Prázdniny v La Paz

V úterý 23.6. ve 21:15, s trochou cestovní horečky a snad se vším potřebným ve dvou na týden nepřiměřeně velkých a těžkých zavazadlech, zavolám si taxi. Pěti minut, než přijede, využiju na vyčištění zubů a poslechnutí Tomáše Kluse, jehož hrátky s češtinou mi pomáhají udržet myšlenku, že čeština je úžasný jazyk a neměla bych na ni tolik zanevřívat. Pět minut před půl, tedy pět minut před daným srazem sedím už před Lauřiným domem, kde náš její tatínek má vyzvednout (bydlí ve vedlejším bloku, její “rodiče“ jsou rozvedení) a dovést na autobusové nádraží. Nepředpokládám však, že Lauřino balení a loučení se s celým rokem bude tak rychlé, jako to moje na týden, tak chvilky využívám na psaní.

Vyrážíme totiž spolu, ale o den a dvě noci později se naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Její rok tady totiž vypršel a nastal čas vrátit se do Německa. V plánu máme dojet na nádraží, tam se Laura rozloučí s posledními Cochabambiny, co jí přijdou zamávat a ve 22:30 nasedáme do autobusu a kolem 6hod ranní vylodíme v La Paz. Dál už byl plán o něco matnější, ale jelikož už od té doby, co jsem upustila propisku uplynuly tři dny, můžu se na ledasjaké plánování vykašlat a popsat uběhnuvší realitu.

Popravdě na terminálu bylo méně slz, než jsem čekala. Já nebrečela vůbec (což by se mohlo zdát normální vzhledem k tomu, že já se neloučila s nikým, jenže po mé zkušenosti, když jsem v Lauřin poslední školní den byla já, kdo měl největší slzné údolí, jsem tak nějak čekala situaci podobnou). Navíc ani nepřišlo moc lidí, z různých dopravních důvodů či zarachů.

Také cesta uběhla rychleji, než jsem čekala. Ono taky těch 7 hodin do La Paz v porovnání s mými cestami do Francie či Litvy opravdu nic není. Co jsme jen trochu nedomyslely, 6 hodin ráno není zrovna přívětivá doba na vystupování z autobusu, nemluvě o nehorázné únavě a nepohodlnosti v množství a tíze zavazadel, především je ještě tma, nepředstavitelná zima a všechno zavřeno. Naštěstí jsme ale věděli, nebo alespoň doufali, že máme kam jít. Využili jsme tedy hned prvního voziče zavazadel, který nás přivedl k jednomu z radio taxi (ty bezpečnější) a vydaly se do hotelu, kde já měla obě své orientace s AFS, doufajíc, že i ta Lauřina bude tam. A opravdu, AFS tu měla rezervované pokoje celkem pro 30 lidí, což je množství těch, co odlétají ve stejný den, co Laura. V půl 7 ráno ležely jsme tedy na pokoji (já navíc už osprchovaná, po dlouhé době teplou vodou (!)) a dopřály si dvě hodinky slastného spánku. Před 9 pak přišla Mili, kamarádka z La Paz, u které budu následující týden spát, a vyrazily jsme do víru velkoměsta. Prvně snídaně, mírně předražená, ale výborná (co bysme taky chtěly, ve slavném Alexander café). 

Pak sme se s Mili stvaily v nemocnici, kde je na praxi a musela si něco vyzvednout. Už po cestě mikrobusem, těmi všemi strmými uličkami, neuvěřitelně zamotanými a ještě obdivuhodněji řešenými zácpami a rozličnými trhy ve mně vzrůstalo nadšení a ten magický pocit, který já nazývám láska, který ve mně tohle město vyvolává. Odtud jsme tentokrát pěšky vyrazily potkat se s Miliným bráchou a na oběd do jedné brazilské restaurace, kde jsem měla snad nejlepší a nejměkčí hovězí v mým životě, doprovozené výbornými těstovinami a salátem, spolu s předkrmem a desertem levnější, než byla má snídaně. Po delší debatě o vegetariánství a bolivijských pokryteckých názorech co se vraždění zvířat a konzumace masa týče jsme vyrazily zpět do hotelu, kde jsem si sbalila většinu věcí a přes doporučený tetovací salón, kde si Laura nechala na krk zapsat Vive el momento (žij okamžikem) a já za ucho… no, uvidíte… Při čekání na navrhnutí designu Laura v centri toho spěchajícího města vytáhla bublifuk a vytvářela tak úsměvy i na těch nejzamračenějších tvářích.

Poté, celé šťastné a spokojené z nové, celoživotní památky na všechno to, co pro nás Bolívie, ale vlastně život obecně naučil, vyrazily jsme k Mili domů. 

Bydlí v Zoně Sur, části La Paz, která působí, jako zcela jiné město, čtvrť, kde prý můžete nechat v baru na zemi ležet peněženku a buď si jí nikdo nevšimne, nebo vám ji podají v nezměněném stavu zpět. Je to také čtvrť, kde nepotkáte jediného indiána, nejsou tu trhy, jen drahé značkové obchody, nejsou tu žebráci, jen luxusně oblečení snobové. Je to část města, obklopená nádhernými barevnými skálami, s poklidným životem, ale také část, která (snad pro svou evropskost) pro mě tak nějak nemá kouzlo.

U Mili jsme pak koukly na Německo-Bolívijský film, co si dnes Laura koupila a co za moc nestál a to už se blížila 9 hodina večerní, tudíž pravý čas na rozloučení se s Mili (pro mě jen do dalšího dne) a návrat na hotel. Tam měla Laura sraz na společenskou večeři s ostatními z AFS, já tedy další hodinku na tolik potřebný spánek. Jelikož se na večeři dozvěděli (na pokoji s Lau byla ještě jedna Němka z Cochy, co znám boužel teprve od Salaru, protože je to moc fajn slečna), že sraz na odjezd na latiště je v půl 4 ráno, rozhodly jsme se tuhle noc nespat. Vyrazily jsem tedy do klubu vedle, který však tentokrát za moc nestál a tak jsme se poměrně brzy vrátily, chvíli povídali a na nějakou tu půlhodinku přeci jen i usly. A to už byl čas sbalit saky paky, naložit se spolu s ostatními Němci (všichni pěkně překvapení, co já tu dělám) do mikrobusu a už jsme osoušely slzy (to y je schválně, já s Lau jsme byly jediné plačící a co hůř, jediné mluvící španělsky). Drobné drama ještě proběhlo na letišti, kdy se ukázalo, že povolené dvě zavadla o váze 23kg je myšleno doslova, tedy žádné sčítání typu jedno 30kg a druhé 16kg neplatí. Kromě rychlého přebalování muselo dojít i k věnování mi pár kousků oblečení a bot, které Lauře postupem času pošlu. Poslední záchvat pláče a ocitám se sama (obklopená množstvím cestujících) v hale letiště. Zcela vyčerpaná polospící počkala jsem tam dvě hodiny na východ slunce a především výjezd mikrobusu, jelikož platit odsud taxi až do Zony Sur by vyšlo tak na dvojnásob cesty z Cochy do La Paz, mikrobus mě vyšel něco přes 20 až na místo. Tam jsem se seznámila s milou Milinou maminkou, posnídala s nimi a až do poledne spala. Po obědě jsme pak s Mili vyrazily na prohlídku oné již výše popsané snobské čtvri. Po cestě jsme pak koupily párky, jelikož byl čtvrtek svatého Jana, kdy se prý má sníst 1000 párků. Večer přišla na návštěvu sousedka s dcerou na ony sváteční hoddogy s punčem. Kolem 11 večer, jak je tu zvykem, vyrazily jsme s Mili do víru večera. Těžko vám popsat mé překvapení, když ve městě, pro mě zcela nepředstavitelných rozměrů, trávíte prázdniny a vyrazíte do klubu, kde nejen, že potkáte jednoho z mála známých, co tu máte, ale dokonce i kamaráda z vašeho města (Cochy). Navíc ve čtvrtky zde kromě normální diskotékové hudby hrajou místní černoši, co obrovský parket fantasticky rozproudí.

