Zavolám ti.

Společně s „uvidíme se“ a „dám ti vědět“ je tohle výraz, na který v Bolívii narazíte asi tak často, jako v Česku „dem na jedno“. A stejně tak jako tahle známá česká lež neplatí ani ona slova Bolivijská. Což jak vidíte, jsem si uvědomila více jak po dvou měsících tady. A vlastně nebyl to ani tak můj postřeh, jako mé místní maminky, na některé mé plánované, ale neuskutečněné akce, která zareagovala způsobem, že mi dala přečíst pár anekdot z AFS příručky a pak mi k tomu vysvětlila, že místní jsou prostě takoví. Zcela nadšeně s tebou domlouvají to, či ono - a v dané chvíli to nadšení opravdu hrané není - ale pak se prostě neozvou a hotovo. Když sem se tedy ptala, co s tím, řekla mi jen – netlačit, nechat to být a zařídit se jinak, prostě na ničem moc nelpět, stejně jak to dělají oni. A je fakt, že přesně to sem poslední dobu dělala tak sem se víc zaměřila na četbu a studium jazyka a hudbu a běhání a tančení a filmy... Až se nakonec stalo očekávané a já v sobotu večer nevěděla, jestli půjdu s tou do divadla, nebo s tou na kafe. Nakonec sem zvládla obojí spolu s dalším krokem k poznání místní kultury J

Jen ještě dodám, aby bylo mé svědectví úplné, u rozhovoru byl i můj 29 letý brácha, který se přidal, že záleží na tom, jak moc ti na dané akci záleží. Pokud je to něco, co je pro tebe opravdu důležité, stojí za to opravdu se shánět a zavolat třeba i více lidem (byť oni řekli, že ti dají vědět), protože někdy prostě jen pro nadšení z jiné věci, zmizí staré nadšení za horami, což ale nic nemění na tom, že když se s tebou pak zase uvidí, nemůžeš vyvolat zase nadšení nové… Prostě sleduj a uč se, zde máš Carpe Diem živě!

Když jsem chtěla trochu samoty a přírody aneb fiestě se v Bolívii nevyhneš :))

Dnes (pátek 8.4.) jsem popravdě neměla moc chuť zúčastnit se další z oslav (nerozumím tomu, ale co jsem přijela, každý týden tu má někdo ze třídy narozeninovou párty) a jelikož můj mobil opět stávkoval, rozhodla jsem si splnit touhu, kterou mám, co jsem viděla první obrázky Cochy, a která se jen násobí každým pohledem z okna, cestou ze školy… A to vyrazit do kopců, do lesa, na vyhlídku, poznat zase další kouty tohoto města tisíce tváří… Tak jsem si připravila foťák, mp3, něco na psaní a co nejdřív jen to po obědě šlo, už jsem si to funěla do kopce. 

Slunko celkem pálilo a kopec nebyl zrovna nejmenší, tak jsem zrovna závratnou rychlostí nekráčela, ale měla jsem před sebou celé odpoledne a tak dobrou náladu!!

Když jsem konečně dorazila na místo, kde byl les a opravdové kopce na dosah ruky a zároveň pode mnou nádherný výhled na celou polovinu města, dopřála jsem si chvilku odpočinku a rozjímání. Usadila jsem se a při pohledu na letiště, na němž jsem před dvěma měsíci a kousek přistála, vyvolalo tok tisíce vzpomínek.

 Po chvíli úsměvné nostalgie, projelo však kolem několik aut, z nichž v jednom na mě nadšeně mávala jedna bývalá maturantka z mého gymplu, Barča, co byla s AFS na rok v Česku. Nedbala jsem tomu moc pozornosti a dál se věnovala psaní. Po chvíli se ale ohlídnu a kráčí směrem ke mně. Prý, že jim zrovna skončilo zkouškový a tak si se spolužákama z vejšky vyjeli na kopec trochu to oslavit.

