Heslo dne : Acostumbrarse :)

Dnes jsem se vzbudila za pořádného deště a s neodolatelnou chutí jít si zaběhat. Pro ty, co neví, jak miluji letní déšť, jen podotýkám, že to byl vskutku geniální nápad! Jen kdybych vzala v potaz, že se nacházím v nadmořské výšce 2500 m n. m. a to ani po čtyřech dnech o tisíc metrů výše není snadné udýchat větší pohyb. Tak se časem můj nadšený běh změnil v indiánskou a nakonec v celkem obyčejnou chůzi. I tak jsem si to užila, měla jsem celé ráno pro sebe, konečně pořádný (alespoň v rámci možností) pohyb! Když jsem dorazila, chvíli jsem ještě cvičila, pak se nasnídala a koukala na Jak ulovit milionáře, doufajíc, že se tak aspoň trochu naučím španělsky. Poté přišla nahoru babička, které mám pro její špatnou artikulaci opravdu problém rozumět, stejně jako ona mě pro mou špatnou španělštinu a svou nedoslýchavost. Naštěstí během chvilky přišla maminka a šly jsme koupit jakousi sauce. Po cestě jsme vyzvedli tatínka a otce představeného, který u nás dnes obědval (kterého jsem viděla hned po svém příjezdu). Dnes jsme měli rýžovo-masovo (jako všechno tu)-mléčnou polívku s opraženými bramborami, jako druhé místní specialitu = americké brambory s najemno nakrájeným hovězím masem a párkem, čerstvými rajčaty, cibulí, majonézou, kečupem a/či hořčicí. Jako včera – ne špatné, ale ani ne mé nejoblíbenější. Dnes jsme měli i desert a to takový lepší pudink. Po obědě – který trval neskutečně dlouho a já unavená z neustálé španělštiny měla opravdu co dělat neusnout – jsem si šla na chvíli lehnout. S chvíle byly dvě hodiny, a když jsem se vzbudila, šli jsme s mamkou do školy – koupit školní tričko a zapsat mě.

školu sem nefotila, tak alespoň pohled ze dveří mého nového domu :)

Škola je od domu vážně kousek a taky je moc pěkná (foťák jsem měla, ale nepřišlo mi vhodné fotit), co mě ale dost překvapilo, už čtyři dny před jejím otevřením je školní pozemek plných mladých lidí, a kdyby aspoň to, ale oni to byly většinou děti! (nic proti dětem, jen jsem předpokládala, že budu chodit na gympl! A nedošlo mi, že tady se gympl končí v 17 a že 12ti letí mladí můžou z mého pohledu vypadat jako děti). Školní tričko bohužel neměli, mám tedy jen to na tělocvick, celkem fajn, to na ostatní dny si koupím v pondělí, kdy se také dozvím rozvrh a vyberu si předměty. Nakonec budu chodit do třeťáku (rok před maturitou, ale už jsem navrhla, že bych ráda v Bolívii maturovala a snad se má rodina zeptá, jestli bych nemohla do maturitního ročníku, sice bych prý musela mít všechny ty základní předměty, zatímco ve třeťáku se bez fyziky a chemie klidně můžu obejít, ale asi by mi to za to stálo, aspoň nevypadnu ze cviku J.

Po krátké návštěvě školy (a zjištění, že tu žádná výuka latiny – tance - není), jsme sedly do taxíku a jeli do supermarketu koupit něco pro babičku. Poté minimikrobusem zpět, ovšem přes nádhernou a moc milou kavárnu, s výborným zákuskem a šťávou z jahod. Odpoledne pak Marcel zkoumal můj mobil a dozvěděla jsem se, že tu prostě některé Evropské mobily nefungují, poté jsme si až do večeře (zbytek z oběda) povídali o všem možném a večer mě Marcel vzal do Casa Blanca, což je kavárna jeho dobrého přítele a strýce, který strávil pár let ve Francii. Také jsem si tam chvíli povídala s francouzským Švýcarem (myslel si, že jsem francozska, když mě slyšel mluvit!!) a hlavně jsem ochutnala dvě Bolivijská piva (moc dobrá), nemluvě o tom, jak si s Marcelem rozumíme J.