V pátek jsem si opět dopřála delšího odpočinku, s Mili jsme pak uvařily lečo a protože ona musela studovat, já se celá nadšená a zamilovaná do La Paz vyrazila do jejího centra, v němž se i přes její s Cochou nesrovnatelnou obrovskostí, překvapivě snadno orientuji. Velkou ránu však utržila moje peněženka, jelikož s úměrou k tomu, jak dlouho jsem s nákupy abstinovala, jak krásné, levné a v jakém množství tu věci potkáváte, tak se v mé peněžence (=kapsách, je to bezpečnější, už proto, že kapsy odložit ani ztratit nemůžu) pěkně provětralo.

má nově upravená sbírka náušnic :))

Něco po 7 jsme se pak potkaly s Mily, které skončil seminář, koupily jsme Bolivijské legendy na večerní čtení k vínu. Ještě jsme chvíli počkali na M. maminku, která zrovna končila v práci, celá rozčílená, že tam tráví tolik času a že dá výpověď a už jsme si to šinuly domů. Pro velkou zimu jsme si vzaly legendy do postele, což možná nebyl tak dobrý nápad, protože po dvou kapitolách obě už jsme zařezávaly. Něco kolem 9 ráno mě pak pak probudila Estef, Milina kamarádka z Argentiny, která v La Paz studuje a u Mili bydlí. Zrovna se vrátila ze Sucre, kde trávila s taťkou prázdniny. Po snídani jsem celkem spontánně vyrazila s M. mamkou ke kadeřnici a díky mým dorůstajícím ostříhaným vlasům, které mě poslední dobou už trošinku štvaly, (ale kvůli ředitelce Lareda jsem si už netroufla vrátit se k původnímu účesu,) jsem si mohla nechat udělat můj vysněný účes – mikádo do podkovy. Při návratu jsme zjistily, že Estef vyrazila do města, Mili je stále ve škole a jelikož M. mamka vyšla bez klíčů, nemáme jak se dostat dovnitř. Tak jsme obešli jejich čtvrť (neznám české výrazy na odlišení té velké snobské čtvrti, kde jsem byla den předtím a pouze téhle části, na poloostrově, jen se třemi ulicemi a obchůdkem) a řeknu vám, pro všechny ty nádherné hory, co ji obklopují, mě okouzlila už na první pohled, ale po téhle obchůzce, s tím obrovským dětským hřištěm, menším fotbalovým, skálou na lezení a to vše v poklidné a bezpečné zóně ne až tak daleko od centra (půl hodina mikrobusem, které jezdí co chvilku, jediný problém, jako v celé Bolívii, pouze do 10hod večerní, pak už jen taxi, který váz vyjde v přepočtu na +-40Kč), opravdu jsem si začla přát žít tady. To už se ale vrátila Mili s bráchou a nákupem a pustily jsme se do vaření kuřete na paprice bez papriky.

Všechny je naprosto okouzlilo. Odpoledne jsme pak s Mili a Estef vyrazily na prohlídku muzeí, které kromě m. hudebních nástrojů byly státní, tudíž od sobotního poledne do pondělního rána zavřené. Navštívily jsme alespoň toto jediné, které bylo popravdě více zábavné, než bych čekala.

zleva Mily a Estef

Po návratu z města jsem si chvilku pospala a kolem 11 večer jsme zase pěkně vyšňořené vyrazily za zábavou. V jednom baru jsme pak potkali velkou partu přátel, s nimiž jsme vyrazili do klubu s muzikou, jako stvořenou pro mě (latina, reggae, ska, rock), o bezvadných lidech ani nemluvě. Trochu nedomyšlený byl jen plán následujícího dne - výlet na Tiwanaku, který nám zařídil necelé 3 hodiny spánku. Pro ty, co nevědí, o co se jedná, Tiwanaku (nebo Tiahuanacu, písemnosti se liší) jsou ruiny starého (400 př. Kr.) vládního a náboženského centra, místní původní kultury indiánského kmene Aimara. Od hřbitova v La Paz tam jezdí co půl hodiny mikrobusy a cesta trvající hodinu a půl vás vyjde v přepočtu na 26 Kč. Se spánkem ve vozidle počítat nemůžete, místy vás hrbolatá cesta nechá nadskočit až do stropu (i když možná za to může jen má výška), ale ona by byla celkem škoda tuhle půvabnou cestu prospat. Já osobně bych mohla každý den stoupat z 3200 m n. m. položené Zony Sur do něco pod 4000 m n. m. umístěného Alta.

jen malinká nezřetelná ukázka té nádhery

Těžko bych vám popisovala či fotila ty neuvěřitelné výhledy na údolí, skály, kopce, hory, domy, mosty, lidi… Méně půvabná, přesto však zajímavá je pak zácpa v Atlu; musím opravdu uznat můj obdiv k řidičům, jak se vymotávají z mnohdy opravdu bezradných dopravních situací, navíc mezi těmi ledacos prodávajícími obchodníky.  Když se pak vyjede z města, naskytne se vám výhled na krajinu zcela jiného rázu, typu savan, s občasnými chatrči pastevců. A když už vás to drkotání přeci jen začíná unavovat a krajina připadat monotónní (i přes ty nádherné vrcholky hor, co ji obklopují), řekne vám řidič, že jste na místě a vyhodí vás v tomhle prázdnu (mikrobus pokračuje dál do dalších vesniček, tak se může stát, třeba jako mě, že v té rychlosti vystupování zapomenete v mikrobuse šátek, co jste si před dvěma dny koupili a kvůli pařícímu slunci jen na chvíli sundali).

