pondělí 31. ledna 2011

Trhy nekončí

S od slunce spáleným nosem a v zimním kabátu, kráčím po deštivé ulici v La Paz. Tak bych asi popsala proměnlivost počasí tohoto kouzelného města. Nakonec sraz plánovaný na deset se uskutečnil až v jednu, na mou žádost tedy už ve dvě vyrážíme do města. Dnes nás čeká něco překvapivého – trhy. Nevím proč je v mém vyjadřování cítit ironie, vždyť jsem přeci ve svém vysněném státě! Věřím jen, že to brzy přejde. Chce jen čas si na všechno zvyknout a hlavně – pro mě ze všeho nejdůležitější – více se seznámit s více lidmi.

spousty šperků a různých amuletů jsou pro tuto část trhů typické

Právě jsme se vrátili z trhů. Schválně nepíšu dalších,, protože ač to byly už čtvrté trhy, co jsem v La Paz viděla, byly zase odlišné. Tentokrát se mi s nakupováním vskutku těžko odolávalo. Především šperky, doplňky a oblečení, ale v Bolivijském stylu, jak si ho představuji – tedy hrající barvami, nádherné. Bohužel (nebo naštěstí) takhle ve skupině se mi těžko nakupuje a tak jsem se vrátila jen s pohledem, drobným dárečkem a kokovým koláčkem. Kromě trhů jsme totiž navštívili také muzeum koky, které bylo dost zajímavé, poučné a pro mě především velmi jazykově vzdělávací (s ostatními tu mluvím anglicky, průvodce sem si vzala ve francouzštině a všechny popisky jsem se snažila číst taktéž ve španělštině – čím dál více děkuji za její podobnost s francouzštinou!!). Opravdu, bylo zajímavé číst historii koky a to, jak velký význam pro Jižní Ameriku má a především v historii měla. Nejvíce mě asi zaujala poznámka, že když žvýkali koku, byli indiáni schopni pracovat bez jídla, vody a odpočinku 48 hodin v kuse!! Vůbec z doby Španělské coquisty (nedokážu si teď vybavit správný český výraz pro dobývání a vykořisťování Ameriky) tam byly dosti nehezké obrázky a komentáře. Ale zajímavé byly i popisy, jak koka funguje, jaké jsou její výhody a jaká má rizika. Přišlo mi vše velmi střídmě a přitom zajímavě popsané, zmínky o její důležitosti při magických obřadech, léčení, ale také třeba při svatbě či na dušičky, pokud jsem správně pochopila, šlo o kulturu (indiány) Aymara. Dopodrobna zde byla popsaná historie koky od jejího objevu a začátku užívání (2500 př.n.l.), přes jiné objevy ohledně pozitivních a negativních látek, které obsahuje, které vedly k jejímu zakazování a opětnému legalizování. Po prohlídce muzea jsme se vydali na cestu z pět, alespoň co se mě týče s těžkým srdcem, kolik nádhery z trhu opouštím aniž bych si ji nesla s sebou jinde, než v mysli.



Bolívijská neorganizovanost stoupá...

Zase jsem vstala, až jsem se sama vzbudila = vyspaná, snídaně zhruba podobná jak včera, jen navíc čerstvý fíky - mňam!, a narozdíl od včerejška, dneska netuším vůbec nic o srazu s AFS a to ani kdy je, ani kam se půjde. Prostě maňana maňana. A vzhledem k tomu, jak hnusně venku je (mlha a déšť), se mi dneska ani nechce organizovat výlet, nemluvě o tom, že kdyby přišli dřív, než bysme se vrátili, mohlo by naše zmizení vyvolat celkem rozruch, jak jsem zjistila včera, když jsme šli s AFS na prohlídku a řekli nám, ať si sebou nebereme foťak. Když si vezmu, že já byla předtím venku už dvakrát a řekla bych na méně bezpečnějších místech a s foťákem... asi přeci jen není soukromé výletování povoleno :-(

