Sladké moře ve výšce 4000 m n. m. aneb výlet k jezeru Titicaca

Jedno z největších turistických lákadel Bolívie nakonec neuniklo ani přede mnou. Před pár týdny došla nám totiž pozvánka od AFS v La Paz na tento výlet, byť placený námi, ale v jejich organizaci. Neváhala jsem příliš dlouho, byť jsem věděla, že výlety organizované AFS vyjdou dráž, než kdybych vyrazila na vlastní pěst. Byla to totiž možná má jediná možnost k jezeru se dostat, nemluvě pak o mé zvědavosti na všechny studenty, co přijeli v červenci. Ve čtvrtek 3. 11. v 7 ráno, sešli jsme se všichni v kanceláři AFS. Po stránce mezinárodni jsem byla celkem zklamaná, protože z 60 studentů, co přijeli do Bolívie před 3 měsíci tu byla polovina Němců a polovina vlámských Belgičanů. Nešlo by ani tak o nerozmanitost národů, co mě mrzela, kdyby to neznamenalo skupinku mluvící německy a druhou mluvící vlámsky. Ze začátku se mi to celkem dařilo tolerovat či na to dělat vtípky, ke konci však už ve mně vřela krev natolik, že jsem upřednostňovala rozjímání v samotě či jsem se uchylovala do společnosti Bolivijců, co nás doprovázeli. Taky ale nechci přehánět, pochopitelně taky jsem byla dost s děckama, nějak je k španělštině přiměla, a poznala tak bezvadný lidi, jen asi konečný dojem převládly ty situace, kdy jsem se cítila dost společností vyloučená.

Gringové u jezera

K jezeru jsme vyrazily za necelé tři hodiny cesty, ovšem do slavné Copacabany, přístavního městečka, chyběla nám ještě další hodina podél jeho břehů + přeprava trajektem. Během cesty, začínající s mraky, se nám ale počasí vyjasnilo na tolik, že já se opravdu cítila jak u moře a umírala jsem touhou v jezeře si zaplavat. Kdykoli jsem se ale na tohle ptala, dívali se na mě buď nevěřícně, nebo mi řekli nějaký dostatečně vzdálený moment. Tak jsem trpěla celou 2 hodinovou cestu lodí, kdy vás sice vítr mrazí, ale slunce pálí a průzračná voda vás doslova volá smočit se.

Na druhou stranu ale výhledy byly tak nádherné, pohupování lodi příjemné a konverzace španělská, takže si stěžovat vlastně vůbec nemůžu. Na lodi jsme dostali oběd a to už jsme dorazili na sluneční ostrov. Ten mě ohromil! Byly na něm ruiny chrámu Tiwanaku (před n.l.) a to místo bylo prostě tak působivé, že jsem měla sto chutí tam zůstat a jen mlčet a smát se a plakat a běhat po jeho vrcholcích a poslouchat vlny a vítr a pak se jen usadit na nejvyšším bodě a pozorovat tu nádheru. 

více na rajčeti (

http://gringa.rajce.idnes.cz/)

Bohužel na moc z toho čas nebyl, protože spát jsme měli jít na jiný ostrov, hodinu lodí vzdálený, s další hodinou chuze k naší vesničce. I ta ale měla své kouzlo a i v té bych se ráda na nějaký čas usídlila. Měli jsme poměrně pěkné pokoje, většina s osobní koupelnou a všechny s nádherným výhledem. K večeři jsme slavného a výbornéhoTiticackého lososa a poté poznávací táborák.

pohled z našeho pokoje na pohled z jiného balkonu

Další den jsme pak vyrazili na Měsíční ostrov, kde už mi nikdo nezabránil a já se vrhla do vody (pochopitelně jsem si vyžádala dovolení a jelikož jsem nebyla jedinou zájemkyní, prošlo J). Zařadila bych to mezi jednu z nejúžasnějších věcí, co jsem v životě zažila. Prvně jsem tam šla poklidně po břehu, jenže chůzi dost znesnadňovali kameny, takže když jsem se pak chtěla do vody vrátit, zlákal mě nápad kluků do vody skočit z mola. A to byl teprve pocit. Ona ta voda opravdu teplá není, u mola je navíc hluboká a vlny se taky zapřít nedají, takže ten adrenalin, když se pak na molo nemůžete vyšplhat, stojí celkem za to. Když pak z vody vylezete, vítr vás přestě v ten okamžik zmrazí, když se pak ale usušíte a lehce oblíknete, můžete si užívat sluneční lázně. Po drobnějším výstupu na ostrov, dostali jsme se k dalším ruinám, tentokrát k chrámu Inskému, kultuře novější (po n.l.). 