Stojíte tedy obklopeni prázdem, jen jedna větší a ne příliš původní stavba ční před vámi. Vstoupíte tedy a ptáte se po vstupném. Pošlou vás za roh. Vstoupíte, ptáte se na vstupné a oni po vás chtějí Bolivijský doklad. Místní totiž vyjde vstupné na 26 Kč, cizince pak na osminásobek. Zkoušely jsme ledacos, ale nakonec se nedalo nic dělat a já si musela připlatit. Prošly jsme museem plným opravdu povedené keramiky – charakteristická pro místní kulturu. Také jsme viděli jednu mumii – kostru nasoukanou do plátěného pytle, z nějž čouhala pouze hlava. Druhé muzeum bylo v rekonstrukci, tak se nám poštěstilo vidět pouze jeden obrovský, působivý monolit, tesaný z jednoho kusu kamene, prý dílo mimozemských kultur.

v muzeích se fotit nesmělo, ale tenhle je taky sympaťák :)

Podobně jako monolit, také do kamene tesané, v aimarských nalezištích přítomné, indiánům podobné hlavy, se přisuzují dílu mimozemšťanů, jelikož v době, kdy byly vytvořeny, prý neexistovaly nástroje na takovéto opracování kamene.

taky mimo muzeum, mezi ruinami

Poté jsme vkročily do areálu, kde se nachází 2 aimarské chrámy a slavný sluneční a měsíční portál.

Měsíční portál

Popravdě mě to všechno trošinku zklamalo, jelikož s chrámů nevidíte téměř nic, jak je čas pokryl hlínou a bolivijská správa státu nějak finančně nepodporuje vykopávky. Za to hlídače, co na vás v jednom kuse volají a pískají, tam si nemůžete sednout, tady nemůžete jíst a když se pak s vámi z nudy dají do řeči, ukáže se, že ani moc nemají tušení o tom, co hlídají. (Na otázku v jakém roce byly tyhle stavby vybudovány vám odpoví: Dávno, ještě před Kristem.) Možná, že celý problém byl asi v mé celkové neznalosti toho, kudy procházím, tedy těm, co by měli v plánu se tam vydat, rozhodně doporučuji připlatit si průvodce, pro nás to takhle byl spíš zajímavý a pravda, dost zábavný výlet.

Kolem 5 hodiny odpolední jsme však už byly natolik unavené, nemluvě o to, že s dopravou odsud to bylo jakési všelijaké, tak jsme se vydali na cestu zpět. . Musím popravdě uznat, že mě návštěva Tiwanaku tak trošku zklamala. Místo to sice je působivé a jistou atmosféru má, ale popravdě ji přehluší nevlídné chování místních no a pak i to, že jsem opravdu očekávala, že z oněch pradávných staveb bude vidět víc… (více fotek časem na rajčeti)

Do La Paz jsme přijely už za šera, rychle jsme nakoupily suroviny na pro svou rychlost přípravy oblíbené lečo, a mrtvé hlady i únavou, přesto však spokojené z krásného dne, nasedly jsme do mikrobusu směrem domů. Po večeři a delším povídání s M. maminkou jsme upadly do hlubokého spánku trvajícího v mém případě až do poledne. V plánu bylo dopoledne strávit na vyhlídkové cestě skálami, co má Mili za domem, ale to jsme nakonec odložily na jindy a po krátkém vaření, tentokrát Bolivijské speciality, jsme se opět uchýlily do postele k nějakému milému Fantasy filmu.

náš paceňský život

Navečer jsme pak na chvíli vypravily do města – já potřebovala na internet a také jsme pak měli sraz s přáteli, jelikož však můj mobil stávkoval a tak nějak se proti nám všechno spiklo, rozhodly jsme se vrátit domů a udělat si moovie night (Dítě v pruhovaném pyžamu – vřele doporučuji, ovšem můj doslovný překlad španělského názvu nezaručuju, zvlášť když je to film myslím Americký, o syna židovského obuvníka, který žije v koncentračním táboře a syna německého generála, který tento tábor má na starost; a zcela jiná tématika film Noci okouzlení – opět nejistota v překladu – který vypráví příběh zpěvačky Cher a Christiny).

Úterní ráno se od pondělního příliš nelišilo, snad jen v tom, že jsme před obědem přeci jen na chvíli ven vyrazily a to proto, abychom měly co jíst J. Odpoledne jsme však už doma netrávily, vyrazily sme spolu s jedním kámošem na prohlídku ostatních muzeí – Bolivijské kultury, drahých kovů a domu jednoho významného generála. 

dvůr generálova domu (uvnitř muzeí se fotit nesmělo)

Všechny dost zajímavé a v nádherných domech navíc, za jednotnou vstupenku za 10Kč (pro místní tentokrát ani ne o třetinu míň J) Po krátké, levné a chutné večeři v Iglú  jsme pak vyrazily domů a na dobrou noc jsme si pak pustily nově vyšlé drama Neznámý (na to, že je to akční film, se mi dost líbil).

Na následující den jsme pozvali dva kámoše a vařily jsme lasaně. Jelikož jeden z nich je Kanaďan, co se svou Vespou projíždí svět, bez znalosti španělštiny, celkem jsem si procvičila angličtinu a s radostí zjistila, že na rozdíl od francouzštiny na mou angličtinu španělština negativní vliv nemá. 

bez přehánění slavná vespa - 2. ve světě, co projela Death Road

Lasaně se vyvedly, stejně jako celý den, navečer jsme pak vyrazili na výstavu fotek ze světa, které vás kromě pěkného uměleckého zážitku také přiměly přemýšlet (týkaly se problému všeho druhu ve všech zemích). 

trocha magie v podloubí výstavní budovy

Do 11 večer jsme pak s Kanaďanem vysedávali v kavárně, jelikož následující den už ho zas vyráží poznávat jiné kouty světa. My pak ráno vyrazily zařídit telefon a pak se jen tak brouzdat obchody. Navečer jsme se pak opět potkali s jedním kámošem, koupili lístky na muzikál Yellow Submarine, chvíli se městem brouzdali a s nakoupenými brambůrky usedli do sálu. Neříkám zklamání, ale překvapení to rozhodně bylo. Hudba skvělá, jenže oni čtyři muzkanti byli (až na dirigentku sboru a uvaděče) jediní dospělí účinkující v představení… Pokud tedy ne umělecký zážitek, alespoň smích nám muzikál přivodil, humor typu:

8 letý Gerge: „A jak se tam dostaneme?“

Uvaděč: „Touhle žlutou ponorkou.“

Georgie: „Bezva, mě se líbí žlutá!“

Před desátou jsme pak dorazily domů, já moc poděkovala a rozloučila se s Milinou maminkou, koukly sme se na Twilight a usly. Ráno jsem si pak užila na dlouhou dobu poslední horkou sprchu, sbalila se a vyrazily jsme na nádraží. Přijely jsme v 11, ale nejbližší volný bus jel až v jednu, tak jsme se potkaly s Estef a vyrazily na Salteňas, které jsem tak či tak chtěla přivézt domů, jak je tomu v mé rodině zvykem, vždy přivést z cest nějakou mňamku. Přituhující zima nám po cestě ani tolik nevadila, jelikož začínající déšť se rychle proměnil ve sníh, což je tu velká událost a veselí a já měla kabát :D. To už však ale našal čas k loučení, na rozdíl od toho s Laurou však tohle se bez smutnění obešlo, protože mé cesty do La Paz teď budou asi častější (7 hodin v autobuse za v přepočtu 100Kč za cestu mi v případě prodlouženého víkendu stojí za to), a oni ti paceňáčtí občas o Cochu taky zavadí J.

