Pause

Všem se omlouvám za menší přestávku na blogu. Sama si netroufám odhadnout, na jak dlouho bude, ale jde o to, že teď opravdu o Bolívii nemám co psát. Leda tak snad o Bolívijci a to nehledě na to, že nepředpokládám, že by vás to zajímalo, je přeci jen dost soukromé. Jen tedy podotknu, že jiný kraj, jiný mrav a tak i kluci jsou tu jiní. Tento tedy určitě :))

Tentokrát v ráji bez nadsázky

Je středa a zase nebyla škola. Dnes stávkují profesoři gymnázií. Tak mě vzal Sergei ke Kristovi. Prostě v deset ráno pro mě přišel a že je dnes na to den jako stvořený. (Včera jsem si mu totiž stěžovala, že už sem tu tři týdny a z Cochabamby neznám skoro nic a jak ráda bych na nějakou tu horu kolem, podívat se na město.) Ani se mi tomu nechtělo věřit, rodina mi říkala, jednu neděli, až se aklimatizuješ a my teď neměli ani tři hodiny a prý že času máme dost. Nasedli jsme do taxíku, nasedli jsme do lanovky a celkem ani ne za půl hodiny obdivovala jsem tu nepopsatelnou obrovitánskost, nekonečné a dle Sergeie malinkaté Cochabamby. Taky mi řekl, že za posledních deset let rozrostlo se město skoro o polovinu a tak začínají být čím dál porostlejší čím dál výše položená místa (už dál není místo, jedině šplhat do hor se dá). Hledali jsme kolibříky, kteří tu prý jsou, ale bezúspěšně. Zato jsme si všimli sněhu na nejvyšší hoře v blízkosti Cochy (něco na T). Pobavilo mě, že Sergei prý nikdy neviděl sníh - tedy kromě takové vzdálenosti, jako my teď :)) Po nějaké době obdivování krás, povídání o všem možném i nemožném, vyrazili jsme zase dolů, kde jsme se drobně smáčeli ve fontánkách místního parku a už byl čas vyrazit na cestu zpět.

jeden z mnoha působivých pohledů z onoho kopce

Takže škola není až do soboty. Odpoledne jsme šli do kina a po cestě potkali správcovou, která nám to poměrně s úsměvem oznámila. Prostě naprosto boží!! Jsme teď se Sergeiem naprosto neoddělitelní, takže každej den volna je jako dar od boha... 

Zítra je Conpadres, den všech mužů, což ve zkratce znamená, že jim ženské udělají, co jim jen na očích vidí a muži se pak večer sejdou a pořádně to zapijí. Tak jsem zvědavá, jak to bude ve městě vypadat, lépe asi po sedmé vůbec nevycházet... Každopádně milému asi něco uvařím, však jeho čeká za týden to samé na stejný svátek, tentokrát pro ženy - Comadres (nehledě na to, že on vlastně pořád dělá, co mi na očích vidí...)

miluju ho!

Stávky pokračují...

Večer jsem se dozvěděla, že ráno nemusím spěchat do školy, protože dopravní stávky pokračují a jsou tolerance. S klidem jsem si tudíž o půl hoďky přispala a až ve škole zjistila, že tolerance je jen na půl hodiny,  takže akorát :). V Quechui jsme se dnes učili fráze pro profesorku jako nemluv, nejez, mluv pomalu či nepiš si... Hodně mě pobavila hodina fyziky a nakonec jsem i já pobavila celou třídu, protože po půlhodinovém mě naprosto bláznivě připadajícím počínáním profesora (pozoroval třídu, procházel třídu, něco si mumlal, pak nás všechny přesadil a celá třída včetně něj se otočila o 180°) mi stačilo už jen, že při probírání volného pádu po několikanásobném hození křídou řekl, že stejná trajektorie by byla, kdyby stejnou rychlostí hodil slonem. Konec. Pět minut jsem se smíchem svíjela na lavici a postupně se mnou skoro celá třída. Zas jsem se jednou cítila jak doma... Poté byly humanitní vědy, kde se řešily ony dvě teorie o vzniku (náboženská a evoluční) a naše názory na ně. Překvapivě odpovědi nebyly zcela striktně pro evoluci, jak bych bezpochyby čekala od kdejaké české třídy. Nikdo taky nebyl pro onen šestidenní Božský počin, ale často lidi stmelovali obě, ať už jakkoli.

