Lidi kolem si musí myslet, že jsem blázen. Jsem totiž na letišti v La Paz a zaplavila mě euforie, ani ne za dvě hodiny se totiž uvidím se svou novou rodinou. Taky můj poslední zážitek s tímto překrásným městem byl působivý. Už jen to, že mě sem vyprovázel snad nejpohodovější člověk, s jakým jsem se doposud setkala, Bolivijec z AFS (už abych se naučila jména), cestě dodávalo kouzlo a pocit, že Bolívie je vážně úžasná země. A pak, ty výhledy, co se naskytovaly – nepopsatelné! Všechny ty hory a domy v horách! Uznávám, tam bydlí ti z nejchudších a co pak teprve, když jsme projížděli El Alto, asi nejchudší čtvrt v Bolívii, tam jsem poprvé v životě spatřila opravdové slumy, opravdovou bídu. Přesto však nemůžu říct, že bych tam spatřila neštěstí. I u přístřešků z igelitu si místní našli plácek a hráli fotbálek. Nemluvě o tom, že právě obyvatelé Alta mají paradoxně ten nejhezčí výhled na celé město a jeho okolí. Poznala jsem tedy zas další kus oné půvabné Seňory Mír a už jsme byli na letišti, já odbavená, už Bolivijec volal mému host bratru, který pro mě na letiště v Cochabambě přijede, už jsme se loučili a už jsem měla ten bláznivý úsměv. Naštěstí v Bolívii tento úsměv funguje opačně, než na většinu Čechů a tak mi ho i původně zamračení lidé začali vracet. To už jsem brala do ruky foťák, protože výhled, co se mi z čekací místnosti nabízel, jsem si nemohla nechat jen pro sebe. Bohužel okna byla špinavá a hledáček fotoaparátu málo komplexní, takže z fotek příliš neslibuju.

Usedla jsem celá nadšená do letadla, vyslechla si španělské hlášení, s potěšením jsem zjistila, že mu rozumím a už jsme vzlétali. Znáte ten pocit, když si myslíte, že něco už dobře znáte a najednou se objeví nějaká drobnost, která celou vaši původní teorii nabourá? Tak asi tak jsem se cítila, když po pěti dnech v La Paz, po několika výletech po městě i po okolí, nemluvě o neustálých výhledech na město jsem byla přesvědčena, že tak nějaký přehled o jeho velikosti a charakteru mám a celé toto přesvědčení se mi zhroutilo v momentě, kdy jsme vzlítali a pode mnou se objevilo úplně jiné, obrovitánské město, jak se později ukázalo, nejchudší čtvrť La Paz – El Alto. Změť domků, chatrčí, barabizen i něčeho, v čem si jen těžko představit žít, prolnutá parky, poli, kostely a sportovními plácky, položená na Altiplanu v nadmořské výšce přes 3600 m n. m. ve mně ale nenechala hluboký dojem na dlouho, jelikož toto vyjevení bylo vzápětí přebyto něčím mnohem působivějším – celým La Paz v celé své kráse tak půvabně rozprostřené po obrovských horách a údolích. A o pár vteřin později, takřka už opustivší civilizaci, uchvácena z toho co vidím, přimrzla jsem k okýnku. Už mě ani nenapadlo, že mám něco jako foťák či že se mi normálně při otáčení letadla dělá špatně, když koukám ven. Nebylo to důležité, protože ta nádhera, ta majestátnost hor, údolí a v nich položených ples byla natolik intenzivní, že jsem si nepřála nic jiného, než stále se moct na to dívat. Po chvíli nás však zahalila mlha, a tak nakonec přeci jen došlo i na krátké opakování španělských základů.