Při stoupání do Alta jsem si opět užívala těch nádherných výhledů na město, tentokrát kouzelně zabalené v mlze. Krásný závěr výletu pak dal nejen návrat přes plný terminál, kde místní zrovna dokoukávali vyhraný bolivijský fotbalový zápas a já tam potkala bratránka, ale především pak taxikář, který mě dovezl domů, který byl první taxikář vůbec, s kterým jsem povídala, jak jsem si vždycky přála.

Loučení a zpověď pocitů, co vás na AFS pobytu můžou potkat

Přiznávám se, posledních pár měsíců to tu na blogu dost flákám a tak teď možná bude tožku obtížnější popsat celkovou situaci…

Pokud si vzpomínáte na Lauru, mojí tady asi nejbližší duši a nejlepší kamarádku, snad se vám i vybaví, že jsem tu měla jedno období, kdy jsme se příliš nemusely vidět. Myslím, že to bylo hlavně způsobené její nezlomnou láskou k Laredu a mou tehdejší doslova alergií na tuto školu. A nevím, jestli to bylo její zásluhou, zásluhou možnosti, že můžu odejít nebo prostě mého nového odhodlání na vše se podívat jinak, s větším respektem a všestrannějším pohledem, snad to vše dohromady a navíc pak ještě příchod nové spolužačky, co byla na rok v Japonsku, mé narozeniny a celkově spokojený život, to všechno asi způsobilo, že školu nejen přestávám nenávidět, ale snad i nějakým způsobem mít ráda.

A co se Laury týče, staly sme se opět, jen ještě hlouběji, spřízněné, téměř neoddělitelné duše (to mě vážně fascinuje, člověk si řekne, rok, tak krátká doba v porovnání se životem, jenže ono na tomhle roce něco je, že tu všechno de tak nějak zrychleně, tak, že se s někým znáš sotva pár měsíců a cítíte, jakoby to byla věčnost…).

Tak abych se dostala k jádru věci, jde o to, že všem zahraničním studentům, co tu byli na rok (nebo přijeli se mnou a jsou tu na půl) nadešel čas loučení. A popravdě, přijdu si asi dost pragmatická, beru to, že prostě život jde dál, ušli jsme spolu kus cesty a teď je čas kráčet dál každá zas jinou cestou (neříkám, že jsem si nepoplakala, a že ještě nějaké ty potoky nečekám, popravdě ono mě to čas od času i baví). Hlavním důvodem ale, proč to tu všechno zmiňuju je ale to, že i na mě tak chtě nechtě dolehlo to uvědomění, že tenhle rok není věčný, že jednoho dne prostě skončí a byť vím, že mám před sebou ještě o něco víc, než polovičku, místní odjezdová horečka mě tak nějak nakazila přemýšlením nad tím, jaké to asi bude, až se vrátím, jestli budu hned chtít všechny vidět, nebo jestli budu vymýšlet, jak se nedostavit na letiště v La Paz… Věřte mi, nedošla jsem k závěru, myslím, že bych ani neměla, nemělo by to především žádný smysl, protože to, co si myslím teď se může každým dnem změnit, co mi ale přišlo zajímavé je úvaha o tom, že teď, když je to s vidinou „někdy“ se rozhodně vrátit chci, protože prostě v Česku mám kořeny (ať už jde o čistě nacionální pocit, opravdovou rodinu či přátele) a ty prostě nemůžu nadobro opustit, ale přiznám se, že právě tenhle pocit je úplně ze všeho nejlepší. Pocit, že žiju tady, v Bolívii (a popravdě si myslím, že na zemi téměř nezáleží, snad jen, že tady je člověk ještě blíž k onomu slavnému carpe diem), přítomností, prožívám naplno každý okamžik, učím se samostatnosti, zodpovědnosti i svobodě a když se náhodou něco nedaří a už nezbývá sil se s tím vypořádat tady, v tomhle životě, jako záchranná vesta je tu pocit, že do téhle země nepatřím a jednou se vrátím domů. Další doznání je pak to, že tahle vesta se ocitá čím dál víc na dně skříně, a mým domovem se stává čím dál víc Cochabamba, přesto ale nevěřím, že přijde jednou den, kdy všechno české zapomenu či zavrhnu a budu vymýšlet, jak tady zůstat na pořád.

Trochu pokrytectví

Pro začátek zmíním, že Bolívie je jedna se zemí, kde se nejvíc konzumuje maso, především tedy hovězí, které tu jí opravdu denně, ale rozhodně nepohrdnou ani ovčím ani vepřovým, ani kuřecím, ani lamím ani alpačím, hodně v pozadí pak zůstává rybí.

Zároveň se tu však, řekla bych snad víc, než kde jinde, ale to může být subjektivní, setkáváte s neustálým „jé, to je krásnej pejsek“ a „miluju zvířata“ a „ať si klidně zabíjí lidi, ale někdo vztáhne ruku na zvíře a já mu ukážu“ (tuhle větu sem slyšela od jednoho svýho kamaráda extrémního milovníka všech masových pokrmů).

Vždycky jsem to tak nějak přecházela, nikdo není dokonalý a jistojistě jsou takoví lidé i v Česku (už jen na Salaru sem se s podobným chováním v případě lamy a jejího masa k obědu setkala s podobnými reakcemi od všech Evropanů – co se týče mě, já to řeším tak, že zvířata moc neprožívám, ale popravdě, vyjma kuřete a ryb, ani moc neprožívám jejich maso a v mé rodině, co to jen de, se mu vyhýbám), ale dnes ve mně na okamžik přeci jen zabublala krev a to když při obědě (klasickém – hovězí s rýží, bramborami, zeleninou a dnes navíc i kuřetem ze včerejška), zase se maminka (Ruth) s bráchou baví o tom, jak připravit určitý druh masa, co nedávno viděli a najednou ve zprávách běží, že byl objeven něco jako sklad s mrtvými zvířaty. Byly ukázány obrázky, nevím, jak to popsat, ani nebylo moc poznat, co za zvířata to bylo, byly pověšení za krk, bez chlupů, vysušení, jen průhlední kůže a veliké oči, jako embrya, kdybych hledala přirovnání. 

něco na tento způsob, jen čerstvější, tudíž byla více vidět svítivě oranžová kůže; tohle je navíc fotka z internetu, z Čarodějnického trhu (hojně navštěvovaného turisty) v La Paz

A nebylo to nijak obrovské množství, řekla bych tak 50 maximum. No a když jsem se ptala, k čemu jsou, bylo mi vysvětleno, že slouží k určitému rituálu, co se začíná znovu objevovat, údajně s důvodů, že prezident je Indiánského původu a lidi tak mají nutkání, či cítí více svobody vracet se ke svým kulturním zvykům. To, co mě ale vyprovokovalo napsat o tom sem něco, byl ale fakt, jak rozčílená na lidi, co ubližují zvířatům, byla Ruth, a jakou dobu to ve zprávách protřepávali. Když jsem se ale po nějakých slovech stížnosti Ruth, kdy moji bráchové překvapivě hájili myšlenku, že je to kultura a s tím nic nenaděláš, připojila do hovoru, že jejich názor sdílím a přidala k tomu opatrně právě to, kolik se tu zabije zvířat na maso, bylo u stolu ticho. Přiznám se, že to jsem nechtěla, opravdu jsem se snažila jen o nepatrný náznak, ale na to, abych mlčela, už toho na mě bylo opravdu dost.

