V 2,5 milionové vesnici

Tak bych asi nejlépe vystihla Santa Cruz, Bolivijské město, nacházející se 10 hodin autobusem, 7 autem a půl hodiny letadlem od Cochabamby. Je to město tropické, v nadmořské výšce 400 m, cesta tam je tedy nejen skopce, především ale Chapare, džunglí, která vás nejen svým rostlinstvem, ale i hornatým charakterem, okouzluje téměř po celou dobu. 

Když se pak blížíte k SC, objevují se před vámi už jen pampy, obrovské pláně s občasnými palmami či mandarinkovými sady. A celé město je právě tohoto dle mého názoru ošklivého planinového, rozprsklého charakteru. Jsou to prostě jen domy, zahrady, pole a široké silnice či polňačky – lidi tu buď auta nemají, nebo mají jeepy či jiná terénní auta. To je další charakteristický znat pro Santa Cruz, ještě více než v jiných koutech Bolívije je tu znát velký rozdíl mezi chudými a bohatými, za těch 7 dní, co jsem tam byla, jsem žádnou „střední vrstvu“ nezpozorovala. Další, co vám tu razí do očí (v mém případě naštěstí jen do uší) je údajná velká kriminálnost. Lidi (tedy z té „vyšší vrstvy“, v které já jsem těch 7 dní strávila) tu téměř nechodí pěšky, ani nejezdí autobusem a není to, jak jsem si prvně myslela, ani pro lenost, ani pro snobskost, je to prostě pro jejich bezpečí.

Na terminál jsme vyrazily ve čtvrtek v 7 ráno. Jela jsem s Paolou, sestřenkou a v SC už nás čekaly letadlem dopravené teta Carmen se svou maminkou a druhá sestřenka Andrea. Předvším nás tam ale čekala obrovská a neuvěřitelně otevřená a vřelá cruceňská rodina. Carmenina maminka má totiž bráchu, který tam žije a má 4 dcery, které mají 3, 4, 2 a 3 děti, všechny zhruba našeho věku a 2 bydlí naproti sobě, jedna o blok vedle a další 15 min autem. A v té jejich neuvěřitelné přívětivosti která chtě nechtě ve vás vyvolá stejné chování, se mi podařilo už druhý den cítit se součástí rodiny. Nejneuvěřitelnější na tom bylo, že i má teta a sestřenky je všechny viděli poprvé v životě!! A týden jsme u nich spali, jedli, brali nás na výlety, oslavy, prostě strávili s námi veškerý a úžasný čas.

Mladší část mých příbuzných :)

Hned po příjezdu už na nás čekali na terminále a vzali do domu jedné z tet, kde jsme strávili nejvíc času a která mě osobně přirostla k srdci nejvíc, byť jsme spali naproti, kde byli taky moc milí. Tam už bylo asi 20 příbuzných popíjecích podvečerní té. Kolem 10 jsme pak celé zmožené vedrem a vlhkem upadly do nepříliš hlubokého spánku.

Ráno jsme pak po výborné snídani, kolem 9 vyrazili do Motýlárny. Velkého areálu kde máte pavilón motýlů, papoušků,

 orchidejí (bohužel na ty byla zima a tak jsme viděli jen jedinou),

 opic,

 spousta kaskádových bazénu,

 jezero s loďkami k dispozici,

 beach-volejbalové hřiště a pak také bungalovy pro hosty, co se na pár nocí zdrží. Po prohlídce všech atraktivit a příchodu k bazénům jsem byla jediná, která neodolala a hned se vrhla do vody, zatímco ostatním se zdálo být příliš zima (no, ono nějakých 23°C je na Sta Cruz opravdu málo, zvláště když do toho začne pršet – což mě osobně dá ještě víc chuti vlézt do vody J). Po obědě jsme pak vyrazili všechny děti a mládežníci na bowling, pak do nákupního centra a přes noční město a zastávku u barevného hudebního vodotrysku domů.

Následující den nás po ránu vzali na projížďku městem, do částí dosti vesnických, na ukázání nově koupeného pozemku, kdy jsem pochopila, proč tu mají všichni jeepy. Po výtečném, typickém cruzečnském obědě (juka – druh brambory, jejíž jsem milovníkem ještě méně než brambor normálních, který je ale mezi Bolivijci velmi oblíbený a pro Sta Cruz obzvlášť typický, sýrová rýže, vítečně upravené hovězí na citrónu (?), a rajčatovém salátu), na který nás tentokrát pozvala jiná teta a kdy jsme si od strýce vyslechly celkem dost neuvěřitelných případů okradení a vloupání, jsme vyrazili s ostatními příbuznými na místní atrakci – lezeckou stěnu. Přišla jsem si poměrně zvláštně, když jsem jako jediná věděla nejen, co je sedák a jak to funguje, ale taky když jsem (kromě jednoho kluka) jako jediná vylezla celé 2 stěny (pro mě zklamáníhodný výsledek, který však u všech ostatních vyvolal velký obdiv J).

Moc se mi líbí, jak jsou všichni mí cruzenští „příbuzní“ milí, otevření, nadšení pro ledascos a jak tě podporují a obdivují v čemkoli, co ti jde a nijak tě nesoudí pro něco, v čem třeba pokulháváš, to jen nabídnou pomoc. Po tomto „dobrodružství“ jsme mi s tetou a sestřenkami byli pozvaní na mši a večeři příbuzných ze strany mé maminky, tak jsme se chtě nechtě museli rozloučit a vydat se pozdravit druhou část příbuzenstva, tuto už znanou z dřívějška. Po úmorné mši (kdy jsem se povídajíc venku se sestřenicí – nechtěla jsem si dovolit tu ostudu na mši usnout a vyjít ven z kostela prý urážka není – jsem se dozvěděla, že jsou tomu dva roky, co mí místní rodiče jsou opět spolu, že prý spolu nějaký čas ale nemohli ani mluvit a podobné pikantnosti z rodiny, kterým jsem s těží chtěla věřit…) přišla výborná večeře a po ní opět návrat „domů“. Tam už nás čekala má oblíbená teta se sestřenkami a vyrazily jsme na diskotéku. Najít volný, poklidná lokál, který není zrovna karaoke musím tedy říct, je v SC celkem dřina. Nakonec jsme něco víceméně přijatelné pro obě generace a s volnými stoly narazily a celkem rychle se mi alespoň většinu podařilo vyburcovat k tanci. Něco po 1 hodině jsme se pak vrátily a celkem zmožené ulehly na kutě.

Na další den byla plánovaná narozeninová oslava další ze sestřenic, kterou jsme doposud nepoznali a která bydlí v urbanizaci, která má své vlastní hřiště a bazén. Vyrazili jsme kolem 11, tam se seznámili s dalšími novými příbuznými a po nějaké chvíli klábosení začali nosit mísy a mísy různých těstovinových specialit a salátů, k tomu všemožná masa na grilu a nakonec obrovský narozeninový dort. Po jídle se pak všichni nahrnuli k velké plazmě sledovat dramatické utkání Brazílie-Paraguay, neboť to byl výběr do semifinále Amerického poháru. Překvapivě, jako bylo prý pro tento pohár typické, Brazílie nakonec na penalty prohrála. Poté se opět jen mládež vydala na prohlídku té luxusní čtvrti a já opět jako jediný blázínek neodolala bazénu. (dnes bylo ještě „chladněji“ než včera).

Já se pak po návratu jen svalila k televizi a shlédla tak pár pěkných filmů, než se teta se sestřenkami vrátili zas z jiné návštěvy, která původně měla být jen na otočku, ale nakonec z ní byly 3 hodiny.