Tak jsem zjistila, že sraz je v deset. Je za pět minut půl dvanácté a tady pořád nikdo. Asi kdybych tu neměla noťas, možná, že by mě to začínalo trochu vytáčet, teď mě jen trochu mrzí, že tu musím sedět, zatímco venku se dělá krásně a má chuť vyrazit ven a zdolat aspoň nějaký kopeček je snad ještě větší, než včera!! Nemluvě o tom, že věřím, že kdyby tu pro nás byl připraven nějaký živější program (to přeci v Bolívii umí!!), mnohem snadněji bychom s ostatními studenty k sobě našli cestu, takhle to vážně není moc lehké, když kromě cizího jazyka a cizí země je tu ta neustálá zmatenost, nikdo moc neví, co se děje, dít bude a především panuje všeobecná - je divné zmínit tohle slovo v souvislosti s Jižní  Amerikou - nuda.

neděle 30. ledna 2011

První zážitky z opravdového La Paz

Právě jsem se vrátila z první prohlídky města. Nakonec mě tu roupy neudržely, na recepci jsem si zjistila, kde mají ostatní pokoje, zaklepala jsem na švéda Oscara – s kterým jsem se doposud bavila asi nejvíc a přišel mi tak nějak nejvíc v pohodě, nemluvě o tom, že je tu už čtvtý den a ve městě už byl, vzal plánek La Paz a šli jsme.

Wow! Moje první reakce jen co jsme vyšli na ulici (šli jsme totiž z opačné strany než posledně a teď se nám zjevila před očima obrovská avenue, uprostřed níž rostly přenádherné palmy). Bohužel jsem už pozdě zjistila, že jsem si na pokoji nechala kartu do foťáku a tak fotografická dokumentace bude k dispozici až z příští prohlídky…

Neustálé troubení, zastavování “autobusů“, kde jen si kdokoli z cestujících vzpomněl, taktéž vyvolávání směru jízdy všelijakých hromadných dopravních prostředků či jen podivný systém semaforů (na každé křižovatce je jen pro jeden směr – buď chodce nebo auta buď zprava, nebo zleva – ostatní se přizpůsobí), to už mě ani nijak nepřekvapilo. Jak jsme šli ale dál, hloub do města (rozuměj nahoru – z této avenue je totiž nahoru úplně všechno), potkávali jsme výjevy, co se mi budou asi dost těžko popisovat. Roztlučené baráky, smradlavé ulice, kolem veřejných škol davy studentů – i když že je to vůbec škola jsme poznali právě proto, že tam bylo tolik mladých, často s knihami, takže klidně jsme se mohli i mýlit. Čas od času se před námi vynořily vskutku úchvatné pohledy na kopce obklopující celé město, také často městem porostlé, ale s vrcholky stále ještě zelenými. Chtěla jsem alespoň na jeden vylézt, mají v sobě ohromné kouzlo, nemluvě o výhledu, který z nich musí být ochromující, ale Oscar tvrdil, že vzhledem k nadmořské výšce, v které jsme, se na to necítí a tak mi nezbylo než tiše se přizpůsobit a doufat, že ještě bude příležitost. Na drobné zklamání jsem zapomněla vzápětí, kdy jsme došli na ulici posetou trhy. Snad ani celá kniha by nestačila na popis všeho, co bylo na trhu k sehnání, tak se pokusím vše dosti zestručnit. Počínaje veškerou elektronikou, oblečením, taškami, baťohy, dále všelijaké pochoutky, povětšinou mě neznámého druhu, a to jak ovoce, dortíky, či různé balené cokoli, různé fastfoody, zmrzlinářství, obchody s botami (mj i Bata, ale ten měl boužel zataženou roletu), hygienou, filmy, CD, knihy… Nejvíce ze všeho mě však pobavil chlapík, který měl na ulici puštěné rádio, v ruce nefunkční mikrofon a do rytmu dost podivně tančil a dělal, jakože zpívá. A co mě udivilo rozhodně ze všeho nejvíc, bylo pár dětí (odhadem mezi devíti a dvanácti lety), kteří mezi stánky chodili s kuklou na hlavě. Popravdě napoprvé jsem se dosti vyděsila, zvlášť po včerejší orientaci, kdy jsem zjistila, že Bolívie je opravdu dost nebezpečná, tak jsem si přimkla tašku pevně k sobě a dost jsem litovala, že mám s sebou ten foťák, navíc úplně zbytečně. Na druhou stranu trochu rozumu mám, bylo přeci poledne, město plné lidí a ty děti rozhodně nevypadaly, že by se snažily být nenápadné, tak jsem se je spíš snažila pozorovat a po chvíli jsem na to snad i přišla. Jak jsme totiž šli dál, potkali jsme leštiče bot, který jako podklad pod botu používal stejnou kovovou věc, jako ty děti drželi v ruce. Kukly tedy měly asi jako ochranu obličeje před krémem, kterým boty leštili. Dosti smutné, ale bylo by lepší, aby kradly?