V této hodině jsme se také dozvěděli, že se odpoledne zas neučí (stávka) a možná, že ani zítra po celý den. Odpoledne jsem tedy strávila se Sergiem, posloucháním hudby a fanděním já Lyonu, on Realu Madridu při utkání, které skončilo nerozhodně :-P. Večer jsem pak s rodinou sledovala zprávy, dozvěděla se tak o četných záplavách v zemi a také o tom, že škola zítra opravdu není. Tak snad uskutečníme naše dnešní plány a vyrazíme se Sergeiem alespoň trošku prozkoumat okolí Cochabamby :))

Pro závistivce mých neustálých prázdnin jen uvedu trošku smutnou zprávu pro mě a to tu, že kolik dní nám odpadne teď, přibližně tolik budem nahrazovat na konci kalendářního roku, prázdniny tak třeba nebudou tři měsíce, ale jen dva a půl :-( :D

Zase něco k dopravě

Dnes jsem už vážně potřebovala zajít na poštu, jak něco poslat, tak taky koupit si nějaké knížky do školy, což je vše zhruba na stejném místě. Ono slavné Correo (španělsky pošta, ale říká se tak celému jejímu okruhu) je totiž trošku z dosahu běžné chůze, jak je to z bezpečností netuším. (I když popravdě k tomuto bodu bych ráda zmínila to, že se neustále od všech dozvídám na tohle bacha, tohle hlídej, ale, klepu, klepu, vůbec s ničím jsem se tu doposud nestkala, žádný příběh - kromě z návštěvy slavné sochy Krista, kde žádní hlídači nejsou - jsem neslyšela ani nic nebezpečného neviděla. Takže beru to tak, že se tu učím ostražitosti, opatrnosti a dbát na své věci, ale podotýkám, vážně to tu není žádná divočina, jak by si mnozí mohli myslet). Rozhodla jsem se tedy už na  žádný doprovod nečekat a rovnou po kytaře, běhu deštěm (který je zde čím dál častější, studenější a otravnější) a kurzu španělštiny (vážně je to jen čtení pro děti, kterému možná zrovna moc nerozumím, ale otázky na jeho porozumění vypracuju takřka bez přemýšlení, takže jsem to brala jako učení se slovíček - ze svého slovníku, a taky jsem dnes volající a zajímající se pracovnici AFS řekla, že bych kurz ráda změnila, tak se tak snad stane), sedla jsem na Taxi truffi (něco na způsob autobusu, který ale nemá jízdní řád ani zastávky, jen určenou trasu a cenu - v přepočtu necelé 4 koruny za jízdu) směrem Correo. Vzhledem k tomu, že nevím, kde to je, požádala jsem řidiče, aby mi zastavil tam a vzhledem k tomu, že jsem měla jen bankovku a ne dostatek drobných, byla jsem pro jednou ráda, že jsem gringa, které je za milý úsměv neúplná platba odpuštěna :)). Na poště jsem se setkala z další podivuhodností a to, že v jedné části po mě chtěli víc jak dvojnásobek ceny za poslání, než v druhé, proč, tomu vážně nerozumím, protože o doporučené/nedoporučené psaní soudě dle předpokládaného času doručení nešlo. Poté jsem se vydala pro knížky a po cestě narazila na několik kouzelných míst, jako krámky se šperky, nádherné náměstí či dalšího, tentokrát velkého Baťu, kam jsem tentokrát vkročila jen proto, abych se alespoň na chvilinku a jen tak metaforicky ocitla doma. Koupila jsem si učebnici dějepisu, Mackbetha do Literatury (můj výběr, každý má prostě jen něco číst a pak o tom psát) a neodolala jsem španělskému malému princi (svého jsem pro velkou smůlu opomněla doma, jsem zvědaví na překlad, a taky to beru jako skvělej způsob učení se španělsky, vzhledem k tomu, že mnohé pasáže znám takřka zpaměti). Poměrně nadšená, ale taky s velkým spoždění, nasedla jsem do prvního truffi, jehož směr mi něco říkal, což tak úplně dobrý nápad nebyl, protože to, že název znám neznamená, že je to název místa, kam se potřebuju dostat. Tak jsem napůl během strávila dalších 20 minut na cestě do školy, kde se nakonec ukázalo, že mé půlhodinové spoždění na hodinu folklorního tance není žádná tragédie, protože profesorka dnes přijde buď pozdě, nebo vůbec. Varianta vůbec se nám s Laurou dnes poměrně zamlouvala (prostě dnes trošku línější nálada) a ještě se Sergiem jsme chvíli zůstali ve třídě, hráli na kytaru a posléze se vydali domů.

