UPOZORNĚNÍ

Chtěla jsem jen zmínit, aby jste tento blog brali jako naprosto subjektivní pohled na jeden jediný život, nic z toho, co tu čtete nepovažujte, že takhle to v Bolívii je. Zaprvé Bolívie je jiná město od města, dále rodiny v každém městě se liší, a především pak, co se týče škol, všechno, co píšu já, týká se jen mého pohledu na Colegio Laredo, což je umělecká škola, tedy vskutku velmi volná a plná zájmů, a je v Cochabambě zcela výjimečná (alespoň co vím).
Děkuji za pozornost, přeji příjemnou zábavu :-P

Ne každé slovo tu platí aneb bude ze mě baletka :)

Jak už jsem zmiňovala, hned první den jsem byla u ředitele ohledně zájmových aktivit a dozvěděla jsem se, že se můžu učit pouze folklorní tanec, jelikož ostatní už jsou na vyšší úrovni a je příliš pozdě na to, je dohánět (to už nemám od něj, vzal to se mnou zkrátka, ale jako předpoklad ostatních). Od Evropanek jsem se dozvěděla a od profesorky potvrdila, že do kurzu minikitarky (tak budu prozatím říkat místnímu hudebnímu nástroji) chodit můžu, stejně tak jako do kytary, jak mi o den později sdělil Paul.

Po obědě a krátkém pisatelství jsem vyrazila na smluvený sraz (vyrazila jsem sice v době srazu, ale co, Bolívijský čas :D), po cestě jsem však byla skropena štěstím shůry (jak byl později mými spolužačkami nazván fakt, že se na mě vysral pták), tak jsem se ještě vracela domů umýt a převléct a místo o půl jsem dorazila v celou. Naprosto nikdo se nad tím nepozastavoval, proč by měli, známých a zábavy je tu vždycky dost a přeci - jdem se bavit, to je hlavní! Kdosi navrhl, že odteď máme Zmrzlinová úterý, což jsme všechny s nadšením přijaly. Zmrzlinářská pasáž je celkem kousek od školy a vážně stojí za to, někdy tam zajít. Zvlášť potom s takovýma slečnama, s jakýma jsem byla já, který tak nadšeně koukají, jak se jim připravují poháry :). Po chvíli se však ukázalo, že zmrzlinový musí být jiný den než úterý, protože všechny kromě mě mají hodinu (sbor/balet), a protože mě se domů ještě nechtělo (nebo spíš se mi nechtělo z tak milé společnosti), nechala jsem se přemluvit a šla do baletu s nimi. Tam jsem chvíli jen tak bokem cvičila s nimi (ukázalo se, že mé jeany jsou celkem pružné), pak jsem si však všimla dalšího návštěvníka kursu, Bolívijce ze čtvrťáku, (už jsme byli představeni, ale kdo si má všechna ta jména pamatovat), který sem chodí, jen měl teď kvůli zranění párměsíční pauzu. Většinu hodiny jsme propovídali a domluvili, že se půjdem zítra zeptat na kursy salsy (juchuchu!!). Také mi dodal kuráž (poté, co viděl mou šňůru a podobné ohebnosti a hlavně mé nadšení z celého kursu), abych se zkusila zeptat učitelky, jestli bych se k nim přeci jen nemohla přidat. Jistě, že mohla. Nebylo to tak snadné jako s minikytarkou, bude to bez mé účasti na závěrečném vystoupení (o kterou beztak nestojím), ale ve čtvrtek mám přijít!! Jak mě se tu líbí!

