Co na Bolívii vážně miluju je to, že když je mi tu nejhůř, vždycky se stane něco, co mě z mého smutku vytrhne a má náladová křivka pak stoupá, mnohdy i víš, než o kolik byla předtím pod nulou. Nechci tím říct, že dneska (30.3.) jeden z těch nejhorších okamžiků přišel, ale trochu toho smutku na mě přeci jen spadlo, po podvečeru stráveném marným hledáním banky (potřebovala jsem vybrat šek z AFS) a poté tou pustou cestou domů, kdy na mě znovu padla nostalgie z mého nedávného vztahu. A pak, když jsem si chtě nechtě začala zas trošku stýskat, jeden z těchto zázraků připletl se mi do cesty. Na úvod jen pro neznalé uvedu, že Beatles jsou asi má největší a jedna z mála stabilních lásek a jejich hudba, či jakákoli přítomnost mají na mě přímo zázračné účinky. Tak si teď představte, že v tomhle truchlivém rozpoložení objeví se přede mnou náhle místnost plná jejich naprosto božích plakátů. Pochopitelně jsem vkročila a zjistila, že se jedná o občerstvení s neuvěřitelně milými lidmi, kteří hned dodali, že ve mžiku pustí hudbu a tak se stalo, že se na mém obličeji znovu objevil ten připitomnělý úsměv. Dnes jsem hlad neměla, ale je jasné, že jsem tu nebyla naposled!
 |
| tak tady si získali mé srdce |
this is amazing..
OdpovědětVymazat