Prázdninový den jak vyšitý :)

Ráno jsem vstala v deset, pozdravila se s bratrem Marcelem a hospodyní, dala jsem si už nachystaný čaj (silný + horká voda k tomu, každý zde snídá v jinou dobu, tak jsou zařízení :)), včerejší dort, chvíli jsem byla na počítači a v jedenáct jsme šli s Marcelem podívat se po okolí. Bylo to trošku zvláštní, on říkal, kde co je, já moc nevěděla co na to říct, přesto mi úsměv moc nemizel, když jsme míjeli jednu palmu za druhou či nádherně rozkvetlé keře a já si přišla jako na prázdninách v nějakém tropickém městě. A není tomu tak?

Když jsme se vrátili, byla u nás sestřenka Paolis, která bydlí jen s bratrem ve vedlejším domě, protože tu studují. Jinak pochází z Orura, Bolivijského města proslaveného nejvelkolepějším karnevalem vůbec, tam také bydlí její rodiče. Ukazovala jsem jim různé obrázky nejprve Brna, poté Prahy a různých památek UNESCO (myslím, že se líbily) a pak přišla maminka a Anna a šli jsme obědvat. Byla krupkovo-fazolová polévka s bramborami a zapékané těstoviny. Ne špatné, ale vychvalovat také nebudu. Po obědě šla maminka zase do práce (do školy jdeme až zítra), Anna se učit a my jsme se na chvíli natáhli u televize, shlédli pár dílů Přátel, poté se jal práce i Marcel a mě Paolis navrhla jít se projít. Nerozhodně jsem souhlasila (z mě neznámého důvodu jsem totiž byla hrozně unavená), a vůbec jsem nelitovala! S Paolis si vážně rozumíme a to i přesto, že ona anglicky nemluví. Přiznám se, že sama jsem dost koukala, jak v klidu se s ní bavím, respektive když já jsem mluvila, bylo to dosti kostrbaté, ale jí jsem rozuměla takřka bez problému a sama jsem téměř vždy nakonec vyjádřila, co jsem chtěla. Prošly jsme zase kousek Cochy, na chvíli jsme si sedly v jedné kavárně, kde mě Paolis pozvala na výborný zmrzlinový pohár, probraly jsme, co jsme mohly a po vyfocení pár letních snímků pro vaše zahřátí vrátily jsme se zpět.

Doma jsme si pak navzájem ukazovaly fotky našich zemí, přátel, různých výletů (už teď je jasné, že na karnaval do Orura - v březnu - pojedu!!). Po večeři (těstoviny z oběda a jako ke každému jídlu tady – šťáva lisovaná z čerstvého ovoce) jsme se pak koukali na Dopisy pro Julii – moc hezký, romantický film. A tu už by večer, já se šla osprchovat – to je zatím zde asi jediný problém, nedá se nastavit teplota vody a ta co teče je dosti studená, což by ještě tolik nevadilo vzhledem k teplu, jaké tu je, jako to, že teče jen z vrchu a nedá se vzít do ruky… nevím na co, ale ještě chvíli počkám a pak se možná poptám, zda se s tím nedá něco udělat – a spát J.