Salar de Uyuni

Pro tenhle výlet mě napadá tolik rozličných názvů, až jsem se nakonec rozhodla pro ten nejjasnější s tím, že vše ostatním vypovím právě v textu.

více fotek na http://gringa.rajce.idnes.cz/100OLYMP/

Hned na úvod bych chtěla zmínit, po celou dobu se zde asi budou objevovat dvě stránky pohledu na věc, jedna – velké utrpení a únava k smrti, druhá – zažívám to nejlepší, co se mi kdy v životě poštěstilo. Tudíž chtěla bych, aby se čtenář neděsil a kdyby to tak náhodou místy nevyznělo, v každém případě vždy vítězila ta část druhá a stojím si zatím, že výlet na Salar jsou 4 dny v životě, které bych přála zažít každému!!

Po parádním soustředění v La Paz (kdy jsem teprve docenila volnost, co s AFS Bolívii máme a tudíž poznala dvě kouzelné noci v La Paz) jsme někteří dosti unavení, všichni však s dobrou náladou vyrazili na autobus do Orura, který nám jel v osm ráno. Přijeli jsme po čtyřhodinové jízdě, kdy jsem se seznámila s velmi sympatickou Belgičankou, co už je v La Paz skoro rok (ostatně kromě nás 9, co jsem přijeli v lednu, všichni ostatní už tráví v Bolívii poslední dny, protože přijeli začátkem července a tudíž jejich rok tady už téměř vypršel, což asi jediné mi přijde smutné, že tahle cesta, na které jsem si myslím našla dost přátel, se uskutečnila až tak pozdě…).

 Po velmi zmateném obědě jsme tedy už v celkovém počtu 31 studentů (je nás v Bolívii mnohem víc, ale někteří - prý kvůli penězům – nejeli) jsme vyrazili na nádraží, odkud nám ve 3 odpoledne jel vlak. Po místy dost zábavné, po celou dobu však neskutečně úmorné z hlediska vedra cestě jsme něco po desáté večer dorazili do městečka Uyuni.

 Tam už takové teplo nebylo, zatím však stále nic proti tomu, jak nás všichni (včertně těch, co na Salaru nikdy nebyli) varovali, jak moc teplého oblečení si máme vzít. Rozdělilo si nás 5 jeepů – každý řídil jeden průvodce + s námi jela místní čolitka (indiánská babička, která nám vařila), zdravotnice a jeden němec z AFS kanceláře, kterého znám už z obou orientací v La Paz a jeden dobrovolník z Cochy, kterého znám z fiest od bráchů. Dorazili jsme na hotel, kde nám byly přiděleny pokoje, a v rychlosti jsme vyrazili na večeři. Necelé 3 hodiny jsme totálně vyhladovělí a mrtví únavou, stále však v dobré náladě čekali na boloňské špagety. 

 Šli jsme tak spát něco po jedné, pro mě to ale asi bylo vcelku jedno, protože kvůli oknu, co bylo ze zcela neznámých důvodů ve stropě a způsobovalo tak v pokoji teplotu téměř identickou s teplotou venkovní, se mi moc spát nepodařilo. Další den – sobota - jsme vyrazili něco kolem jedenácté, znovu v těch jeepech, po 7 lidech + řidič, po skupinách, které tak budou až do návratu na Salar tedy v pondělí v noci. Já byla s Laurou, onou Belgičankou Janou, jednou Němkou z La Paz Jeny, druhou z Potosí Judith a Švédem z Potosí Oskarem, který sice přijel v lednu se mnou, ale je tu jen na půl roku, takže taky jede zpět s ostatními, což jak znovu zmiňuji mě celkem mrzí, protože se všemi v mém jeepu bych se ráda viděla znovu, s ním navíc sme si rozuměli už na obou orientacích, takže cesta do Švédska je mi otevřená J Navíc s námi jel onen Němec z kanceláře AFS, Jonáš, taky parádní člověk, což už sem taky věděla dřív.

 Snad jedinou výtku k někomu z naší posádky bych měla k panu řidiči, který poslouchal místní cumbii, což je hudba, která vás může bavit prvních pár písniček, ale poté zjistíte, že jsou všechny stejné, co se týče textu tak i hudby a tudíž poslouchat je 3 dny v kuse je opravdu na blázinec. Čas od času se nám podařilo prosadit naší hudbu (tento názor na cumbii není jen můj ale všech nás), ale stálo to dost úsilí a navíc nikomu z nás nevydržela moc dlouho baterie v přehrávači…

Vyjeli jsme tedy z městečka – už to mi přišlo zcela kouzelné a první zastávku jsme měli na pláni, kde byly odstaveny staré vlaky a vytvářely tak úžasné obrazy – pro nás tedy kulisy na focení jak stvořené. 

A dál už jsme se pak jen přibližovali k obrovitánské bílé ploše zvané Salar. Při každé zastávce nová vlna nadšení a nové návrhy, jak se vyblnout při focení. Zastávka nejdelší byla pak u Rybího ostrovu, tedy místa v Salru, kde není sůl a rostou zde endemity, obrovské kaktusy, co prý rostou jeden centimetr za rok, tudíž některé byly i více než 600 let staré!

 Ostrov má takových 50, 60 metrů do výšky, takže když zaplatíte (turismus je tu vážně dost rozvinutý, co se po stránce „dostanem z nich, co dají“ celkem vidí) a vyšplháte nahoru, kdy ze sebe shážete poslední kousky oblečení, co vám doteď zbyly (teda s opatrností na slunce, které zde, ve výšce 3 800 m n. m. opravdu spaluje), naskytne se vám parádní výhled na to prázdno a ticho (odmyslete si neustále vykřikující němce a Belgičany, jejichž skupinky v naší výpravě bylo snad jediné kazi, jinak musím říct, že se všemi, co s námi jeli, včetně průvodců, jsem si bezvadně rozuměla). Opravdu, po celou dobu kdy stoupáte jen nadšeně mačkáte spoušť na foťáku a myslíte na všechny příbuzné a přátele, kterým to chcete ukázat a popsat, jak nádhérné to tu je. Pak jste nahoře, chvíli tak ještě pokračujete, chcete jednu fotku vás na vrcholku ale pak se stane něco (neříkám, ani náhodou to tak měli všichni, všechno, co tu píšu je jen můj pohled) a vy se zastavíte a jen vnímáte něco nepopsatelného. To prázdno, to bílo, to ticho, tu krásu, tu jedinečnost, to štěstí…

 A vůbec se vám odtam nechce, ale už vás volají na oběd a tak scházíte a po cestě si vyfotíte lamu, jejíž ségru máte o 10 minut později na talíři (spolu s quinou – něco jako jáhly, ale mnohem chutnější a nějakou čerstvou zeleninou – jakto, že tady, se mě neptejte) a pochvalujete si, jak je dobrá.

 Pak jsme si zase hráli s tou kouzelnou bílou, s kterou se dají vytvořit fotky všelijaké a to už byl čas zase se nasoukat do jeepů a pokračovat dál.