Skutečně jsem na jiném kontinentu

Dnes jsem šla do školy sama, tedy přesněji řečeno – s U2. Ou jé, jak krásně se mi šlo! Včera sem navečer zas o něco víc odbourala různé své obavy, pochybnosti o svém pobytu tady a tak jsem si dneska vykračovala dočista zvesela. (Vlastně to už včera, při cestě domů, kdy mi štěstím málem vhrkly slzy do očí!!) Hned před dveřmi jsem se potkala s Laurou, za nimi pak s Caroline a s Paulem – Francouzem (juch!!), který je tu též od srpna, chodí s nimi do třídy a vymýšlí, jak provést, aby v Bolívii mohl zůstat (mimo jinou spokojenost má tu už také svou lásku). S Paulem sem si sedla a skoro bych řekla, že tak ochotného, hodného a otevřeného člověka jsem neviděla, ale na to už jsem v Bolívii nějakou tu chvíli :D. Hodina Quechuy… mno, jsme v kurzu s téměř dětmi, takže… řekla bych milá, zábavná, já si konečně pokecala francouzsky, ale že by pět pozdravů, co jsem se za tu hodinu naučila, naplňovaly moji představu o výuce, se říci nedá. Poté jsem se vydala do třídy, kde má sousedka ze včerejška mě téměř nepozdravila, zato se ke mně vrhly jiné slečny (ty se ke mně stejně mile chovaly i včera), a vzaly mě na tradiční přestávkovou procházku po školním pozemku (není to ani park, ani hřiště, ani dvůr, je to celkem velké, sluncem prozářené a palmami a cihlovými školními budovami obklopené prostranství). Poté jsme měli dějepis, kde jsme ve skupinách vymýšleli jak vylepšit školu (z mých návrhů a diplomatických způsobů sdělení byli nadšeni J), až na pár návrhů jsem však celé dvě hodiny propovídala s Ali, neuvěřitelně optimistickou, (byť občas až přespříliš) upovídanou spolužačkou, s kterou jsme si padly do oka už včera. Po chemii – je to zvláštní pocit, když mi chemie de – škola skončila, začaly jsme se loučit a domlouvat se na odpoledne – ve pů čtvrté se jde s holkama ze třídy na zmrzlinu Přijdu si možná trošku jako na americké střední, jen s tím rozdílem, že lidi tady jsou vážně neskutečně a řekla bych hlavně nezištně hodní, takže na to si asi dokážu zvyknout J. 

První školní den - wow!

Tak teprve před chvílí jsem zjistila, že pondělí sice je mým prvním školním dnem, ale pro všechny mé ostatní spoluškoláky už druhým letošním školním pondělkem. Asi dosti nepodstatná poznámka v porovnání ke všem mým dnešním poznatkům, zážitkům, emocím…

Poprvé chci zmínit půl páté, chvíli, kdy jsem se poprvé vzbudila strachem, abych nezaspala (večer jsem se totiž s maminkou nějak minula a od Julia jsem pochopila, že jdu ráno sama – což mi popravdě vůbec nevadilo – těšila sem se na ranní rozjímací procházku za tónů U2). Byla jsem překvapená, že i tak brzo ráno se cítím vyspaná, bála jsem se však, že pokud teď usnu, vstávání bude smrtelné (jak tomu obvykle bývá). Jaké bylo mé překvapení, když jsem se při prvním zazvonění budíku postavila na nohy, jako bych nikdy ani neslyšela o slově únava či spánek. Prostě jsem se těšila.

Trošku mě zamrzelo, když jsem ráno viděla maminku v kuchyni – nic proti, jen jsem se na tu hudbu a náladu, co s ní mám spojenou, moc těšila a teď už bylo jasné, že si ji budu muset nechat na jindy. Nakonec jsem ale byla ráda, že se mnou šla, když jsme pak byly u sekretářky ohledně mých zájmových kroužků – myslím, že k dospělým (nebo dětem v jejich doprovodu) tu chovají větší úctu, než k dětem (jak se později ukázalo, na druhou stranu, ono to platí i naopak…). Poté jsme našli mou třídu a ani si nevzpomínám, kdy jsem se loučila s maminkou, přes tu hordu slečen, které se mi začaly navzájem představovat. Pár jich se mě ujalo, našlo mi místo v první lavici (na mou žádost vepředu, abych rozuměla), a začalo se mě vyptávat, odkud jsem, kdy mám narozeniny, jestli mám facebook, jaká je má nová rodina… Poté mi má sousedka (v lavici) vysvětlila, že od počátku téhle třídy si přejí, aby k nim přišel nějaký výměnný student a až já jsem jim to přání splnila, proto ten ohromný zájem, ale přišlo mi, že je to prostě jejich povaha, jsou neuvěřitelně otevření a živí. Hned mě začaly zasvěcovat do různých vztahových záležitostí ve třídě, vysvětlovat mi, ať se kdykoli na cokoli zeptám a ptát se s čím potřebuju pomoct, dokonce jsem už pozvaná na oslavu narozenin jedné slečny!

