Urkupiňa

Národní svátek na uctění Pany Marie z Urkupini (z kečuánského Ork'hopiña – už je ve výšinách). Je vázán k legendě o jedné pastevečce, před níž se jednoho dne objeví nádherná a oslňující paní s dítětem, a paní jí vypráví příběhy a dívka si hraje s jejím dítětem. Když pak pastevečka o tom vypráví rodičům, moc jí nechtějí věřit, ale pak i s knězi a s pár lidmi z vesnice se na pahorek vydají a onu paní tam potkají. A před jejich zraky začne paní, i s dítětem v náručí, stoupat do nebe. Na Zemi po ní zůstane nádherná ikona a tak se na tomto místě lidé rozhodnou postavit chrám. Den, kdy ženu spatřili, 15.8., se stal národním svátkem a dnem poutním. Každý rok se na tu 16 kilometrovou cestu z Cochabamby do onoho chrámu v městečku Quillaquollo vydají tísíce Bolivijců, aby tak dokázali svou víru a úctu k Panně Marii. Vyráží se kolem 3 hodiny ranní, v 7 se doráží do centra vesnice, posnídá slavné Api noc pastele a pak už se jen prochází přelidněnou cestou, z níž už vidíte na onu horu s chrámem.

fotky nejsou zrovna výběrové, ale ono v tom davu není zrovna radno vytahovat foťák..

 Podél této cesty jsou spousty stánků už nejen s jídlem (jak je tomu u cesty noční), ale především s miniaturami. Místní totiž věří, že když si danou miniaturu svého přání koupí, nechají ji očmoudit posvátným dýmem a pak pokropit posvátnou vodou z chrámu, do roka, kdy je třeba věci zas k chrámu vrátit či je někomu darovat, přání se vám vyplní. Tak si můžete koupit miniaturu domu s bazénem, zahradou a autem, nebo třeba i pas s vízem či maturitní vysvědčení.

K svátku se pak už nověji pojí také folklorní slavnosti, 14. a 16. prochází místem průvod podobný tomu karnevalovému. Mezi obyvateli Cochabamby však tato slavnost příliš obliby nemá, tvrdí, že je příliš daleko a v ne příliš bezpečném kraji. Já byla pouze na onom náboženském pochodu až do následujícího poledne a musím říct, že bylo plno, že se místy nedalo projít.

Čolitky Las Cholitas

Když zadáte do googlového vyhledávače obrázků Bolivie, na mnohých z fotek vám bezpochyby vyjedou ony horalské drobné, mírně zavalité indiánské babičky, s buřinkami na hlavě a dlouhými černými copy. Není to náhoda, je jich tu opravdu spousta – jak by taky ne, vždyť to jsou původní obyvatelé!

Cuando pongan en el busqueador de google las imágenes de Bolivia, en muchos de ellas van aparecer aquellas abuelitas indígenas, pequeňitas y un poco gorditas, con sus gorritos y largas trenzas negras. No es por casualidad, hay realmente mucho de ellas - y como no, si son los habitantes originales de este pais.

Z informací, co se mi doposud podařilo nastřádat, rozhodla jsem se věnovat těmto záhadám celou kapitolu z pokusem trošku odkrýt něco z jejich života, či především představit je vám mým cizineckým pohledem.

De las informaciones que he logrado recuperar, decidí de dedicar a ellas todo un capítulo, intentando de descubrir un poco de su vida, o por lo menos presentarlas de mi punto de vista de un extrangero.

V muzeu kultury v La Paz dočetla jsem se, že jméno Chola (častěji užívané Cholita, což  je zdrobnělina), vychází z aimarského služebnice a tak je pojmenovali španělští conquistadoři. Bohužel realita je taková, že teprve nedávno, konkrétně od zvolení Eva Moralese, prvního indiánského prezidenta, se jejich postavení v zemi začíná od tohoto označení lišit. Stále patří mezi obyvatele nízké vrstvy – nejčastěji pouliční prodavačky či pomocnice v domácnostech, v horších případech i žebračky, už si ale dovolí sednout si v autobuse dopředu či podobné řekněme sebevědomé kroky, jako vyjádření své kultury, jelikož prezident je s nimi.

En el museo de la cultura en La Paz aprendí, que el nobre Chola, más frequentemente utilizado como la versión de Cholita, viene de la palabra Aimara, que significa serviente. Este nombre los dieron los conquistadores. Y lástimamente, la realidad es la siguiente: es sólo recientemente, más precisamente a partir de Evo Morales, el primer presidente indígeno, que su posición en la sociedad está cambiando. Siguen siendo parte de la capa más pobre de la sociedad - lo más frequentemente son vendedoras en los mercados o calles o empleadas, en los peores casos hasta mendigas, pero por lo menos ya pueden sentarse en el frente del autobús o hacer otros pasos de confianza, como el demostrar su opinión y su cultura. 

Zajímavý fakt na těchto indiánkách je, jak neuvěřitelně pomale všechno dělají. Ať už de o uklízení, vaření, prodávaní, žebrání, či třeba jen chůzi, všechno provádějí, jakoby se zastavil čas, či snad s úmyslem uchovat co nejvíc energie je možné. Přiznám se, někdy je opravdu k naštvání, když máte dost na spěch a z velkého hladu (či jen mlsu) si na rohu u jedné koupíte empanadu (něco jako buchta plněná sýrem) a čekáte na drobné na zpět déle, než by vám trvalo tuhle pochoutku sníst. Na druhou stranu, co mě Bolívie celková dosti intenzivně a teď musím říct, že i úspěšně učí je fakt, že ono opravdu není kam spěchat..J

Jejich móda je jistě také bodem, co stojí za zmínku. Všechny tyto indiánky totiž, bez rozdílu věku či postavy (postava se liší jen s věkem, do šířky a opravdu, nejsou to jen indiánské babičky, také indiánské slečny a paní udržují kulturu), všechny nosí pollaru – hutnou sukni se spoustou spodniček, spadající pod kolena, krajkovanou košili, buřinku kterou udržují na hlavě všem zcela zázračným způsobem (bavila jsem se tu z místními a mám i pár kamarádek, co si je zkoušeli a opravdu prý tam není žádné uchycení a je vskutku náročné jen s ní na hlavě stát, natožpak se pohybovat  možná proto ten pomalý pohyb :D), dlouhé černé vlasy mají pak naprosto vždy spletené do dvou copů, ke konci svázané dohromady vlnou, která vyvolává dojem copů ještě delších, to také vychází z původní kultury, kdy si ěolitky pěstily dlouhé vlasy a jejich ostříhání byl trest, takováto žena s krátkými vlasy vycházela na ulici z ostudy jen ve vskutku nejnutnějších situacích.

vyšňořené čolitky (mám 2 teorie: buť mají speciální oděv na  důležitější obřady, nebo takhle mezi sebou odlišují společenskou vrstvu, na ulicích ve stánku pracující čolitku totiž takhle oblečenou neuvidíte; pokusím se zjistit :))

 Jak je to ale s muži čoliťáky? To je mi doposud záhadou, jelikož věčně tyto ženy vidíte samotné, většinou s dětmi, ale nikdy s mužem. Někde jsem také slyšela, že vychází v Cochabambě (nebo šlo o bolívii?) čtyři ženy na každého muže, což by v případě kluků, kolik jich já znám v poměru s holkami nijak neodpovídalo, takže pokud je tato statistika pravdivá, nacházela bych smysl právě v tom opuštění čolitek, ale toto je téma, o kterém vím příliš málo, než na zmínění těchto mých soukromých úvah.