To už ale bylo pondělí a tudíž den našeho odjezdu, vyrazili jsme tedy jen na nákup nějakých typických cruzeňzkých mňamek – v případě mouky mi musím přiznat juka chutná dost, sbalili zavazadla, a po dlouhém, výtečném, čínském obědě a popřání mé milé cruzeňské tetě k jejím pátečním narozeninám,

začali jsme se loučit, soukat do aut a vyrazili na letiště (nebylo příliš z mé vůle letět a platit 7 násobek ceny, ale když mi nakonec bylo nabídnuto, že mi větší část Cochabamský strýc zaplatí, z trochou studu ale s vědomím, že mu to díru do rozpočtu neudělá, jsem souhlasila. Nakonec mi ale bylo sděleno, že se jednalo jen o půjčku, což mi zase přineslo nový poznatek, po prodiskutování s pár místními, není tu tak zcela výjimečné, že se ti lidé nabídnou, že ti něco zaplatí, a s rozdílem časovým a někdy způsobovým to pak chtějí zpět.) V každém případě na letiště jsme přijeli pozdě. Tedy 20 minut před odletem letadla, což se všem, kromě letecké společnosti, zdálo jako ideální čas. Naštěstí jsou bolivijské linky na „Bolívijský čas“ zařízené a ve chvíli propadení si můžeš let jen za drobný poplatek přečekovat na jiný den. První volný byl ve středeční podvečer a tak nám nezbylo nic jiného, než si tu ten pobyt prodloužit, v mém případě i prodloužit si prázdniny. Tak jsme se opět naskládaly do jeepů všil výborné podvečerní svačince (nejen se to zdá, ale opravdu jsem tu přibrala, nikde v Bolíviji jsem zatím tak výborně nejedla, ale řekla bych, že víc než rozdíl Sta Cruz – Cocha se jedná o jednotlivé rodiny, jak mi i místní řekli, že není tak běžné, že by v Bolivijské domáctnosti nepoužívali koření a sůl, co zas mi v mé rodině vyhovuje, co se pití týče, na rozdíl od rodin jiných, co jsem poznala, používají také minimum cukru). V noci jsme mládežníci vyrazili koupit a později shlédnout film, Artur (komedie o zhýčkaném milionáři).
Následující den se nám naskytla opět nová zcela nová zkušenost, teta Carmen má totiž už delší problémy se zády a tak se cruzeňská teta nabídla, že ví o jednom léčiteli, kam nás vezme. Ze zvědavosti jsme se tedy i já se sestřenkami rozhodly doprovodit je. Opět se ukázala výhoda jeepu, jelikož včera pršelo a z některých ulic vesnické části SC se staly řeky. Blátem jsme se tedy proťukali zahradou pana léčitele, který hned po srdečném pozdravení poprosit cruzeňskou tetu, aby s ním šla dovnitř a pomohla mu s jednou pacientkou. Ta se po chvilince, zdajíc se spokojená vyměnila s tetou Carmen. My zůstaly venku a jen pozorovaly, jak jakási ruka za záclonkou vytahuje z krabičky baterii, tu větší, než je tužková. A pak jen slyšíme au a pak už teta, napůl vyděšená, napůl spokojená vychází ven. Vyprávěla nám, že jí to baterkou přejel páteř a tak jí prý celou narovnal, že tam měla jakési tři hrbolky a páteř pokřivenou a teď je už rovná. A opravdu, doteď (2 týdny poté) je teta stále bez bolestí!

Po obědě jsme se se sestřenkami rozhodly, že k odpolednímu té upečeme žemlovku, což je tu dosud všemi místními zcela blahořečený dezert. A opravdu, úspěch měla jako vždycky, jako vždycky jsem rozdávala recept ve velkém a jako vždycky mi až do dalšího dne pěli chválu J. Jak říkám, je tu prostě v oblibě cokoli dobrého na tobě mnohokrát zvýraznit a co se jídla týče, to je tu (alespoň co vím v Cochabambě a Sta Cruz), opravdu velký obchod a oblíbené téma. Po dlouhém večerním povídání a jsme tentokrát shlédli jen polovinu filmu Rychle a zběsile 5 (bylo už kolem 1 ráno a všichni jsme u něj začli usínat). Ráno jsem se pak opět pustila do vaření, tentokrát s větší trémou, jelikož šlo o hlavní jídlo pro třicet lidí – kuře na paprice. A musím tedy uznat, že za celých 6 dní, co jsem tu byla nebylo nikdy tolik přídavků, co při tomto českém jídle.

To už ale nastal čas vyrazit, jelikož tentokrát jsme už letadlo zmeškat nemohli a tak jsme vyrazili necelé 2 hodiny před odletem, jak nám předtím slečna z letecké společnosti indikovala. Po delším loučení jsme tedy už odbavené čekaly v letištní hale, kde si já začala vybavovat všechny mé pocity před uplynutým půl rokem.

Zvyk je železná košile

(17.6. jsem začala psát) Bude to pět měsíců, co jsem se loučila se všemi a se vším na Evropském kontinentu. Za tu dobu se tu událo tolik věcí a Cochabamba se stala mým domovem, Bolivijský život mým životem, do té míry, že na blog píšu už jen velmi zřídka, protože:

1) spoustu věcí, když se tak spokojená vracívám domů, vám jakoby vyprávím, pak ale přijdu domů a je buď čas spát, strávit trochu času s rodinou nebo se nachystat a zase vyrazit ven

2)přiznám se, že dost často opravdu nemám chuť mluvit, přemýšlet ani psát česky

3)je tu taky dost věcí, o kterých nemluvín, protože mi už přijdou tak normální, ale onehdy jsem se právě zamyslela nad tím, jak překvapivé pro mě první dny byly a tak mě napadlo, že by možná stálo za to se s vámi o tyto Bolivijské každodennosti podělit

-na každém rohu – a přísahám, že nepřeháním – tu narazíte na stánek s všelijakými sladkostmi, slanostmi a kredity všech třech (velmi levných, ale také ne příliš spolehlivých) telefonních společností

-všechno tekuté se tu prodává v sáčku od coca-coly po veškeré mléčné výrobky

-Za celý můj pobyt jsem tu nepotkala jediné topení. Znám pár domů, kde mají krb, kde čas od času zažehnou, ale povětšinou jsou obydlí zcela bez možnosti vytopit. Prý je to dané ekonomickou situací státu a pak i tím, že zimní teploty neklesnou pod nulu. Teď tu byla údajně nejchladnější noc byl –1°C. Co mi však vrtá v hlavě, jak to řeší v těch chladnějších městech jako La Paz, Oruro, či Potosí, kde nočních –15° není až taková výjimka… Prostě říkat je mi zima je na denním pořádku J

-Kromě topení je taky marné hledat ve většině domů kohoutek, z kterého by tekla teplá voda. (Já zatím nepotkala jediný.) Výjimkou je sprcha, ale ani ta není podmínkou, u nás třeba alespoň trošinku teplé vody mám, jen když se sprchuji těsně po poledni, zbytek času je buď studená, či vlažná – záleží na štěstí či možná teď už i na zvyku…

-maturitní ročník je tu považován za nejsnazší, říká se: „do třeťáku jsme se dřeli, teď máme fiestu…“ No, řekla bych, že má třída to vzala až příliš svědomitě tenhle výrok, ale těžko říct, neznám srovnání a může být, že je tomu tak na všech středních…

-Co mě naprosto okouzluje, že co se délky slunečního svitu týče, mezi zimou a létem není tu až tak drastický rozdíl, jako jsem zvyklá v česku. Navíc v zimě začíná škola právě z důvodu nízkých ranních teplot o půl hodiny později (končí ve stejnou dobu, jen zkrátí přestávky a trošinku i z vyučování), tak vstávám za slunečního svitu každý den a stmívá se teď tak kolem 19h (a to jsem v plné zimě).

 Co se slunce týče a rozhodně taky stojí za zmínku, je zvláštní fakt, že zimní slunce je tu ostřejší, než letní. Mě napadá jediná možnost a to, že zimní obloha je po celou dobu jako vymetená, na rozdíl od té letní, co chvíli plačící. Způsobuje tak celkem problém, jak řešit oblečení, protože ráno a v noci (když slunce na oblohu šplhá či už si z ní dalo odchod) jsou teploty nulové, v pravém poledni pak v přespříliš chladivých stínech mají kolem 10°C, ale na slunci je k nevydržení třeba i jen v letních šatech. 

-další věc, o které jsem taky v Evropě nikdy neslyšela je, že vláda platí školám (ta má je prý napůl státní, napůl soukromá, proto se jí to taky týká) snídani, což znamená, že ke konci prvního vyučování k nám vždy do třídy přinesou a každému přidělí buď sušenky s džusem, muffin s nějakým ochuceným mlíkem ovoce či jogurt (pochopitelně vše v sáčku). Do tříd to roznáší ti, co přišli pozdě, to je jejich trest – nejdou do vyučování a roznáší snídaně – ale prý to má význam, protože když se zrovna píše test, mají z něj 0 a hotovo.