Tam jsme měly místní tipický oběd – na ubruse v trávě rozložené různé druhy brambor (nic pro mě), choclo (jedno z mých nejoblíbenějších jídel, jako velká kukuřice), sýr, výborný zeleninový salát, výborné maso, zeleninové karbanátky a těstoviny. 

Po tomto výtečném závěru nastal už ale čas na cestu zpět. Prvně lodí, pak krátké nákupy v Copacabaně, návštěva místního kýčového kostela, trajekt, pár fotek s roztomilými alpakami a nástup do autobusu na cestu zpět. Do La Paz jsme všichni polospící dorazili v půl 8 večer.

návrat do Copacabany

Maturita

Zcela ze začátku chci zmínit to, že jakékoli mé poznatky jsou získané čistě z mé střední školy, byť předpokládám, že jistá pravidla by měly fungovat na všech školách stejně.

Myslím, že už jsem zmínila, že v Bolívii je poslední ročník střední školy považován za ten nejsnazší, odpočinkový, čemuž jsem moc nerozuměla, jak pak studenti skládají maturitu. Teď už ale, po úplném skončení školy jsem konečně pochopila, proč jsou všichni tak klidní. Ona tu žádná „zkouška dospělosti“ není!! Prostě přijde konec roku, napíšeš poslední písemky, abys měl dostatek známek, a vyrazíš na třídní výlet. Po návratu pak musíš přijít na hodinu do školy, tam se dozvíš své známky a v případě, že jsi v nějakém předmětu neprošel, řeknou ti termín, kdy si napíšeš opravný test. Na ten už se naučíš a pak jen čekáš necelý měsíc na onen maturitní obřad, kdy ti dají tvé vysvědčení a jsi definitivně vystudovaný středoškolák. V období volna si dáváš přihlášky na univerzitu, případně nastoupíš do nějakého přípravného kurzu. Vysoká pak začíná koncem ledna či v půli února, většina vysokých je tu soukromých a tak si některá pravidla určují samy.

má třída na výletě

POKRAČOVÁNÍ PO MATURITNÍM OBŘADU (12.12.)

Toro Toro kraj dinosaurů, jeskyní a kaňonů

Čtvrtek 20.10. byl můj poslední školní den. Pro většinu ostatních mých spolužáků to byl až pátek, ale my, co jsme tu s AFS jsme od nich měly zařízený jednu nádhernou výpravu. V pátek v půl 8 ráno potkali jsme se tedy všechny cizinky (belgičanky, němky a já – celkem je nás 9) spolu s pořadateli cesty. Je to organizace, něco typu výšky, ale jen na úrovni technické, která, jak jsem se bohužel až teprve teď dozvěděla, pořádá téměř každý víkend nějaký takový neziskový výlet jak pro své studenty, tak pro kohokoli mimo školu.

známý obrázek z Tora Tora (toto je má fotka, více na  

http://gringa.rajce.idnes.cz/ )

Co jsem věděla o cílu naší výpravy předem? Dinosauří vesnice. jeskynní kraj. A opravdu, místní tu žijí čistě turismem, jelikož tady příroda kouzlila víc, než má ve zvyku. Nejen, že tu zanechala obrovské množství fosilů všeho druhu, pohrála si taky v jeskyních, kde vytvořila pozoruhodné útvary a venku pak voda vytvořila všeliaké vrstvené stavby a obrovitánský kaňon se spoustou vodopádků a tůněk.