Přizvala mě a už jsem byla součástí oslavy. Tyhle spontánní akce tady vážně miluju!! Kopce jsem nechala kopci, stejně mě upozorňovali, že není zrovna nejbezpečnější vyrážet tam sama (což jsem sice původně věděla patřičně se na to připravila pepřákem a obezřetností, ale občas věřím na osud a tak jsem si řekla, že bude přeci jen lepší vyrazit tam někdy s místními a tohle odpoledne si užít s těmito nově poznanými). Kolem páté musela pak Barča a většina ostatních domů, ale pozvala mě k sobě, tak jsme strávili celý večer povídáním o všemožných zážitcích mých odtud a jejích z Česka. Dostalo se dokonce i k poslouchání Nesem vám noviny, a když jsem pak večer už opravdu musela domů, vyrážela jsem zcela nadšená z tisíce nových zážitků a s pocitem, že je Chocha zase o něco víc taky mým městěm.

Den bez aut

Už jsem párkrát zmínila, jak je to v Bolívii s dopravou, tak věřím, že jakousi představu o přeplněných silnicích a neustále troubících autech, pro něž rádoby přecházející chodec znamená nanejvýš tak zesílení klaxonu máte. Tak si teď stejně reálně zkuste představit, když se vyhlásí Día de peaton, tedy den chodce. Tentokrát to byla neděle 3.4., od 9 od rána do 5 do večera. Pro většinu místních to tedy znamená výlet na kole, pěšky, někteří jen vytáhnou fotbalák či na hlavní třídě napnou volejbalovou síť a hrají. Pochopitelně hned jak jsem o tom slyšela, okamžitě jsem s návrhem vyrazit na kole souhlasila a hned jsem zjišťovala, jakou část Cochy bych mohla poznat. Vyrazili jsme hned po obědě (musel s náma jít tatínek – jen se setřenkou a ségrou by to nemuselo být zcela bezpečný, dnes především proto, že ony trasu zrovna dobře neznají – a on před obědem pracoval), tedy kolem půl druhé. Byla jsem nadšená!! Ulice plné lidí, přitom však tak neuvěřitelně klidný! 

tak vypadala většina ulic, některé prázdnější, některé plnější, ale vždy tak neuvěřitelně klidné, v porovnání s bezustání troubícími auty bez jakéhokoli respektu k chodcům

Nemluvě pak i o těch ne tolik hlavních, které byly prázdné v úplném slova smyslu. Užívala jsem si po opravdu dlouhé době jízdu na kole, kterou jsem celou profotila (boužel jsem si zapomněla nabít baterky, tak jsem musela svého miláčka vyměnit za foťák mé sestřenky, tak jsou fotky trošku menší kvality, nemluvě pak o tom, že jsou všechny focené za jízdy). Asi po pěti minutách jízdy – co mě také naprosto okouzluje, jak rovná Cochabamba je (i když jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo si to myslí, tak jsem za celý výlet urazila asi dvojnásobek co mí společníci, protože čekání ani příliš pomalá jízda nejsou zrovna mí kmošiJ) – dojeli jsme už na místo, které jsem neznala. Pak jsme tedy projeli i centrem či mnou už dobře známou Canchou (ten veliký trh se vším), ale zase jsem poznala další části Cochy. 

tatínek v popředí Canchy - boužel dosti mizerně vyfocené a hlavně - tohle je jen ubohoučký kraj, co jsme míjeli...

Po takové půhodině ne zrovna rychlé jízdy dorazili jsme na místo a já jen nestačila koukat! Jako bysme dorazili do jiného města!! Obrovské polozarostlé jezero, celé obklopené zelenými kopci, mezi nimiž a jezerem se klikatí obrovitánská cesta – dnes plná lidí – a také je zde spoustu obydlí všeho druhu – od nejluxusnějších vil či obrovitánského golfového hřiště po nedostavěné cihlové cosi.

zas trošku jiný svět..

Celou Lagunu jsme tedy objeli a asi v půlce (přesvědčená, že teď jsme na kraji města) koukám před sebe a začínám zcela pochybovat o svém orientačním smyslu. Já myslela, že město, ze kterého jsme vyjeli, by celkem logicky mělo být za mnou, jakto, že ho vidím před sebou? Na mou otázku mi se smíchem odpověděl tatínek – to je druhá část Cochabamby. No jen si to představte – vyjede z Prahy a vidíte před sebou Prahu – tohle přirovnání je asi tak nejblíž k tomu co jsem viděla, alespoň co se velikosti týče, struktura města i příroda jsou tu pochopitelně zcela odlišné.

neotáčela jsem se, tohle je opravdu pohled před sebe, po projetí centrem i krajem města...