Ta cesta to nekonečnou bílou plochou, obklopenou posuze z veliké dálky nádhernými vrcholky hor tvořila další z toho množství nezapomenutelných zážitků. Ještě ho pak zintenzivnil nápad jednoho belgičana, který při té rychlosti vylezl půlkou těla ven z auta, aby mohl pláň natočit, což jsem já pochopitelně musela zopakovat po něm a po mém ujištění, že na tom není špetka nebezpečí a že že je to zcela geniální, opakoval tak celý jeep. Pak už jsme tak rychle jet nemohli, protože sme narazili na vodu, asi 30 cm až půl metru, která pro letošní pozdní deště ještě nesačila zcela vyschnout – v létě zde prý bývá až metr a půl, koncem zimy teoreticky úplné sucho (původně byl totiž salar moře, které vyschlo, proto ta sůl, proto ta obrovskost, proto ty zbytky vody).

 Ještě poslední zastávka a poslední fotky na přechodu ze soli na hlínu – kde jsem si pro malou vrstvu soli zcela promočila boty, což byl asi hlavní důvod mého nastávajícího období „je mi zima“, protože v Bolívii je topení zcela neznámý pojem a kamna velký luxus a výjimka, takže v –10° či v některé části noci snad i víc, se moc příležitosti k uschnutí nenaskytnou… Když andělíčci začínali péct koláče, aneb jak  v Německu říkají červánkům, přijeli jsme do našeho hotelu, solné stavby na úpatí hory, s výhledem na pidi vesničku a gigantický salar. Po výborné večeři jsme pak někteří až do noci hráli různé společenské hry u kterých jsme umírali smíchy.

když jsem si ráno čistila zuby

Tuhle noc se mi podařilo spát, tak tedy má dobrá nálada byla opět posílená pro další dobrodružství. Salar už jsme nadobro opustili, půvabnou krajinu však stále ne a tudíž baterky v mém foťáku musely ještě dlouho vzdorovat. Po krátké jízdě jsme zastavili a neznámo pro vyrazili směrem k jedné hoře. Nestoupali jsme ale ani 5 minut a vstoupili jsme všichni celkem zmatení do jedné jeskyně, kde jsem až po delším rozhovoru s mítstním celá v šoku pochopila, že je to muzeum a ty tři kostry, co tu vidím jsou místní obyvatelé, co mají přes 3000 let! Byly tu také k vidění jejich nádoby a oblečení, všechno z jejich období. Co je rozhodně poznatek hodný k zaznamenání, všechny tři – byly to ženy – umřely schoulené v sedě a údajný důvod smrti byl spálení slunce, neboť místní byli lidé měsíční (žili za luny, klima zde prý tehdy bylo ještě mnohem drsnější a slunce žhavější) a tudíž když vyšla za dne, moc šancí na přežití neměla. Co mi však úplně objasněno nebylo je údaj, že ony tři byly z posledních generací a že nástupci tohoto kmene nejsou, pravděpodobně byl ale důvod právě v tom slunci a pak také stravě, protože jejich jedinou potravinou byly brambory, quinua a šťáva z kaktusů.

Poté jsme přijeli do další kouzelné vesničky (tady v této oblasti mě všechny vesničky nějak nutí představovat si, jaké by asi bylo trávit můj rok v Bolívii tady a nebít té neúprosné zimy mi tento nápad nepřipadá tak zcela nachtěný), o které nám řekli, že je poslední civilizace až do zítřejšího večera, tudíž jakékoli nákupy ať uskutečníme teď (včetně toaletního papíru, který se v místních hotelech nevede).

Přeci jen jsme pak minuli ještě jedno seskupení obydlí a to místní strážnici či co, tedy pár vojáčků plnící svůj 3měsíční pobyt kousek od Chilenské hranice, kteří ti zvednou závoru, když jim dáš něco k pití (ne alkohol, opravdu mají žízeň).

Další zastávka byla v kouzelné kamené oblasti, taky jako stvořené k focení, ostatně jako všechno tady, myslím především pro blankytnou oblohu, která je ale boužel také hlavním důvodem denního žáru a nočních mrazů.

k vytvoření surrealistických fotek se tu ani není třeba moc snažit...

Na oběd jsme udělali zastávku v nádherném sedle hor, tak jsem si alespoň na kousek kopečků vyšla a chvíli jen vnímala to ticho, tu nádheru a představu, jaké by to bylo vylézt na tu šestitisícovku, co se ve své nádheře nacházela přede mnou na dosah ruky.

Pak jsme přijeli k překrásnému jezeru, dalšímu místu k mačkání spouště a dál následovala cesta pouští. Po delší době tím krásným ničím (to kouzlo je v tom, že veškeré pláně jsou tu obklopené horskými velikány) jsme pak dorazili k „slavnému“ (popravdě já o jeho existenci donedávna ani nevěděla) stromu z kamene, který byl spolu se svými kamarády rozsypaným Stonehenge a pevnokameným Adršpachem taktéž uprostřed onoho ničeho.

To už se ale den začínal šeřit a my vyráželi směrem k dalšímu noclehu, který oplýval navíc jedněmi kamny a za příplatek teplou sprchou (!!!), které ve výčce 4 300 m n. m. po západu slunce opravdu uvítáte. Boužel po 10 večer už byla kamna vychladlá a já tak v noci (navíc také ze žaludečních prblémů, ketré dávám za vinu neustálému ládování se něčím, což tak bylo oblibou posádky našeho jeepu, nadmořské výčce a únavě dohromady) téměř nezamhouřila oči. Následující den pro nás začal už v 5 ráno, to abychom stihli vše vidět za světla, což v případě barevných jezer rozhodně stojí za to.

První zastávka byla ještě za pološera, což dělalo dýmové gejzíry ještě působivější. Zrovna vycházející slunce pak navíc kromě kapičky tepla přinášelo nádherné stínové divadlo v těchto párách. Po chvilince jízdy jsme pak dojeli k termálům, řekla bych, pro mě asi nejpůsobivějšímu zážitku. Bylo 8 ráno, nadmořská výška něco pčřes 5000 m (gejzíry byly 5.2, termám jsou jen můj odhad) a my přijeli k překrásnému jezeru, z kterého sálala pára. Z noci jsem byla stále ještě promrzlá, tedy bez jakékoli chuti převlékat se teď do plavek. Naštěstí mám ale dobrodružné kamarádky, co umí podpořit a tak už jsem si v –15°, kupodivu bez jakýhkoli známek zimy (zásluhy dávám tomu nadšení, které ve mně opravdu vřelo jen při představě veškeré té nádhery, co tu zažívám) vykračovala už převlečená – tudíž bez kabátu a mikin směrem k termáům. Po neuvěřitelně krátké hodině však už zase veleli k odjezdu (kupodivu většina lidí z naší výpravy se vůbec k svlečení neodhodlala a jen na nás nechápavě a zmrzle koukali ze souše), a tak jsme se stále ještě hořící vedrem rychle převlékly a při neuvěřitelné rychlosti bušení srdce nasoukali se do jeepu. Jednu smutnou poznámku k tomuto kouzlu mám a to, že ještě před termály mé baterky zamrzly a foťák tudíž vypověděl službu, nemám tedy až do oběda (kdy si Laura vzala na starost zahřívání baterek) žádné další fotky. Dále jsme pak projížděli krajinou Salvadora Dalího a řeknu vám, přesněji bych její popis nevystihla. Fotky tedy nejsou nutné, přísahám, představte si jeho obrazy, odmyslete si roztékající hodiny a přesně tudy jsme projížděli. Poté jsme dorazili k zelenému jezeru, kde jsme pohlédly na Chilské hranice a otočili se na cestu zpět tam, kde jsme strávili tuto noc a kde už nás čekal víceméně teplý oběd. Krátce po jídle jsme pak vyrazili na úplnou cestu zpět z tohoto působivého výletu.