Nad Cochabambou už se zase vyjasňovalo a tak jsem ještě před přistáním mohla zhodnotit rozdíly oněch dvou Bolivijských měst a především znovu u srdce pocítit tu euforii ze všeho, co mě čeká. A že byla oprávněná!
 |
| mí noví bratři - zleva Julio, Hernan, Marcelo |
Přijeli pro mě mí dva host bratři (třetí, nejmladší - Hernan - je až do Července na rok v Norsku) a maminka a už jen to přijetí bylo tak vřelé, plné upřímné radosti, že mě rádi vidí, že jsem se po celý večer nemohla zbavit toho připitomnělého šťastného úsměvu. Nasedli jsme do nejmenšího a nejroztomilejšího autíčka, jakým jsem kdy jela a už jen to, jak tam soukali mé zavazadla a poté sebe bylo tak milé, že má původní lítost, proč není jejich ten opodál stojící jeep, byla tatam.
 |
| této roztomilé krásky jsou ulice Cochabamby plné |
Po celkem krátké a díky výborné angličtině a komunikačních schopnostech mých bratrů také propovídané cestě jsme dojeli na místo. U branky nás uvítali dva psi, menší Bonbon, jméno většího mi vypadlo (rasy po mě už vůbec nechtějte) a uvnitř pak nádherný, velký obývák s jídelnou, dvě koupelny, ložnice rodičů, kuchyně a především – kam jsem byla uvedena hned napoprvé – můj pokoj!

Po večeři – výborné, obrovitánské pizze, jsme se už jen s Ruth vydaly k tatínkovi Juliovi. Úplně jsem nepostřehla jakto, ale objevily jsme se na jakési církevní oslavě a už se mě jal objímat a na tváře líbat kdejaký duchovní
J. Vzápětí, po představení mě spoustě svým známým (mladí i staří), došly jsme ke stolku, kde ženské krájely a roznášely dort a už jsem dostala do ruky tác a zas s tím svým úsměvem jsem nosila jeden za druhým. Až byl dort rozdán všem, proneseno pár proslovů vždy zakončených bouřlivým potleskem a spoustou focení, začala hrát hudba a tančilo se. Tance dost odlišné čemukoli Evropskému, vždy tančil muž s ženou a různě poskakovali a proplétali se s ostatními, či se jen všichni chytli za ruce a skákali do kola. Po chvíli jsem se také přidala (nebo spíš maminka dotáhla nějakého tanečníka a přidala mě, poté, co viděla, jak nadšeně koukám
J), a bylo to… trochu cizí asi (tančit s cizím mezi cizíma v cizím :D), ale úžasné! Pitomě šťastný úsměv mi tedy zůstal a to až do odchodu posledního účastníka slávy – maminka s tatínkem se zřejmě podílejí na organizaci – a jen na chvíli vymizel, když jsem až v tento okamžik zjistila, že ten milý postarší pán, který se předtím se mnou tak nějak nejvzdělaněji bavil je Julio (nešlo o to, že by nebyl fajn, jen jsem byla trošku vykulená z toho, že jsem to prostě neutušila a ani jsem si nějak nebyla schopná vybavit si, jak jsme byli představeni a jak jsem se chovala).
Doma jsem se pak také přivítala se sestrou Annou, která na letiště nemohla, protože má dlouho do večera školu (je na univerzitě, gympl tu končí v jednu). Je stejně jako všichni v rodině moc milá, ochotná a prostě, vážně se u nich cítím skoro jako by to byla rodina má vlastní. Chvíli jsme tam večer seděli, když jsem si vzpomněla, že pro ně vezu dárky, tak jsem je vyložila a myslím, že měli opravdu úspěch! Poté jsme ještě nějakou dobu povídali, já se dozvídala, jak to u nich funguje (nádobí si každý po sobě uklízí, přes týden jim chodí vařit nějaká paní, přes týden vaří oni), kdy kdo vstává, na co si dávat ve městě pozor (taxíky, krádeže, nenosit dražší šperky), jak se školou (zítra – ehm dnes, mě jdou zapsat, já si koupím uniformu – prý jen tričko - a v pondělí škola začíná, mimochodem školu mám celkem kousek od domu, ale hlavně – je to škola umělecká!!) a snad ještě pár drobností, co si teď nevzpomenu, v každém případě neustále opakovali, že jsem tu doma, ať se kdykoli na cokoli zeptám, s čímkoli se svěřím a podobně. Nakonec jsme se všichni zívajíc usnesli, že ráno se vstává (kromě mě, jampadampa) a bylo by dobré jít spát. A já teď ponocuji u počítače, protože s takovou hordou nadšení v sobě bych jen těžko usla. Dobrou noc!