Přírodní hrátky aneb vítejte v divadle :)

Do vesnice jsme dorazili kolem 2 odpoledne. Po ubytování se v přívětivém pokojíčku na střeše domu, s velikou terasou a působivým výhledem, čekal nás (z mého pohledu nepříliš chutný) oběd.

když jsme vyšly z pokojíčku :)

Občerstvené už na nás čekal autobus, který nás přiblížil k prvním dinosauřím stopám a pak už hezky po svých dorazili jsme k jeskyni. Tam nám každému přidělili helmu s čelovkou a rozdělili nás do skupin po 10, každá se svým zkušeným průvodcem. Pro Brňačku znalou Moravského Krasu na první pohled jeskyně nebyla nijaké wow, řekněmě průměr. Ale kráčejíc hlouběji a hlouběji, docházelo mi, že tohle je přeci jen jiné kafe. Žádné asfaltové cestičky, zábradlí, schůdky či elektřina. Klouzání po zadku, co chvíli jediný úchyt k sestupu byl lano a místy se dalo sotva plazit. Na druhou stranu, k tomuto dobrodružství bych zrovna tu volnost přeci jen v jistém ohledu vytkla. Bylo totiž zcela dovolené jiít a dotýkat se čeho se ti zachce, o foťácích s bleskem ani nemluvě. Pochopitelně to se na olámaných kráterech značně odráželo. Zážitek to byl ale v každém případě působivý, doplněný na závěr tou nádhernou noční oblohou, co nás po východu z jeskyně čekala, co ve městě neuvidíš.

Další den nás čekal výlet o poznání náročnější. Po snídani (chleba se solí) jsme si sbalili foťáky, plavky a vodu a vyrazilo se ke kaňonu. Hned po výstupu z autobusu ochromil nás kondor, co si jen tak přeletěn nad námi. Po chvíli chůze viděli jsme další dinosauří stopy, přírodní divadlo (vytvořené vrstvením vodních nánosů a kameny), kamenný most a nakonec jsme došli k slavnému kaňonu. Tam jsme se občerstvili a to už nás čekal nekonečný sestup k vodě. Podotýkám, že jsme byli ve výšce necelých 3000 m n. m. a denní slunce je tu opravdu spalující. Odměna však byla víc než odpovídající. Nádherné vodopády, tůňky, všude spousta zeleně a skalní prolízačky Až do tří sme se tedy váleli u vody (nás pár otužilců ve vodě), + odvážliví a trpělivý vystoupali jednu část kaňonu, aby ji pak jedním z těch vodopádů mohli slaňovat zpět. Já se zařadila k těm odvážným, ale s tou trpělivostí už na tom tak dobře nejsem. Po čekání asi půl hodiny v místě, které ani nebylo příliš pohodlné a stále zbývala víc jak hodina fronty jsem se navíc dozvěděla, že ten sestup je opravdu v přímém proudu vody, tedy nic příjemného pro můj foťák. Rozhodla jsem se tedy odnést ho zpět hezky po svých a vrátit se, ale to obrovské množství tůněk, vodopádů a jimi působených duh mě nakonec naplnilo natolik, že jsem se už na nový výstup nevydala. Ten nás stejnak čekal kolem 3 odpoledne, když přišel čas na cestu zpět. Je podivuhodné, jaké zima může být v místě, kde jste se před hodinou pekli, jen proto, že zašlo slunce. Stoupáním opět přišlo parno víc než snesitelné a nakonec byl i čas, během rychlého oběda, rozloučit se posledním pohledem s tímto nádherným místem a vydat se směrem k autobusu. Tam už jsme všichni podřimovali a ve spánku jsme pak pokračovali až do večeře a následující diskotéky, kterou tu zamluvili čistě pro nás. No a jak je to v Bolívii zvykem, únava neúnava, tančili jsme až do půl 3 do rána :)

Další den už byl jen čistě odpočinkový, krátká návštěva muzea zkamenělin s podivuhodným dědečkem, pro nějž představoval onen kamenný dům celý život. Opravdu, vyprávěl nám, že všechny zkameněliny, co jsou v muzeu k vidění (6 kameny pokrytých a po všech stranách poskládaných místností), posbíral a naaranžoval on sám, během 25 let!!