Cestovní prodloužený víkend

A už se zase vracím z mého milovaného La Paz. Tuto sobotu bylo totiž 6. srpna, tedy den Bolívie a státní svátek. To by mi nijak víkend neprodloužilo, ale jde o to, že jelikož je sobota státní svátek a tedy volno ve školách, slavnostní průvody se tedy přesouvají na den předchozí a jelikož i studenti desfilují (z podivných důvodů se to na mé škole netýká maturantů, většinou jsou to právě maturanti), tak není škola J. Já si teda ve středu v noci sbalila půl mé skříně a ve čtvrtek jsem rovnou ze školy nasedla do taxiku směr terminál. Stihla jsem bus o půl druhé, do La Paz jsem tedy dorazila v devět večer. Pořád tou dobou ještě jezdí autobusy a tak jsem o půl hodiny později ležela už u Mili v posteli J.

Mám teď nový vynález, na cesty si s sebou beru počítač (nebojte, opatrnost neztrácím, jen myslím, že už vím, co a kam si můžu dovolit) a tak kromě spaní, koukání na většinou ne příliš dobrých filmůn, poslouchání hudby a pozorování krajiny se taky odhodlám ke studiu a především pak k menšímu rozvinutí blogu, po zkušenosti s tohohle víkendu totiž vidím dost reálné takové cesty podnikat celkem často.

Tento víkend jsme strávily dost poklidně. Páteční ráno jsme prospali a po pozdní snídani jsme bez jakéhokoli nápadu (na výlet do skal bylo dost špatné počasí) prostě nasedli do autobusu a nechali se vézt nahoru do centra a dál a dál až dokud já to neznám a tam jsme vystoupily. Byly jsme ale stále ve městě, tudíž jak jinak, než že jsme narazily na další obrovský trh. Hmm… bez nápadů jsme byly protože jsme byly bez peněz, tak si představte, co si tak počnu na trhu, z nějž se mi víc jako polovina věcí dost líbí. Řeknu vám, čím dál víc se bojím, že v česku už si nic na sebe nevyberu, po té, na jaký výběr si tu zvykám… Tak či tak, odcházela jsem s botami asi s nejvyšším podpadkem, co jsem kdy viděla a s úsměvem, jako by mi u pusy vybouchl granát. Prodavačku jsme museli usmlouvat, ať nám sníží cenu, ať máme alespoň na bus na zpět :D.

zleva já, Mili, Estef

Do centra, kde jsme se měly potkat s kamarádem jsme tedy šly pěšky a já si tak ještě víc ujistila, že se v La Paz vážně orientuji (je to mnohem snazší, než Cocha, i když tam už po té době pochopitelně taky nemám problém), prostě když chcete do centra, jděte dolů :D. (Tedy pokud nejste v Zoně Sur, to je zas jen stoupání).

S ním jsme pak jeli domů, vařili palačinky, poslouchali hudbu, tančili a než pak musel jít, pustila jsem kousek samotářů (s mým simultánním překladem :D) a měli celkem úspěch! Večer jsme pak jen koukali na argentinskou taneční šou a Karate Kid 2.

Další den byl Den Bolívie, ráno jsme šli tudíž na kraj čtvrti, kde se všichni setkali u stožáru a za popěvků hymny (doprovázené gramofonem, má asi 4 sloky, nelze se na místní zlobit, že si s jistotou všechna slova nepamatují) a saludování skautů (které je jiné než v česku – těžko popisovat, zájemcům ukážu, až se vrátím) se vytáhla vlajka (která, než se vyřešil problém se stožárem, s klidem ležela cípem na zemi…). Také jsem se dozvěděla, že po francouzské Marsellese je Bolivijská hymna, co se textu týče, považovaná za nejhezčí. Hmm, mluví hlavně o svobodě, na konci každé sloky se opakuje „Radši umřít, než žít jako otroci“.

hřiště a kostel na kraji urbanizace, celé obklopené skálami

Po výborném obědě (miluju jejich zeleninové saláty a steaky) jsme na chvíli vyrazily do města a vrátily se s ingrediencemi na žemlovku a argentinský jablečný koláč (Estef, co s Mili bydlí, je Argentinka), to, abychom uctili Bolivijský svátek J.

Také jsme vařily čokoládu a čokoládové bonbóny, ten večer totiž prvně přišla návštěva – sousedky a poté se celá čtvrt sešla před Pannou Marií, co má prosklený pokojíček ve skále na začátku čtvrti a za zpěvů Mariáčů (mexičtí hudebníci s těmi velkými sombrery) jsme ji uctili. Vždycky když po těch mých dálkových cestách vidím ty vesničky, vždycky si představuju, jak jde asi život tam. Po zkušenosti s tohohle víkendu bych si troufla říct, že jsem se k něčemu takovému – jen ve snobštější podobě v podobě elektřiny a teplé vody – dostala. To, že čas tu moc nehraje roli, v jednom kuse se sousedi navštěvují, plánují grilovačky, odpolední té či prostě co se namane.

Po tančení na muziku mexickou, vyrazily jsme Mili, Stef a já tančit na hudbu víceméně z celého světa, do podniku Němců. Ne, pochopitelně je Bolivijský, ale když vejdete, mohli byste se leknout, že ste se ocitli v jiné zemi, snad jen živost na parketu vás o bolivijské realitě ujistí. V každém případě jsem snad ani za celý půl roku neviděla tolik vysokých blonďáků (a od holek, i když tak nějak obecně se ví, že převážně to jsou němci), jako za celý tenhle půl rok. Odtam jsme se pak přesunuly do jiného, už o něco méně cizineckého klubu a celovečerním tancem zmožené jsme poměrně brzy dojely domů. Tam jsme padly do postelí a to mi už v půl 8 zvonil budík – čas vyrazit na cestu zpět. (Posledně jsem dojela na terminál v 11 a stěží sem sehnala autobus na 14h, teď jsem dorazila v 9 a rvali se o mě nabízeči jízdenek – vyšla mi na třetinu té poslední (50 Kč) a jela jsem s tou místními nejdoporučovanější společností. Ráda bych někdy pochopila ten obchodní systém, co tu je.

poslední pohled na rozloučenou s touhle kráskou

Cestující na dálku (a aby bylo o čem psát – Dálkové cesty obecně)

To je dle mých zkušeností téma vcelku nezajímavé, nijak odlišné od Evropského. Tedy pochopitelně tam se vám asi málokdy přihodí, že si vedle vás sedne indiánská babička, ale co se chování týče, nic překvapivého. Většinou se každý stará o své, poslouchají hudbu, povídají, pospávají, v místech se signálem zvoní mobily... Snad jen vše s menší ohleduplností, než já bývám zvyklá, často mají hudbu na mikrofón (byť poslouchá jen jedna osoba), nejhůř pak s řidičem, který když si umane pustit po celou 8 hodinovou cestu cumbii (místní oblíbený druh hudby, který se svým mcc mcc opravdu po půl hodině poslechu leze na nervy, tak si představte, kolikrát je přeleze za hodin 8!!), tak nijak nebere ohled na to, jak jeho vysoké volume ovlivňuje psychické zdraví všech cestujících. Další věc, opět jen Evropská zhýčkanos, je jak je to tu s filmy. Za prvé nijak nerespektují zákon (což by vás v Bolívii moc překvapit nemělo) a klidně pouští poměrně drastické filmy byť jsou mezi cestujícími děti a především je zvuk velmi hlasitý, tak, že se nedá věnovat ničemu jinému, nemluvě pak o úrovni filmů, ale to je názor příliš osobní na to abych tu Ramba či Jurský Park kritizovala.