všichni studenti u Zbarveného plameňákového jezera

Po cestě jsme ještě měli pár zastávek, jednu z toho u barevného jezera, které je z dáli krvavě červené, z blízka pak mandarinkově oranžové a známé pro své množství plameňáků. Většinu cesty jsme pak strávily plánováním, co předvést na Talenty Show, což byl nápad průvodců jak strávit následující večer, kdy se nejde spát, protože vlak nám jede ve dvě ráno. Musím říct, že nás jeep byl velmi kreativní (vlastně po celé tři dny jsme hráli různé hry a umírali smíchy, pokud nad námi nevelela únava), přesto jsme pak byli nakonec velmi rádi, když z technických důvodů pár jeepů jsme přijeli mnohem později, než se očekávalo a na Talenty Show nezbyl čas. Do Uyuni jsme přijeli kolem desáté a už nás čekali v jedné restauraci-diskotéce, kde nám celým vyhladovělým tentokrát téměř  bez jakéhokoli čekání servírovali výborné kuře s rýží. Já po chvíli spaní na stolu po večeri se nakonec přeci jen za pomocí dost živé hudby dala přemluvit k tančení a tak jsem místo odpočinku protančila zbývající 2 hodiny, než jsme vyrazili na vlak. Ani tak nepřišel spánek úplně hned, protože jsem opět byla ve skupince akčních, ale přeci jen i na nás přišel sen a tak byl vlak až do příjezdu do orura kolem 9 ráno zcela tichý.

Oruro nás uvítalo velmi přátelsky a to dopravdní stávkou, která znamenala nejen žádné taxíky a tudíž naší chůzi za hrozného vedra a ještě větší únavy až k autobusovému nádraži, ale především pravděpodobnost, že nebude vůbec žádná možnost vyjet z města. To by ale nebyla Bolívie, nebo snad to by ale nebyli lidé, aby se mezi nimi nenašel někdo, kdo si z dané situace chce přivydělat a tak po chvíli hledání našich všeznalých průvodců, všichni jsme se rozloučili a vyrazili do svých měst.

Trošku zpovědi

Nevím, jestli je to znát, ale většinu mých příspěvků jsem psala s absolutním přesvědčením o tom, co píšu. Neříkám, že se tato přesvědčení za pár dní nezměnila, ale v daný okamžik jsem o nich ani nepochybovala. Těžko říct, jestli je to právě tímto pozorováním, které mě přivedlo k nejistotě o mých úsudcích, či jsem teď prostě v takovém životním období, v každém případě mé momentální období sucha není způsobené jen nedostatkem času, ale z jisté části taky mou nejistotou v to, že bych byla schopna napsat souvislý smysluplný text.

Přesto jsem si ale řekla, že se pokusím, byť nesouvisle, shrnout posledních mých pár týdnů tady, za pomocí pár úryvků z mého deníku (podotýkám asi vůbec nejosobnější má věc, ale přijde mi důležité, alespoň s částí z ní se podělit, aby se dalo třeba zas o něco lépe nastínit to, co tu prožívám).

Středa 20.4.  8:40

Chci domů, chci domů. Chci k mamince, chci do své postýlky, chci mezi lidi, co mě znají, co mi rozumí, co mě mají rádi. Už nemůžu, už nemůžu dál vést tenhle mezikulturní boj. Nechci se vzdát, už jsem byla tak blízko, byla jsem tu tak spokojená a stačí únava a zajít k ředitelce a řeka slz je tu. Vážně, vážně nevím, co mám dělat. Už nikdy, nikdy nechci vejít do budovy Lareda (moje dosavadní škola pozn. autora). Nechci o něm už ani slyšet, škola prokletá… Prosím, ať to vše dobře dopadne, nechci se vzdát, ale já už vážně nemůžu…

Čtvrtek 21.4.   22:40 

Jsem šťastná. Musím to napsat i přesto, že se bojím, že tak se to vypaří rychleji. Ale teď se cítím taaak dobře! Po nějakém špatném období cítím opět to, co jsem si přála pocítit. Možná, že jsem to nečekala takto, možná, nevím… Ale není důležité ani proč, ani jak, je to jen ten skvělý pocit, co se počítá (přeložené ze španělštiny pozn. autora). A teď česky. Byla jsem s rodiči na obchůzce po kostelích. A ještě je to tou vyvedenou schůzkou s AFS, těmi neustálými krásnými a o mě se zajímajícími zprávami z Česka, tím krásným večerem a oblohou posetou hvězdami, zářící gigantickou lunou, ulicemi hemžícími liddmi, kostely plnými sváteční atmosférou, mými místními milujícími se, pohodovými, milými a chápavými rodiči, Bolívií, jakýmkoli duchovenstvem či mnou, v každém případě v tenhle okamžik se cítím úžasně a bůh ví proč, cítím v tom věčnost. A vděčnost.

Teď už je skoro měsíc poté, já jsem stále na Laredu a stále jsem za všechno vděčná.  Díky mému nerozumění si s lidmi z mé školy, poznala jsem spoustu lidí z různých koutů Cochy (boužel nemůžu říct z různých vrstev, mám čím dál víc pocit, že je to tu oddělováno mnohem výrazněji, než jsem si dokázala představit, ani tak ne stylem, že by mezi sebou navzájem špatně mluvili – i když i o tom už se mi doslechlo, že místní smetánka se se střední vrstvou odmítá stýkat – ale hlavně prostě tím, že já se za brány střední vrstvy nedostanu, byť je to třeba pojem trošku širší – doposud nevím, jak moc). Bylo mi tak ukázáno, že ne celá Bolívie, respektive bolivijská mládež jsou ti, co já znám. V žádném případě se nechci nikoho dotknout, nebo vytvářet předsudky o tom, že jsou špatní, Laura (Němka) a Caro (Švýcarka) například Laredo prohlašují za nejlepší školu na světě a lidi tady miluji, jen co se mě týče, jsem šťastná, že mám přátele, ale i dobré známé, jinde a mám téměř každé odpoledne, večer a víkendy na trávení čas s nimi.