Ovšem co se výuky týče, na stupnici od 1 do 10…hm… 0? Samozřejmě záleží, o co každému jde, asi kdybych byla schopná připustit si, že tohle jsou prázdniny a mám se bavit, bylo by to skvělé, tady prostě nic dělat nemusím (tedy pokud se nepočítá pobíhání po třídě, drbání, neustálé vtípky s profesory, a kdyby jen to, ale ta neúcta až nevychovanost, co chovají k dospělým, ta mě vskutku zaráží). Od jakýchsi svých vrozených povinností a výchovy se prostě oprostit neumím, alespoň ne zatím, je tu naštěstí pár takových alespoň trošku snaživých studentů, nemluvě o tom, že se nemusím bát, že by mě lidi odsoudili za to, že dávám na rozdíl od nich pozor. Takže tak trochu pro představu, řekla bych puberťáci ze základky, ale nehodnotí a – alespoň teď mi tak připadají - nadšení a hodní. Ale ještě zpět k těm hodinám. První dvě – chemie… haha. Prý že mi chemie nejde a nemám ji ráda. Kdybch věděla, o co tu půjde, tak se vůbec nebráním, vážně, chci tu maturovat. (Když jsme se na možnost maturovat tu ptali, řekli mi, že teď je v maturitním ročníku plno, ale v pololetí prý někdo odjede – později sem je potkala, dvě milé slečny, ze Švýcarska a Německa - a pak budu moct přejít o rok výš a mít Bolivijskou maturitu, stejně jako o něco víc známých J.) Během dvou hodin jen učitelka jednou prošla třídu a každého se zeptala na značku nějakého prvku a počet jeho vazeb. Prý je to jen začátek roku, ale i tak… Podobně to šlo ve všech ostatních hodinách – matika (za 2hod tři kraťoulinký rovnice), literatura (přečtení jednoho textu a práce, kterou nikdo moc nechápal – já nemůžu soudit, nerozuměla jsem příliš textu) a nakonec dějepis (dobrý nápad profesora – zabývat se problémy dnešního společnosti, od původu k řešení – ztroskotal na nekázni ostatních, i když nechci shazovat, občas jsem si povšimla zájmu i u dosti pubertálních jedinců.

Po obědě – doma - jsem byla domluvená se spolužačkami, i když nemám hodinu, že přijdu do školy a půjdu do hodiny (dějiny hudby) s nimi. Přišla jsem ale pozdě a nevěděla, kde třída je. Při hledání jsem narazila na Švédku (Caroline) s Němkou (Laura), které se učily na místní hudební nástroj (malinká kytárka s pěti struami vždy po dvou – nádherná a nádherně hrající), tak mi nabídly společnost a já se domluvila s profesorkou, že jdem příští týden kytárku (nevým, jak zní správný název) koupit a začnu se taky učit (je to prý snadné, krásné a líbí se mi ta přenosnost). Poté jsem se seznámila s dalšími jejich přáteli, většinu času jsem však trávila jen s nimi a daly mi novou chuť do všech novot tady, o jazyku nemluvě. Přestože jejich rodným jazykem je němčina, mezi sebou se bavily španělsky, naprosto bez problémů. Byly z Bolívie, a Cochabamby především totálně nadšené, Laura dokonce říkala, že když má noční můry, jsou právě o tom, že se vrátí domů. Poté musela Caroline domů, nám se nechtělo, tak jsme šly na zmrzlinu (asi nejlepší ovocná, co sem kdy měla!!) a poté k nám, aby se o mě nebáli, že jdu zas do školy, protože za hoďku mi měl začínat kurs tance. Zas jsme se vrátily na školní pozemek, kde jsem se seznámila s Lauřinou nejlepší kamarádkou, a vymyslely jsme, že pojede do Německa s Laurou a bude tam rok studovat. Poté jsem zjistila, že kurs začíná už v 18.15, jak mi řekl ředitel, ne v půl osmé, jak mi řekly spolužačky (kterým jsem věřila víc, protože jemu sem nerozuměla a byl protivný). Alespoň jsem se s učitelkou domluvila na příště a Laura se ke mně přidala (jinak bych tančila sama, s o mnohem mladšími – nic proti, ale nebylo by to ono, tím se též vysvětluje, proč mé spolužačky mají jiný rozvrh – tančí totiž mnohem déle). Také jsem se od Evropanek dozvěděla o zítřejší ranní výuce Qechuy, jazyka Indiánů, který jsem se též chtěla naučit, tak jsem se domluvila s nadšenou sekretářkou, a domluvila s nimi na ráno sraz. Se všemi novými známými jsem se rozloučila (po vyslechnutí pár kázání o bezpečnosti a pozornosti takhle navečer) a vyrazila domů. Tam mě od psaní odtrhl nově nalezený kanál HBO plný bezvadných amerických filmů se španělskými toulkami, tak jsem koukala až do večeře, po níž jsem šla téměř hned , totálně znavená, do postele (v jedenáct).

