Místo školy procházka s kamarády Beatles, Simonem a Olympusem

Jako obvykle i dnes ráno jsem se k vstávání do školy musela dost přemáhat. Nakonec však jakýsi evropský pocit disciplíny zvítězil a v sedm jsem již připravená (ve středu, čtvrtek a pátek mi škola začíná v půl osmé) chystala se jít do kuchyně nasnídat se. Ve dveřích mě ale zastavila Ruth, že prý dnes škola není, že doprava stávkuje. Kupodivu má první reakce nebyla pozitivní. Naštvalo mě, že jsem se to nedozvěděla už večer, kdy se o něčem takovém u večeře mluvilo (neustále koukáme u jídla na zprávy, nebo co zrovna běží v té piditelevizce, co tam pro služebnou je) a nemohla jsem se pořádně prospat. Teď už se mi spát nechtělo a při pohledu na to krásné počasí venku (popravdě po delší době, pár dní tu pěkně lilo a byla kosa) mě to ven vyloženě táhlo. Napsala jsem tedy hned Lauře, která odpověděla, že něco určitě podnikneme, ale až později. Na nikoho jiného kvůli častému střídání mobilů číslo nemám, tak jsem chvilku hledala na netu, až jsem se rozhodla vyrazit ven sama, tedy s těmi nejlepšími průvodci samotou – hudbou a foťákem.

park :)

Hráli Beatles, svítilo sluníčko, já byla v Bolívii a měla před sebou celý volný den. Cítila jsem se tak svobodně a spokojeně!! Došla jsem až k parku, kde jsem byla s Laurou před dvěma dny, který jsem již zmínila jako ten, kde jsem litovala, že nemám foťák. Teď jsem si svou prozřetelnost vzít si ho užívala! Stejně jako to slunce, květiny, fontánky a pohled na všudypřítomné hippies, trénující různé představení. Dva z nich za mnou dokonce přišli a nějaké žonglérské kousky mi předvedli. Hned ze začátku jsem se omlouvala, že jsem zapomněla peněženku (což byla pravda), ale posléze jsem pochopila, že je to prostě baví. Poté si za mnou přisedli (má první reakce – všechny věci jsem si až křečovitě přitáhla k sobě a držela) a začli se se mnou bavit. Po chvíle mě strach (i když obezřetnost ne) přešel a pochopila jsem, že jsou to prostě mladí cestovatelé (Argentinci), co tu nemaj známí a rádi poznají někoho nového, nemluvě o tom, že jako gringa tu přeci jen jakýsi větší zájem ze strany mužů pociťuji. S tím, že jsou pořád tady v tom parku a ať přijdu, když budu chtít se s nimi vidět, se rozloučili a já se vydala zpátky domů. Tam mě čekal oběd, po němž jsem přišla k Lauře, tam chvíli obdivovala její šatník, vytvořili jsme krásnou kytici z flóry v Lauřiné zahradě a vyrazili jsme na narozeninovou oslavu spolužačky Sáry.

s Laurou

Nevím, jaké jsou tu jiné oslavy, tahle ale znamenala, že se sešlo pár lidí od nás ze třídy plus Sářina malá sestra a šli jsme k její kamarádce koukat na filmy. Nevím proč, ale z Amélie, filmu o baletu, Toy story a Juliinými deníky vybral se film It´s Complicated, což je špatný humor o ženských v menopauze. My s Laurou jsme film ani celý nedokoukaly a zavolaly si taxík k jednomu jejímu kamarádovi, který bydlí na okraji města. Projížděli jsme ledasjakými čvrtmi, tak jsem si říkala, jestli on nebydli v té chudinské, protože se vzdalováním se od centra chudoby přibývalo. Přibývalo však taky nádherných výhledů na hory, nebo spíš vysoké, zelené kopce obklopující Cochabambu, nehledě na ten, na němž se tak majestátně vyjímá ona obrovská socha Krista. Nakonec jsme projeli kolem závory s hlídačem, kde řidič musel cosi odevzdat a my říct, za kým jedeme, a už jsme se ocitli v poměrně luxusní vilkové čtvrt, opět s k krásnými výhledy. Tam jsme se nějakou dobu procházeli, povídali, já obdivovala ty krásy (bohužel byla tma, takže z fotek nic moc) a už přišla hodina návratu a tak jsme opět zavolali taxi (hrozně se mi líbí, jak to tu funguje, každý má na pevné, či na mobilu pevného taxíka, kterému jen zavolá a on už zná adresu a přijede dost rychle, nemluvě pak o té finanční dostupnosti).