Pak už přišel čas k balení, oběda a úmorné (nevím moc dobře proč, ale tentokrát se cesta protáhla na hodin 7) cesty, která však poskytovala tolik nádherných výhledů, že se jí ta délka dá snad jen těžko vyčítat.

Urkupiňa

Národní svátek na uctění Pany Marie z Urkupini (z kečuánského Ork'hopiña – už je ve výšinách). Je vázán k legendě o jedné pastevečce, před níž se jednoho dne objeví nádherná a oslňující paní s dítětem, a paní jí vypráví příběhy a dívka si hraje s jejím dítětem. Když pak pastevečka o tom vypráví rodičům, moc jí nechtějí věřit, ale pak i s knězi a s pár lidmi z vesnice se na pahorek vydají a onu paní tam potkají. A před jejich zraky začne paní, i s dítětem v náručí, stoupat do nebe. Na Zemi po ní zůstane nádherná ikona a tak se na tomto místě lidé rozhodnou postavit chrám. Den, kdy ženu spatřili, 15.8., se stal národním svátkem a dnem poutním. Každý rok se na tu 16 kilometrovou cestu z Cochabamby do onoho chrámu v městečku Quillaquollo vydají tísíce Bolivijců, aby tak dokázali svou víru a úctu k Panně Marii. Vyráží se kolem 3 hodiny ranní, v 7 se doráží do centra vesnice, posnídá slavné Api noc pastele a pak už se jen prochází přelidněnou cestou, z níž už vidíte na onu horu s chrámem.

fotky nejsou zrovna výběrové, ale ono v tom davu není zrovna radno vytahovat foťák..

 Podél této cesty jsou spousty stánků už nejen s jídlem (jak je tomu u cesty noční), ale především s miniaturami. Místní totiž věří, že když si danou miniaturu svého přání koupí, nechají ji očmoudit posvátným dýmem a pak pokropit posvátnou vodou z chrámu, do roka, kdy je třeba věci zas k chrámu vrátit či je někomu darovat, přání se vám vyplní. Tak si můžete koupit miniaturu domu s bazénem, zahradou a autem, nebo třeba i pas s vízem či maturitní vysvědčení.

K svátku se pak už nověji pojí také folklorní slavnosti, 14. a 16. prochází místem průvod podobný tomu karnevalovému. Mezi obyvateli Cochabamby však tato slavnost příliš obliby nemá, tvrdí, že je příliš daleko a v ne příliš bezpečném kraji. Já byla pouze na onom náboženském pochodu až do následujícího poledne a musím říct, že bylo plno, že se místy nedalo projít.

Čolitky Las Cholitas

Když zadáte do googlového vyhledávače obrázků Bolivie, na mnohých z fotek vám bezpochyby vyjedou ony horalské drobné, mírně zavalité indiánské babičky, s buřinkami na hlavě a dlouhými černými copy. Není to náhoda, je jich tu opravdu spousta – jak by taky ne, vždyť to jsou původní obyvatelé!

Cuando pongan en el busqueador de google las imágenes de Bolivia, en muchos de ellas van aparecer aquellas abuelitas indígenas, pequeňitas y un poco gorditas, con sus gorritos y largas trenzas negras. No es por casualidad, hay realmente mucho de ellas - y como no, si son los habitantes originales de este pais.

Z informací, co se mi doposud podařilo nastřádat, rozhodla jsem se věnovat těmto záhadám celou kapitolu z pokusem trošku odkrýt něco z jejich života, či především představit je vám mým cizineckým pohledem.

De las informaciones que he logrado recuperar, decidí de dedicar a ellas todo un capítulo, intentando de descubrir un poco de su vida, o por lo menos presentarlas de mi punto de vista de un extrangero.