ve třídě, klasická hodina, nikdo na svém místě, nikdo nedělá, co má (kromě mě samozřejmě, sedím na svém a příklady už mám spočítané :-P), zleva Patrick, Andrés, Sergio, já :)

Víkend zas trošku zkráceně

Omlouvám se opět za pár dní bez zpráv, tentokrát je důvod nepsaní jiný, než posledně - opravdu se děje čím dál více věcí a času na psaní je méně a méně.

Víkend v rodině proběhl zcela klidně, nic se nedělo, většinou se v sobotu jde do práce a v neděli odpočívá v pravém slova smyslu - kromě přípravy oběda všichni celý den leží či sedí, zpravidla u jedné z televizí. V pátek odpoledne, po mých kurzech španělštiny a dopoledni v kuchyni jsme všichni kromě taťky v práci koukali na film (Step up 3 - příběh děs, tanec boží). Večer jsme pak vyrazila s Paulem a jeho přáteli do baru, už asi mé oblíbené Casa blancy (byla jsem zde s bráchou Marcelem první můj pátek v Cochabambě).

V sobotu jsem pak odpoledne vyrazila s bráchy do domu jejich kamaráda, kde se na v krbu rožněná kuřata a nějaké to pití sešlo několik bývalých či nynějších dobrovolníků z AFS, tedy mladí (mezi 20 a 30 let), co za sebou onu roční zkušenost mají. Blíž jsem se tak seznámila se svou kontaktní osobou, Lauřinou sestrou Fernardou a vůbec jsem zjistila, jak fajn lidi to jsou. (Taky mi všichni potvrdili, že ten rok je nejlepší v tvým životě a všichni obdivovali moji španělštinu - postupně zjišťuju, jak to s ní je, mám totiž chvíle, kdy mluvím jako by to nebyl cizí jazyk a pak zas chvíle, jako bych snad ani nevěděla, co to španělština je. Takže jsem si prostě řekla netrápit se tím, ani se moc nenadchávat a vždycky počítat z náhlou změnou oné chvíle. +učit se :)).

Večer jsme se pak s Fe odtrhli a přes můj dům - na převlečení se - a její - na drobnější úpravy a nabrání Laury - jsme vyrazily do města (měli jsme totiž v plánu jít do Mandarinu, místní vyhlášené diskotéky, kde, jak jsem postupně zjišťovala, je určené, jak máš vypadat, když tam jdeš - pro holky boty na podpatku, legíny, krátké šaty či delší tričko. Z tohoto a pak snad i trošku jiného důvodu mě celkem přešla chuť tam jít a tak jsme se s Laurou odpojily a stavili se za spolužákem Sergiem a jeho kámošem v mnou již známém podniku kousek od domu, kde se sice netančí, ale hudba tam je skvělá a atmosféra pohodová, o společnosti, s kterou jsem tam byla ani nemluvě.)