Pokračovali jsme dál a já se čím dál víc ujišťovala, že jazyková bariéra opravdu je problém. Skoro celou cestu jsme mlčeli, a když už se jeden z nás snažil tomu druhému něco říct, vždy jsme se v tom nějak ztratili a bylo to divné. Také jsem postupně zjišťovala, že to nebyla jen ulice trhů, ale že po celém La Paz (tedy kromě té hlavní avenue a možná pár dalších ulic, které jsem však zatím neviděla) se prodává a to úplně všechno. Takže znovu vyjmenovávat nebudu, lišily se už jen druhy stánků, někdo prodával jen ovoce v kolečku (ano, tom kolečku, co jsme my Evropané zvyklí používat na stavbě), někdo v kovové konstrukci, někdo se zmohl na igelit či jinou zábranu před sluncem, pak tu byly takové pevné stánky a pochopitelně i obchody v domech. To už jsme ale byli na cestě zpátky, vymotali jsme se pár průchody a uličkami a hurá zpět na hotel, kde nás za chvíli čeká oběd, už jsem byla pěkně vyhládlá!

Pravděpodobně jsem iniciátorem všech možných neplech, protože před chvílí jsem se na obědě (polívka plná rýže a brambor, smažené maso od včera a výborné, ale hrozně syté těstoviny) domluvila s Martinem, Švýcarem a Němcem, že jdem (pro mě zase) do města. Tak co, sraz s lidmi z AFS je až ve tři – jak jsem nakonec zjistila – tak co bysme do té doby trčeli na pokojích?

Vyrazili jsme na opačnou stranu města. Tentokrát jsem na kartu nezapomněla, ovšem tentokrát to bylo asi taky dost zbytečné, protože všichni tři kluci s sebou měli foťáky a Švýcar s Martinem zrcadlovky, nemluvě o Martinově prvním místě v nějaké fotografické soutěži v ČR. Každopádně druhá část La Paz je skoro jako jiné město Bolívie, tím směrem, že je ještě mnohem odlišnější od Evropy. V podstatě celá část města, kterou jsme prošli, byly trhy. Ale trhy v takové míře a takovým způsobem, že jsem se často ptala sama sebe, jestli jsem ještě vůbec na Zemi, nebo už je tohle jiná planeta? Většina obchodníků prodávala na zemi, často na ní měli rozprostřenou trávu a až na ní zboží, ale ani to nebylo podmínkou. Z velké většiny to byl trh s jídlem, ale tak rozmanitým, že těžko popisovat, snad nějaké fotky budou dostatečně vypovídající.


typický obrázek z trhu s jídlem, fotil Martin Vitouš
Co mě na La Paz uchvacuje ze všeho nejvíc, jsou neustálé výhledy na kopce a hory město obklopující. Je to nepopsatelné, nevyfotitelné, ale naprosto úchvatné!! Blížil se však ale čas naší schůzky, tak jsme se raději vydali na cestu zpět, vždyť za chvíli jdem na další prohlídku, nehledě na to, že v Bolívii ještě nějaký ten pátek strávíme J