V muzeu kultury v La Paz dočetla jsem se, že jméno Chola (častěji užívané Cholita, což  je zdrobnělina), vychází z aimarského služebnice a tak je pojmenovali španělští conquistadoři. Bohužel realita je taková, že teprve nedávno, konkrétně od zvolení Eva Moralese, prvního indiánského prezidenta, se jejich postavení v zemi začíná od tohoto označení lišit. Stále patří mezi obyvatele nízké vrstvy – nejčastěji pouliční prodavačky či pomocnice v domácnostech, v horších případech i žebračky, už si ale dovolí sednout si v autobuse dopředu či podobné řekněme sebevědomé kroky, jako vyjádření své kultury, jelikož prezident je s nimi.

En el museo de la cultura en La Paz aprendí, que el nobre Chola, más frequentemente utilizado como la versión de Cholita, viene de la palabra Aimara, que significa serviente. Este nombre los dieron los conquistadores. Y lástimamente, la realidad es la siguiente: es sólo recientemente, más precisamente a partir de Evo Morales, el primer presidente indígeno, que su posición en la sociedad está cambiando. Siguen siendo parte de la capa más pobre de la sociedad - lo más frequentemente son vendedoras en los mercados o calles o empleadas, en los peores casos hasta mendigas, pero por lo menos ya pueden sentarse en el frente del autobús o hacer otros pasos de confianza, como el demostrar su opinión y su cultura. 

Zajímavý fakt na těchto indiánkách je, jak neuvěřitelně pomale všechno dělají. Ať už de o uklízení, vaření, prodávaní, žebrání, či třeba jen chůzi, všechno provádějí, jakoby se zastavil čas, či snad s úmyslem uchovat co nejvíc energie je možné. Přiznám se, někdy je opravdu k naštvání, když máte dost na spěch a z velkého hladu (či jen mlsu) si na rohu u jedné koupíte empanadu (něco jako buchta plněná sýrem) a čekáte na drobné na zpět déle, než by vám trvalo tuhle pochoutku sníst. Na druhou stranu, co mě Bolívie celková dosti intenzivně a teď musím říct, že i úspěšně učí je fakt, že ono opravdu není kam spěchat..J

Jejich móda je jistě také bodem, co stojí za zmínku. Všechny tyto indiánky totiž, bez rozdílu věku či postavy (postava se liší jen s věkem, do šířky a opravdu, nejsou to jen indiánské babičky, také indiánské slečny a paní udržují kulturu), všechny nosí pollaru – hutnou sukni se spoustou spodniček, spadající pod kolena, krajkovanou košili, buřinku kterou udržují na hlavě všem zcela zázračným způsobem (bavila jsem se tu z místními a mám i pár kamarádek, co si je zkoušeli a opravdu prý tam není žádné uchycení a je vskutku náročné jen s ní na hlavě stát, natožpak se pohybovat  možná proto ten pomalý pohyb :D), dlouhé černé vlasy mají pak naprosto vždy spletené do dvou copů, ke konci svázané dohromady vlnou, která vyvolává dojem copů ještě delších, to také vychází z původní kultury, kdy si ěolitky pěstily dlouhé vlasy a jejich ostříhání byl trest, takováto žena s krátkými vlasy vycházela na ulici z ostudy jen ve vskutku nejnutnějších situacích.

vyšňořené čolitky (mám 2 teorie: buť mají speciální oděv na  důležitější obřady, nebo takhle mezi sebou odlišují společenskou vrstvu, na ulicích ve stánku pracující čolitku totiž takhle oblečenou neuvidíte; pokusím se zjistit :))

 Jak je to ale s muži čoliťáky? To je mi doposud záhadou, jelikož věčně tyto ženy vidíte samotné, většinou s dětmi, ale nikdy s mužem. Někde jsem také slyšela, že vychází v Cochabambě (nebo šlo o bolívii?) čtyři ženy na každého muže, což by v případě kluků, kolik jich já znám v poměru s holkami nijak neodpovídalo, takže pokud je tato statistika pravdivá, nacházela bych smysl právě v tom opuštění čolitek, ale toto je téma, o kterém vím příliš málo, než na zmínění těchto mých soukromých úvah.