má nová prima (=sestřenka) je prima

Z divokého La Paz do poklidnějšího ráje - Cochabamby

Lidi kolem si musí myslet, že jsem blázen. Jsem totiž na letišti v La Paz a zaplavila mě euforie, ani ne za dvě hodiny se totiž uvidím se svou novou rodinou. Taky můj poslední zážitek s tímto překrásným městem byl působivý. Už jen to, že mě sem vyprovázel snad nejpohodovější člověk, s jakým jsem se doposud setkala, Bolivijec z AFS (už abych se naučila jména), cestě dodávalo kouzlo a pocit, že Bolívie je vážně úžasná země. A pak, ty výhledy, co se naskytovaly – nepopsatelné! Všechny ty hory a domy v horách! Uznávám, tam bydlí ti z nejchudších a co pak teprve, když jsme projížděli El Alto, asi nejchudší čtvrt v Bolívii, tam jsem poprvé v životě spatřila opravdové slumy, opravdovou bídu. Přesto však nemůžu říct, že bych tam spatřila neštěstí. I u přístřešků z igelitu si místní našli plácek a hráli fotbálek. Nemluvě o tom, že právě obyvatelé Alta mají paradoxně ten nejhezčí výhled na celé město a jeho okolí. Poznala jsem tedy zas další kus oné půvabné Seňory Mír a už jsme byli na letišti, já odbavená, už Bolivijec volal mému host bratru, který pro mě na letiště v Cochabambě přijede, už jsme se loučili a už jsem měla ten bláznivý úsměv. Naštěstí v Bolívii tento úsměv funguje opačně, než na většinu Čechů a tak mi ho i původně zamračení lidé začali vracet. To už jsem brala do ruky foťák, protože výhled, co se mi z čekací místnosti nabízel, jsem si nemohla nechat jen pro sebe. Bohužel okna byla špinavá a hledáček fotoaparátu málo komplexní, takže z fotek příliš neslibuju.

Usedla jsem celá nadšená do letadla, vyslechla si španělské hlášení, s potěšením jsem zjistila, že mu rozumím a už jsme vzlétali. Znáte ten pocit, když si myslíte, že něco už dobře znáte a najednou se objeví nějaká drobnost, která celou vaši původní teorii nabourá? Tak asi tak jsem se cítila, když po pěti dnech v La Paz, po několika výletech po městě i po okolí, nemluvě o neustálých výhledech na město jsem byla přesvědčena, že tak nějaký přehled o jeho velikosti a charakteru mám a celé toto přesvědčení se mi zhroutilo v momentě, kdy jsme vzlítali a pode mnou se objevilo úplně jiné, obrovitánské město, jak se později ukázalo, nejchudší čtvrť La Paz – El Alto. Změť domků, chatrčí, barabizen i něčeho, v čem si jen těžko představit žít, prolnutá parky, poli, kostely a sportovními plácky, položená na Altiplanu v nadmořské výšce přes 3600 m n. m. ve mně ale nenechala hluboký dojem na dlouho, jelikož toto vyjevení bylo vzápětí přebyto něčím mnohem působivějším – celým La Paz v celé své kráse tak půvabně rozprostřené po obrovských horách a údolích. A o pár vteřin později, takřka už opustivší civilizaci, uchvácena z toho co vidím, přimrzla jsem k okýnku. Už mě ani nenapadlo, že mám něco jako foťák či že se mi normálně při otáčení letadla dělá špatně, když koukám ven. Nebylo to důležité, protože ta nádhera, ta majestátnost hor, údolí a v nich položených ples byla natolik intenzivní, že jsem si nepřála nic jiného, než stále se moct na to dívat. Po chvíli nás však zahalila mlha, a tak nakonec přeci jen došlo i na krátké opakování španělských základů.

Nad Cochabambou už se zase vyjasňovalo a tak jsem ještě před přistáním mohla zhodnotit rozdíly oněch dvou Bolivijských měst a především znovu u srdce pocítit tu euforii ze všeho, co mě čeká. A že byla oprávněná!

mí noví bratři - zleva Julio, Hernan, Marcelo

Přijeli pro mě mí dva host bratři (třetí, nejmladší - Hernan - je až do Července na rok v Norsku) a maminka a už jen to přijetí bylo tak vřelé, plné upřímné radosti, že mě rádi vidí, že jsem se po celý večer nemohla zbavit toho připitomnělého šťastného úsměvu. Nasedli jsme do nejmenšího a nejroztomilejšího autíčka, jakým jsem kdy jela a už jen to, jak tam soukali mé zavazadla a poté sebe bylo tak milé, že má původní lítost, proč není jejich ten opodál stojící jeep, byla tatam. 

této roztomilé krásky jsou ulice Cochabamby plné

Po celkem krátké a díky výborné angličtině a komunikačních schopnostech mých bratrů také propovídané cestě jsme dojeli na místo. U branky nás uvítali dva psi, menší Bonbon, jméno většího mi vypadlo (rasy po mě už vůbec nechtějte) a uvnitř pak nádherný, velký obývák s jídelnou, dvě koupelny, ložnice rodičů, kuchyně a především – kam jsem byla uvedena hned napoprvé – můj pokoj!

