční lázně. Po drobnějším výstupu na ostrov, dostali jsme se k dalším ruinám, tentokrát k chrámu Inskému, kultuře novější (po n.l.). 

Tam jsme měly místní tipický oběd – na ubruse v trávě rozložené různé druhy brambor (nic pro mě), choclo (jedno z mých nejoblíbenějších jídel, jako velká kukuřice), sýr, výborný zeleninový salát, výborné maso, zeleninové karbanátky a těstoviny. 

Po tomto výtečném závěru nastal už ale čas na cestu zpět. Prvně lodí, pak krátké nákupy v Copacabaně, návštěva místního kýčového kostela, trajekt, pár fotek s roztomilými alpakami a nástup do autobusu na cestu zpět. Do La Paz jsme všichni polospící dorazili v půl 8 večer.

návrat do Copacabany

Maturita

Zcela ze začátku chci zmínit to, že jakékoli mé poznatky jsou získané čistě z mé střední školy, byť předpokládám, že jistá pravidla by měly fungovat na všech školách stejně.

Myslím, že už jsem zmínila, že v Bolívii je poslední ročník střední školy považován za ten nejsnazší, odpočinkový, čemuž jsem moc nerozuměla, jak pak studenti skládají maturitu. Teď už ale, po úplném skončení školy jsem konečně pochopila, proč jsou všichni tak klidní. Ona tu žádná „zkouška dospělosti“ není!! Prostě přijde konec roku, napíšeš poslední písemky, abys měl dostatek známek, a vyrazíš na třídní výlet. Po návratu pak musíš přijít na hodinu do školy, tam se dozvíš své známky a v případě, že jsi v nějakém předmětu neprošel, řeknou ti termín, kdy si napíšeš opravný test. Na ten už se naučíš a pak jen čekáš necelý měsíc na onen maturitní obřad, kdy ti dají tvé vysvědčení a jsi definitivně vystudovaný středoškolák. V období volna si dáváš přihlášky na univerzitu, případně nastoupíš do nějakého přípravného kurzu. Vysoká pak začíná koncem ledna či v půli února, většina vysokých je tu soukromých a tak si některá pravidla určují samy.

má třída na výletě

POKRAČOVÁNÍ PO MATURITNÍM OBŘADU (12.12.)