ostatní fotky rozmazaný, ale zhruba tak nějak to tam vypadalo

Prozatím nevím název :)

Dnes jsem klasicky začala s Quechuou, neklasicky však sama mezi dětmi (Laura s Caro cosi s vízy, Paul spal), takže obklopená jimi a jejich otázkami. Dnes jsme se naučili pár základních otázek a odpovědí, jako kde bydlíš? (Maypi tiakunki? - Cochabambapi tiakuni), zase stejným způsobem - učitelka napíše na tabuli, přečte, všichni si to mají opsat, čtou všichni společně a pak je do konce hodiny (což je asi hodina času) volno, kdy se to máme naučit (což znamená, že dětičky půlhodiny propovídají a pak si to vcelku rychle nasoukají do hlaviček a učitelce odříkají). Já abych pravdu řekla se naučila jen odpovědi a prošlo mi to, napsané mám ale pro všechny případy vše :)

Poté jsme měli celkem náročnou fyziku - ani tak ne na látku, tu jsem probírala loni a překvapivě jsem si ji vybavila - ale stylem, jakým to profesor vysvětluje bych asi měla problém chápat, teď jsem to brala jen jako učení se slovíček Po dějepise (kdy mě učitel překvapil svým odhadem, že Česká republika funguje jako samostatný stát něco přes deset let - většinou tu lidi vůbec neví, že Československo už neexistuje, pokud vůbec vědí, že takový stát kdy byl) jsem se nechala umluvit a šla do sboru, kde jsem jen zjistila, že zpívat solesi na mojí oblíbenou písničku od Beatles není nic pro mě. Skoro během jsem pak vyrazila k domu, protože za necelou hodinu a půl mi začínal balet. Ten mě tentokrát nenadchl až tolik, tentokrát jsme více baletili a přišlo mi to méně náročné a více únavné. Pořád to však neznamená, že by mě nebavil nebo že by náročný nebyl, jen mi první hodina nastavila laťku nadšení dost vysoko. Po baletu jsme se s Laurou (která po zjištění, že je možnost se přidat, pokud jsi dost flexible a nevystupuješ na závěrečném představení, taky pustila do baletění) vydali pro zmrzlinu, ale hlavně do půvabného obchůdku, o kterém jsem jí říkala den předtím, kdy se jen ještě víc ukázalo, jak podobný máme styl. Byť je rozloha obchodu asi 3krát 2 metry, a není tam ani tolik věcí, strávily jsme tam téměř hodinu, protože všechno tam je naprosto úžasné. Nakonec jsem úspěšně koupila jen tašku do školy, ale tak nádhernou, že ani pořádně vyfotit nelze!!

Celé nadšené a odolávajíc pozvání Lauřiným přátelům někam dnes večer vyjít, vyrazily jsme každá k sobě domů.

San Valentin

Na svatého Valentýna měla má třída připravené něco jako poslední zvonění. Místo povinných školník triček si všechna děvčata oblíkla červené tričko/košili/top a kluci černou košili s červeným motýlkem. Místo učení se první hodinu připravovaly růže, balily čokoládky, perníčky, nafukovaly balónky... (my Evropanky ještě s Patrikem jsme se nějak neúčastnili, necítili jsme se moc potřební, ale velmi jsme podporovali!) Před první přestávkou se všechny tyto drobnůstky přemístily na dvůr a vytvořil se takový kiosek, celou přestávku narvaný především dětmi. S holkama jsme si navzájem koupily růže (ani ne 5 Kč!), protože nikdo jiný si na nás nevzpomněl..:-( :D. Tak jsme nicneděláním, trochu zmrzlé, chvílemi se záchvaty smíchu, chvílemi i unuděné strávily celé dopoledne. Po obědě doma jsem došla s Paulovou kytarou do školy, kde jsem se zas s Evropankama potkala a začla má první hodina. Začínám od začátku, učit se vybrnkávat a taky noty :)