Pochopitelně jsou tu i cestující povídaví, například při mé poslední cestě do La Paz jsem seděla vedle jednoho studenta dost se o mě zajímajícího. Jenže popravdě, kromě toho, že přes mou jinak dost otevřenou povahu zrovna na cestách patřím spíše k těm zamlklým a cestu si užívám po svém – pozorování krajinky, poslouchání hudby, plynutí myšlenek, t elepatické vyprávění mých zážitků všem blízkým duším – pak také je tu další věc a to, že půl roku se mě tu ptají na to samé. Jistě, jsem zdvořilá a snažím se nijak neodsekávat, také jsem objevila ofensivní taktiku, když už mě opravdu unavuje, jak se mi Cochabamba líbí a co z jídla mi nejvíc chutná (problém taky trochu je, že nejsem zrovna fanoušek bolivijských jídel), tak se začnu vyptávat já na život dotazujícího. Ale někdy už opravdu nemám sil vytvářet snahu a být neustále milá a v předem předpokládaném rozhovoru si nacházet novoty a tak se ho spíš než rozvíjet snažím utlumit. Tohle například funguje mnohem hůř, než v česku, zvlášť pak v případě, že se nějaký kluk zajímá, je dost těžké dát decentně najevo, že vy ne (někdy je těžké, i když to není decentní, ale to opět odbočuji z téma cestovního…).

Co ale rozhodně považuji za zajímavé, bohužel také spíš únavné než radostné (občas už se trochu bojím, že sem píšu příliš pesimisticky, věřte, že takový můj život tady není ani náhodou!), jsou prodavači čehokoli, co prostě při jakékoli zastávce nastoupí do autobusu a prodávají. V milých, kladných případech se jedná o prodavače jídla či pití, což kromě toho, že mi přijde celkem pohodlné (než nějaké předražené nákupy z benzinek, tady máte ceny stejné co v obchodech, nemluvě i o hotových jídlech, co nabízejí někteří, třeba kuře s rýží, brambory a těstovinami – jo, holt mixování všech příloh se v bolivijské kuchyni nevyhnete – za 25 Kč), jsou ale také prodavači, po kterých v případě velké únavy a touhy po spánku máte chuť něco hodit, jelikož vám polokřičícím hlasem něco půl hodiny vypráví o Bohu, hubnutí či léčivých metodách (pochopitelně se zvědavosti se snažím se začátku poslouchat, ale všechno to jsou vyloženě obchodní řeči, co znáte z lecjakých veletrhů – v případě Boha prodávají buď hudbu, či knihy o něm).

Nejen městské, ale také dálkové autobusy fungují stylem – kde si zavolám, zastaví. Nevím jak jinak vysvětlit ty neustálé zastávky s přístupy či výstupy cestujících na krajích Cochy, v některých vesničkách a průběhem celého Alta (aglomerace La Paz, ale poslední dobou spíš nové město, dokonce prý už se stejným počtem obyvatel, jako La Paz samotná!!)

Co vidím na bolivijských dálkových autobusech jako značně pozitivní a v případě obecné bolivijské postavy jako dost překvapivé je místo, co má pro sebe každý cestující. Liší se také v ceně, jestli chcete jet v autobuse normálním, polopostel, či postel, ale on i ten normální má na nohy více místa, než na co jsme zvyklí u českých společností. A co je zajímavé, nejen dle rozměrů, ale i v jaké období cestujete se poměrně značně liší cena. Například v době karnevalu stojí cesta do Orura dvojnásobek cesty klidu (125 Kč, 4 hod cesty, nějakých 200 km tuším), ostatním cenovým rozdílům jsem zatím nepřišla na kloub, asi prostě záleží, jak zrovna plno mají, či zlevní či zdraží, rozhodně se pak liší jednotlivé agentury, já však jezdím jen dvěma doporučenýma, přeci jen místy, kudy cesty vedou, bych nerada jela s riskem. Do La Paz jsem zatím jela za 150, 100, 75 i 50 Kč, nikdy moc nebylo na výběr ani čas na přemýšlení.

Další nedostatek je pak to odnaučování pít, co vás při těchto dálkových cestách učí. Staví se tu totiž jen dost zřídka (po cestě do La Paz 1, což když máte zrovna smůlu a je zácpa, může trvat i 5 hodin než se zastaví…)

Na závěr bych však chtěla zdůraznit velké pozitivum, kouzlo, co tyhle cesty nepochybně mají a to je krajina, kterou putují, ať jedete do Orura, La Paz či Santa Cruz (ostatní zatím neznám, ale nepochybuji o obdobnosti), kterou můžu jet třeba i po 10 a pořád na ní nemůžu oči nechat.

V 2,5 milionové vesnici

Tak bych asi nejlépe vystihla Santa Cruz, Bolivijské město, nacházející se 10 hodin autobusem, 7 autem a půl hodiny letadlem od Cochabamby. Je to město tropické, v nadmořské výšce 400 m, cesta tam je tedy nejen skopce, především ale Chapare, džunglí, která vás nejen svým rostlinstvem, ale i hornatým charakterem, okouzluje téměř po celou dobu. 

Když se pak blížíte k SC, objevují se před vámi už jen pampy, obrovské pláně s občasnými palmami či mandarinkovými sady. A celé město je právě tohoto dle mého názoru ošklivého planinového, rozprsklého charakteru. Jsou to prostě jen domy, zahrady, pole a široké silnice či polňačky – lidi tu buď auta nemají, nebo mají jeepy či jiná terénní auta. To je další charakteristický znat pro Santa Cruz, ještě více než v jiných koutech Bolívije je tu znát velký rozdíl mezi chudými a bohatými, za těch 7 dní, co jsem tam byla, jsem žádnou „střední vrstvu“ nezpozorovala. Další, co vám tu razí do očí (v mém případě naštěstí jen do uší) je údajná velká kriminálnost. Lidi (tedy z té „vyšší vrstvy“, v které já jsem těch 7 dní strávila) tu téměř nechodí pěšky, ani nejezdí autobusem a není to, jak jsem si prvně myslela, ani pro lenost, ani pro snobskost, je to prostě pro jejich bezpečí.

Na terminál jsme vyrazily ve čtvrtek v 7 ráno. Jela jsem s Paolou, sestřenkou a v SC už nás čekaly letadlem dopravené teta Carmen se svou maminkou a druhá sestřenka Andrea. Předvším nás tam ale čekala obrovská a neuvěřitelně otevřená a vřelá cruceňská rodina. Carmenina maminka má totiž bráchu, který tam žije a má 4 dcery, které mají 3, 4, 2 a 3 děti, všechny zhruba našeho věku a 2 bydlí naproti sobě, jedna o blok vedle a další 15 min autem. A v té jejich neuvěřitelné přívětivosti která chtě nechtě ve vás vyvolá stejné chování, se mi podařilo už druhý den cítit se součástí rodiny. Nejneuvěřitelnější na tom bylo, že i má teta a sestřenky je všechny viděli poprvé v životě!! A týden jsme u nich spali, jedli, brali nás na výlety, oslavy, prostě strávili s námi veškerý a úžasný čas.

Mladší část mých příbuzných :)

Hned po příjezdu už na nás čekali na terminále a vzali do domu jedné z tet, kde jsme strávili nejvíc času a která mě osobně přirostla k srdci nejvíc, byť jsme spali naproti, kde byli taky moc milí. Tam už bylo asi 20 příbuzných popíjecích podvečerní té. Kolem 10 jsme pak celé zmožené vedrem a vlhkem upadly do nepříliš hlubokého spánku.

Ráno jsme pak po výborné snídani, kolem 9 vyrazili do Motýlárny. Velkého areálu kde máte pavilón motýlů, papoušků,

 orchidejí (bohužel na ty byla zima a tak jsme viděli jen jedinou),

 opic,

 spousta kaskádových bazénu,

 jezero s loďkami k dispozici,

 beach-volejbalové hřiště a pak také bungalovy pro hosty, co se na pár nocí zdrží. Po prohlídce všech atraktivit a příchodu k bazénům jsem byla jediná, která neodolala a hned se vrhla do vody, zatímco ostatním se zdálo být příliš zima (no, ono nějakých 23°C je na Sta Cruz opravdu málo, zvláště když do toho začne pršet – což mě osobně dá ještě víc chuti vlézt do vody J). Po obědě jsme pak vyrazili všechny děti a mládežníci na bowling, pak do nákupního centra a přes noční město a zastávku u barevného hudebního vodotrysku domů.