Po večeři – výborné, obrovitánské pizze, jsme se už jen s Ruth vydaly k tatínkovi Juliovi. Úplně jsem nepostřehla jakto, ale objevily jsme se na jakési církevní oslavě a už se mě jal objímat a na tváře líbat kdejaký duchovní J. Vzápětí, po představení mě spoustě svým známým (mladí i staří), došly jsme ke stolku, kde ženské krájely a roznášely dort a už jsem dostala do ruky tác a zas s tím svým úsměvem jsem nosila jeden za druhým. Až byl dort rozdán všem, proneseno pár proslovů vždy zakončených bouřlivým potleskem a spoustou focení, začala hrát hudba a tančilo se. Tance dost odlišné čemukoli Evropskému, vždy tančil muž s ženou a různě poskakovali a proplétali se s ostatními, či se jen všichni chytli za ruce a skákali do kola. Po chvíli jsem se také přidala (nebo spíš maminka dotáhla nějakého tanečníka a přidala mě, poté, co viděla, jak nadšeně koukám J), a bylo to… trochu cizí asi (tančit s cizím mezi cizíma v cizím :D), ale úžasné! Pitomě šťastný úsměv mi tedy zůstal a to až do odchodu posledního účastníka slávy – maminka s tatínkem se zřejmě podílejí na organizaci – a jen na chvíli vymizel, když jsem až v tento okamžik zjistila, že ten milý postarší pán, který se předtím se mnou tak nějak nejvzdělaněji bavil je Julio (nešlo o to, že by nebyl fajn, jen jsem byla trošku vykulená z toho, že jsem to prostě neutušila a ani jsem si nějak nebyla schopná vybavit si, jak jsme byli představeni a jak jsem se chovala).

Doma jsem se pak také přivítala se sestrou Annou, která na letiště nemohla, protože má dlouho do večera školu (je na univerzitě, gympl tu končí v jednu). Je stejně jako všichni v rodině moc milá, ochotná a prostě, vážně se u nich cítím skoro jako by to byla rodina má vlastní. Chvíli jsme tam večer seděli, když jsem si vzpomněla, že pro ně vezu dárky, tak jsem je vyložila a myslím, že měli opravdu úspěch! Poté jsme ještě nějakou dobu povídali, já se dozvídala, jak to u nich funguje (nádobí si každý po sobě uklízí, přes týden jim chodí vařit nějaká paní, přes týden vaří oni), kdy kdo vstává, na co si dávat ve městě pozor (taxíky, krádeže, nenosit dražší šperky), jak se školou (zítra – ehm dnes, mě jdou zapsat, já si koupím uniformu – prý jen tričko - a v pondělí škola začíná, mimochodem školu mám celkem kousek od domu, ale hlavně – je to škola umělecká!!) a snad ještě pár drobností, co si teď nevzpomenu, v každém případě neustále opakovali, že jsem tu doma, ať se kdykoli na cokoli zeptám, s čímkoli se svěřím a podobně. Nakonec jsme se všichni zívajíc usnesli, že ráno se vstává (kromě mě, jampadampa) a bylo by dobré jít spát. A já teď ponocuji u počítače, protože s takovou hordou nadšení v sobě bych jen těžko usla. Dobrou noc!

Místní doprava - přednost zleva či zprava?

