neděle 15. května 2011

Trošku zpovědi

Nevím, jestli je to znát, ale většinu mých příspěvků jsem psala s absolutním přesvědčením o tom, co píšu. Neříkám, že se tato přesvědčení za pár dní nezměnila, ale v daný okamžik jsem o nich ani nepochybovala. Těžko říct, jestli je to právě tímto pozorováním, které mě přivedlo k nejistotě o mých úsudcích, či jsem teď prostě v takovém životním období, v každém případě mé momentální období sucha není způsobené jen nedostatkem času, ale z jisté části taky mou nejistotou v to, že bych byla schopna napsat souvislý smysluplný text.

Přesto jsem si ale řekla, že se pokusím, byť nesouvisle, shrnout posledních mých pár týdnů tady, za pomocí pár úryvků z mého deníku (podotýkám asi vůbec nejosobnější má věc, ale přijde mi důležité, alespoň s částí z ní se podělit, aby se dalo třeba zas o něco lépe nastínit to, co tu prožívám).

Středa 20.4.  8:40
Chci domů, chci domů. Chci k mamince, chci do své postýlky, chci mezi lidi, co mě znají, co mi rozumí, co mě mají rádi. Už nemůžu, už nemůžu dál vést tenhle mezikulturní boj. Nechci se vzdát, už jsem byla tak blízko, byla jsem tu tak spokojená a stačí únava a zajít k ředitelce a řeka slz je tu. Vážně, vážně nevím, co mám dělat. Už nikdy, nikdy nechci vejít do budovy Lareda (moje dosavadní škola pozn. autora). Nechci o něm už ani slyšet, škola prokletá… Prosím, ať to vše dobře dopadne, nechci se vzdát, ale já už vážně nemůžu…

Čtvrtek 21.4.   22:40 
Jsem šťastná. Musím to napsat i přesto, že se bojím, že tak se to vypaří rychleji. Ale teď se cítím taaak dobře! Po nějakém špatném období cítím opět to, co jsem si přála pocítit. Možná, že jsem to nečekala takto, možná, nevím… Ale není důležité ani proč, ani jak, je to jen ten skvělý pocit, co se počítá (přeložené ze španělštiny pozn. autora). A teď česky. Byla jsem s rodiči na obchůzce po kostelích. A ještě je to tou vyvedenou schůzkou s AFS, těmi neustálými krásnými a o mě se zajímajícími zprávami z Česka, tím krásným večerem a oblohou posetou hvězdami, zářící gigantickou lunou, ulicemi hemžícími liddmi, kostely plnými sváteční atmosférou, mými místními milujícími se, pohodovými, milými a chápavými rodiči, Bolívií, jakýmkoli duchovenstvem či mnou, v každém případě v tenhle okamžik se cítím úžasně a bůh ví proč, cítím v tom věčnost. A vděčnost.

Teď už je skoro měsíc poté, já jsem stále na Laredu a stále jsem za všechno vděčná.  Díky mému nerozumění si s lidmi z mé školy, poznala jsem spoustu lidí z různých koutů Cochy (boužel nemůžu říct z různých vrstev, mám čím dál víc pocit, že je to tu oddělováno mnohem výrazněji, než jsem si dokázala představit, ani tak ne stylem, že by mezi sebou navzájem špatně mluvili – i když i o tom už se mi doslechlo, že místní smetánka se se střední vrstvou odmítá stýkat – ale hlavně prostě tím, že já se za brány střední vrstvy nedostanu, byť je to třeba pojem trošku širší – doposud nevím, jak moc). Bylo mi tak ukázáno, že ne celá Bolívie, respektive bolivijská mládež jsou ti, co já znám. V žádném případě se nechci nikoho dotknout, nebo vytvářet předsudky o tom, že jsou špatní, Laura (Němka) a Caro (Švýcarka) například Laredo prohlašují za nejlepší školu na světě a lidi tady miluji, jen co se mě týče, jsem šťastná, že mám přátele, ale i dobré známé, jinde a mám téměř každé odpoledne, večer a víkendy na trávení čas s nimi.

Přesto ale, že jsem už složila zbraně ve věci Laredo, všechno (hlavně asi já) se tak nějak zklidnilo a já teď dopoledne trávím částečně pokecem s pár spolužáky, s kterými si jakž takž rozumím, část čtením a vzděláváním se v oblasti dosti zajímavé, rozvětvené a komplikované historie Bolívie, stále mě nějak neopouští myšlenka, že bych snad přeci jen z tohohle pobytu mohla vytěžit víc na jiném místě. Nemožnost jít na universitu či věnovat se dobrovolnickým pracím přivedla mě k myšlence změnit střední. S rodinou jsme dnes o tom celý den mluvili a ukázalo se, že by tu byla teoreticky možnost jít na školu, kde byli všichni mí sourozenci, katolické gymnázium s rozhodně vyšší disciplínou. Ti co mě znají, asi teď kroutí hlavou, co si to zas na sebe vymýšlím, netolerují se zde pozdní příchody, extravagantní účesy, uniforma je opravdu uniformní a veškeré zadané práce se plní do zadaného termínu. Ale čím dýl nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že tohle je přesně to, co chci. Jak to, dát zas mému životu trochu řád, tak to, že vím, na čem jsem (ne že po měsící nošení kraťas na mě začnou křičet, což že si dovoluju nosit kraťasy – chci od začátku vědět, jaká jsou pravidla, která pak budu ochotně respektovat), stejně tak už nechci být jedna z mála, co udělá úlohu a pak se proto cítí mizerně, nechci si muset ve třídě zacpávat v uši, aby mi je hluk nezničil… Stejně tak ale nechci být takto kritická, je třeba zmínit, že Laredo dostalo od státu ocení Patrimonio Cultural, což je zde obrovská prestiž, kterou žádná bolivijská škola nemá a znamená to, že je to pro své metody vůbec nejlepší škola ve státě (dobře, přiznám se, že když jsem slyšela toto, nevěděla jsem, jestli se spíš smát, nebo brečet, ale s trochou respektu musím uznat, že na tom přeci něco musí být a snad jen já mám svým „všechnonejlípvím“ porouchané vnímání, že stále nejsem sto si toho povšimnout…). Mám ale přinejmenším měsíc (do zimních prázdnin, po nichž by teoretická změna nastala) na to, abych se ještě jednou pokusila oči otevřít a zas s o něco menší kritikou dívat se na to, co mi bylo osudem jistě s nějakým záměrem postaveno do cesty.

neděle 1. května 2011

Pokračování Velikonoc

Popravdě musím říct, že žádné nebylo. V sobotu ještě pokračoval masný půst a navečer se rodiče vydali opět na mši, v neděli se pak jedl velikonoční beránek, ovšem nikoli ono sladké těsto nýbrž křehké maso dříve běhající po loukách. Obecně je ovčí maso v Bolívií celkem častým jídlem (z mého pohledu, jinak řekněme tak jednou za dva týdny), i když to, jak se vaří v mé rodině, se jistě může zcela lišit od kterékoli jiné. Po obědě také každý dostal čokoládové vajíčko (my děti – ehm, v rozmezí 17 a 29 lety -  dvě) a večer se pak rodiče opět vydali na mši. V neděli však chodí každý týden, takže to už nic výjimečného nebylo.

Omlouvám se tedy těm, kterým jsem zkazila představu velkého katolického svátku v takto silně nábožensky založeném státu, ale opravdu jsem se pro větší objektivitu sdělení sháněla i jak to mají v rodinách ostatních a v některých už ani nedodržují páteční hostinu, v jiných pak nechodí na čtvrteční kostelní pouť.