Následující den nás po ránu vzali na projížďku městem, do částí dosti vesnických, na ukázání nově koupeného pozemku, kdy jsem pochopila, proč tu mají všichni jeepy. Po výtečném, typickém cruzečnském obědě (juka – druh brambory, jejíž jsem milovníkem ještě méně než brambor normálních, který je ale mezi Bolivijci velmi oblíbený a pro Sta Cruz obzvlášť typický, sýrová rýže, vítečně upravené hovězí na citrónu (?), a rajčatovém salátu), na který nás tentokrát pozvala jiná teta a kdy jsme si od strýce vyslechly celkem dost neuvěřitelných případů okradení a vloupání, jsme vyrazili s ostatními příbuznými na místní atrakci – lezeckou stěnu. Přišla jsem si poměrně zvláštně, když jsem jako jediná věděla nejen, co je sedák a jak to funguje, ale taky když jsem (kromě jednoho kluka) jako jediná vylezla celé 2 stěny (pro mě zklamáníhodný výsledek, který však u všech ostatních vyvolal velký obdiv J).

Moc se mi líbí, jak jsou všichni mí cruzenští „příbuzní“ milí, otevření, nadšení pro ledascos a jak tě podporují a obdivují v čemkoli, co ti jde a nijak tě nesoudí pro něco, v čem třeba pokulháváš, to jen nabídnou pomoc. Po tomto „dobrodružství“ jsme mi s tetou a sestřenkami byli pozvaní na mši a večeři příbuzných ze strany mé maminky, tak jsme se chtě nechtě museli rozloučit a vydat se pozdravit druhou část příbuzenstva, tuto už znanou z dřívějška. Po úmorné mši (kdy jsem se povídajíc venku se sestřenicí – nechtěla jsem si dovolit tu ostudu na mši usnout a vyjít ven z kostela prý urážka není – jsem se dozvěděla, že jsou tomu dva roky, co mí místní rodiče jsou opět spolu, že prý spolu nějaký čas ale nemohli ani mluvit a podobné pikantnosti z rodiny, kterým jsem s těží chtěla věřit…) přišla výborná večeře a po ní opět návrat „domů“. Tam už nás čekala má oblíbená teta se sestřenkami a vyrazily jsme na diskotéku. Najít volný, poklidná lokál, který není zrovna karaoke musím tedy říct, je v SC celkem dřina. Nakonec jsme něco víceméně přijatelné pro obě generace a s volnými stoly narazily a celkem rychle se mi alespoň většinu podařilo vyburcovat k tanci. Něco po 1 hodině jsme se pak vrátily a celkem zmožené ulehly na kutě.

Na další den byla plánovaná narozeninová oslava další ze sestřenic, kterou jsme doposud nepoznali a která bydlí v urbanizaci, která má své vlastní hřiště a bazén. Vyrazili jsme kolem 11, tam se seznámili s dalšími novými příbuznými a po nějaké chvíli klábosení začali nosit mísy a mísy různých těstovinových specialit a salátů, k tomu všemožná masa na grilu a nakonec obrovský narozeninový dort. Po jídle se pak všichni nahrnuli k velké plazmě sledovat dramatické utkání Brazílie-Paraguay, neboť to byl výběr do semifinále Amerického poháru. Překvapivě, jako bylo prý pro tento pohár typické, Brazílie nakonec na penalty prohrála. Poté se opět jen mládež vydala na prohlídku té luxusní čtvrti a já opět jako jediný blázínek neodolala bazénu. (dnes bylo ještě „chladněji“ než včera).

Já se pak po návratu jen svalila k televizi a shlédla tak pár pěkných filmů, než se teta se sestřenkami vrátili zas z jiné návštěvy, která původně měla být jen na otočku, ale nakonec z ní byly 3 hodiny.

To už ale bylo pondělí a tudíž den našeho odjezdu, vyrazili jsme tedy jen na nákup nějakých typických cruzeňzkých mňamek – v případě mouky mi musím přiznat juka chutná dost, sbalili zavazadla, a po dlouhém, výtečném, čínském obědě a popřání mé milé cruzeňské tetě k jejím pátečním narozeninám,

začali jsme se loučit, soukat do aut a vyrazili na letiště (nebylo příliš z mé vůle letět a platit 7 násobek ceny, ale když mi nakonec bylo nabídnuto, že mi větší část Cochabamský strýc zaplatí, z trochou studu ale s vědomím, že mu to díru do rozpočtu neudělá, jsem souhlasila. Nakonec mi ale bylo sděleno, že se jednalo jen o půjčku, což mi zase přineslo nový poznatek, po prodiskutování s pár místními, není tu tak zcela výjimečné, že se ti lidé nabídnou, že ti něco zaplatí, a s rozdílem časovým a někdy způsobovým to pak chtějí zpět.) V každém případě na letiště jsme přijeli pozdě. Tedy 20 minut před odletem letadla, což se všem, kromě letecké společnosti, zdálo jako ideální čas. Naštěstí jsou bolivijské linky na „Bolívijský čas“ zařízené a ve chvíli propadení si můžeš let jen za drobný poplatek přečekovat na jiný den. První volný byl ve středeční podvečer a tak nám nezbylo nic jiného, než si tu ten pobyt prodloužit, v mém případě i prodloužit si prázdniny. Tak jsme se opět naskládaly do jeepů všil výborné podvečerní svačince (nejen se to zdá, ale opravdu jsem tu přibrala, nikde v Bolíviji jsem zatím tak výborně nejedla, ale řekla bych, že víc než rozdíl Sta Cruz – Cocha se jedná o jednotlivé rodiny, jak mi i místní řekli, že není tak běžné, že by v Bolivijské domáctnosti nepoužívali koření a sůl, co zas mi v mé rodině vyhovuje, co se pití týče, na rozdíl od rodin jiných, co jsem poznala, používají také minimum cukru). V noci jsme mládežníci vyrazili koupit a později shlédnout film, Artur (komedie o zhýčkaném milionáři).
Následující den se nám naskytla opět nová zcela nová zkušenost, teta Carmen má totiž už delší problémy se zády a tak se cruzeňská teta nabídla, že ví o jednom léčiteli, kam nás vezme. Ze zvědavosti jsme se tedy i já se sestřenkami rozhodly doprovodit je. Opět se ukázala výhoda jeepu, jelikož včera pršelo a z některých ulic vesnické části SC se staly řeky. Blátem jsme se tedy proťukali zahradou pana léčitele, který hned po srdečném pozdravení poprosit cruzeňskou tetu, aby s ním šla dovnitř a pomohla mu s jednou pacientkou. Ta se po chvilince, zdajíc se spokojená vyměnila s tetou Carmen. My zůstaly venku a jen pozorovaly, jak jakási ruka za záclonkou vytahuje z krabičky baterii, tu větší, než je tužková. A pak jen slyšíme au a pak už teta, napůl vyděšená, napůl spokojená vychází ven. Vyprávěla nám, že jí to baterkou přejel páteř a tak jí prý celou narovnal, že tam měla jakési tři hrbolky a páteř pokřivenou a teď je už rovná. A opravdu, doteď (2 týdny poté) je teta stále bez bolestí!