V pořadí třetí prohlídka La Paz, stále 30. ledna, tentokrát však už se všemi studenty a též s místními či jinými zaměstnanci z AFS, co už tu nějaký ten pátek žijí. Zase zcela jiné, zase trhy, tentokrát ještě mnohem větší, než ty předchozí a především, jestli jsem si u toho prvního myslela, že se tam dá koupit vše, měla jsem na mysli vše, co člověk může alespoň jakžtakž k životu potřebovat. Zapomněla jsem ale, že slovo vše zahrnuje taky věci absolutně neužitečné, alespoň tedy z pohledu Evropana. Od zelených sádrových psů a figurek podivného vzezření, přes miniatury naprosto čehokoli – peněz, kreditek, nábytku, kuchyňského náčiní i potřeb, nemluvě o jídle, špercích, tašek, oblečení všeho druhu až po svatbu. Ano, kulte očima jak jen to je možné, ale když jsme pak procházeli jeden park, po krátkém telefonním hovoru zeptal se nás jeden z AFS, jestli chceme vidět Bolivijskou svatbu, že se bude ženit. Řekla jsem si wow – druhý den v Bolívii a jsem pozvaná na druhou svatbu, to mám vážně štěstí! Co mě ale dost zaráželo, byl fakt, že se mi zdálo, že to není zrovna nic promyšleného, sám říkal, že nemá ani prstýnky a všichni se tak nějak smáli. Ale co já vím, jak takové věci v Bolívii chodí… Co mě však dostalo úplně, byl fakt, že po chvíli si před svou přítelkyni klekl další dobrovolník a že se taky vezmou. Říkali, že svatba v Bolívii tě vyjde asi na tři dolary a rozvod je zdarma, tak proč ne? Ptala jsem se, jak vysoká je tu rozvodovost a to už se smáli natolik, že sem se zeptala, jestli je to opravdové, či ne, a oni my vysvětlili, že celý tento trh, je prostě jen pro zábavu. Všichni kupují umělé občanky pro pobavení blízkých, miniatury domů a peněz, aby je mohly zapálit a přát si je v reálu, a nakonec, proč si s milovanou osobou nevyměnit prstýnky a říct ono dokud nás smrt nerozdělí, když je to jen pro zábavu? Asi jsou věci, které ráda poznám, ale souhlasit s nimi nemůžu…

Co ale také rozhodně stojí za zmínku ohledně tohoto výletu do města, po projití nespočtu stánků a ochutnání výborných jahod v čokoládě - ano, v lednu si dávají Bolivijci čerstvé jahody, řekla bych lepší, než u nás v červenci, ale nechci provokovat :) - vydali jsme se - na mé neustálé pobízení, že chci na nějaký výhled na město - do velmi frekventovaného parku a přitom, řekla bych, nejvýše položeného parku na světě. A opravdu, výhled tam byl úchvatný. A nejen na město, ale i na královnu Královských Hor Illimani, která tak půvabně střeží město ze své výšky 6438 m n. m. Když se mi tento pohled zjevil před očima poprvé, měla jsem co dělat zastavit příval slz, hrnoucí se mi do očí dojetím z té nádhery! Abych totiž nechválila jen onu krásku, celý pohled byl naprosto uchvacující. Ještě víc než po shlédnutích různých stánků či pohledu na to nekonečné hemžení kolem nich jsem litovala, že jsem dbala na rady a nebrala si s sebou foťák. Na druhou stranu, takto tento obrázek zůstane v mé mysli na věky, a v mnohem působivější formě. Později si jistě koupím nějaký vyvedený pohled La Paz, který se snad alespoň částečně přiblíží reálu (Cordillera Real je španělský název pro ono Královské pohoří).

Mé druhé ráno, po dlouhé době první den, kdy jsem vyspaná!