-O psech a dopravě jsem se už zmiňovala, ale k dopravě bych po těch 4 měsících chtěla přidat něco z mých nabraných zkušeností:

   S hromadnou dopravou to vlastně není vůbec tak zmatené, jak by se zprvu mohlo zdát, jen je lepší vědět kudy kam co jezdí (vždycky mají na okýnku na štítku hlavní městské části, které projíždí a ostatně když je zastavíte a zeptáte se, taky nic zkazit nemůžete). Co mi jen přijde trošku hloupé je, že platíte stejně ať jedete jakkoli daleko, jen pokud už jedete z města, sazba je vyšší, ale s tím já osobní zkušenosti v Coche nemám, nejdál jsem tu byla na 9.km a to bylo stále za studentské 1 Bs (2, 60 Kč), pro ostatní 1,80 Bs.

  Dalším nedostatkem téhle dopravy, ale to řekne jen zhýčkaná Brňačka, je její od 9h řídkost a od 10 nepřítomnost a tudíž nutnost jezdit taxikem. Je pravda, že pokud se už trochu vyznáte, jsou tu taxi opravdu levný, ale na druhou stranu, před příjezdem sem jsem za celej svůj život jela taxi jedinkrát a to ani nebylo v Brně, takže když se to sečte, taková šalinkarta vyjde mnohem levněji. Nemluvě pak o taxikářích, kteří pěkně šidí a když prostě nemáte na to se s nima dohadovat (zvláště pak s cizineckým přízvukem, který pro ně znamená - má peníze), tak se může stát, že platíte i dvojnásobek. Na to už jsem ale přišla, jak se tomu vyhnout, zeptáte se ho na cenu předem, ještě než nastoupíte a on, protože chce práci, nebude říkat žádné vysoké číslo (navíc vy si předem zjistíte, kolik by vás to mělo zhruba stát - jen je velký rozdíl, v kterou denní dobu to je) a pak už vám cenu zvýšit nemůže. Další rada, co mám od místních, je ohledně bezpečnosti a to, jezdit vždy radio taxi, buď máte nějaké číslo a zavoláte a oni přijedou - to je to úplně nejbezpečnější, jenže čím dál častěji se stává, že taky pěkně zdlouhavé, je tu tedy ještě druhá alternativa a to na takový radio taxi (od normálních jsou snadno rozpoznatelné čísly a značkou společnosti, ve které pracují) mávnout a jet s ním rovnou.

-rozhodně zajímavé mi přijde poznačit, že toaletní papír se tu do záchodu nesplachuje. V každé koupelně tedy nutně musí být koš, kam se ukládá

-další, asi ne tolik překvapivá poznámka je o pivu, které tu rozhodně čepované nedostanete, servíruje se v lahvích různých velikostí, co se mi zase celkem líbí, že si s přáteli objednáte litrovou láhev a naleje se všem, k chuti zmíním jen, že si zvyknete, ale nad české pivo není J

-co by také lecjakého Evropana mohlo překvapit je procento dospělých – a jde jak o muže, tak ženy, žijících v době svých rodičů. A to i přesto, že rodiče jim nedávají volnost o moc větší, než měli na gymnáziu, je to prostě jak rodinný faktor (v jistých případech jsou to rodiče, co nechtějí, aby šly děti z domu či opravdu děti touží být s rodičemi natolik, že se odstěhovat nemůžou), většinou jde však ale o pohodlnost, jak po stránce – nemusím vařit, uklízet, prát, tak především po finanční, kdy jejich vlastní plat jde do aut, elektroniky a především pak různých party či v Coche a Santa Cruz oblíbené jíst v různých restauracích. Pro uvedení konkrétněji, bydlet u rodičů ve 30 pořád není žádná udivuhodná věc.

-pro kuchařky, no ale vlastně i milovníky rohlíků s máslem a medem podotýkám, kromě toho, že rohlíky tu celkem pochopitelně nemají (ale po téhle stránce až tak strádat nebudou, s bílým pečivem jsou tu na tom dost dobře, horší je to tu spíš pro zastánce zdravé výživy či alespoň poctivého českého chlebaJ), co však hlavně chci zmínit, pokud chcete normální máslo, je třeba zdůraznit, že chcete máslo bez soli, to jejich normální je totiž slané. (a máme tu i příklad relativity slova „normální“)

PŘIJÍMÁM JAKÉKOLI DOTAZY, PŘIPOMÍNKY, NÁVRHY NA TÉMA...

Prázdniny v La Paz

V úterý 23.6. ve 21:15, s trochou cestovní horečky a snad se vším potřebným ve dvou na týden nepřiměřeně velkých a těžkých zavazadlech, zavolám si taxi. Pěti minut, než přijede, využiju na vyčištění zubů a poslechnutí Tomáše Kluse, jehož hrátky s češtinou mi pomáhají udržet myšlenku, že čeština je úžasný jazyk a neměla bych na ni tolik zanevřívat. Pět minut před půl, tedy pět minut před daným srazem sedím už před Lauřiným domem, kde náš její tatínek má vyzvednout (bydlí ve vedlejším bloku, její “rodiče“ jsou rozvedení) a dovést na autobusové nádraží. Nepředpokládám však, že Lauřino balení a loučení se s celým rokem bude tak rychlé, jako to moje na týden, tak chvilky využívám na psaní.

Vyrážíme totiž spolu, ale o den a dvě noci později se naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Její rok tady totiž vypršel a nastal čas vrátit se do Německa. V plánu máme dojet na nádraží, tam se Laura rozloučí s posledními Cochabambiny, co jí přijdou zamávat a ve 22:30 nasedáme do autobusu a kolem 6hod ranní vylodíme v La Paz. Dál už byl plán o něco matnější, ale jelikož už od té doby, co jsem upustila propisku uplynuly tři dny, můžu se na ledasjaké plánování vykašlat a popsat uběhnuvší realitu.

Popravdě na terminálu bylo méně slz, než jsem čekala. Já nebrečela vůbec (což by se mohlo zdát normální vzhledem k tomu, že já se neloučila s nikým, jenže po mé zkušenosti, když jsem v Lauřin poslední školní den byla já, kdo měl největší slzné údolí, jsem tak nějak čekala situaci podobnou). Navíc ani nepřišlo moc lidí, z různých dopravních důvodů či zarachů.

Také cesta uběhla rychleji, než jsem čekala. Ono taky těch 7 hodin do La Paz v porovnání s mými cestami do Francie či Litvy opravdu nic není. Co jsme jen trochu nedomyslely, 6 hodin ráno není zrovna přívětivá doba na vystupování z autobusu, nemluvě o nehorázné únavě a nepohodlnosti v množství a tíze zavazadel, především je ještě tma, nepředstavitelná zima a všechno zavřeno. Naštěstí jsme ale věděli, nebo alespoň doufali, že máme kam jít. Využili jsme tedy hned prvního voziče zavazadel, který nás přivedl k jednomu z radio taxi (ty bezpečnější) a vydaly se do hotelu, kde já měla obě své orientace s AFS, doufajíc, že i ta Lauřina bude tam. A opravdu, AFS tu měla rezervované pokoje celkem pro 30 lidí, což je množství těch, co odlétají ve stejný den, co Laura. V půl 7 ráno ležely jsme tedy na pokoji (já navíc už osprchovaná, po dlouhé době teplou vodou (!)) a dopřály si dvě hodinky slastného spánku. Před 9 pak přišla Mili, kamarádka z La Paz, u které budu následující týden spát, a vyrazily jsme do víru velkoměsta. Prvně snídaně, mírně předražená, ale výborná (co bysme taky chtěly, ve slavném Alexander café). 

Pak sme se s Mili stvaily v nemocnici, kde je na praxi a musela si něco vyzvednout. Už po cestě mikrobusem, těmi všemi strmými uličkami, neuvěřitelně zamotanými a ještě obdivuhodněji řešenými zácpami a rozličnými trhy ve mně vzrůstalo nadšení a ten magický pocit, který já nazývám láska, který ve mně tohle město vyvolává. Odtud jsme tentokrát pěšky vyrazily potkat se s Miliným bráchou a na oběd do jedné brazilské restaurace, kde jsem měla snad nejlepší a nejměkčí hovězí v mým životě, doprovozené výbornými těstovinami a salátem, spolu s předkrmem a desertem levnější, než byla má snídaně. Po delší debatě o vegetariánství a bolivijských pokryteckých názorech co se vraždění zvířat a konzumace masa týče jsme vyrazily zpět do hotelu, kde jsem si sbalila většinu věcí a přes doporučený tetovací salón, kde si Laura nechala na krk zapsat Vive el momento (žij okamžikem) a já za ucho… no, uvidíte… Při čekání na navrhnutí designu Laura v centri toho spěchajícího města vytáhla bublifuk a vytvářela tak úsměvy i na těch nejzamračenějších tvářích.