Pár zmínek o dopravě v La Paz už jsem utrousila, toto téma je však tak široké, zajímavé a odlišné od všeho, na co jsme v ulicích zvyklí my, že jsem se rozhodla věnovat jí celou kapitolu. Jak už jsem mnohokrát psala, všelijakých vozů je tu vskutku nespočet. Pochopitelně záleží na čtvrti a na denní době, ale vyhlédnout z okna a nevidět projíždět alespoň dvě auta - zpravidla taxíky - je celkem zázrak. Mnohem zajímavější než popisovat ulice plné neustále troubících aut mi však přišla skutečnost o které jsem se dozvěděla nedávno - tady se totiž dá řidičák koupit. Prostě komu se nechce zabíjet čas v autoškole, učit se na zkoušky, prostě trošku si připlatí a řidičák je jeho. Kdo na to má, ten to neřeší vůbec, kdo ne, tak pár dní v taxíku mu to vrátí. Mnohé chování řidičů by to pak vysvětlovalo - nikdo nerespektuje žádnou přednost, dokonce ani semafory! Je neuvěřitelné, jak to tu funguje, těžko říct, zda si začali dřív chodci nebo auta, ale platí tu prostě právy rychlejšího, odvážnějšího, silnějšího. Silnice se přecházejí kdy kdo chce, nebo spíš, jak je to možné či jak si kdo troufá.

 Dost nechápu jak, ale kupodivu jim to funguje a na rozdíl od neustálých stížností na dopravu, co slýchám v Brně, tady jsem ještě žádnou nespokojenost nezpozorovala (až tedy na troubení, ale ani to mi nepřipadá jako vyjadřování nespokojenosti, spíš tak na upozornění, aby nikoho nepřejeli, či jen tak bez účelně, asi na protažení klaxonu :)). Nakonec tedy musím spíš těm nevyučeným řidičům spíš vzdát holt, protože dost pochybuji, že kterýkoli zkušený Evropský řidič by místní dopravu zvládal bez problému.

Proces s vízy - zázraky se dějí

Dnes jsem zaspala. Což znamená vzbudila jsem se v deset, co nejrychleji sem se upravila a seběhla dolů, pokusila se se svou otřesnou španělštinou vysvětlit, že jsem zaspala snídani, dozvěděla jsem se, že jídlo se podává jen do půl desáté, tak jsem alespoň dostala pytlíkový kokový čaj. No, popravdě, moc nezasytí... řekla bych, že v takové koncentraci nemá vůbec žádné účinky. Tak jsem se nakonec rozhodla skočit do stánku naproti pro nějaké buchty - kdo by čekal, že se dá skvěle nasnídat v přepočtu za 4 Kč?

Je jedenáct, tedy hodina po plánovaném srazu. Nikdo z nás už nezvedá netrpělivě hlavu k hodinám, nikdo ani netrousí ironické poznámky, každý se prostě zařídil, jak nás k tomu Bolívie a její čas učí - někdo kouká na film na svém laptopu, někdo na televizi, někdo vyrazil na chvíli ven. Já už jsem krátkých vycházek v okolí hotelu poměrně nasycená, tak radši vyřizuji e-maily, poslouchám Nohavicu a doufám, že zpoždění neznamená špatné zprávy ohledně víza, jak tomu tak doposud bylo. Dnes totiž prý už opravdu vízum zařídíme - vždyť večer už mám letět ke své rodině!

Po čtyřhodinovém čekání začala jsem se domlouvat s Bolívijkou, kterou znám z jednoho výletu s AFS,  že něco podniknem, bohužel s mojí španělštinou a především s tím, že kdykoli pro nás můžou přijít ohledně víz bezvýsledně. Nakonec mě zmohla únava a šla jsem si lehnout. Ani ne hodinu na to mě přišel vzbudit Fabi (jeden z dobrovolníků), že prý jdem pro víza, ať si vezmu s sebou kufr, že pak jedem rovnou na letiště, letím prý totiž už v sedm a je třeba aspoň hodinu předem být na letišti. V pěti minutách jsem se sbalila, počkali jsme ještě na ty, co také letí dnes, o hodinu později, do Santa Cruz (Japonka, Němec, Švýcar), a vyrazili jsme. Přes veškeré odrazování různých zkušených lidí, že přece není možné získat v Jižní Americe vízum během čtyř dnů, stal se zázrak a o něco před pátou jsem byla již zpět na hotelu a to se zařízeným vízem. Asi jen stačí vědět, jak na to, což asi místní, co nám to zařizovali, vědí dobře J.