Objeli jsme lagunu a vydali se na drobné stoupání na cyklostezku, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou zpět. Tak se mi naskytlo několik překrásných výhledů a už jsme byli doma.

počasí nám po předešlém propršelém dni opravdu přálo!!

Se sestřenkou i ségrou nadšeně jsme se pak domluvili, že takových nedělí by mohlo být víc a tak auta neauta, skouknem mapu Cochy a zahájíme zevrubné seznamování s tímhle městem všech tváří.

více fotek z tohoto výletu jako obvykle na gringa.rajce.net

Na nedostatek kultury si tu nestěžuju :))

Před chvílí (čtvrtek 31.3., něco kolem 11 večer) jsem se vrátila z místního divadla. S Laurou a Caro jsme se byly podívat na vystoupení děcek ze školy, kteří tentokrát předvedli své umění baletní a výrazového tance. Byla jsem uchvácená. To jsou tu ty momenty, kdy se mi tu daří žít daným okamžikem. Možná je to taky společností těch dvou Evropanek, které právě pro tohle Bolívii tak milují a mě se to s nimi pak snadněji učí. Každopádně si přestávám myslet, že se na téhle škole nic nenaučí, co na tom, že neví, kdy byla francouzská revoluce, pro to, co předvedli dnes, se jim to dá snadno odpustit.

nemusíme být v divadle, abysme měli sklony k hraní, ale tentokrát opravdu v divadelním salónku jsme :)

Jediná fotka, co z toho dokonalého představení mám, tak pro vaši představu a mé uchování vzpomínky 

Podvečerní setkání se starými přáteli

Co na Bolívii vážně miluju je to, že když je mi tu nejhůř, vždycky se stane něco, co mě z mého smutku vytrhne a má náladová křivka pak stoupá, mnohdy i víš, než o kolik byla předtím pod nulou. Nechci tím říct, že dneska (30.3.) jeden z těch nejhorších okamžiků přišel, ale trochu toho smutku na mě přeci jen spadlo, po podvečeru stráveném marným hledáním banky (potřebovala jsem vybrat šek z AFS) a poté tou pustou cestou domů, kdy na mě znovu padla nostalgie z mého nedávného vztahu. A pak, když jsem si chtě nechtě začala zas trošku stýskat, jeden z těchto zázraků připletl se mi do cesty. Na úvod jen pro neznalé uvedu, že Beatles jsou asi má největší a jedna z mála stabilních lásek a jejich hudba, či jakákoli přítomnost mají na mě přímo zázračné účinky. Tak si teď představte, že v tomhle truchlivém rozpoložení objeví se přede mnou náhle místnost plná jejich naprosto božích plakátů. Pochopitelně jsem vkročila a zjistila, že se jedná o občerstvení s neuvěřitelně milými lidmi, kteří hned dodali, že ve mžiku pustí hudbu a tak se stalo, že se na mém obličeji znovu objevil ten připitomnělý úsměv. Dnes jsem hlad neměla, ale je jasné, že jsem tu nebyla naposled!

tak tady si získali mé srdce

Co mi přineslo dvouměsíční výročí

Dnes jsou to přesně dva měsíce, kdy jsem poprvé vstoupila na Bolivijskou půdu. Nevím, jestli je to jen shoda náhod, ale dnes, zrovna před chviličkou jsem tu poprvé ucítila něco jako „to je teď můj život.“ A hlavně: „to je život, který mám ráda.“