Poté, celé šťastné a spokojené z nové, celoživotní památky na všechno to, co pro nás Bolívie, ale vlastně život obecně naučil, vyrazily jsme k Mili domů. 

Bydlí v Zoně Sur, části La Paz, která působí, jako zcela jiné město, čtvrť, kde prý můžete nechat v baru na zemi ležet peněženku a buď si jí nikdo nevšimne, nebo vám ji podají v nezměněném stavu zpět. Je to také čtvrť, kde nepotkáte jediného indiána, nejsou tu trhy, jen drahé značkové obchody, nejsou tu žebráci, jen luxusně oblečení snobové. Je to část města, obklopená nádhernými barevnými skálami, s poklidným životem, ale také část, která (snad pro svou evropskost) pro mě tak nějak nemá kouzlo.

U Mili jsme pak koukly na Německo-Bolívijský film, co si dnes Laura koupila a co za moc nestál a to už se blížila 9 hodina večerní, tudíž pravý čas na rozloučení se s Mili (pro mě jen do dalšího dne) a návrat na hotel. Tam měla Laura sraz na společenskou večeři s ostatními z AFS, já tedy další hodinku na tolik potřebný spánek. Jelikož se na večeři dozvěděli (na pokoji s Lau byla ještě jedna Němka z Cochy, co znám boužel teprve od Salaru, protože je to moc fajn slečna), že sraz na odjezd na latiště je v půl 4 ráno, rozhodly jsme se tuhle noc nespat. Vyrazily jsem tedy do klubu vedle, který však tentokrát za moc nestál a tak jsme se poměrně brzy vrátily, chvíli povídali a na nějakou tu půlhodinku přeci jen i usly. A to už byl čas sbalit saky paky, naložit se spolu s ostatními Němci (všichni pěkně překvapení, co já tu dělám) do mikrobusu a už jsme osoušely slzy (to y je schválně, já s Lau jsme byly jediné plačící a co hůř, jediné mluvící španělsky). Drobné drama ještě proběhlo na letišti, kdy se ukázalo, že povolené dvě zavadla o váze 23kg je myšleno doslova, tedy žádné sčítání typu jedno 30kg a druhé 16kg neplatí. Kromě rychlého přebalování muselo dojít i k věnování mi pár kousků oblečení a bot, které Lauře postupem času pošlu. Poslední záchvat pláče a ocitám se sama (obklopená množstvím cestujících) v hale letiště. Zcela vyčerpaná polospící počkala jsem tam dvě hodiny na východ slunce a především výjezd mikrobusu, jelikož platit odsud taxi až do Zony Sur by vyšlo tak na dvojnásob cesty z Cochy do La Paz, mikrobus mě vyšel něco přes 20 až na místo. Tam jsem se seznámila s milou Milinou maminkou, posnídala s nimi a až do poledne spala. Po obědě jsme pak s Mili vyrazily na prohlídku oné již výše popsané snobské čtvri. Po cestě jsme pak koupily párky, jelikož byl čtvrtek svatého Jana, kdy se prý má sníst 1000 párků. Večer přišla na návštěvu sousedka s dcerou na ony sváteční hoddogy s punčem. Kolem 11 večer, jak je tu zvykem, vyrazily jsme s Mili do víru večera. Těžko vám popsat mé překvapení, když ve městě, pro mě zcela nepředstavitelných rozměrů, trávíte prázdniny a vyrazíte do klubu, kde nejen, že potkáte jednoho z mála známých, co tu máte, ale dokonce i kamaráda z vašeho města (Cochy). Navíc ve čtvrtky zde kromě normální diskotékové hudby hrajou místní černoši, co obrovský parket fantasticky rozproudí.

V pátek jsem si opět dopřála delšího odpočinku, s Mili jsme pak uvařily lečo a protože ona musela studovat, já se celá nadšená a zamilovaná do La Paz vyrazila do jejího centra, v němž se i přes její s Cochou nesrovnatelnou obrovskostí, překvapivě snadno orientuji. Velkou ránu však utržila moje peněženka, jelikož s úměrou k tomu, jak dlouho jsem s nákupy abstinovala, jak krásné, levné a v jakém množství tu věci potkáváte, tak se v mé peněžence (=kapsách, je to bezpečnější, už proto, že kapsy odložit ani ztratit nemůžu) pěkně provětralo.

má nově upravená sbírka náušnic :))

Něco po 7 jsme se pak potkaly s Mily, které skončil seminář, koupily jsme Bolivijské legendy na večerní čtení k vínu. Ještě jsme chvíli počkali na M. maminku, která zrovna končila v práci, celá rozčílená, že tam tráví tolik času a že dá výpověď a už jsme si to šinuly domů. Pro velkou zimu jsme si vzaly legendy do postele, což možná nebyl tak dobrý nápad, protože po dvou kapitolách obě už jsme zařezávaly. Něco kolem 9 ráno mě pak pak probudila Estef, Milina kamarádka z Argentiny, která v La Paz studuje a u Mili bydlí. Zrovna se vrátila ze Sucre, kde trávila s taťkou prázdniny. Po snídani jsem celkem spontánně vyrazila s M. mamkou ke kadeřnici a díky mým dorůstajícím ostříhaným vlasům, které mě poslední dobou už trošinku štvaly, (ale kvůli ředitelce Lareda jsem si už netroufla vrátit se k původnímu účesu,) jsem si mohla nechat udělat můj vysněný účes – mikádo do podkovy. Při návratu jsme zjistily, že Estef vyrazila do města, Mili je stále ve škole a jelikož M. mamka vyšla bez klíčů, nemáme jak se dostat dovnitř. Tak jsme obešli jejich čtvrť (neznám české výrazy na odlišení té velké snobské čtvrti, kde jsem byla den předtím a pouze téhle části, na poloostrově, jen se třemi ulicemi a obchůdkem) a řeknu vám, pro všechny ty nádherné hory, co ji obklopují, mě okouzlila už na první pohled, ale po téhle obchůzce, s tím obrovským dětským hřištěm, menším fotbalovým, skálou na lezení a to vše v poklidné a bezpečné zóně ne až tak daleko od centra (půl hodina mikrobusem, které jezdí co chvilku, jediný problém, jako v celé Bolívii, pouze do 10hod večerní, pak už jen taxi, který váz vyjde v přepočtu na +-40Kč), opravdu jsem si začla přát žít tady. To už se ale vrátila Mili s bráchou a nákupem a pustily jsme se do vaření kuřete na paprice bez papriky.

Všechny je naprosto okouzlilo. Odpoledne jsme pak s Mili a Estef vyrazily na prohlídku muzeí, které kromě m. hudebních nástrojů byly státní, tudíž od sobotního poledne do pondělního rána zavřené. Navštívily jsme alespoň toto jediné, které bylo popravdě více zábavné, než bych čekala.

zleva Mily a Estef

Po návratu z města jsem si chvilku pospala a kolem 11 večer jsme zase pěkně vyšňořené vyrazily za zábavou. V jednom baru jsme pak potkali velkou partu přátel, s nimiž jsme vyrazili do klubu s muzikou, jako stvořenou pro mě (latina, reggae, ska, rock), o bezvadných lidech ani nemluvě. Trochu nedomyšlený byl jen plán následujícího dne - výlet na Tiwanaku, který nám zařídil necelé 3 hodiny spánku. Pro ty, co nevědí, o co se jedná, Tiwanaku (nebo Tiahuanacu, písemnosti se liší) jsou ruiny starého (400 př. Kr.) vládního a náboženského centra, místní původní kultury indiánského kmene Aimara. Od hřbitova v La Paz tam jezdí co půl hodiny mikrobusy a cesta trvající hodinu a půl vás vyjde v přepočtu na 26 Kč. Se spánkem ve vozidle počítat nemůžete, místy vás hrbolatá cesta nechá nadskočit až do stropu (i když možná za to může jen má výška), ale ona by byla celkem škoda tuhle půvabnou cestu prospat. Já osobně bych mohla každý den stoupat z 3200 m n. m. položené Zony Sur do něco pod 4000 m n. m. umístěného Alta.