Je půl desáté, druhé ráno mého pobytu v Bolíviji a poprvé za 4 dny se cítím opravdu vyspale. Na druhou stranu děsně hladově, a tak scházím dolů, kde mě čeká výborná snídaně!! Kdo by čekal, že si dám 30. ledna čerstvý meloun a papáju? I když tu papáju zas tak chválit nebudu, nikdy jsem ji čerstvou neměla, ale protože miluju sušenou, myslela sem si, že čerstvá přeci bude ještě lepší! A ono nic…Jinak jsou tu různé podivné cereálie (něco na způsob burizonů), řídkej jogurt asi lesní směs – moc dobrej, výborný, ale i nedobrý sušenky, moc dobrá marmeláda z mě neznámého ovoce, další ovoce co neznám, ve tvaru větších špendlíků, ale chlupaté, zeleno-žluto-bílé, bagety, šunka, máslo plovoucí ve vodě (!) a pak kafe a různé čaje (zrovna piju anýzový J). Ták, je po snídani, něco před desátou a já má pořád kupu času. Sraz je totiž buď ve tři, nebo až ve čtyři – Martinovi a mě řekli něco jiného – a do té doby mám volno, což by bylo naprosto úžasné, kdybch mohla jít ven. Ale i když nám to vlastně nikdo nezakázal, nikdo nám to ani nepovolil a dochází mi, že jít na prohlídku Paříže je z důvodu bezpečnosti asi trochu něco jiného, než vyjít si do La Paz. A přitom, jen při pohledu ven mnou tak šijí roupy. Je to hrozné, koukat na všechny ty procházející indiánské babičky, vidět na ten úžasný kopec hustě porostlý tak podivnými stavbami a nic z toho nemoct zažít na vlastní pěst. Kurz sebeovládání, asi ho v Bolívii budu potřebovat dost. Naštěstí je tu ten můj záměr napsat knihu, který mi zabírá dost času na to, abych nevymýšlela hlouposti J

sobota 29. ledna 2011

Má první snídaně, co jí předcházelo a co přišlo pak

Má první snídaně:  pití API - teplá sladká ovocná, zázvorem a hřebíčkem kořeněná dřeň, k jídlu Pasteles - smažená kapsa plněná sýrem, zvykem je ji pocukrovat, což ať zní sebepodivněji je výborné! Dále nám objednali Tulumanas, taky smažená kapsa, naplněná vším možným (kuře, vejce, okurka, brambory), ale především mleté vepřové maso, tu si Bolivijci ochucijí něčím na způsob hořčice a čertovské omáčky. (celkem vše vyšlo v přepočtu asi na 30 Kč)
Fotky se mi sem nepodařilo dát, najdete na http://gringa.rajce.idnes.cz

Jen bych připsala, co této parádní snídani předcházelo. Sraz jsme měli v půl osmé, kde jsme tedy poprvé viděli  (pořád mluvím v množném čísle, jel se mnou totiž ještě jeden Pražák Martin) ostatní studenty. Celkem je nás devět, z nich však jeden - švéd - je tady jako dobrovolník starat se o handicapované děti, pak jsou tu dvě japonky, které neumí ani anglicky, ani španělsky, takže i přes mou snahu bavit se s nimi, nepovedlo se, poté jedna thajka, s kterou jsem na pokoji a s jazyky na tom není o mnoho lépe, boužel její kultura jí moc nedovoluje nějak víc se prosazovat a tak se trošku obávám, že mnohdy moc neví, o co jde, ale já zas nevím, jak jí pomoct, pak jeden thajec, ten zase mluví anglicky výborně, ostatně stejně jako všichni ostatní, tedy Němec, Švýcar, Martin a poté všichni AFS dobrovolníci (dva Němci a chvílemi dvě Bolívijky) i AFS pracovníci - Bolívijec a Němec. Ráno jsme tedy počkali do osmi, u nachystané snídaně, kterou nám z pro nás neznámého důvodu zakázali jíst, pak jsme spolu s dobrovolníky a Bolívijcem - jména si pořád nedokážu zapamotovat - nasedali do taxíků a jeli jsme do nemocnice. Tam jsme strávili asi dvě hodiny, poměrně nekonečné, protože asi ještě unavení z cesty, vykulení ze všeho kolem, nikdo nebyl příliš mluvný a mě už taky docházela témata k hovoru. Provedli nám různá měření tlaku, vážení, rentgen?, odběr krve... vše prý kvůli vízu a pak, co se mě týče pořádně vyhládlá, vymrzlá, ale pořád pořádně nadšená, zapadli jsme do prvního...hm, jak to nazvat, fast foodu? který jsme potkali. Bylo tam teplo, útulno, hrála nějaká milá jihoamerická hudba, neuvěřitelně rychlá obsluha, výborný jídlo no a co mě dost pobavilo, když jsme pak chtěli vodu, poprosil náš Bolívijec jen o skleničky a pili jsme vodu, co jsme brali s sebou a vůbec nikdo se nad tím nepozastavoval. Pak jsme boužel i na můj návrh jít pěšky nasedali do taxíku a jeli zpět na hotel. Tam jsme měli do oběda volno, oběd - tentokrát opravdový fast food - hranolky, smažené kuřecí a kola - nás nikoho moc nenadchl, ale stejně jsme po místní snídani, ani moc hlad neměli. O půl třetí nás pak čekala první orientace, tedy hry a povídání na téma Co nás v následujícím roku čeká? Popravdě víc se mi líbil program, co pro nás připravili na podobné ori v Čechách, na druhou stranu, oni jsou Bolívijci opravdu otevřenější a živější, takže i z ne zrova nejlépe připraveného programu udělali hravě zábavný :). Po výborné pizze k večeři jsme měli zase volno, s tím že když jsem se ptala, kdy je ráno sraz, hodně se zasmáli a pak že slovo ráno v Bolívii moc nepoužívaj, leda tak "vrátili jsme se z párty brzo ráno" :D a že se tu sejdem ve čtyři a půjdem na prohlídku města. Když sem se pak potkala s Martinem, ptal se mě, jestli vím, že zítra ve tři se jde nakupovat. Ani jednoho nás to neudivilo, jsme přeci v Bolívii!!