Přesto ale, že jsem už složila zbraně ve věci Laredo, všechno (hlavně asi já) se tak nějak zklidnilo a já teď dopoledne trávím částečně pokecem s pár spolužáky, s kterými si jakž takž rozumím, část čtením a vzděláváním se v oblasti dosti zajímavé, rozvětvené a komplikované historie Bolívie, stále mě nějak neopouští myšlenka, že bych snad přeci jen z tohohle pobytu mohla vytěžit víc na jiném místě. Nemožnost jít na universitu či věnovat se dobrovolnickým pracím přivedla mě k myšlence změnit střední. S rodinou jsme dnes o tom celý den mluvili a ukázalo se, že by tu byla teoreticky možnost jít na školu, kde byli všichni mí sourozenci, katolické gymnázium s rozhodně vyšší disciplínou. Ti co mě znají, asi teď kroutí hlavou, co si to zas na sebe vymýšlím, netolerují se zde pozdní příchody, extravagantní účesy, uniforma je opravdu uniformní a veškeré zadané práce se plní do zadaného termínu. Ale čím dýl nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že tohle je přesně to, co chci. Jak to, dát zas mému životu trochu řád, tak to, že vím, na čem jsem (ne že po měsící nošení kraťas na mě začnou křičet, což že si dovoluju nosit kraťasy – chci od začátku vědět, jaká jsou pravidla, která pak budu ochotně respektovat), stejně tak už nechci být jedna z mála, co udělá úlohu a pak se proto cítí mizerně, nechci si muset ve třídě zacpávat v uši, aby mi je hluk nezničil… Stejně tak ale nechci být takto kritická, je třeba zmínit, že Laredo dostalo od státu ocení Patrimonio Cultural, což je zde obrovská prestiž, kterou žádná bolivijská škola nemá a znamená to, že je to pro své metody vůbec nejlepší škola ve státě (dobře, přiznám se, že když jsem slyšela toto, nevěděla jsem, jestli se spíš smát, nebo brečet, ale s trochou respektu musím uznat, že na tom přeci něco musí být a snad jen já mám svým „všechnonejlípvím“ porouchané vnímání, že stále nejsem sto si toho povšimnout…). Mám ale přinejmenším měsíc (do zimních prázdnin, po nichž by teoretická změna nastala) na to, abych se ještě jednou pokusila oči otevřít a zas s o něco menší kritikou dívat se na to, co mi bylo osudem jistě s nějakým záměrem postaveno do cesty.

Pokračování Velikonoc

Popravdě musím říct, že žádné nebylo. V sobotu ještě pokračoval masný půst a navečer se rodiče vydali opět na mši, v neděli se pak jedl velikonoční beránek, ovšem nikoli ono sladké těsto nýbrž křehké maso dříve běhající po loukách. Obecně je ovčí maso v Bolívií celkem častým jídlem (z mého pohledu, jinak řekněme tak jednou za dva týdny), i když to, jak se vaří v mé rodině, se jistě může zcela lišit od kterékoli jiné. Po obědě také každý dostal čokoládové vajíčko (my děti – ehm, v rozmezí 17 a 29 lety -  dvě) a večer se pak rodiče opět vydali na mši. V neděli však chodí každý týden, takže to už nic výjimečného nebylo.

Omlouvám se tedy těm, kterým jsem zkazila představu velkého katolického svátku v takto silně nábožensky založeném státu, ale opravdu jsem se pro větší objektivitu sdělení sháněla i jak to mají v rodinách ostatních a v některých už ani nedodržují páteční hostinu, v jiných pak nechodí na čtvrteční kostelní pouť.

Pouť kostelní o svátcích Velikonočních

Začalo to výpadkem proudu. Ne, že by to na můj čtvrteční podvečer, kdy jsem se po delší době zase pustila do vyřizování pošty, mělo nějaký valný vliv, ale normálně by mě asi po nějaké době to internetové odpojení přeci jen začalo trošku vadit. Dnes byl ale čtvrtek velikonoční, tedy večer před pátečním svátkem a tudíž večer, kdy rodiny či skupinky jakéhokoli věku i charakteru vyrážejí do kostelů. Ani má rodina – respektive mí rodiče – netvořili výjimku a tak jsem už předešlého dne projevila o tuto akci zájem a vyrazila jsem s nimi.

Dubnové večery v Coche mě naprosto okouzlují. Obloha je v těchto dnech zcela bez mráčků a po dosti parném odpoledni přichází pak večer vlahý, s oblohou posetou hvězdami. Vypadený proud v celé čtvrti pak navíc umožňoval hvězdám ještě o něco víc ukázat svůj zářící talent a tak, když jsem po chvilce čekání u auta (než rodiče připravili jídlo pro strážníka) nasedala dovnitř, už tehdy se ve mně asi nějaké cesty k duchovnu začaly otvírat.

Jako první jsme přijeli na náměstí, kam mě maminka vzala můj úplně první večer v Cochabambě. Přiznám se, nepoznala jsem ho. Náměstí teď bylo plné lidí obklopující stolky, u nichž si vychutnávali tolik typické a především výtečné Api con Pasteles (kukuřičný nápoj a smažená sýrová nafouklina) – mé vůbec první Bolivijské jídlo, co jsem na území tohoto státu pozřela a které doposud zůstává na řebříčku těch nejoblíbenějších.

My prvně vkročili do chrámu, já vyfotila pár fotek (popravdě v porovnání s Francií, nebo třeba i našemi českými kostely, ty místní nejsou nijak turisticky atraktivní) a poměrně rychle jsme se zase protlačili zpět. Přidali jsme se k těm, co obklopují stolky a chvíli si taky pochutnali na místní specialitě.

Pak jsme se zas vydali dál, potkali pár známých (jak rodiče, tak poté i já – juchů, zas se cítím o něco víc Cochabambsky) a vešli do dalšího, na výzdobu ještě mnohem chudšího chrámu. Zato atmosféra, dodávaná navíc nádernou hudbou mladého sborečku, ta byla působivá. Po chvíli jsme ale zase vyrazili dál, tentokrát zpět k autu, které nás o trošku vzdálilo od místních davů. Tak jsme navštívili další tři kostely, respektive budovy s přistavěným či všeljiak zimprovizovaným oltářem, přesto však místa s atmosférou více než vřelou a otevřenou k rozjímání.

Předposlední chrám už zase byl o něco frekventovanější, čehož opět využili pouliční prodavači a mě tak dali rodiče ochutnat místní lahůdku – takzvané červené jablko, což je jablko obalované v té pouťové přeslazené lízátkové hmotě a kokosu, což může znít sebepodivněji, ale zas jsem upravila svůj sladkostní žebříček J.

U posledního chrámu už jsme všichni tři napůl klinbali, tak jsme si jen vyslechli pár motliteb (a já ke svému překvapení rozpoznala Otče náš a Svatá Marie) a vyrazili směrem k domovu. Však zítra nás taky čeká náročný den, správně tu totiž je zvyk, že se jí 12 jídel, jako za každého apoštola (nebo každý měsíc v roce? Teď si nejsem jistá), což je pro Bolívijce o to náročnější, že žádné z nich nesmí obsahovat maso (stejně jako celý tento týden, který jsem si, přiznám se, právě proto opravdu vychutnala). Ale to mi rodina jen sdělila, když jsem se ptala na místní Velikonoce a hned dodali, že už je to dávno, co oni jídávali 7 a teď už prý zůstávají jen na třech. Tak uvidíme, jaké budou mé první velikonoce bez pomlázky…