jen malinká nezřetelná ukázka té nádhery

Těžko bych vám popisovala či fotila ty neuvěřitelné výhledy na údolí, skály, kopce, hory, domy, mosty, lidi… Méně půvabná, přesto však zajímavá je pak zácpa v Atlu; musím opravdu uznat můj obdiv k řidičům, jak se vymotávají z mnohdy opravdu bezradných dopravních situací, navíc mezi těmi ledacos prodávajícími obchodníky.  Když se pak vyjede z města, naskytne se vám výhled na krajinu zcela jiného rázu, typu savan, s občasnými chatrči pastevců. A když už vás to drkotání přeci jen začíná unavovat a krajina připadat monotónní (i přes ty nádherné vrcholky hor, co ji obklopují), řekne vám řidič, že jste na místě a vyhodí vás v tomhle prázdnu (mikrobus pokračuje dál do dalších vesniček, tak se může stát, třeba jako mě, že v té rychlosti vystupování zapomenete v mikrobuse šátek, co jste si před dvěma dny koupili a kvůli pařícímu slunci jen na chvíli sundali).

Stojíte tedy obklopeni prázdem, jen jedna větší a ne příliš původní stavba ční před vámi. Vstoupíte tedy a ptáte se po vstupném. Pošlou vás za roh. Vstoupíte, ptáte se na vstupné a oni po vás chtějí Bolivijský doklad. Místní totiž vyjde vstupné na 26 Kč, cizince pak na osminásobek. Zkoušely jsme ledacos, ale nakonec se nedalo nic dělat a já si musela připlatit. Prošly jsme museem plným opravdu povedené keramiky – charakteristická pro místní kulturu. Také jsme viděli jednu mumii – kostru nasoukanou do plátěného pytle, z nějž čouhala pouze hlava. Druhé muzeum bylo v rekonstrukci, tak se nám poštěstilo vidět pouze jeden obrovský, působivý monolit, tesaný z jednoho kusu kamene, prý dílo mimozemských kultur.

v muzeích se fotit nesmělo, ale tenhle je taky sympaťák :)

Podobně jako monolit, také do kamene tesané, v aimarských nalezištích přítomné, indiánům podobné hlavy, se přisuzují dílu mimozemšťanů, jelikož v době, kdy byly vytvořeny, prý neexistovaly nástroje na takovéto opracování kamene.

taky mimo muzeum, mezi ruinami

Poté jsme vkročily do areálu, kde se nachází 2 aimarské chrámy a slavný sluneční a měsíční portál.

Měsíční portál

Popravdě mě to všechno trošinku zklamalo, jelikož s chrámů nevidíte téměř nic, jak je čas pokryl hlínou a bolivijská správa státu nějak finančně nepodporuje vykopávky. Za to hlídače, co na vás v jednom kuse volají a pískají, tam si nemůžete sednout, tady nemůžete jíst a když se pak s vámi z nudy dají do řeči, ukáže se, že ani moc nemají tušení o tom, co hlídají. (Na otázku v jakém roce byly tyhle stavby vybudovány vám odpoví: Dávno, ještě před Kristem.) Možná, že celý problém byl asi v mé celkové neznalosti toho, kudy procházím, tedy těm, co by měli v plánu se tam vydat, rozhodně doporučuji připlatit si průvodce, pro nás to takhle byl spíš zajímavý a pravda, dost zábavný výlet.

Kolem 5 hodiny odpolední jsme však už byly natolik unavené, nemluvě o to, že s dopravou odsud to bylo jakési všelijaké, tak jsme se vydali na cestu zpět. . Musím popravdě uznat, že mě návštěva Tiwanaku tak trošku zklamala. Místo to sice je působivé a jistou atmosféru má, ale popravdě ji přehluší nevlídné chování místních no a pak i to, že jsem opravdu očekávala, že z oněch pradávných staveb bude vidět víc… (více fotek časem na rajčeti)

Do La Paz jsme přijely už za šera, rychle jsme nakoupily suroviny na pro svou rychlost přípravy oblíbené lečo, a mrtvé hlady i únavou, přesto však spokojené z krásného dne, nasedly jsme do mikrobusu směrem domů. Po večeři a delším povídání s M. maminkou jsme upadly do hlubokého spánku trvajícího v mém případě až do poledne. V plánu bylo dopoledne strávit na vyhlídkové cestě skálami, co má Mili za domem, ale to jsme nakonec odložily na jindy a po krátkém vaření, tentokrát Bolivijské speciality, jsme se opět uchýlily do postele k nějakému milému Fantasy filmu.

náš paceňský život

Navečer jsme pak na chvíli vypravily do města – já potřebovala na internet a také jsme pak měli sraz s přáteli, jelikož však můj mobil stávkoval a tak nějak se proti nám všechno spiklo, rozhodly jsme se vrátit domů a udělat si moovie night (Dítě v pruhovaném pyžamu – vřele doporučuji, ovšem můj doslovný překlad španělského názvu nezaručuju, zvlášť když je to film myslím Americký, o syna židovského obuvníka, který žije v koncentračním táboře a syna německého generála, který tento tábor má na starost; a zcela jiná tématika film Noci okouzlení – opět nejistota v překladu – který vypráví příběh zpěvačky Cher a Christiny).

Úterní ráno se od pondělního příliš nelišilo, snad jen v tom, že jsme před obědem přeci jen na chvíli ven vyrazily a to proto, abychom měly co jíst J. Odpoledne jsme však už doma netrávily, vyrazily sme spolu s jedním kámošem na prohlídku ostatních muzeí – Bolivijské kultury, drahých kovů a domu jednoho významného generála. 

dvůr generálova domu (uvnitř muzeí se fotit nesmělo)

Všechny dost zajímavé a v nádherných domech navíc, za jednotnou vstupenku za 10Kč (pro místní tentokrát ani ne o třetinu míň J) Po krátké, levné a chutné večeři v Iglú  jsme pak vyrazily domů a na dobrou noc jsme si pak pustily nově vyšlé drama Neznámý (na to, že je to akční film, se mi dost líbil).

Na následující den jsme pozvali dva kámoše a vařily jsme lasaně. Jelikož jeden z nich je Kanaďan, co se svou Vespou projíždí svět, bez znalosti španělštiny, celkem jsem si procvičila angličtinu a s radostí zjistila, že na rozdíl od francouzštiny na mou angličtinu španělština negativní vliv nemá. 

bez přehánění slavná vespa - 2. ve světě, co projela Death Road

Lasaně se vyvedly, stejně jako celý den, navečer jsme pak vyrazili na výstavu fotek ze světa, které vás kromě pěkného uměleckého zážitku také přiměly přemýšlet (týkaly se problému všeho druhu ve všech zemích). 

trocha magie v podloubí výstavní budovy

Do 11 večer jsme pak s Kanaďanem vysedávali v kavárně, jelikož následující den už ho zas vyráží poznávat jiné kouty světa. My pak ráno vyrazily zařídit telefon a pak se jen tak brouzdat obchody. Navečer jsme se pak opět potkali s jedním kámošem, koupili lístky na muzikál Yellow Submarine, chvíli se městem brouzdali a s nakoupenými brambůrky usedli do sálu. Neříkám zklamání, ale překvapení to rozhodně bylo. Hudba skvělá, jenže oni čtyři muzkanti byli (až na dirigentku sboru a uvaděče) jediní dospělí účinkující v představení… Pokud tedy ne umělecký zážitek, alespoň smích nám muzikál přivodil, humor typu:

8 letý Gerge: „A jak se tam dostaneme?“

Uvaděč: „Touhle žlutou ponorkou.“

Georgie: „Bezva, mě se líbí žlutá!“

Před desátou jsme pak dorazily domů, já moc poděkovala a rozloučila se s Milinou maminkou, koukly sme se na Twilight a usly. Ráno jsem si pak užila na dlouhou dobu poslední horkou sprchu, sbalila se a vyrazily jsme na nádraží. Přijely jsme v 11, ale nejbližší volný bus jel až v jednu, tak jsme se potkaly s Estef a vyrazily na Salteňas, které jsem tak či tak chtěla přivézt domů, jak je tomu v mé rodině zvykem, vždy přivést z cest nějakou mňamku. Přituhující zima nám po cestě ani tolik nevadila, jelikož začínající déšť se rychle proměnil ve sníh, což je tu velká událost a veselí a já měla kabát :D. To už však ale našal čas k loučení, na rozdíl od toho s Laurou však tohle se bez smutnění obešlo, protože mé cesty do La Paz teď budou asi častější (7 hodin v autobuse za v přepočtu 100Kč za cestu mi v případě prodlouženého víkendu stojí za to), a oni ti paceňáčtí občas o Cochu taky zavadí J.