Nadmořská výška opravdu působí!

Provedla jsem zkoušku. Po 15 hodinách naprosto bezproblémového pobytu v nadmořské výšce 3600 m n. m. jsem se rozhodla trochu to pošťouchnout a vyběhnout schody do svého pokoje, který je v sedmém patře. První tři patra jsem vyběhla jako by nic a trošku zklamaná, že žádná změna od Brna, pustila jsem se do čtvrtého. Páté patro jsem už jen vyšla a do šestého jsem se sotva vyplazila. Do svého pokoje jsem si nakonec zavolala výtah, v kterém jsem sípala jako kdyby – no, popravdě takhle jsem po dechu nelapala nikdy. Takže už žádné podceňování vyšších nadmořských výšek a můžu být jedině vděčná, že žádné prvotní příznaky se na mě neprojevují J.

Různé postřehy z cesty - dokud se mi nevybyl noťas :)

Je oceán. Nad ním lítají všelijací ptáci. Nad nimi se plují drobné mráčky. Nad těmi se honí větrné proudy. Nad proudy jsou mraky velké. A i ty vypadají z mého pohledu tak malince, jak vysoko nad nimi letím. Sedím v Boeingu 777, velkým letadle, v kterým se může chodit, kdykoli se čímkoli občerstvit a je tu bezmezný výběr hudby (zrovna poslouchám Dylana), filmů, her... a spousta latinoameričanů, takže Bolivijská nálada (rozuměj veselá, otevřená, upovídaná) přichází. I když popravdě, ona přišla už dnes ráno, respektive v ty 2 hodiny, kdy jsem vyjížděla z domu a teď, jak sedím, je to spíš jen tak pocitově, než aktivně.

Mám naprosto skvěle místo u okýnka, takže kdykoli z něj vyhlédnu, vidím tu obrovitánskou, donekonečna se rozpínající slanou vodní plochu, působivě poflíčkovanou malými i většími mráčky, které vytvářejí různé obrazce a celkově narušují dojem, že letíme nad mořem, spíše to vypadá, jako kdyby byla pod námi obloha a my jakoby letěli po opačné straně Země. Je to podruhé v životě, co letím a podruhé, co jsem tou výškou ohromena! Škoda jen, že jsme museli jet tak brzy ráno a já jsem tudíž dost nevyspaná. Na druhou stranu, po cestě do Amsterdamu nás doprovázel východ slunce a to bylo snad ještě působivější, než můj stávající výhled. Nakonec mi ani nevadí, že letím tak dlouho, nalézám asi v létání oblibu J. S tlakem to tak špatné není a byla sem překvapená i ze všeho odbavování podobně, je to mnohem snazší, než jsem očekávala. I když určitě taky hraje roli, že nejedu sama, přeci jen to bych to asi tak klidně neviděla…
Východ slunce se mi vyfotit nepodařilo, ale to, co mu předcházelo bylo taktéž působivé!! (ostatní fotky z cesty na http://gringa.rajce.idnes.cz/Praha-Amsterdam-Lima-La_Paz/)

V Uších mi hrají The Who a já mám za sebou skoro polovinu zaoceánského letu. Trošku jsem se prospala, tak to celkem rychle ubíhá. Těžko si představit, co mě za pár hodin čeká. Člověk by čekal, že čím víc se budu blížit, tím víc si budu všechno uvědomovat, ale já teď prostě sedím v letadle a užívám si ten výhled, výbornej džus, solený mandle, parádní hudbu a popravdě, i to psaní J.