Po kytaře jsme nějakou dobu blbly (s Laurou se konečně cítím mezi svýma, protože chápe můj smysl pro zábavu, kteří ostatní většinou považují za bláznovství), Caroline se vydala domů a my s Laurou do města, protože už nějakou dobu tu sháním tenisky. Poznala jsem tak další a překrásnou část města a dnes už podruhé jsem litovala, že nemám foťák (poprvé, když nám kluci ze třídy zpívali a hráli - za peníze :D - nějaké místní zamilované písničky a u toho na nás sypali růžový a červený konfety :)) Nakonec byl výlet úspěšný, koupila jsem si opravdu, co jsem chtěla, jenom co jsem chtěla a v rámci nejvyšší spokojenosti!!

a na noze vypadají ještě mnohem úžasněji!!

Chvíli po návratu do školy začal folklórní tanec, který mám čím dál víc pocit, že mi nejde, ale pořád mě baví dost :) Po celém dnu dosti unavené vydali jsme se každá domů, kde jsem se svalila k televizi a celkem brzy se vydala na kutě.

Konec týdne trošku ve zkratce

Omlouvám se všem čtenářům za pár prázdných dní, ale mám trošku tvůrčí sucho a málo času. Čím dál víc se můj život tady stává mým skutečným životem a spojení s tím starým je den ode dne slabší.

Pátek je jediným dnem, kdy nemám odpoledne žádné aktivity, tak sem po obědě zapla skype a to spojení se pokusila trochu zesílit. Boužel s mým technickým talentem dvouhodinový hovor zabral mi velkou část odpoledne i nervů, ale nakonec i pocit, že jsem zase na chvíli v Brně :))

K pátečním předmětům ještě chci podotknout, že art plastic (výtvarka) mě děsně baví a dalším mým asi oblíbeným, zatím však neuvěřitelně těžkým (z hlediska jazyka) předmětem je filosofie, na kterou máme dost dobrého profesora, neuvěřitelně vzdělaného člověka. Ostatní hodiny jsme řešili třídnické záležitosti jako malování třídy a maturitního trička.

má nová třída po ránu :)

Na večer jsem byla pozvaná na oslavu narozenin kamarádky mých kamarádek a jelikož mi má paměť příliš neslouží a zapomněla jsem, v kolik mám dojít, zavolala jsem Lauře (Němka, co je tu už sedmým měsícem), jak a co a zjistila sem, že oslava nic moc, nikoho tam neznají a tak sem jela k ní. Poznala jsem její nádhernej dům a nepřestávala se podivovat nad tím, jak úžasně sem za těch pár měsíců zapadla a stala se z ní takřka Bolívijka. Zavolali jsme si taxi (na večer není bezpečno se potulovat ulicemi, nemluvě o vtipně nízkých cenách za taxi, v porovnání s těmi našimi) a jeli do jedné půvabné kavárničky. Já zjišťovala, jak čím dál líp ovládám jazyk a taky, že se s Laurou čím dál víc rozumíme a sbližujeme se. Nakonec jsme neodolali jednomu z tisíce podomních obchodníků a každá si koupila jednu skvostnou ozdobu do vlasů. Z kavárny nás vyzvedl brácha, stejně jako mě k Lauře dovezl, takže jsem kolem půl jedné, celá zmožená a nadšená z uplynulého týdne, ležela v posteli.