Po obědě jsme se se sestřenkami rozhodly, že k odpolednímu té upečeme žemlovku, což je tu dosud všemi místními zcela blahořečený dezert. A opravdu, úspěch měla jako vždycky, jako vždycky jsem rozdávala recept ve velkém a jako vždycky mi až do dalšího dne pěli chválu J. Jak říkám, je tu prostě v oblibě cokoli dobrého na tobě mnohokrát zvýraznit a co se jídla týče, to je tu (alespoň co vím v Cochabambě a Sta Cruz), opravdu velký obchod a oblíbené téma. Po dlouhém večerním povídání a jsme tentokrát shlédli jen polovinu filmu Rychle a zběsile 5 (bylo už kolem 1 ráno a všichni jsme u něj začli usínat). Ráno jsem se pak opět pustila do vaření, tentokrát s větší trémou, jelikož šlo o hlavní jídlo pro třicet lidí – kuře na paprice. A musím tedy uznat, že za celých 6 dní, co jsem tu byla nebylo nikdy tolik přídavků, co při tomto českém jídle.

To už ale nastal čas vyrazit, jelikož tentokrát jsme už letadlo zmeškat nemohli a tak jsme vyrazili necelé 2 hodiny před odletem, jak nám předtím slečna z letecké společnosti indikovala. Po delším loučení jsme tedy už odbavené čekaly v letištní hale, kde si já začala vybavovat všechny mé pocity před uplynutým půl rokem.

Zvyk je železná košile

(17.6. jsem začala psát) Bude to pět měsíců, co jsem se loučila se všemi a se vším na Evropském kontinentu. Za tu dobu se tu událo tolik věcí a Cochabamba se stala mým domovem, Bolivijský život mým životem, do té míry, že na blog píšu už jen velmi zřídka, protože:

1) spoustu věcí, když se tak spokojená vracívám domů, vám jakoby vyprávím, pak ale přijdu domů a je buď čas spát, strávit trochu času s rodinou nebo se nachystat a zase vyrazit ven

2)přiznám se, že dost často opravdu nemám chuť mluvit, přemýšlet ani psát česky

3)je tu taky dost věcí, o kterých nemluvín, protože mi už přijdou tak normální, ale onehdy jsem se právě zamyslela nad tím, jak překvapivé pro mě první dny byly a tak mě napadlo, že by možná stálo za to se s vámi o tyto Bolivijské každodennosti podělit

-na každém rohu – a přísahám, že nepřeháním – tu narazíte na stánek s všelijakými sladkostmi, slanostmi a kredity všech třech (velmi levných, ale také ne příliš spolehlivých) telefonních společností

-všechno tekuté se tu prodává v sáčku od coca-coly po veškeré mléčné výrobky

-Za celý můj pobyt jsem tu nepotkala jediné topení. Znám pár domů, kde mají krb, kde čas od času zažehnou, ale povětšinou jsou obydlí zcela bez možnosti vytopit. Prý je to dané ekonomickou situací státu a pak i tím, že zimní teploty neklesnou pod nulu. Teď tu byla údajně nejchladnější noc byl –1°C. Co mi však vrtá v hlavě, jak to řeší v těch chladnějších městech jako La Paz, Oruro, či Potosí, kde nočních –15° není až taková výjimka… Prostě říkat je mi zima je na denním pořádku J

-Kromě topení je taky marné hledat ve většině domů kohoutek, z kterého by tekla teplá voda. (Já zatím nepotkala jediný.) Výjimkou je sprcha, ale ani ta není podmínkou, u nás třeba alespoň trošinku teplé vody mám, jen když se sprchuji těsně po poledni, zbytek času je buď studená, či vlažná – záleží na štěstí či možná teď už i na zvyku…

-maturitní ročník je tu považován za nejsnazší, říká se: „do třeťáku jsme se dřeli, teď máme fiestu…“ No, řekla bych, že má třída to vzala až příliš svědomitě tenhle výrok, ale těžko říct, neznám srovnání a může být, že je tomu tak na všech středních…

-Co mě naprosto okouzluje, že co se délky slunečního svitu týče, mezi zimou a létem není tu až tak drastický rozdíl, jako jsem zvyklá v česku. Navíc v zimě začíná škola právě z důvodu nízkých ranních teplot o půl hodiny později (končí ve stejnou dobu, jen zkrátí přestávky a trošinku i z vyučování), tak vstávám za slunečního svitu každý den a stmívá se teď tak kolem 19h (a to jsem v plné zimě).

 Co se slunce týče a rozhodně taky stojí za zmínku, je zvláštní fakt, že zimní slunce je tu ostřejší, než letní. Mě napadá jediná možnost a to, že zimní obloha je po celou dobu jako vymetená, na rozdíl od té letní, co chvíli plačící. Způsobuje tak celkem problém, jak řešit oblečení, protože ráno a v noci (když slunce na oblohu šplhá či už si z ní dalo odchod) jsou teploty nulové, v pravém poledni pak v přespříliš chladivých stínech mají kolem 10°C, ale na slunci je k nevydržení třeba i jen v letních šatech. 

-další věc, o které jsem taky v Evropě nikdy neslyšela je, že vláda platí školám (ta má je prý napůl státní, napůl soukromá, proto se jí to taky týká) snídani, což znamená, že ke konci prvního vyučování k nám vždy do třídy přinesou a každému přidělí buď sušenky s džusem, muffin s nějakým ochuceným mlíkem ovoce či jogurt (pochopitelně vše v sáčku). Do tříd to roznáší ti, co přišli pozdě, to je jejich trest – nejdou do vyučování a roznáší snídaně – ale prý to má význam, protože když se zrovna píše test, mají z něj 0 a hotovo.

-O psech a dopravě jsem se už zmiňovala, ale k dopravě bych po těch 4 měsících chtěla přidat něco z mých nabraných zkušeností:

   S hromadnou dopravou to vlastně není vůbec tak zmatené, jak by se zprvu mohlo zdát, jen je lepší vědět kudy kam co jezdí (vždycky mají na okýnku na štítku hlavní městské části, které projíždí a ostatně když je zastavíte a zeptáte se, taky nic zkazit nemůžete). Co mi jen přijde trošku hloupé je, že platíte stejně ať jedete jakkoli daleko, jen pokud už jedete z města, sazba je vyšší, ale s tím já osobní zkušenosti v Coche nemám, nejdál jsem tu byla na 9.km a to bylo stále za studentské 1 Bs (2, 60 Kč), pro ostatní 1,80 Bs.

  Dalším nedostatkem téhle dopravy, ale to řekne jen zhýčkaná Brňačka, je její od 9h řídkost a od 10 nepřítomnost a tudíž nutnost jezdit taxikem. Je pravda, že pokud se už trochu vyznáte, jsou tu taxi opravdu levný, ale na druhou stranu, před příjezdem sem jsem za celej svůj život jela taxi jedinkrát a to ani nebylo v Brně, takže když se to sečte, taková šalinkarta vyjde mnohem levněji. Nemluvě pak o taxikářích, kteří pěkně šidí a když prostě nemáte na to se s nima dohadovat (zvláště pak s cizineckým přízvukem, který pro ně znamená - má peníze), tak se může stát, že platíte i dvojnásobek. Na to už jsem ale přišla, jak se tomu vyhnout, zeptáte se ho na cenu předem, ještě než nastoupíte a on, protože chce práci, nebude říkat žádné vysoké číslo (navíc vy si předem zjistíte, kolik by vás to mělo zhruba stát - jen je velký rozdíl, v kterou denní dobu to je) a pak už vám cenu zvýšit nemůže. Další rada, co mám od místních, je ohledně bezpečnosti a to, jezdit vždy radio taxi, buď máte nějaké číslo a zavoláte a oni přijedou - to je to úplně nejbezpečnější, jenže čím dál častěji se stává, že taky pěkně zdlouhavé, je tu tedy ještě druhá alternativa a to na takový radio taxi (od normálních jsou snadno rozpoznatelné čísly a značkou společnosti, ve které pracují) mávnout a jet s ním rovnou.