Další den jsem z větší části strávila v posteli, protože mé nachlazení se ještě o malinko prohloubilo a onemocnět tu rozhodně v plánu nemám, navečer jsem pak vyrazila se Sergiem ven a poznala tak další kousek Cochabamby, ale také...(*případní zájemci o dokončení věty nechť napíšou na mail, příliš soukromé, ale pro mě a celý můj pobyt tady natolik důležité, že to nemohu alespoň takto nezmínit*)

Mé první setkání s Bolivijskou stávkou

Možná to nebude už tak zábavné, jako kdybych to psala před pár dny, protože teď už tomu snad jakžtakž rozumím, ale rozhodně to za zmínku stojí.

Ve středu ráno jsem tedy zjistila, že škola není z důvodu, že veškerá doprava stávkuje. Samozřejmě se našlo spoustu taxíků, kteří z toho akorát těžili, takže pokud jste opravdu potřebovali někam dojet, nebyl problém. Jak jsem zjistila ve čtvrtek, původ stávky bylo zdražení dopravy, které vyvolalo u lidí ohlas ten, že vytvářeli blokády a auta rozbíjeli.  Takže protože se doprava zdražila, lidi se vzbouřili a reakce na toto vzbouření byla 24 hodinová stávka dopravy. Ve čtvrtek tedy škola byla, byť se nakonec ukázalo, že se stávka o den prodloužila, proto nám někdy kolem páté odpoledne řekli, že odpolední hodiny se ruší (i když já už měla za sebou balet a výrazový tanec). K této zprávě přidali, že škola není až do pondělka a to jak jsem se později od své rodiny a ve zprávách dozvěděla je proto, že hned po stávce dopravní navazuje stávka celopodniková. Všechny fabriky, továrny, školy… nevím, co ještě, protože třeba supermarket u domu otevřen byl (zase žemlovka:D)

když doprava stávkuje...

Co jsem ale ještě chtěla dodat, co mě dost pobavilo, jedna část zpráv, kdy se dělal rozhovor s policistou a slovo, které zaznělo nejčastěji, bylo klid - klidné, tato stávka je úplně klidná, bez problému. Ironické mi na tom přišlo pozadí tohoto rozhovoru, které představovalo rány, střelbu a křik… Tak nevím, když sem se na to s úsměvem zeptala Anny (předpokládala jsem, vycházejíc z mých předsudků o policistech, že šlo vážně o anekdotu), řekla mi, že opravdu jde o klidnou stávku, že tentokrát bylo rvaček opravdu jen málo. Tak jsem pak už jen sledovala a snažila se zjistit, na kterých místech se odehrávaly, jestli náhodou má středeční dopolední vycházka nebyla místy, kde se o něco později udála právě jedna z těchto „drobných rvaček“… A můžu vás uklidnit, většina problémů se objevuje právě v problémových (rozuměj chudinských) částí města, kam se já spíš stěží dostanu.

Místo školy procházka s kamarády Beatles, Simonem a Olympusem

Jako obvykle i dnes ráno jsem se k vstávání do školy musela dost přemáhat. Nakonec však jakýsi evropský pocit disciplíny zvítězil a v sedm jsem již připravená (ve středu, čtvrtek a pátek mi škola začíná v půl osmé) chystala se jít do kuchyně nasnídat se. Ve dveřích mě ale zastavila Ruth, že prý dnes škola není, že doprava stávkuje. Kupodivu má první reakce nebyla pozitivní. Naštvalo mě, že jsem se to nedozvěděla už večer, kdy se o něčem takovém u večeře mluvilo (neustále koukáme u jídla na zprávy, nebo co zrovna běží v té piditelevizce, co tam pro služebnou je) a nemohla jsem se pořádně prospat. Teď už se mi spát nechtělo a při pohledu na to krásné počasí venku (popravdě po delší době, pár dní tu pěkně lilo a byla kosa) mě to ven vyloženě táhlo. Napsala jsem tedy hned Lauře, která odpověděla, že něco určitě podnikneme, ale až později. Na nikoho jiného kvůli častému střídání mobilů číslo nemám, tak jsem chvilku hledala na netu, až jsem se rozhodla vyrazit ven sama, tedy s těmi nejlepšími průvodci samotou – hudbou a foťákem.