Výborná čokoládová zmrzlina! Už vím, jak to, že se na programu tolik přibírá, začíná se totiž pěkně za letu… Každopádně, co chci hlavně zmínit je, že je tu nesmírně milej letušák. Teda ono celý cabine crew je moc milý, ale tenhle člověk, to svět neviděl! A rozhodně to myslím jen v dobrým slova smyslu. On se prostě na všechny strany usmívá a evokuje ve mně jen při pohledu na něj tak skvělou náladu! A věřím, že je to tak u všech. Nevím, kde se to v něm bere a jestli je takovej pořád, ale působí to opravdu srdečně a opravdově. Prostě sem asi úplně nadšená ze své víceméně první letecké zkušenosti (tu opravdu první si takřka nepamatuju).


Přijeli jsme do Limy Velký překvápko. Po dlouhé době nad amazonským pralesem se krajina začínala čím dál více vrásnit a méně zelenat, přibývalo mraků až nakonec, po zahlédnutí pár pořádných (soudě dle zasaženosti a blízkosti k letadlu) hor jsme zmizeli v mlze. Když jsme se opět vynořili, spatřili jsme obrovské město, naprosto odlišné od jakéhokoli co jsem kdy viděla. Těžko popisovat tu podivnou změť ulic, ale hlavní dojem, co na mě město zanechalo, byla jeho barva! Lima je – nebo alespoň byla v době, kdy sme nad ní prolítali - celá hnědá!! Vysvětlení se mi dostalo v zápětí, když se naše letadlo dostatečně přiblížilo k zemi a já si všimla, že celé město je pokryté prachem, hlínou nebo něčím takovým! Nedokážu si to vysvětlit, ale ten děsivě působivý pohled na první Jihoamerické město, ve mně zůstane navždy. Ještě před přistáním museli jsme obkroužit město z velké části přes moře, což byl z výšky jeden km moc pěkný pohled, ale jak letadlo klesalo a blížilo se k přístavu, čím dál víc jsem si všímala obrovských černých stop, které za sebou lodě rozprostřené podél limského pobřeží zanechávaly, pak jsme se přiblížili ještě blíž a já pochopila, proč se v tomto v tropickém pásu umístěném moři nikdo nekoupe. Řeku Gangu jsem sice na vlastní oči nikdy neviděla, ale kdybych se snažila přirovnat stav vody v této části Pacifiku k něčemu alespoň trochu představitelnému, byla by to právě ona indická řeka.

Letiště v Limě je malinké, ale velmi milé, přívětivé, pohodové. Nikdo tu nikam nespěchá a s tím je třeba počítat, protože věřím, že Evropana by mohlo dost vytáčet, když máte boarding time v 20:45 a o hodinu později (2 minuty před předpokládaným odletem), vás ještě k přepážce nepustí. Ale tam to tak prostě funguje, tak se ani nikdo nezlobí, nepozastavují se nad tím, prostě počkají. . Alespoň jsme se tak seznámili s dánským párem ve středním věku kteří jeli do La Paz za dcerou, která tam již půl roku pracovala. Bylo nesmírně dojemné, když jsme pak přijeli a viděli to šťastné shledání. Nevím ani proč, ale když jsem je tam všechny tři viděla se slzama v očích, měla jsem co dělat abych se nerozplakala také. Dalším naším novým známým byl německý cestovatel, úžasnej člověk, myslím, že dost realistickej (jeho zaměstnáním nebyl cestovatel, byl to profesor), ale s takovou touhou cestoval, že využil jakékoli částky naspořených peněz, aby mohl někam vyrazit a fascinovalo mě, jak dokázal na věcech nelpět. Nerad prý cestuje s moc věcma, do letadla jen malou tašku přes rameno a v zavazadlech jen o něco málo větší batoh. Taky říkal, že neví, kde bude spát, je prý moc línej na to cokoli si zařzovat a tak prostě uvidí až na místě. Mrzí mě, že jsem si nestihla říct o kontak, vážně by mě zajímalo, jak jeho cesta dopadne, na druhou stranu nebála bych se o něj, vyprávěl nám o tolika svých cestách (jen v jižní Americe byl už dvakrát). Tak třeba ho ještě někde potkám J.