Laura s novou ozdobou do vlasů

Sobotní ráno jsem částečně prospala, částečně prolenošila, částečně strávila v papírnictví s úžasnýma, ale celkem drahýma věcma a neuvěřitelně spomalenou paní. Po obědě (vařil nejstarší brácha a kromě výborných, kupovaných saltení, druhé jídlo, co už vařil on bylo asi nejlepší, co jsem tu jedla) jsme vyrazili na místní všehotrh. Slovo všechno bych ráda zdůraznila, neboť až na všechno v rámci úplných zbytečností je tam opravdu všechno k sehnání, nemluvě o někdy vskutku neuvěřitelně nízkých cenách. Koupila jsem si tam mobil i se simkou (nabitou na 100 Kč v přepočtu celkem za 500 Kč a nemyslím, že by byl špatnej - dokonce s rádiem a přístupem na net), centropenky do školy a mašli a růži do vlasů, který sem si doma sešila a mám naprosto boží čelenku!!

tvoření mi tu chybělo. doteď :)

Večer jsem par vyrazila s bráchou sednout si s jeho přáteli na pivko, do nádherné kavárny s nejlepší hudbou, co sem kdy kde slyšela hrát, nemluvě o tom, že je kavárna asi pět minut pěší chůze od domu. Později jsem pak potkala kamarády ze školy, (což mi přijde v tak obrovském městě jako neuvěřitelná náhoda) a tak jsem se k nim přidala,  nadšená z toho, že na noční život, na který jsem byla doma tak zvyklá, s příjezdem sem nemusím opouštět.

Ráno jsem vstávala trošku později, po snídani jsem pak s Annou vyrazila pro droždí a po obědě jsme se pustili do dukátových buchtiček. Před chvílí jsem jednu ochutnala a ač chutnají drobátko jinak, jsou výborné! Tak se du vrhnout na krém a později poreferuji reakce :)

Těžko se vymýšlí názvy tak krásným dnům

Miluju své cesty domů! Obzvláště pak ty večerní, protože ty odpoledne ve škole mě vždy tak nabíjí dobrou náladou, kterou si právě po cestě domů můžu v klidu vychutnat. A že dneska bylo co!!

po cestě ze školy - ale, vlastně po cestě kamkoli je potkávám :)

Ráno jsem zaspala (nedošlo mi, že mám na mobilu systém a.m./p.m a tak mi budík zazvonil teprv teď - čtvrt na osm), ale nic se nedělo, protože ač jsem měla čtvrt hodinové zpoždění (což nechápu, jak se mi mohlo povést tak rychle stihnout), tak hodina ještě nezačala. Když jsem přišla, zjistilo se, že chybí stůl a židle – jak tomu bylo předchozí dny, to netuším – a tak se šly shánět a fyzika začala až o půl hodiny později, než je její oficiální začátek. Brali jsme atmosferický tlak, ale jakým způsobem, a proč se k tomu připletl pád Bastilly (kdy jsem všechny ohromila svou přesnou znalostí onoho na GML tak často omýlaného data), to mi opravdu do hlavy nešlo… Po další procourané, propovídané přestávce (i když vlastně stejně, jako hodině :D), začala Cívka, ráda bych vám řekla, co to je, ale nepodařilo se mi to zjistit. Skoro celou hodinu dělal si každý, co chtěl, jen ke konci profesor přečetl nějaký výčet vlastností k mravenci, včele, hlemýžďovi a podobné havěti, a my si měli vybrat, co z nich jsme. Výsledku jsem se už boužel nedočkala, protože do třídy vtrhla celkem vážně se tvářící školnice, ať prý výměnná studentka, co tu je, zajde do ředitelny, se svými věcmi. Všichni včetně mě se trošku vyděsili, Ali, sedící po mém boku mi dokonce zašeptala, ať jí zavolám, kdyby se cokoli dělo. Tak jsem vyrazila, ale před dveřmi už na mě čekala usměvavá sekretářka, která mi sdělila, že jdu do čtvrtého ročníku. Juchů! Tam jsem se dočkala potlesku a milého přivítání Laury, Caro, Paula a Manuala – jediných lidí, které jsem z této třídy znala víc než od pozdravu (což je tu mimochodem pusa na tvář – ano, i když se neznáte, jen když máte společné přátele – v případě většího přátelství pochopitelně objetí, s kterým se pojí dvě pusy, kluci mezi sebou si jen podají ruce a obejmou se). Hodina akorát končila a já se vydala ohlásit svým zdrceným spolužačkám onu novinu. Musela jsem jim slíbit, že úterní zmrzliny, některé přestávky, většina odpolední a některé víkendy jsou naše, a slibovala jsem opravdově a s radostí – vážně si myslím, že jsem narazila na skvělé lidi J.