Čtvrtý den v La Paz - zase tolik jiný a přitom stejný

Asi jsem včera večer trošku vzbudila respekt, když jsem ve chvíli, kdy jsme měli říkat dojmy a připomínky k našim prvním dnům v Bolívii a já snad nějak diplomaticky nadhodila, že mě mrzí, že musíme v tak nádherném městě být pořád zavření a na něco čekat. Dnes dopoledne totiž zavolali do hotelu, k telefonu chtěli mě a omlouvali se, že mají zpoždění a že pokud chceme, můžeme jít do oběda ven, jen ať jsme velmi opatrní. Vyřídila jsem tedy ostatním a spolu s Thajcem (nike?), Thajkou (Bambu) a Švýcarem (Alan) jsme se vydali do města. Říkala jsem, že chci na trh, kde jsme byli včera, v čemž se mnou Alan souhlasil a ostatním to bylo jedno, postupně se však zjistilo, že on myslel ten, kde jsme byli předevčírem (na opačné straně – obojí se stihnout nedalo), tak jsme se rozdělili a už jen já s Bambo jsme se vydali vstříc slavnému Witch marketu. Tak jsem koupila přesně, co jsem potřebovala (tajné) a pro sebe naprosto úžasnou tašku přes rameno, kterou tu místní nosí, abych trochu splynulaJ. Velkou radost jsem měla taktéž ze svého nadání smlouvat, jelikož i s mou dosti bídnou španělštinou se mi podařilo snížit cenu o 30%! Prý to jde i o víc, ale to se tu naučím časem.

katedrála u hlavní avenue, těsně před trhovou čtvrtí

Po obědě skutečně AFSáci došli a jelo se na výlet do Moon Valey. Máme tedy za sebou první zkušenost jízdy v mikrobuse. Doposud jsme jen vídali ty nekonečné řady všelijakých vozítek, sloužící k hromadné dopravě, ale dnes jsme se jich stali součástí a zase pěkný zážitek! Myslím, že tento způsob dopravy není dělán pro starší či nemocné lidi, protože v okamžiku, kdy stojíte jednou nochou uvnitř, mikrobus se rozjíždí. Na co by taky čekal, když za rokem si klidně může mávnout někdo další a zastavovat se bude zas? I z toho důvodu má u sebe vždy spolujezdce, který kromě vyvolávání destinace, kam vůz jede a lákání cestujících má také za úkol vybírat peníze. Projeli jsme velkou část La Paz (rozhodně se nedá říct celé, to by nám totiž klidně den mohlo zabrat), tudíž jak čtvrti luxusní, zbohatlické, tak ty velmi, velmi chudé, přesto však nemůžu říct smutnější, byť se mi to tak na první pohled zdálo. Minuli jsme též americkou ambasádu (nikdy jsem neviděla pohromadě tolik vytuněných, vyleštěných aut jako právě tam) a sídlo prezidenta, které se nezdálo nijak zvláštní, jen velmi moderní architektura a spousta ochranných zařízení. Co mě však zaujalo ze všeho nejvíc, byl pohled, který se nám naskytl právě po minutí sídla, a to pohled do vysokých kopců a hlubokých strání, posetý různými stavbami a rostlinstvem, od rozpadajících se chatrčí z igelitů po luxusní sídla, od nízkých travin a kaktusů, po vysoké něcojakotopoly. A stále jsme jeli dál, dál směrem z města, dál se před námi zjevovaly nové a nové stavby a dál jsem měla pocit, že každá část La Paz je jiné město. Takto postupující dostali jsme se konečně do krajiny, kde téměř žádné stavby nebyly, jen auta (těm se prostě v Bolívii nevyhnete), kopce, hory a skály. 

A v tom už jsme dostali pokyn k výstupu (pro nás též pokyn začít fotit – opravdu, chvílemi mi naše skupina připadá – a sebe z toho rozhodně nevyjímám - jak banda japonských turistů, co fotí víc, než se dívají, ale vskutku jen chvílemi…) a vzápětí nám bylo odhaleno, co je ono záhadné Moon Valey. Nádhera. Klid. Trocha indiánskosti. Pro o něco lepší představu jde o pískovcové útvary způsobené ledovcovou erozí, vytvářejíc obrovské skalní město plné neuvěřitelných výhledů. Nejkouzelnější mi přišlo, že na nejvyšším vrcholku stál indián, který hrál buď na píšťalu či mandolínu (alespoň tomu se to podobalo, šlo ovšem o místní originální nástroje) a dodával tak celému údolí působivou atmosféru. Pro zasazení zpět do reality, jen co jsme se blížili, hned z vrcholku seběhl a jal se nám své hudební výrobky prodávat. Nějak se přeci uživit musí!