park :)

Hráli Beatles, svítilo sluníčko, já byla v Bolívii a měla před sebou celý volný den. Cítila jsem se tak svobodně a spokojeně!! Došla jsem až k parku, kde jsem byla s Laurou před dvěma dny, který jsem již zmínila jako ten, kde jsem litovala, že nemám foťák. Teď jsem si svou prozřetelnost vzít si ho užívala! Stejně jako to slunce, květiny, fontánky a pohled na všudypřítomné hippies, trénující různé představení. Dva z nich za mnou dokonce přišli a nějaké žonglérské kousky mi předvedli. Hned ze začátku jsem se omlouvala, že jsem zapomněla peněženku (což byla pravda), ale posléze jsem pochopila, že je to prostě baví. Poté si za mnou přisedli (má první reakce – všechny věci jsem si až křečovitě přitáhla k sobě a držela) a začli se se mnou bavit. Po chvíle mě strach (i když obezřetnost ne) přešel a pochopila jsem, že jsou to prostě mladí cestovatelé (Argentinci), co tu nemaj známí a rádi poznají někoho nového, nemluvě o tom, že jako gringa tu přeci jen jakýsi větší zájem ze strany mužů pociťuji. S tím, že jsou pořád tady v tom parku a ať přijdu, když budu chtít se s nimi vidět, se rozloučili a já se vydala zpátky domů. Tam mě čekal oběd, po němž jsem přišla k Lauře, tam chvíli obdivovala její šatník, vytvořili jsme krásnou kytici z flóry v Lauřiné zahradě a vyrazili jsme na narozeninovou oslavu spolužačky Sáry.

s Laurou

Nevím, jaké jsou tu jiné oslavy, tahle ale znamenala, že se sešlo pár lidí od nás ze třídy plus Sářina malá sestra a šli jsme k její kamarádce koukat na filmy. Nevím proč, ale z Amélie, filmu o baletu, Toy story a Juliinými deníky vybral se film It´s Complicated, což je špatný humor o ženských v menopauze. My s Laurou jsme film ani celý nedokoukaly a zavolaly si taxík k jednomu jejímu kamarádovi, který bydlí na okraji města. Projížděli jsme ledasjakými čvrtmi, tak jsem si říkala, jestli on nebydli v té chudinské, protože se vzdalováním se od centra chudoby přibývalo. Přibývalo však taky nádherných výhledů na hory, nebo spíš vysoké, zelené kopce obklopující Cochabambu, nehledě na ten, na němž se tak majestátně vyjímá ona obrovská socha Krista. Nakonec jsme projeli kolem závory s hlídačem, kde řidič musel cosi odevzdat a my říct, za kým jedeme, a už jsme se ocitli v poměrně luxusní vilkové čtvrt, opět s k krásnými výhledy. Tam jsme se nějakou dobu procházeli, povídali, já obdivovala ty krásy (bohužel byla tma, takže z fotek nic moc) a už přišla hodina návratu a tak jsme opět zavolali taxi (hrozně se mi líbí, jak to tu funguje, každý má na pevné, či na mobilu pevného taxíka, kterému jen zavolá a on už zná adresu a přijede dost rychle, nemluvě pak o té finanční dostupnosti).

ostatní fotky rozmazaný, ale zhruba tak nějak to tam vypadalo