-rozhodně zajímavé mi přijde poznačit, že toaletní papír se tu do záchodu nesplachuje. V každé koupelně tedy nutně musí být koš, kam se ukládá

-další, asi ne tolik překvapivá poznámka je o pivu, které tu rozhodně čepované nedostanete, servíruje se v lahvích různých velikostí, co se mi zase celkem líbí, že si s přáteli objednáte litrovou láhev a naleje se všem, k chuti zmíním jen, že si zvyknete, ale nad české pivo není J

-co by také lecjakého Evropana mohlo překvapit je procento dospělých – a jde jak o muže, tak ženy, žijících v době svých rodičů. A to i přesto, že rodiče jim nedávají volnost o moc větší, než měli na gymnáziu, je to prostě jak rodinný faktor (v jistých případech jsou to rodiče, co nechtějí, aby šly děti z domu či opravdu děti touží být s rodičemi natolik, že se odstěhovat nemůžou), většinou jde však ale o pohodlnost, jak po stránce – nemusím vařit, uklízet, prát, tak především po finanční, kdy jejich vlastní plat jde do aut, elektroniky a především pak různých party či v Coche a Santa Cruz oblíbené jíst v různých restauracích. Pro uvedení konkrétněji, bydlet u rodičů ve 30 pořád není žádná udivuhodná věc.

-pro kuchařky, no ale vlastně i milovníky rohlíků s máslem a medem podotýkám, kromě toho, že rohlíky tu celkem pochopitelně nemají (ale po téhle stránce až tak strádat nebudou, s bílým pečivem jsou tu na tom dost dobře, horší je to tu spíš pro zastánce zdravé výživy či alespoň poctivého českého chlebaJ), co však hlavně chci zmínit, pokud chcete normální máslo, je třeba zdůraznit, že chcete máslo bez soli, to jejich normální je totiž slané. (a máme tu i příklad relativity slova „normální“)

PŘIJÍMÁM JAKÉKOLI DOTAZY, PŘIPOMÍNKY, NÁVRHY NA TÉMA...

Prázdniny v La Paz

V úterý 23.6. ve 21:15, s trochou cestovní horečky a snad se vším potřebným ve dvou na týden nepřiměřeně velkých a těžkých zavazadlech, zavolám si taxi. Pěti minut, než přijede, využiju na vyčištění zubů a poslechnutí Tomáše Kluse, jehož hrátky s češtinou mi pomáhají udržet myšlenku, že čeština je úžasný jazyk a neměla bych na ni tolik zanevřívat. Pět minut před půl, tedy pět minut před daným srazem sedím už před Lauřiným domem, kde náš její tatínek má vyzvednout (bydlí ve vedlejším bloku, její “rodiče“ jsou rozvedení) a dovést na autobusové nádraží. Nepředpokládám však, že Lauřino balení a loučení se s celým rokem bude tak rychlé, jako to moje na týden, tak chvilky využívám na psaní.

Vyrážíme totiž spolu, ale o den a dvě noci později se naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Její rok tady totiž vypršel a nastal čas vrátit se do Německa. V plánu máme dojet na nádraží, tam se Laura rozloučí s posledními Cochabambiny, co jí přijdou zamávat a ve 22:30 nasedáme do autobusu a kolem 6hod ranní vylodíme v La Paz. Dál už byl plán o něco matnější, ale jelikož už od té doby, co jsem upustila propisku uplynuly tři dny, můžu se na ledasjaké plánování vykašlat a popsat uběhnuvší realitu.

Popravdě na terminálu bylo méně slz, než jsem čekala. Já nebrečela vůbec (což by se mohlo zdát normální vzhledem k tomu, že já se neloučila s nikým, jenže po mé zkušenosti, když jsem v Lauřin poslední školní den byla já, kdo měl největší slzné údolí, jsem tak nějak čekala situaci podobnou). Navíc ani nepřišlo moc lidí, z různých dopravních důvodů či zarachů.

Také cesta uběhla rychleji, než jsem čekala. Ono taky těch 7 hodin do La Paz v porovnání s mými cestami do Francie či Litvy opravdu nic není. Co jsme jen trochu nedomyslely, 6 hodin ráno není zrovna přívětivá doba na vystupování z autobusu, nemluvě o nehorázné únavě a nepohodlnosti v množství a tíze zavazadel, především je ještě tma, nepředstavitelná zima a všechno zavřeno. Naštěstí jsme ale věděli, nebo alespoň doufali, že máme kam jít. Využili jsme tedy hned prvního voziče zavazadel, který nás přivedl k jednomu z radio taxi (ty bezpečnější) a vydaly se do hotelu, kde já měla obě své orientace s AFS, doufajíc, že i ta Lauřina bude tam. A opravdu, AFS tu měla rezervované pokoje celkem pro 30 lidí, což je množství těch, co odlétají ve stejný den, co Laura. V půl 7 ráno ležely jsme tedy na pokoji (já navíc už osprchovaná, po dlouhé době teplou vodou (!)) a dopřály si dvě hodinky slastného spánku. Před 9 pak přišla Mili, kamarádka z La Paz, u které budu následující týden spát, a vyrazily jsme do víru velkoměsta. Prvně snídaně, mírně předražená, ale výborná (co bysme taky chtěly, ve slavném Alexander café). 

Pak sme se s Mili stvaily v nemocnici, kde je na praxi a musela si něco vyzvednout. Už po cestě mikrobusem, těmi všemi strmými uličkami, neuvěřitelně zamotanými a ještě obdivuhodněji řešenými zácpami a rozličnými trhy ve mně vzrůstalo nadšení a ten magický pocit, který já nazývám láska, který ve mně tohle město vyvolává. Odtud jsme tentokrát pěšky vyrazily potkat se s Miliným bráchou a na oběd do jedné brazilské restaurace, kde jsem měla snad nejlepší a nejměkčí hovězí v mým životě, doprovozené výbornými těstovinami a salátem, spolu s předkrmem a desertem levnější, než byla má snídaně. Po delší debatě o vegetariánství a bolivijských pokryteckých názorech co se vraždění zvířat a konzumace masa týče jsme vyrazily zpět do hotelu, kde jsem si sbalila většinu věcí a přes doporučený tetovací salón, kde si Laura nechala na krk zapsat Vive el momento (žij okamžikem) a já za ucho… no, uvidíte… Při čekání na navrhnutí designu Laura v centri toho spěchajícího města vytáhla bublifuk a vytvářela tak úsměvy i na těch nejzamračenějších tvářích.

Poté, celé šťastné a spokojené z nové, celoživotní památky na všechno to, co pro nás Bolívie, ale vlastně život obecně naučil, vyrazily jsme k Mili domů. 

Bydlí v Zoně Sur, části La Paz, která působí, jako zcela jiné město, čtvrť, kde prý můžete nechat v baru na zemi ležet peněženku a buď si jí nikdo nevšimne, nebo vám ji podají v nezměněném stavu zpět. Je to také čtvrť, kde nepotkáte jediného indiána, nejsou tu trhy, jen drahé značkové obchody, nejsou tu žebráci, jen luxusně oblečení snobové. Je to část města, obklopená nádhernými barevnými skálami, s poklidným životem, ale také část, která (snad pro svou evropskost) pro mě tak nějak nemá kouzlo.