Stále ještě nadšená z celého dne, nestačila jsem ani ve zkratce zapsat někam své zážitky a už jsem zase vyrážela ven! Tentokrát to byla tajná mise, kterou snad zveřejním později, rozhodně to však byla další, velmi intenzivní zkušenost s Bolivijským životem.

Před večeří jsme se byli všichni hromadně fotit na víza, byť někteří už fotky měli a všichni je s sebou mít měli (už jsme se neptali – Bolívie). Naštěstí to byl velmi rychlý proces - na rozdíl od toho s vízy, která jsme měli původně zařizovat dnes. Popravdě zdržení v La Paz o den, zvlášť o takto zážitky nabitý den mi rozhodně nevadí, zítra večer už mám však letět ke své rodině, tak jen moc doufám, že poletím už s vízem…

Další pokus o něco lépe poznat La Paz

Ráno zase podobné předchozím, jen jsem vstala o něco dřív a tak jsem před srazem s AFS (mezi desátou a jedenáctou) měla skoro hodinu. Na chvíli jsem si zapnula počítač a po přečtení pár zpráv z domova poprvé se mi doopravdy zastesklo a uvědomila jsem si, jak je tu vše jiné a ne jen ve smyslu krásné, ale taky cizí a pro mě tolik opuštěné. Nevím, jestli si právě přicházející Oskar (byla jsem v jídelně) všiml mých slz či ne, každopádně si přisedl a navrhl, že bysme před srazem mohli jít na chvíli do města. Jak jsem uvítala, že poprvé od tohoto pobytu převzal iniciativu boje s pasivitou také někdo jiný než já!! Zeptali jsme se ještě Němce a Martina a za chvíli už jsme v soustavě Česko-německé vyráželi na vzduch - teda pokud se tak ulicím plným výfuků z aut dá říkat. Bohužel jsme si nevybrali zrovna nejlepší směr (chtěli jsme jít zase někam, kde jsme ještě nebyli, což při tak krátkém časovém rozmezí, co jsme měli nebylo zrovna snadné), tak jsme došli do dosti šedivé čtvrti, kde nebylo nic než obchody se součástky aut. Opravdu, další pozoruhodná věc, co na La Paz pozoruji je fakt, že veškeré zboží je rozdělené jakoby do oddílů. I na všech těch trzích, byla ulička s umělými bankovkami, ulička se sádrovými postavičkami, ulička se sladkým... vůbec ne tak fikaně zpřeházené jak jsme zvyklí my Evropané.

ne zrovna nejpůvabnější čtvrť, ale také tvoří část La Paz

A tak jsme procházeli jednu ulici za druhou a nenacházeli ve výlohách než různé šroubky, matky, pneumatiky, součástky do motoru, řadící páky... co si jen račte vzpomenout. Párkrát jsem zmáčkla spoušť pro nadšence do aut, ale zrovna fotogenická čtvrť to není. Přesto jsem byla i s touto prohlídkou města spokojena, zaprvé chci přeci poznat La Paz, a to tudíž se vším všudy (no, dobře, úplně se vším ne, zkušenosti s přepadením či kapsářstvím se mile ráda vzdám, na druhou stranu si myslím, že to tu není vůbec tak nebezpečné jak se mi po první orientaci zdálo, je prostě jen třeba dbát jistých pravidel a být o něco opatrnější - což si ostatně myslím, že by mi občas neuškodilo ani v Brně). Zadruhé i tato procházka zahrnovala už ne tolik překvapující, přesto však stejně úchvatné, bohužel stále těžko vyfotitelné výhledy na La Paz obklopující hory a kopce. Myslím, že už proto Seňoru Mír nikdy nepřestanu milovat!