Cestovní prodloužený víkend

A už se zase vracím z mého milovaného La Paz. Tuto sobotu bylo totiž 6. srpna, tedy den Bolívie a státní svátek. To by mi nijak víkend neprodloužilo, ale jde o to, že jelikož je sobota státní svátek a tedy volno ve školách, slavnostní průvody se tedy přesouvají na den předchozí a jelikož i studenti desfilují (z podivných důvodů se to na mé škole netýká maturantů, většinou jsou to právě maturanti), tak není škola J. Já si teda ve středu v noci sbalila půl mé skříně a ve čtvrtek jsem rovnou ze školy nasedla do taxiku směr terminál. Stihla jsem bus o půl druhé, do La Paz jsem tedy dorazila v devět večer. Pořád tou dobou ještě jezdí autobusy a tak jsem o půl hodiny později ležela už u Mili v posteli J.

Mám teď nový vynález, na cesty si s sebou beru počítač (nebojte, opatrnost neztrácím, jen myslím, že už vím, co a kam si můžu dovolit) a tak kromě spaní, koukání na většinou ne příliš dobrých filmůn, poslouchání hudby a pozorování krajiny se taky odhodlám ke studiu a především pak k menšímu rozvinutí blogu, po zkušenosti s tohohle víkendu totiž vidím dost reálné takové cesty podnikat celkem často.

Tento víkend jsme strávily dost poklidně. Páteční ráno jsme prospali a po pozdní snídani jsme bez jakéhokoli nápadu (na výlet do skal bylo dost špatné počasí) prostě nasedli do autobusu a nechali se vézt nahoru do centra a dál a dál až dokud já to neznám a tam jsme vystoupily. Byly jsme ale stále ve městě, tudíž jak jinak, než že jsme narazily na další obrovský trh. Hmm… bez nápadů jsme byly protože jsme byly bez peněz, tak si představte, co si tak počnu na trhu, z nějž se mi víc jako polovina věcí dost líbí. Řeknu vám, čím dál víc se bojím, že v česku už si nic na sebe nevyberu, po té, na jaký výběr si tu zvykám… Tak či tak, odcházela jsem s botami asi s nejvyšším podpadkem, co jsem kdy viděla a s úsměvem, jako by mi u pusy vybouchl granát. Prodavačku jsme museli usmlouvat, ať nám sníží cenu, ať máme alespoň na bus na zpět :D.

zleva já, Mili, Estef

Do centra, kde jsme se měly potkat s kamarádem jsme tedy šly pěšky a já si tak ještě víc ujistila, že se v La Paz vážně orientuji (je to mnohem snazší, než Cocha, i když tam už po té době pochopitelně taky nemám problém), prostě když chcete do centra, jděte dolů :D. (Tedy pokud nejste v Zoně Sur, to je zas jen stoupání).

S ním jsme pak jeli domů, vařili palačinky, poslouchali hudbu, tančili a než pak musel jít, pustila jsem kousek samotářů (s mým simultánním překladem :D) a měli celkem úspěch! Večer jsme pak jen koukali na argentinskou taneční šou a Karate Kid 2.

Další den byl Den Bolívie, ráno jsme šli tudíž na kraj čtvrti, kde se všichni setkali u stožáru a za popěvků hymny (doprovázené gramofonem, má asi 4 sloky, nelze se na místní zlobit, že si s jistotou všechna slova nepamatují) a saludování skautů (které je jiné než v česku – těžko popisovat, zájemcům ukážu, až se vrátím) se vytáhla vlajka (která, než se vyřešil problém se stožárem, s klidem ležela cípem na zemi…). Také jsem se dozvěděla, že po francouzské Marsellese je Bolivijská hymna, co se textu týče, považovaná za nejhezčí. Hmm, mluví hlavně o svobodě, na konci každé sloky se opakuje „Radši umřít, než žít jako otroci“.

hřiště a kostel na kraji urbanizace, celé obklopené skálami

Po výborném obědě (miluju jejich zeleninové saláty a steaky) jsme na chvíli vyrazily do města a vrátily se s ingrediencemi na žemlovku a argentinský jablečný koláč (Estef, co s Mili bydlí, je Argentinka), to, abychom uctili Bolivijský svátek J.