U Mili jsme pak koukly na Německo-Bolívijský film, co si dnes Laura koupila a co za moc nestál a to už se blížila 9 hodina večerní, tudíž pravý čas na rozloučení se s Mili (pro mě jen do dalšího dne) a návrat na hotel. Tam měla Laura sraz na společenskou večeři s ostatními z AFS, já tedy další hodinku na tolik potřebný spánek. Jelikož se na večeři dozvěděli (na pokoji s Lau byla ještě jedna Němka z Cochy, co znám boužel teprve od Salaru, protože je to moc fajn slečna), že sraz na odjezd na latiště je v půl 4 ráno, rozhodly jsme se tuhle noc nespat. Vyrazily jsem tedy do klubu vedle, který však tentokrát za moc nestál a tak jsme se poměrně brzy vrátily, chvíli povídali a na nějakou tu půlhodinku přeci jen i usly. A to už byl čas sbalit saky paky, naložit se spolu s ostatními Němci (všichni pěkně překvapení, co já tu dělám) do mikrobusu a už jsme osoušely slzy (to y je schválně, já s Lau jsme byly jediné plačící a co hůř, jediné mluvící španělsky). Drobné drama ještě proběhlo na letišti, kdy se ukázalo, že povolené dvě zavadla o váze 23kg je myšleno doslova, tedy žádné sčítání typu jedno 30kg a druhé 16kg neplatí. Kromě rychlého přebalování muselo dojít i k věnování mi pár kousků oblečení a bot, které Lauře postupem času pošlu. Poslední záchvat pláče a ocitám se sama (obklopená množstvím cestujících) v hale letiště. Zcela vyčerpaná polospící počkala jsem tam dvě hodiny na východ slunce a především výjezd mikrobusu, jelikož platit odsud taxi až do Zony Sur by vyšlo tak na dvojnásob cesty z Cochy do La Paz, mikrobus mě vyšel něco přes 20 až na místo. Tam jsem se seznámila s milou Milinou maminkou, posnídala s nimi a až do poledne spala. Po obědě jsme pak s Mili vyrazily na prohlídku oné již výše popsané snobské čtvri. Po cestě jsme pak koupily párky, jelikož byl čtvrtek svatého Jana, kdy se prý má sníst 1000 párků. Večer přišla na návštěvu sousedka s dcerou na ony sváteční hoddogy s punčem. Kolem 11 večer, jak je tu zvykem, vyrazily jsme s Mili do víru večera. Těžko vám popsat mé překvapení, když ve městě, pro mě zcela nepředstavitelných rozměrů, trávíte prázdniny a vyrazíte do klubu, kde nejen, že potkáte jednoho z mála známých, co tu máte, ale dokonce i kamaráda z vašeho města (Cochy). Navíc ve čtvrtky zde kromě normální diskotékové hudby hrajou místní černoši, co obrovský parket fantasticky rozproudí.

V pátek jsem si opět dopřála delšího odpočinku, s Mili jsme pak uvařily lečo a protože ona musela studovat, já se celá nadšená a zamilovaná do La Paz vyrazila do jejího centra, v němž se i přes její s Cochou nesrovnatelnou obrovskostí, překvapivě snadno orientuji. Velkou ránu však utržila moje peněženka, jelikož s úměrou k tomu, jak dlouho jsem s nákupy abstinovala, jak krásné, levné a v jakém množství tu věci potkáváte, tak se v mé peněžence (=kapsách, je to bezpečnější, už proto, že kapsy odložit ani ztratit nemůžu) pěkně provětralo.

má nově upravená sbírka náušnic :))

Něco po 7 jsme se pak potkaly s Mily, které skončil seminář, koupily jsme Bolivijské legendy na večerní čtení k vínu. Ještě jsme chvíli počkali na M. maminku, která zrovna končila v práci, celá rozčílená, že tam tráví tolik času a že dá výpověď a už jsme si to šinuly domů. Pro velkou zimu jsme si vzaly legendy do postele, což možná nebyl tak dobrý nápad, protože po dvou kapitolách obě už jsme zařezávaly. Něco kolem 9 ráno mě pak pak probudila Estef, Milina kamarádka z Argentiny, která v La Paz studuje a u Mili bydlí. Zrovna se vrátila ze Sucre, kde trávila s taťkou prázdniny. Po snídani jsem celkem spontánně vyrazila s M. mamkou ke kadeřnici a díky mým dorůstajícím ostříhaným vlasům, které mě poslední dobou už trošinku štvaly, (ale kvůli ředitelce Lareda jsem si už netroufla vrátit se k původnímu účesu,) jsem si mohla nechat udělat můj vysněný účes – mikádo do podkovy. Při návratu jsme zjistily, že Estef vyrazila do města, Mili je stále ve škole a jelikož M. mamka vyšla bez klíčů, nemáme jak se dostat dovnitř. Tak jsme obešli jejich čtvrť (neznám české výrazy na odlišení té velké snobské čtvrti, kde jsem byla den předtím a pouze téhle části, na poloostrově, jen se třemi ulicemi a obchůdkem) a řeknu vám, pro všechny ty nádherné hory, co ji obklopují, mě okouzlila už na první pohled, ale po téhle obchůzce, s tím obrovským dětským hřištěm, menším fotbalovým, skálou na lezení a to vše v poklidné a bezpečné zóně ne až tak daleko od centra (půl hodina mikrobusem, které jezdí co chvilku, jediný problém, jako v celé Bolívii, pouze do 10hod večerní, pak už jen taxi, který váz vyjde v přepočtu na +-40Kč), opravdu jsem si začla přát žít tady. To už se ale vrátila Mili s bráchou a nákupem a pustily jsme se do vaření kuřete na paprice bez papriky.

Všechny je naprosto okouzlilo. Odpoledne jsme pak s Mili a Estef vyrazily na prohlídku muzeí, které kromě m. hudebních nástrojů byly státní, tudíž od sobotního poledne do pondělního rána zavřené. Navštívily jsme alespoň toto jediné, které bylo popravdě více zábavné, než bych čekala.

zleva Mily a Estef

Po návratu z města jsem si chvilku pospala a kolem 11 večer jsme zase pěkně vyšňořené vyrazily za zábavou. V jednom baru jsme pak potkali velkou partu přátel, s nimiž jsme vyrazili do klubu s muzikou, jako stvořenou pro mě (latina, reggae, ska, rock), o bezvadných lidech ani nemluvě. Trochu nedomyšlený byl jen plán následujícího dne - výlet na Tiwanaku, který nám zařídil necelé 3 hodiny spánku. Pro ty, co nevědí, o co se jedná, Tiwanaku (nebo Tiahuanacu, písemnosti se liší) jsou ruiny starého (400 př. Kr.) vládního a náboženského centra, místní původní kultury indiánského kmene Aimara. Od hřbitova v La Paz tam jezdí co půl hodiny mikrobusy a cesta trvající hodinu a půl vás vyjde v přepočtu na 26 Kč. Se spánkem ve vozidle počítat nemůžete, místy vás hrbolatá cesta nechá nadskočit až do stropu (i když možná za to může jen má výška), ale ona by byla celkem škoda tuhle půvabnou cestu prospat. Já osobně bych mohla každý den stoupat z 3200 m n. m. položené Zony Sur do něco pod 4000 m n. m. umístěného Alta.

jen malinká nezřetelná ukázka té nádhery

Těžko bych vám popisovala či fotila ty neuvěřitelné výhledy na údolí, skály, kopce, hory, domy, mosty, lidi… Méně půvabná, přesto však zajímavá je pak zácpa v Atlu; musím opravdu uznat můj obdiv k řidičům, jak se vymotávají z mnohdy opravdu bezradných dopravních situací, navíc mezi těmi ledacos prodávajícími obchodníky.  Když se pak vyjede z města, naskytne se vám výhled na krajinu zcela jiného rázu, typu savan, s občasnými chatrči pastevců. A když už vás to drkotání přeci jen začíná unavovat a krajina připadat monotónní (i přes ty nádherné vrcholky hor, co ji obklopují), řekne vám řidič, že jste na místě a vyhodí vás v tomhle prázdnu (mikrobus pokračuje dál do dalších vesniček, tak se může stát, třeba jako mě, že v té rychlosti vystupování zapomenete v mikrobuse šátek, co jste si před dvěma dny koupili a kvůli pařícímu slunci jen na chvíli sundali).