Při stoupání do Alta jsem si opět užívala těch nádherných výhledů na město, tentokrát kouzelně zabalené v mlze. Krásný závěr výletu pak dal nejen návrat přes plný terminál, kde místní zrovna dokoukávali vyhraný bolivijský fotbalový zápas a já tam potkala bratránka, ale především pak taxikář, který mě dovezl domů, který byl první taxikář vůbec, s kterým jsem povídala, jak jsem si vždycky přála.

Loučení a zpověď pocitů, co vás na AFS pobytu můžou potkat

Přiznávám se, posledních pár měsíců to tu na blogu dost flákám a tak teď možná bude tožku obtížnější popsat celkovou situaci…

Pokud si vzpomínáte na Lauru, mojí tady asi nejbližší duši a nejlepší kamarádku, snad se vám i vybaví, že jsem tu měla jedno období, kdy jsme se příliš nemusely vidět. Myslím, že to bylo hlavně způsobené její nezlomnou láskou k Laredu a mou tehdejší doslova alergií na tuto školu. A nevím, jestli to bylo její zásluhou, zásluhou možnosti, že můžu odejít nebo prostě mého nového odhodlání na vše se podívat jinak, s větším respektem a všestrannějším pohledem, snad to vše dohromady a navíc pak ještě příchod nové spolužačky, co byla na rok v Japonsku, mé narozeniny a celkově spokojený život, to všechno asi způsobilo, že školu nejen přestávám nenávidět, ale snad i nějakým způsobem mít ráda.

A co se Laury týče, staly sme se opět, jen ještě hlouběji, spřízněné, téměř neoddělitelné duše (to mě vážně fascinuje, člověk si řekne, rok, tak krátká doba v porovnání se životem, jenže ono na tomhle roce něco je, že tu všechno de tak nějak zrychleně, tak, že se s někým znáš sotva pár měsíců a cítíte, jakoby to byla věčnost…).

Tak abych se dostala k jádru věci, jde o to, že všem zahraničním studentům, co tu byli na rok (nebo přijeli se mnou a jsou tu na půl) nadešel čas loučení. A popravdě, přijdu si asi dost pragmatická, beru to, že prostě život jde dál, ušli jsme spolu kus cesty a teď je čas kráčet dál každá zas jinou cestou (neříkám, že jsem si nepoplakala, a že ještě nějaké ty potoky nečekám, popravdě ono mě to čas od času i baví). Hlavním důvodem ale, proč to tu všechno zmiňuju je ale to, že i na mě tak chtě nechtě dolehlo to uvědomění, že tenhle rok není věčný, že jednoho dne prostě skončí a byť vím, že mám před sebou ještě o něco víc, než polovičku, místní odjezdová horečka mě tak nějak nakazila přemýšlením nad tím, jaké to asi bude, až se vrátím, jestli budu hned chtít všechny vidět, nebo jestli budu vymýšlet, jak se nedostavit na letiště v La Paz… Věřte mi, nedošla jsem k závěru, myslím, že bych ani neměla, nemělo by to především žádný smysl, protože to, co si myslím teď se může každým dnem změnit, co mi ale přišlo zajímavé je úvaha o tom, že teď, když je to s vidinou „někdy“ se rozhodně vrátit chci, protože prostě v Česku mám kořeny (ať už jde o čistě nacionální pocit, opravdovou rodinu či přátele) a ty prostě nemůžu nadobro opustit, ale přiznám se, že právě tenhle pocit je úplně ze všeho nejlepší. Pocit, že žiju tady, v Bolívii (a popravdě si myslím, že na zemi téměř nezáleží, snad jen, že tady je člověk ještě blíž k onomu slavnému carpe diem), přítomností, prožívám naplno každý okamžik, učím se samostatnosti, zodpovědnosti i svobodě a když se náhodou něco nedaří a už nezbývá sil se s tím vypořádat tady, v tomhle životě, jako záchranná vesta je tu pocit, že do téhle země nepatřím a jednou se vrátím domů. Další doznání je pak to, že tahle vesta se ocitá čím dál víc na dně skříně, a mým domovem se stává čím dál víc Cochabamba, přesto ale nevěřím, že přijde jednou den, kdy všechno české zapomenu či zavrhnu a budu vymýšlet, jak tady zůstat na pořád.

Trochu pokrytectví

Pro začátek zmíním, že Bolívie je jedna se zemí, kde se nejvíc konzumuje maso, především tedy hovězí, které tu jí opravdu denně, ale rozhodně nepohrdnou ani ovčím ani vepřovým, ani kuřecím, ani lamím ani alpačím, hodně v pozadí pak zůstává rybí.

Zároveň se tu však, řekla bych snad víc, než kde jinde, ale to může být subjektivní, setkáváte s neustálým „jé, to je krásnej pejsek“ a „miluju zvířata“ a „ať si klidně zabíjí lidi, ale někdo vztáhne ruku na zvíře a já mu ukážu“ (tuhle větu sem slyšela od jednoho svýho kamaráda extrémního milovníka všech masových pokrmů).

Vždycky jsem to tak nějak přecházela, nikdo není dokonalý a jistojistě jsou takoví lidé i v Česku (už jen na Salaru sem se s podobným chováním v případě lamy a jejího masa k obědu setkala s podobnými reakcemi od všech Evropanů – co se týče mě, já to řeším tak, že zvířata moc neprožívám, ale popravdě, vyjma kuřete a ryb, ani moc neprožívám jejich maso a v mé rodině, co to jen de, se mu vyhýbám), ale dnes ve mně na okamžik přeci jen zabublala krev a to když při obědě (klasickém – hovězí s rýží, bramborami, zeleninou a dnes navíc i kuřetem ze včerejška), zase se maminka (Ruth) s bráchou baví o tom, jak připravit určitý druh masa, co nedávno viděli a najednou ve zprávách běží, že byl objeven něco jako sklad s mrtvými zvířaty. Byly ukázány obrázky, nevím, jak to popsat, ani nebylo moc poznat, co za zvířata to bylo, byly pověšení za krk, bez chlupů, vysušení, jen průhlední kůže a veliké oči, jako embrya, kdybych hledala přirovnání. 

něco na tento způsob, jen čerstvější, tudíž byla více vidět svítivě oranžová kůže; tohle je navíc fotka z internetu, z Čarodějnického trhu (hojně navštěvovaného turisty) v La Paz

A nebylo to nijak obrovské množství, řekla bych tak 50 maximum. No a když jsem se ptala, k čemu jsou, bylo mi vysvětleno, že slouží k určitému rituálu, co se začíná znovu objevovat, údajně s důvodů, že prezident je Indiánského původu a lidi tak mají nutkání, či cítí více svobody vracet se ke svým kulturním zvykům. To, co mě ale vyprovokovalo napsat o tom sem něco, byl ale fakt, jak rozčílená na lidi, co ubližují zvířatům, byla Ruth, a jakou dobu to ve zprávách protřepávali. Když jsem se ale po nějakých slovech stížnosti Ruth, kdy moji bráchové překvapivě hájili myšlenku, že je to kultura a s tím nic nenaděláš, připojila do hovoru, že jejich názor sdílím a přidala k tomu opatrně právě to, kolik se tu zabije zvířat na maso, bylo u stolu ticho. Přiznám se, že to jsem nechtěla, opravdu jsem se snažila jen o nepatrný náznak, ale na to, abych mlčela, už toho na mě bylo opravdu dost.