Neděle nese správně svůj název, tak jen ve zkratce :)

Dnes jsem vstávala o něco dřív. Po snídani jsem chvíli psala do blogu, poté se vrátili osatní z nákupu/práce (dostala jsem nový sešit do školy), a jelo se na oběd k pratetičce, která u nás byla na večeři. Kdybych věděla, kam jedem, asi bych se o něco líp ohákla… Projeli jsme podstatně velkou část Cochambamby (po cestě se stavili v nějaké restauraci, ale takové, no, vařily zde ve velkém – a to doslova – maso se peklo nad ohněm v pánvi o průměru něco přes metr, byly tam obrovské kýble masa, kukuřice, brambor, kukuřičných zákusků a pak taky demižon číči – kukuřičného kvasivého pití) až jsme se dostali do celkem luxusní čtvrti a voilà: tam, v jednom z těch překrásných, velikých, zdobených domů s balkónky bydlí naše tetička. Sešli se tam všichni, co předchozí večer (až na Davida, navíc ale Marcelo) a jedlo se snad ještě víc, než kdykoli doposud. Nechápu, jak to dělali, ale měla jsem nanejvíš tak polovinu než ostatní a byla sem ráda, že jsem ráda. Po krátkém povídání jsme vyrazili domů, kde jsem chvíli neměla co dělat, pak koukala na Amor a distanción a chvíli poté přišlo několik Juliových (bratr) kamarádů koukat na fotbal (jak tu říkají tomu americkému). Koukala jsem s nimi – chyběla mi společnost, nemluvě o mé neustálé snaze něco se naučit, v tomto případě španělštinu a pravidla hry. Před půl jedenáctou jsem však uznala za vhodné směřovat na kutě, vzhledem k tomu, že následující den musím vstávat o půl sedmé…

Žemlovka sklidila úspěch!

Dnes jsem to se spaním opravdu neodhadla. Vstávala jsem v půl dvanácté, dala jsem si tudíž akorát čaj a pomohla nachystat oběd. Dnes jsme měli rýži, brambory, ledový salát s mrkví a fazolkami, tuhé hovězí maso a výbornou omáčku. Jako desert kokosovou zmrzlinu. Po obědě mi Ruth řekla, že jdou s tatínkem na trhy, že můžu jít s nimi, ale že to asi nebude nic pro mě. Jistě, že jsem šla!! Jednalo se přeci o ovocno-zeleninový trh v tropicko-horské oblasti v létě!! Když jsmepřijeli, chvílemi jsem přeci jen litovala, že jsem nezůstala doma. Vidět všechny ty melouny, hrozny, jablka, rajčata… a u toho koukat, jak kupujeme všemožný fazole, čilipapriky, česnek, dýně, patizóny, nemluvě o čím dál více těžknoucí tašce, kterou jsem se nabídla nést. Co jen musím dodat k porovnání s trhem La Paz, kromě kratších sukní prodavaček, hlavním rozdílem byla špína a nepořádek. Bylo ho tu mnohem víc, nikdo se nestaral o to, kam co vyhazuje a tak byl mnohdy smrad vskutku nesnesitelný. Co mě také úplně odrovnalo, byl trh brambor. Já, která jim zrovna neholduju jsem spatřila obrovskou plochu, tak o rozměru 20krát 20m, plnou obrovitánských pytlů plných brambor všecho druhu. Tehdy poprvé jsem litovala, že jsem si nevzala foťák.

vyfocené o 2 měsíce později na den bez aut, kdy je místo trhu téměř prázdné, jen tak pro představu...