Stojíte tedy obklopeni prázdem, jen jedna větší a ne příliš původní stavba ční před vámi. Vstoupíte tedy a ptáte se po vstupném. Pošlou vás za roh. Vstoupíte, ptáte se na vstupné a oni po vás chtějí Bolivijský doklad. Místní totiž vyjde vstupné na 26 Kč, cizince pak na osminásobek. Zkoušely jsme ledacos, ale nakonec se nedalo nic dělat a já si musela připlatit. Prošly jsme museem plným opravdu povedené keramiky – charakteristická pro místní kulturu. Také jsme viděli jednu mumii – kostru nasoukanou do plátěného pytle, z nějž čouhala pouze hlava. Druhé muzeum bylo v rekonstrukci, tak se nám poštěstilo vidět pouze jeden obrovský, působivý monolit, tesaný z jednoho kusu kamene, prý dílo mimozemských kultur.

v muzeích se fotit nesmělo, ale tenhle je taky sympaťák :)

Podobně jako monolit, také do kamene tesané, v aimarských nalezištích přítomné, indiánům podobné hlavy, se přisuzují dílu mimozemšťanů, jelikož v době, kdy byly vytvořeny, prý neexistovaly nástroje na takovéto opracování kamene.

taky mimo muzeum, mezi ruinami

Poté jsme vkročily do areálu, kde se nachází 2 aimarské chrámy a slavný sluneční a měsíční portál.

Měsíční portál

Popravdě mě to všechno trošinku zklamalo, jelikož s chrámů nevidíte téměř nic, jak je čas pokryl hlínou a bolivijská správa státu nějak finančně nepodporuje vykopávky. Za to hlídače, co na vás v jednom kuse volají a pískají, tam si nemůžete sednout, tady nemůžete jíst a když se pak s vámi z nudy dají do řeči, ukáže se, že ani moc nemají tušení o tom, co hlídají. (Na otázku v jakém roce byly tyhle stavby vybudovány vám odpoví: Dávno, ještě před Kristem.) Možná, že celý problém byl asi v mé celkové neznalosti toho, kudy procházím, tedy těm, co by měli v plánu se tam vydat, rozhodně doporučuji připlatit si průvodce, pro nás to takhle byl spíš zajímavý a pravda, dost zábavný výlet.

Kolem 5 hodiny odpolední jsme však už byly natolik unavené, nemluvě o to, že s dopravou odsud to bylo jakési všelijaké, tak jsme se vydali na cestu zpět. . Musím popravdě uznat, že mě návštěva Tiwanaku tak trošku zklamala. Místo to sice je působivé a jistou atmosféru má, ale popravdě ji přehluší nevlídné chování místních no a pak i to, že jsem opravdu očekávala, že z oněch pradávných staveb bude vidět víc… (více fotek časem na rajčeti)

Do La Paz jsme přijely už za šera, rychle jsme nakoupily suroviny na pro svou rychlost přípravy oblíbené lečo, a mrtvé hlady i únavou, přesto však spokojené z krásného dne, nasedly jsme do mikrobusu směrem domů. Po večeři a delším povídání s M. maminkou jsme upadly do hlubokého spánku trvajícího v mém případě až do poledne. V plánu bylo dopoledne strávit na vyhlídkové cestě skálami, co má Mili za domem, ale to jsme nakonec odložily na jindy a po krátkém vaření, tentokrát Bolivijské speciality, jsme se opět uchýlily do postele k nějakému milému Fantasy filmu.

náš paceňský život

Navečer jsme pak na chvíli vypravily do města – já potřebovala na internet a také jsme pak měli sraz s přáteli, jelikož však můj mobil stávkoval a tak nějak se proti nám všechno spiklo, rozhodly jsme se vrátit domů a udělat si moovie night (Dítě v pruhovaném pyžamu – vřele doporučuji, ovšem můj doslovný překlad španělského názvu nezaručuju, zvlášť když je to film myslím Americký, o syna židovského obuvníka, který žije v koncentračním táboře a syna německého generála, který tento tábor má na starost; a zcela jiná tématika film Noci okouzlení – opět nejistota v překladu – který vypráví příběh zpěvačky Cher a Christiny).

Úterní ráno se od pondělního příliš nelišilo, snad jen v tom, že jsme před obědem přeci jen na chvíli ven vyrazily a to proto, abychom měly co jíst J. Odpoledne jsme však už doma netrávily, vyrazily sme spolu s jedním kámošem na prohlídku ostatních muzeí – Bolivijské kultury, drahých kovů a domu jednoho významného generála. 

dvůr generálova domu (uvnitř muzeí se fotit nesmělo)

Všechny dost zajímavé a v nádherných domech navíc, za jednotnou vstupenku za 10Kč (pro místní tentokrát ani ne o třetinu míň J) Po krátké, levné a chutné večeři v Iglú  jsme pak vyrazily domů a na dobrou noc jsme si pak pustily nově vyšlé drama Neznámý (na to, že je to akční film, se mi dost líbil).

Na následující den jsme pozvali dva kámoše a vařily jsme lasaně. Jelikož jeden z nich je Kanaďan, co se svou Vespou projíždí svět, bez znalosti španělštiny, celkem jsem si procvičila angličtinu a s radostí zjistila, že na rozdíl od francouzštiny na mou angličtinu španělština negativní vliv nemá. 

bez přehánění slavná vespa - 2. ve světě, co projela Death Road

Lasaně se vyvedly, stejně jako celý den, navečer jsme pak vyrazili na výstavu fotek ze světa, které vás kromě pěkného uměleckého zážitku také přiměly přemýšlet (týkaly se problému všeho druhu ve všech zemích). 

trocha magie v podloubí výstavní budovy

Do 11 večer jsme pak s Kanaďanem vysedávali v kavárně, jelikož následující den už ho zas vyráží poznávat jiné kouty světa. My pak ráno vyrazily zařídit telefon a pak se jen tak brouzdat obchody. Navečer jsme se pak opět potkali s jedním kámošem, koupili lístky na muzikál Yellow Submarine, chvíli se městem brouzdali a s nakoupenými brambůrky usedli do sálu. Neříkám zklamání, ale překvapení to rozhodně bylo. Hudba skvělá, jenže oni čtyři muzkanti byli (až na dirigentku sboru a uvaděče) jediní dospělí účinkující v představení… Pokud tedy ne umělecký zážitek, alespoň smích nám muzikál přivodil, humor typu:

8 letý Gerge: „A jak se tam dostaneme?“

Uvaděč: „Touhle žlutou ponorkou.“

Georgie: „Bezva, mě se líbí žlutá!“

Před desátou jsme pak dorazily domů, já moc poděkovala a rozloučila se s Milinou maminkou, koukly sme se na Twilight a usly. Ráno jsem si pak užila na dlouhou dobu poslední horkou sprchu, sbalila se a vyrazily jsme na nádraží. Přijely jsme v 11, ale nejbližší volný bus jel až v jednu, tak jsme se potkaly s Estef a vyrazily na Salteňas, které jsem tak či tak chtěla přivézt domů, jak je tomu v mé rodině zvykem, vždy přivést z cest nějakou mňamku. Přituhující zima nám po cestě ani tolik nevadila, jelikož začínající déšť se rychle proměnil ve sníh, což je tu velká událost a veselí a já měla kabát :D. To už však ale našal čas k loučení, na rozdíl od toho s Laurou však tohle se bez smutnění obešlo, protože mé cesty do La Paz teď budou asi častější (7 hodin v autobuse za v přepočtu 100Kč za cestu mi v případě prodlouženého víkendu stojí za to), a oni ti paceňáčtí občas o Cochu taky zavadí J.

Při stoupání do Alta jsem si opět užívala těch nádherných výhledů na město, tentokrát kouzelně zabalené v mlze. Krásný závěr výletu pak dal nejen návrat přes plný terminál, kde místní zrovna dokoukávali vyhraný bolivijský fotbalový zápas a já tam potkala bratránka, ale především pak taxikář, který mě dovezl domů, který byl první taxikář vůbec, s kterým jsem povídala, jak jsem si vždycky přála.