Salar de Uyuni

Pro tenhle výlet mě napadá tolik rozličných názvů, až jsem se nakonec rozhodla pro ten nejjasnější s tím, že vše ostatním vypovím právě v textu.

více fotek na http://gringa.rajce.idnes.cz/100OLYMP/

Hned na úvod bych chtěla zmínit, po celou dobu se zde asi budou objevovat dvě stránky pohledu na věc, jedna – velké utrpení a únava k smrti, druhá – zažívám to nejlepší, co se mi kdy v životě poštěstilo. Tudíž chtěla bych, aby se čtenář neděsil a kdyby to tak náhodou místy nevyznělo, v každém případě vždy vítězila ta část druhá a stojím si zatím, že výlet na Salar jsou 4 dny v životě, které bych přála zažít každému!!

Po parádním soustředění v La Paz (kdy jsem teprve docenila volnost, co s AFS Bolívii máme a tudíž poznala dvě kouzelné noci v La Paz) jsme někteří dosti unavení, všichni však s dobrou náladou vyrazili na autobus do Orura, který nám jel v osm ráno. Přijeli jsme po čtyřhodinové jízdě, kdy jsem se seznámila s velmi sympatickou Belgičankou, co už je v La Paz skoro rok (ostatně kromě nás 9, co jsem přijeli v lednu, všichni ostatní už tráví v Bolívii poslední dny, protože přijeli začátkem července a tudíž jejich rok tady už téměř vypršel, což asi jediné mi přijde smutné, že tahle cesta, na které jsem si myslím našla dost přátel, se uskutečnila až tak pozdě…).

 Po velmi zmateném obědě jsme tedy už v celkovém počtu 31 studentů (je nás v Bolívii mnohem víc, ale někteří - prý kvůli penězům – nejeli) jsme vyrazili na nádraží, odkud nám ve 3 odpoledne jel vlak. Po místy dost zábavné, po celou dobu však neskutečně úmorné z hlediska vedra cestě jsme něco po desáté večer dorazili do městečka Uyuni.

 Tam už takové teplo nebylo, zatím však stále nic proti tomu, jak nás všichni (včertně těch, co na Salaru nikdy nebyli) varovali, jak moc teplého oblečení si máme vzít. Rozdělilo si nás 5 jeepů – každý řídil jeden průvodce + s námi jela místní čolitka (indiánská babička, která nám vařila), zdravotnice a jeden němec z AFS kanceláře, kterého znám už z obou orientací v La Paz a jeden dobrovolník z Cochy, kterého znám z fiest od bráchů. Dorazili jsme na hotel, kde nám byly přiděleny pokoje, a v rychlosti jsme vyrazili na večeři. Necelé 3 hodiny jsme totálně vyhladovělí a mrtví únavou, stále však v dobré náladě čekali na boloňské špagety. 

 Šli jsme tak spát něco po jedné, pro mě to ale asi bylo vcelku jedno, protože kvůli oknu, co bylo ze zcela neznámých důvodů ve stropě a způsobovalo tak v pokoji teplotu téměř identickou s teplotou venkovní, se mi moc spát nepodařilo. Další den – sobota - jsme vyrazili něco kolem jedenácté, znovu v těch jeepech, po 7 lidech + řidič, po skupinách, které tak budou až do návratu na Salar tedy v pondělí v noci. Já byla s Laurou, onou Belgičankou Janou, jednou Němkou z La Paz Jeny, druhou z Potosí Judith a Švédem z Potosí Oskarem, který sice přijel v lednu se mnou, ale je tu jen na půl roku, takže taky jede zpět s ostatními, což jak znovu zmiňuji mě celkem mrzí, protože se všemi v mém jeepu bych se ráda viděla znovu, s ním navíc sme si rozuměli už na obou orientacích, takže cesta do Švédska je mi otevřená J Navíc s námi jel onen Němec z kanceláře AFS, Jonáš, taky parádní člověk, což už sem taky věděla dřív.

 Snad jedinou výtku k někomu z naší posádky bych měla k panu řidiči, který poslouchal místní cumbii, což je hudba, která vás může bavit prvních pár písniček, ale poté zjistíte, že jsou všechny stejné, co se týče textu tak i hudby a tudíž poslouchat je 3 dny v kuse je opravdu na blázinec. Čas od času se nám podařilo prosadit naší hudbu (tento názor na cumbii není jen můj ale všech nás), ale stálo to dost úsilí a navíc nikomu z nás nevydržela moc dlouho baterie v přehrávači…

Vyjeli jsme tedy z městečka – už to mi přišlo zcela kouzelné a první zastávku jsme měli na pláni, kde byly odstaveny staré vlaky a vytvářely tak úžasné obrazy – pro nás tedy kulisy na focení jak stvořené. 

A dál už jsme se pak jen přibližovali k obrovitánské bílé ploše zvané Salar. Při každé zastávce nová vlna nadšení a nové návrhy, jak se vyblnout při focení. Zastávka nejdelší byla pak u Rybího ostrovu, tedy místa v Salru, kde není sůl a rostou zde endemity, obrovské kaktusy, co prý rostou jeden centimetr za rok, tudíž některé byly i více než 600 let staré!

 Ostrov má takových 50, 60 metrů do výšky, takže když zaplatíte (turismus je tu vážně dost rozvinutý, co se po stránce „dostanem z nich, co dají“ celkem vidí) a vyšplháte nahoru, kdy ze sebe shážete poslední kousky oblečení, co vám doteď zbyly (teda s opatrností na slunce, které zde, ve výšce 3 800 m n. m. opravdu spaluje), naskytne se vám parádní výhled na to prázdno a ticho (odmyslete si neustále vykřikující němce a Belgičany, jejichž skupinky v naší výpravě bylo snad jediné kazi, jinak musím říct, že se všemi, co s námi jeli, včetně průvodců, jsem si bezvadně rozuměla). Opravdu, po celou dobu kdy stoupáte jen nadšeně mačkáte spoušť na foťáku a myslíte na všechny příbuzné a přátele, kterým to chcete ukázat a popsat, jak nádhérné to tu je. Pak jste nahoře, chvíli tak ještě pokračujete, chcete jednu fotku vás na vrcholku ale pak se stane něco (neříkám, ani náhodou to tak měli všichni, všechno, co tu píšu je jen můj pohled) a vy se zastavíte a jen vnímáte něco nepopsatelného. To prázdno, to bílo, to ticho, tu krásu, tu jedinečnost, to štěstí…

 A vůbec se vám odtam nechce, ale už vás volají na oběd a tak scházíte a po cestě si vyfotíte lamu, jejíž ségru máte o 10 minut později na talíři (spolu s quinou – něco jako jáhly, ale mnohem chutnější a nějakou čerstvou zeleninou – jakto, že tady, se mě neptejte) a pochvalujete si, jak je dobrá.

 Pak jsme si zase hráli s tou kouzelnou bílou, s kterou se dají vytvořit fotky všelijaké a to už byl čas zase se nasoukat do jeepů a pokračovat dál.

Ta cesta to nekonečnou bílou plochou, obklopenou posuze z veliké dálky nádhernými vrcholky hor tvořila další z toho množství nezapomenutelných zážitků. Ještě ho pak zintenzivnil nápad jednoho belgičana, který při té rychlosti vylezl půlkou těla ven z auta, aby mohl pláň natočit, což jsem já pochopitelně musela zopakovat po něm a po mém ujištění, že na tom není špetka nebezpečí a že že je to zcela geniální, opakoval tak celý jeep. Pak už jsme tak rychle jet nemohli, protože sme narazili na vodu, asi 30 cm až půl metru, která pro letošní pozdní deště ještě nesačila zcela vyschnout – v létě zde prý bývá až metr a půl, koncem zimy teoreticky úplné sucho (původně byl totiž salar moře, které vyschlo, proto ta sůl, proto ta obrovskost, proto ty zbytky vody).