s Ali, na školním dvoře

Moje první hodina ve čtvrťáku mi jen ukázala, že se tu o moc těžšího studia nedočkám – ostatní sice psaly nějaké odpovědi na otázky k textu, které poslední hodiny rozebírali, ale když jsem si pak jejich výsledky četla, zjistila jsem, že od nicnedělání se to příliš neliší. Nehledě na to, že tohle zabralo tak polovinu hodiny, druhou se řešily třídnické věci, co si obléct na Svatého Valentina a jak získat peníze na maturiťák a školní výlet.

Odpoledne mě čekala má první opravdová hodina baletu, už v půl třetí (škola končí v půl jedné, v jednu obědvám, cesta do školy trvá čtvrt hodiny). Vážně jsem se těšila a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Nevím, co na té bolesti a námaze vidím, ale byť jsem sotva odešla po svých, štěstím jsem jen zářila. Zmožené tělo mi nezabránilo ani pokusit se zeptat, jestli můžu do jazzu (výrazového tance), a vzhledem k tomu, jak pohodová učitelka kursy vede, odpověď byla předem jasná, tedy o další hodinu a půl tance navíc. Bylo to skvělé! Prvně jsme hráli hru na propojení logické, znalostní a pohybové části mozku, poté jsme si ve dvojicích každý na svůj prst uvázali nit a tak jsme tančili, jak nás napadlo. Bože, jak mě tahle škola baví!!

po cestě do školy

Po hodině jsem vytáhla foťák, který jsem měla s sebou kvůli focení těch úžasných květů, které míjím cestou ze školy, ale pak jsem si řekla, že bych chtěla zvěčnit svá nově vznikající přátelství a tento nápad měl vskutku úspěch! Po chvíli focení přistál mezi nás volejbalový míč, s kterým si hrály dvě holčičky opodál, což pro nás byl jasný signál přidat se. Postupně pak holky odcházely domů, či do kurzů, stejně tak i u mě se znovu zkusila ozvat únava, tak jsem se rozloučila a vykročila na svou klasickou trasu. Dnes však až tak klasická nebyla, měla jsem chuť podívat se ještě po cestě do nějakých krámků a našla jsem jeden vskutku kouzelný – s neuvěřitelně levnými a skvělými cd a dvd, milým pánem navíc (nemluvě o tom, že po krátkém rozhovoru se zeptal, kde jsem se naučila španělsky – slyšíte ten dokonavý vid?? J)! Další krámek, co mě doslova uchvátil, byl s taškami a všemožnými doplňky, originalitou a nízkými cenami jen zářící, o milé prodavačce ani nemluvě. Nakonec jsem prošla kolem kulturního parku, hlídaného s policistou s úsměvem od ucha až k uchu! Myslím, že měním svou trasu domů, je sice o něco delší, ale když budu mít čas. 

z leva Gabri, Nikol, dole Noe - mé bývalé spolužačky, současné spolutanečnice a nové kamarádky  :)

Prostě spokojenost

Začínám si tu čím dál víc zvykat, čím dál víc mluvit, čím dál víc si rozumět s rodinou, znát čím dál víc lidí, mít čím dál víc aktivit -> začíná se mi tu čím dál víc líbit!!