Také jsme vařily čokoládu a čokoládové bonbóny, ten večer totiž prvně přišla návštěva – sousedky a poté se celá čtvrt sešla před Pannou Marií, co má prosklený pokojíček ve skále na začátku čtvrti a za zpěvů Mariáčů (mexičtí hudebníci s těmi velkými sombrery) jsme ji uctili. Vždycky když po těch mých dálkových cestách vidím ty vesničky, vždycky si představuju, jak jde asi život tam. Po zkušenosti s tohohle víkendu bych si troufla říct, že jsem se k něčemu takovému – jen ve snobštější podobě v podobě elektřiny a teplé vody – dostala. To, že čas tu moc nehraje roli, v jednom kuse se sousedi navštěvují, plánují grilovačky, odpolední té či prostě co se namane.

Po tančení na muziku mexickou, vyrazily jsme Mili, Stef a já tančit na hudbu víceméně z celého světa, do podniku Němců. Ne, pochopitelně je Bolivijský, ale když vejdete, mohli byste se leknout, že ste se ocitli v jiné zemi, snad jen živost na parketu vás o bolivijské realitě ujistí. V každém případě jsem snad ani za celý půl roku neviděla tolik vysokých blonďáků (a od holek, i když tak nějak obecně se ví, že převážně to jsou němci), jako za celý tenhle půl rok. Odtam jsme se pak přesunuly do jiného, už o něco méně cizineckého klubu a celovečerním tancem zmožené jsme poměrně brzy dojely domů. Tam jsme padly do postelí a to mi už v půl 8 zvonil budík – čas vyrazit na cestu zpět. (Posledně jsem dojela na terminál v 11 a stěží sem sehnala autobus na 14h, teď jsem dorazila v 9 a rvali se o mě nabízeči jízdenek – vyšla mi na třetinu té poslední (50 Kč) a jela jsem s tou místními nejdoporučovanější společností. Ráda bych někdy pochopila ten obchodní systém, co tu je.

poslední pohled na rozloučenou s touhle kráskou

Cestující na dálku (a aby bylo o čem psát – Dálkové cesty obecně)

To je dle mých zkušeností téma vcelku nezajímavé, nijak odlišné od Evropského. Tedy pochopitelně tam se vám asi málokdy přihodí, že si vedle vás sedne indiánská babička, ale co se chování týče, nic překvapivého. Většinou se každý stará o své, poslouchají hudbu, povídají, pospávají, v místech se signálem zvoní mobily... Snad jen vše s menší ohleduplností, než já bývám zvyklá, často mají hudbu na mikrofón (byť poslouchá jen jedna osoba), nejhůř pak s řidičem, který když si umane pustit po celou 8 hodinovou cestu cumbii (místní oblíbený druh hudby, který se svým mcc mcc opravdu po půl hodině poslechu leze na nervy, tak si představte, kolikrát je přeleze za hodin 8!!), tak nijak nebere ohled na to, jak jeho vysoké volume ovlivňuje psychické zdraví všech cestujících. Další věc, opět jen Evropská zhýčkanos, je jak je to tu s filmy. Za prvé nijak nerespektují zákon (což by vás v Bolívii moc překvapit nemělo) a klidně pouští poměrně drastické filmy byť jsou mezi cestujícími děti a především je zvuk velmi hlasitý, tak, že se nedá věnovat ničemu jinému, nemluvě pak o úrovni filmů, ale to je názor příliš osobní na to abych tu Ramba či Jurský Park kritizovala.