 Ještě poslední zastávka a poslední fotky na přechodu ze soli na hlínu – kde jsem si pro malou vrstvu soli zcela promočila boty, což byl asi hlavní důvod mého nastávajícího období „je mi zima“, protože v Bolívii je topení zcela neznámý pojem a kamna velký luxus a výjimka, takže v –10° či v některé části noci snad i víc, se moc příležitosti k uschnutí nenaskytnou… Když andělíčci začínali péct koláče, aneb jak  v Německu říkají červánkům, přijeli jsme do našeho hotelu, solné stavby na úpatí hory, s výhledem na pidi vesničku a gigantický salar. Po výborné večeři jsme pak někteří až do noci hráli různé společenské hry u kterých jsme umírali smíchy.

když jsem si ráno čistila zuby

Tuhle noc se mi podařilo spát, tak tedy má dobrá nálada byla opět posílená pro další dobrodružství. Salar už jsme nadobro opustili, půvabnou krajinu však stále ne a tudíž baterky v mém foťáku musely ještě dlouho vzdorovat. Po krátké jízdě jsme zastavili a neznámo pro vyrazili směrem k jedné hoře. Nestoupali jsme ale ani 5 minut a vstoupili jsme všichni celkem zmatení do jedné jeskyně, kde jsem až po delším rozhovoru s mítstním celá v šoku pochopila, že je to muzeum a ty tři kostry, co tu vidím jsou místní obyvatelé, co mají přes 3000 let! Byly tu také k vidění jejich nádoby a oblečení, všechno z jejich období. Co je rozhodně poznatek hodný k zaznamenání, všechny tři – byly to ženy – umřely schoulené v sedě a údajný důvod smrti byl spálení slunce, neboť místní byli lidé měsíční (žili za luny, klima zde prý tehdy bylo ještě mnohem drsnější a slunce žhavější) a tudíž když vyšla za dne, moc šancí na přežití neměla. Co mi však úplně objasněno nebylo je údaj, že ony tři byly z posledních generací a že nástupci tohoto kmene nejsou, pravděpodobně byl ale důvod právě v tom slunci a pak také stravě, protože jejich jedinou potravinou byly brambory, quinua a šťáva z kaktusů.

Poté jsme přijeli do další kouzelné vesničky (tady v této oblasti mě všechny vesničky nějak nutí představovat si, jaké by asi bylo trávit můj rok v Bolívii tady a nebít té neúprosné zimy mi tento nápad nepřipadá tak zcela nachtěný), o které nám řekli, že je poslední civilizace až do zítřejšího večera, tudíž jakékoli nákupy ať uskutečníme teď (včetně toaletního papíru, který se v místních hotelech nevede).

Přeci jen jsme pak minuli ještě jedno seskupení obydlí a to místní strážnici či co, tedy pár vojáčků plnící svůj 3měsíční pobyt kousek od Chilenské hranice, kteří ti zvednou závoru, když jim dáš něco k pití (ne alkohol, opravdu mají žízeň).

Další zastávka byla v kouzelné kamené oblasti, taky jako stvořené k focení, ostatně jako všechno tady, myslím především pro blankytnou oblohu, která je ale boužel také hlavním důvodem denního žáru a nočních mrazů.

k vytvoření surrealistických fotek se tu ani není třeba moc snažit...

Na oběd jsme udělali zastávku v nádherném sedle hor, tak jsem si alespoň na kousek kopečků vyšla a chvíli jen vnímala to ticho, tu nádheru a představu, jaké by to bylo vylézt na tu šestitisícovku, co se ve své nádheře nacházela přede mnou na dosah ruky.

Pak jsme přijeli k překrásnému jezeru, dalšímu místu k mačkání spouště a dál následovala cesta pouští. Po delší době tím krásným ničím (to kouzlo je v tom, že veškeré pláně jsou tu obklopené horskými velikány) jsme pak dorazili k „slavnému“ (popravdě já o jeho existenci donedávna ani nevěděla) stromu z kamene, který byl spolu se svými kamarády rozsypaným Stonehenge a pevnokameným Adršpachem taktéž uprostřed onoho ničeho.

To už se ale den začínal šeřit a my vyráželi směrem k dalšímu noclehu, který oplýval navíc jedněmi kamny a za příplatek teplou sprchou (!!!), které ve výčce 4 300 m n. m. po západu slunce opravdu uvítáte. Boužel po 10 večer už byla kamna vychladlá a já tak v noci (navíc také ze žaludečních prblémů, ketré dávám za vinu neustálému ládování se něčím, což tak bylo oblibou posádky našeho jeepu, nadmořské výčce a únavě dohromady) téměř nezamhouřila oči. Následující den pro nás začal už v 5 ráno, to abychom stihli vše vidět za světla, což v případě barevných jezer rozhodně stojí za to.

První zastávka byla ještě za pološera, což dělalo dýmové gejzíry ještě působivější. Zrovna vycházející slunce pak navíc kromě kapičky tepla přinášelo nádherné stínové divadlo v těchto párách. Po chvilince jízdy jsme pak dojeli k termálům, řekla bych, pro mě asi nejpůsobivějšímu zážitku. Bylo 8 ráno, nadmořská výška něco pčřes 5000 m (gejzíry byly 5.2, termám jsou jen můj odhad) a my přijeli k překrásnému jezeru, z kterého sálala pára. Z noci jsem byla stále ještě promrzlá, tedy bez jakékoli chuti převlékat se teď do plavek. Naštěstí mám ale dobrodružné kamarádky, co umí podpořit a tak už jsem si v –15°, kupodivu bez jakýhkoli známek zimy (zásluhy dávám tomu nadšení, které ve mně opravdu vřelo jen při představě veškeré té nádhery, co tu zažívám) vykračovala už převlečená – tudíž bez kabátu a mikin směrem k termáům. Po neuvěřitelně krátké hodině však už zase veleli k odjezdu (kupodivu většina lidí z naší výpravy se vůbec k svlečení neodhodlala a jen na nás nechápavě a zmrzle koukali ze souše), a tak jsme se stále ještě hořící vedrem rychle převlékly a při neuvěřitelné rychlosti bušení srdce nasoukali se do jeepu. Jednu smutnou poznámku k tomuto kouzlu mám a to, že ještě před termály mé baterky zamrzly a foťák tudíž vypověděl službu, nemám tedy až do oběda (kdy si Laura vzala na starost zahřívání baterek) žádné další fotky. Dále jsme pak projížděli krajinou Salvadora Dalího a řeknu vám, přesněji bych její popis nevystihla. Fotky tedy nejsou nutné, přísahám, představte si jeho obrazy, odmyslete si roztékající hodiny a přesně tudy jsme projížděli. Poté jsme dorazili k zelenému jezeru, kde jsme pohlédly na Chilské hranice a otočili se na cestu zpět tam, kde jsme strávili tuto noc a kde už nás čekal víceméně teplý oběd. Krátce po jídle jsme pak vyrazili na úplnou cestu zpět z tohoto působivého výletu.

všichni studenti u Zbarveného plameňákového jezera

Po cestě jsme ještě měli pár zastávek, jednu z toho u barevného jezera, které je z dáli krvavě červené, z blízka pak mandarinkově oranžové a známé pro své množství plameňáků. Většinu cesty jsme pak strávily plánováním, co předvést na Talenty Show, což byl nápad průvodců jak strávit následující večer, kdy se nejde spát, protože vlak nám jede ve dvě ráno. Musím říct, že nás jeep byl velmi kreativní (vlastně po celé tři dny jsme hráli různé hry a umírali smíchy, pokud nad námi nevelela únava), přesto jsme pak byli nakonec velmi rádi, když z technických důvodů pár jeepů jsme přijeli mnohem později, než se očekávalo a na Talenty Show nezbyl čas. Do Uyuni jsme přijeli kolem desáté a už nás čekali v jedné restauraci-diskotéce, kde nám celým vyhladovělým tentokrát téměř  bez jakéhokoli čekání servírovali výborné kuře s rýží. Já po chvíli spaní na stolu po večeri se nakonec přeci jen za pomocí dost živé hudby dala přemluvit k tančení a tak jsem místo odpočinku protančila zbývající 2 hodiny, než jsme vyrazili na vlak. Ani tak nepřišel spánek úplně hned, protože jsem opět byla ve skupince akčních, ale přeci jen i na nás přišel sen a tak byl vlak až do příjezdu do orura kolem 9 ráno zcela tichý.

Oruro nás uvítalo velmi přátelsky a to dopravdní stávkou, která znamenala nejen žádné taxíky a tudíž naší chůzi za hrozného vedra a ještě větší únavy až k autobusovému nádraži, ale především pravděpodobnost, že nebude vůbec žádná možnost vyjet z města. To by ale nebyla Bolívie, nebo snad to by ale nebyli lidé, aby se mezi nimi nenašel někdo, kdo si z dané situace chce přivydělat a tak po chvíli hledání našich všeznalých průvodců, všichni jsme se rozloučili a vyrazili do svých měst.