Dnes jsem snídala své nejoblíbenější na světě – mango, a bagetu s avokádem (nový objev od mé rodiny, avokádo, které mi normálně vůbec nechutná, se rozmačká a posolí či pocukruje a pracuje se s ním, jako s máslem) a do školy jsme jeli s maminkou místním mikrobusem – truffi (nemá jízdní řád ani zastávky, jako každá místní městská doprava, jen lidé ví, kudy jezdí, tak chvíli počkají, mávnou, zaplatí v přepočtu něco málo přes tři koruny a jedou si, kam je truffi doveze – každý má jinou trasu, tu místní samozřejmě také znají). Ve škole mě hned ráno vyhledal Paul a dal mi své učebnice španělštiny (pochopitelně francouzské, o možnost víc udržet si tento skvělý jazyk v paměti co nejvíc to půjde), a také jsme si domluvili na čtvrtou sraz na kurz kytary J.

Kytaru mi donesl, ale jak se ukázalo, kurz je někdy jindy, tak mi ji jen předal, domluvili jsme se na zítra a on vyrazil za svou slečnou, já nadšená z hudebního nástroje našla si volnou třídu, a co mi má paměť umožnila, hrála jsem. Poté jsem vyhledala Ali a tak jsme jen vykládali, potkávali se s dalšími kamarádkami… Výlet pro boty na balet se bohužel neuskutečnil, protože holky měly tančení déle, než myslely a už nezbyl čas, protože za půl hodiny začínal můj tanec – folklorní. Začal sice až za tři čtvrtě, ale za to takřka celodenní čekání (který se vlastně ani čekáním nazvat nedá) to rozhodně stálo!! Není to nic snadného, ale je to tak zábavné, půvabné a hlavně – při tak úžasné hudbě!! Na začátku hodiny jsme se s Laurou ptaly lektorky, jak je to s kurzy salsy v Cochabambě, tak jsme zjistili, že jeden vede ona a je každou středu od osmi do devíti večer. Tak doufáme, že seženeme tanečníky (toho ze včerejška jsem dnes vůbec nepotkala, ale chodí s Laurou do třídy, tak se poptá) a vyrazíme!

Dosti unavená, avšak naprosto spokojená, vyrazila jsem už za tmy a lehkého letního deště domů. Tam jsem si ještě zopakovala pár baleťáckých cviků, dala si sprchu, dnes se nevečeřelo, tak mi jen maminka udělala výtečný jablečný koktejl a se ségrou jsme se svalily na gauč k jednomu filmu s Jennifer Aniston.

Psi

Už dlouho se chystám napsat článek věnovaným pouze těmto zvířatům. Je to totiž Bolivijský fenomén, který nelze přehlédnout a byla by chyba se o něm alespoň nezmínit. Jsou tu totiž všude. Ve všech ulicích, na trzích, pod mosty, před domy, malí, velcí, vyhublí, normální (tlusté psy tu opravdu nenajdete), špinaví, ještě špinavější, rasy jaké jen vás napadne… Dlouhou dobu mi vězelo v hlavě, jak to? Kolikrát u nás se stane, že narazíte na opuštěného pejska? A když, kolik je to hned lítosti, staráme se o jeho pohodlí, někdy se dokonce snažíme shánět původního majitele či nový domov. Tady? Lidé prochází kolem vyzáblých, promoklých, nevím, jestli nešťastných, ale téměř vždycky ležících až spících psů naprosto bez povšimnutí. Když jsem se nad tím první dny pozastavovalo, dostalo se mi akorát odpovědi: Hm, je to tak. Později jsem ale zaslechla drobné vysvětlení: Hm, oni si je lidé pořídí, pak neví co s nimi a tak je nechají na ulici, hm, je to tak. A úplně jsem se poučila (neříkám, že pochopila), když mi došlo, že má rodina, která má dva psi, je nikdy nikdy nechodí venčit. Prostě psi jsou na zahradě (ne zrovna obrovské), dává se jim žrát, pohladí se, když se odchází, či přichází domů, a tím veškerá péče hasne. Prostě v Bolívii, nebo přinejmenším v Cochabambě je zcela normální mít psa, asi jako mít v Evropě wi-fi, zeptají se tě na to, ale spíš takovým způsobem, že čekají kladnou odpověď, prostě tak to tu je.