Pochopitelně jsou tu i cestující povídaví, například při mé poslední cestě do La Paz jsem seděla vedle jednoho studenta dost se o mě zajímajícího. Jenže popravdě, kromě toho, že přes mou jinak dost otevřenou povahu zrovna na cestách patřím spíše k těm zamlklým a cestu si užívám po svém – pozorování krajinky, poslouchání hudby, plynutí myšlenek, t elepatické vyprávění mých zážitků všem blízkým duším – pak také je tu další věc a to, že půl roku se mě tu ptají na to samé. Jistě, jsem zdvořilá a snažím se nijak neodsekávat, také jsem objevila ofensivní taktiku, když už mě opravdu unavuje, jak se mi Cochabamba líbí a co z jídla mi nejvíc chutná (problém taky trochu je, že nejsem zrovna fanoušek bolivijských jídel), tak se začnu vyptávat já na život dotazujícího. Ale někdy už opravdu nemám sil vytvářet snahu a být neustále milá a v předem předpokládaném rozhovoru si nacházet novoty a tak se ho spíš než rozvíjet snažím utlumit. Tohle například funguje mnohem hůř, než v česku, zvlášť pak v případě, že se nějaký kluk zajímá, je dost těžké dát decentně najevo, že vy ne (někdy je těžké, i když to není decentní, ale to opět odbočuji z téma cestovního…).

Co ale rozhodně považuji za zajímavé, bohužel také spíš únavné než radostné (občas už se trochu bojím, že sem píšu příliš pesimisticky, věřte, že takový můj život tady není ani náhodou!), jsou prodavači čehokoli, co prostě při jakékoli zastávce nastoupí do autobusu a prodávají. V milých, kladných případech se jedná o prodavače jídla či pití, což kromě toho, že mi přijde celkem pohodlné (než nějaké předražené nákupy z benzinek, tady máte ceny stejné co v obchodech, nemluvě i o hotových jídlech, co nabízejí někteří, třeba kuře s rýží, brambory a těstovinami – jo, holt mixování všech příloh se v bolivijské kuchyni nevyhnete – za 25 Kč), jsou ale také prodavači, po kterých v případě velké únavy a touhy po spánku máte chuť něco hodit, jelikož vám polokřičícím hlasem něco půl hodiny vypráví o Bohu, hubnutí či léčivých metodách (pochopitelně se zvědavosti se snažím se začátku poslouchat, ale všechno to jsou vyloženě obchodní řeči, co znáte z lecjakých veletrhů – v případě Boha prodávají buď hudbu, či knihy o něm).

Nejen městské, ale také dálkové autobusy fungují stylem – kde si zavolám, zastaví. Nevím jak jinak vysvětlit ty neustálé zastávky s přístupy či výstupy cestujících na krajích Cochy, v některých vesničkách a průběhem celého Alta (aglomerace La Paz, ale poslední dobou spíš nové město, dokonce prý už se stejným počtem obyvatel, jako La Paz samotná!!)

Co vidím na bolivijských dálkových autobusech jako značně pozitivní a v případě obecné bolivijské postavy jako dost překvapivé je místo, co má pro sebe každý cestující. Liší se také v ceně, jestli chcete jet v autobuse normálním, polopostel, či postel, ale on i ten normální má na nohy více místa, než na co jsme zvyklí u českých společností. A co je zajímavé, nejen dle rozměrů, ale i v jaké období cestujete se poměrně značně liší cena. Například v době karnevalu stojí cesta do Orura dvojnásobek cesty klidu (125 Kč, 4 hod cesty, nějakých 200 km tuším), ostatním cenovým rozdílům jsem zatím nepřišla na kloub, asi prostě záleží, jak zrovna plno mají, či zlevní či zdraží, rozhodně se pak liší jednotlivé agentury, já však jezdím jen dvěma doporučenýma, přeci jen místy, kudy cesty vedou, bych nerada jela s riskem. Do La Paz jsem zatím jela za 150, 100, 75 i 50 Kč, nikdy moc nebylo na výběr ani čas na přemýšlení.

Další nedostatek je pak to odnaučování pít, co vás při těchto dálkových cestách učí. Staví se tu totiž jen dost zřídka (po cestě do La Paz 1, což když máte zrovna smůlu a je zácpa, může trvat i 5 hodin než se zastaví…)

Na závěr bych však chtěla zdůraznit velké pozitivum, kouzlo, co tyhle cesty nepochybně mají a to je krajina, kterou putují, ať jedete do Orura, La Paz či Santa Cruz (ostatní zatím neznám, ale nepochybuji o obdobnosti), kterou můžu jet třeba i po 10 a pořád na ní nemůžu oči nechat.