Po naplnění čtyřech obrovských tašek všemožnou zeleninou, usedli jsme do rozpáleného auta a vyjeli jsme. Jaké bylo mé překvapení, když záhy Julio pronesl: „Teď pojedeme na ovocný trh“. Aha. A opravdu. Když jsme dojeli, nedokázala jsem se ubránit smíchu. Zkuste si představit hangár o rozloze 30krát30 metrů plný banánů. Prostě jen banány, různé druhy, různí prodavači, ale jen hordy a hordy banánů. Naplnili jsme tašku a půl a šlo se dál. Papájy, avokáda, manga, jablka, pomeranče, ananasy. Tři plný velký tašky ovoce za v přepočtu asi 200 Kč, o čerstvosti ani nemluvě!

tak sem se stěhuju!!

Doma jsem pak všechno ovoce umývala, včetně toho, co se loupe. Podobné jak doma v ČR (no, dobře, banány nemyjeme), ale legrační mi přišlo, že v Česku umýváme pesticidy, zatímco tady šlo o hlínu a podobné neřádstvo z ulice J. Poté mi brácha Julio nabídl mango. S radostí jsem přijala, patří mezi jedno z mých nejoblíbenějších ovocí. Po ochutnání místního, čerstvého jsem ho povýšila na nejlepší jídlo na světě!!

<3

Dnes jsme měli na večeři návštěvu ze Santa Cruz (velké tropy, 10 hodin autem). Pratetu, prastrýce, dědečka, tetu a sestřenici Moniku. Později přišel ještě strýc David, ten, u kterého jsem byla předešlý večer v kavárně, ten co žil nějakou dobu ve Francii. Velká návštěva znamená velké přípravy a ze strany rodičů také velké – no, slovo stres v Bolívii neznají, v Cochabambě obzvlášť – ale prostě přijde mi, že mamince na návštěvách vskutku záleží a to i ve špatném slova smyslu, místy jsem se cítila dosti nepříjemně, přišla mi škrobená, nepříjemná, až tak podivně přetvářející se. Nechci to zas moc shazovat, takové byly opravdu jen chvilky, které ve mně asi zanechaly příliš markantní dojem na celý večer. Přípravy byly náhodou moc prima. Celá rodina (kromě pracujícího Marcela) se na nich podílela. Tatínek cosi kutil, to nevím, ale jinak jsme všichni vařili, umívali nádobí, chystali stůl… k tomu všemu nám hráli Beatles (které má celá rodina moc ráda!!) a svítilo sluníčko. Jako desert se podávala žemlovka – tedy v mé režii - po nedobré zkušenosti s Francouzi jsem se dosti obávala, ale nakonec úplně zbytečně, kromě toho, že se mi fakt povedla, tak hlavně měla úspěch!! Neustále opakující se slovo riko (=delikátní, výtečné) jen lahodilo mým uším. Babička, co bydlí o patro níž a na jídlo chodí k nám, mě nepřestala vychvalovat, dokud nesešla zase k sobě J.

stůl připravený pro návštěvu (tedy bez jídla ještě) + Anna :)

Po rozpuštění účastníků, začala jsem automaticky sklízet ze stolu, s čímž mi Anna vzápětí pomáhala, avšak vysvětlila mi, že i tady platí zlaté pravidlo maňana, tedy nádobí se sklidí ze stolu, ale umývá se a uklízí až ráno. Pokrčila jsem rameny, udělala, co bylo v rámci nenápadnosti možno, a usedla jsem za ostatními k televzi. Postpně se všichni začali odebírat ke spánku, a tentokrát jsem i já ulehla celkem brzy (kolem jedenácté).