Odpoledne jsme zase neměli balet. (Tenhle týden už naposledy, protože zítra a ve čtvrtek bude vystoupení a pak už vše při starém.) Stejně jsme ale s Laurou měly chuť zůstat ve škole, stejně jako někteří další spolužáci, kteří měli hodinu až později či tak. Tak jsme se jen rozvalili v trávě, zpívali, povídali, poslouchali hudbu a pospávali, užívali si hřejivé paprsky slunka, já nadávala na komáry… Kolem sedmé jsem pak celá nadšená, nebo spíš tak vntřně spokojená vyrazila domů, kde jsem se těšila na své v poledne koupené musli a bílý jogurt s bifidokulturami (protože poslední dny se tu mé střeva celkem dost bouří a ať si říká kdo chce, co chce, v některých situacích už mám ozkoušené, co na mě platí). Po chvíli samotě v kuchyni, sledujíc jakousi kolumbiskou telenovelu, přišla Ana, s kterou jsme si mile povídali a pak přišla maminka s nějakou kamarádkou a já sama jsem byla překvapená, jak otevřeně jsem s nimi mluvila. Potřebovala jsem už sklouznout z toho neustále přelešťovaného povrchu trochu hloub (zatím jediná osoba, s kterou si to dovolím je Laura, občas Caro a pak tedy Nadja, němka, která tu byla jen na týden). A tak, když se mě ona kamarádka zeptala, jak mi sedí lidi tady, prostě jsem to řekla. Jak jsem byla ze začátku nadšená, jak jsou všichni otevření a ochotní, ale po chvíli poznávání zjistíš, že víc, než se ti otevřeli první den, se už neotevřou. Že si stále myslím, že to jsou fajn lidé, umí se dobře bavit a když je třeba, pomůžou, ale chybí mi tu hloubka. Výjimečně se stane, na nějaké párty či při nějaké podobné příležitosti, že se ti občas někdo přeci jen otevře, ale rozhodně to neznamená, že tím se prolomily ledy a odteď jste už dobří přátelé. A rekce maminky a její kamarádky? Celou dobu souhlasně pokyvovaly hlavou a maminka pak říkala, že lidé z Cochabamby opravdu takoví jsou. Ona sama, že tady má spoustu přátel, ale s nikým nic hlubokého. Že Cochabanbinci se rádi a hodně baví, ale vše je jen klouzání po povrchu. Kamarádka to jen potvrdila a dodala, ať se tu ptám prvně lidí, odkud jsou, ona totiž, že je s Orura (maminka taky) a jak se obě shodly, tam je to zas úplně jiné. (což můžu jedině potvrdit díky dvěma skvělým sestřenkám z Orura, co mám). Chvíli jsme se ještě bavili o tomto, pak se ale hovor stočil k cestování (mám další typy, kam vyrazit – nenajdou se mezi vámi sponzoři? :P) a pak jsem se zmínila s mou dnešní novinkou, že vše nasvědčuje tomu, že já jsem poslední studenka (tedy spolu se všemi, co přijeli se mnou), která do Bolivie mohla jet. A tak se stočilo téma znovu k politice – protože důvod tohoto spočívá v Bolivijské vládě, která prý už nechce další cizince v zemi – a já se tak dozvěděla další perličky, jako že druhé Evovy volby byly zmanipulované, tudíž moc nezáleží na tom, kdy budou další, protože je stejně předem jasné, jak dopadnou, či – a to mě dostalo úplně nejvíc - že pan prezident neumí číst! Přesto však můj hlavní pocit z celého večera byla  spokojenost a jistá sounáležitost, opravdu poprvé, co jsem tu jsem se alespoň trochu cítila, že sem patřím, že tady je teď můj život!

Taky déšť

Tak se v doslovném překladu jmenuje film, který jsem včera (28.3.) s Laurou viděla. Už delší dobu se tady o něm mluví, byl totiž točen v Bolívii, v Cochabambě a také o jejích příbězích ve dvou dějových liniích pojednává (Kolumbijské války a pochod za vodu z roku 2000). Podrobněji vyprávět nebudu, můžu jen opravdu doporučit a to jak pro milovníky kvalitních filmů zabývajících se vážnými tématy, tak pro zájemce poznat něco víc z bolivijské a konkrétně Cochabambské kultury. (Když jsem hledala, jestli je film v Bolívii pouze točen, či je opravdu Bolivijský, jak jsem tu párkrát slyšela – ukázalo se, že první mínění bylo pravdivé, ale co mě potěšilo, vypadá, že to není jen tak nějaký nezávislý filmeček, tak snad se dočkám i v dvd formě J http://www.imdb.com/title/tt1422032/). Jinak po té, co jsem viděla, jaké byly pochody tady, jediné, co mi na filmu trochu vadilo, bylo to velké přehnání všech utrpení, co se tu lidem dělo. Když jsem pak tedy došla domů, bavila jsem se o tom s rodiči a ukázalo se, že to vůbec přehnané nebylo, že jen to, jaké bouření jsem tu viděla já, byl naprostý klid. Takže pokud by se nějakým zázrakem (dřív než spolu se mnou) k vám tento film dostal, můžete ho brát jako záživně podanou reálii ze života Bolívie, s tím, že mě se tu nic takového neděje, ale ten národ tu opravdu takový je.