čtvrtek 27. ledna 2011

Poslední noc přináší kouzla

Nutně to musím zaznamenat, asi 3 hodiny před mým odjezdem z domu a 2 poté, co jsem šla spát jsem se vzbudila. Prostě najednou mnou projel blesk a mě to došlo - aha, takže teď se budu celej rok probouzet jinde?! Žádná má nejmilejší postel s nebesy, má zavšemluvící pohledová zeď, šperkové poličky či balkon se štěkajícím psem..? A pak, sešla jsem se dolů napít a úplnou náhodou zrovna přijel bráška se slečnou z divadla a já měla ještě naposled příležitost rozloučit se s nimi. A další nával slz. Pak si všimnu spousty nových krásných zpráv a čím dál víc se ve mě mísí ten smutek s tou nezlomnou krásou a vzniká úžasné dojetí. Zní to možná paradoxně, ale nikdy sem se necítila být tak milována jako teď, když odjíždím. Takže momentálně poprvé od chvíle kdy vím, že pojedu se snad ještě víc než na cestu těším na návrat!

Jedno z rozloučení - stejně jako ty ostatní - rozhodně ne poslední!!

Na úvod

Jen tak pro uvedení, tento blog vznikl na doporučení pár přátel cestovatelů a především proto, že já sama si dokumentuju své zážitky. Problém však nastává vzhledem k tomu, jak osobně, nesrozumitelně či nezáživně můžu mnohé zážitky popisovat, nemluvě o tom, jaký sem počítačový antitechnik, takže berte mě dost s rezervou - je to spíš asi taková kronika pro mě, případně pro některé věrné, nepříliš kritické zájemce :)

Jinak ještě pro úplnost, kdo by pátral po významu slova gringa, je to španělské označení pro cizinku a můj host brácha mě hned jak mě slyšel mluvit španělsky, upozornil na skutečnost, že se nejspíš budu setkávat s tím, že mi tak lidé budou říkat. Jen ještě podotknu, že dle tónu jeho hlasu je to přezdívka spíše pozitivní, v každém případě mě se moc líbí, tak jsem si ji osvojila dřív, než mi tak kdo řekl :))

Na rok poslední den v mém milovaném Brně, s mými milovanými

Už jsem zase o den blíž – tudíž den před odjezdem. Popravdě mám už teď jediné přání – mít všechno to balení za sebou a sedět už v letadle – nejlépe v tom, které mě poveze do La Paz, tedy na místo, kde začne nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní studenty, co přijeli na rok do Bolívie, popříjezdové soustředění. Ještě včera to sice vypadalo, že se soustředění neúčastním, protože můj host bratranec se vdává, v Santa Cruz, městě 12hodin cesty vzdáleném od La Paz a má host rodina se snažila zařídit, abych tam mohla jet s nimi, dnes mi však můj host bratr Julio napsal, že kvůli zařizování víza, které má trvat až do středy, s nimi jen nemůžu, což je prý moc mrzí. Hned ale dodal, že mají připraveno všechno na můj příjezd a že se na mě všichni těší! Myslím, že mám vážně obrovský štěstí na rodinu a vůbec všechno vychází tak skvěle, jen kdyby se to nekonečné balení tak nevleklo!!

Jedu zrovna do školy – odevzdat učebnice, knížky, klíče od skříňky no a taky se všemi rozloučit. Trochu se obávám, že některé (myslím hlavně profesory) už ve škole nezastihnu, ale zas co, za rok sem zpátky! I když ta myšlenka – co když ne, člověk přeci nikdy neví – mě samozřejmě taky napadá, vím, že prostě maturitu si v česku dodělat chci a v nejhorším případě alespoň musím! (slib mamce a možná i pár dalším J). Zajímavé ale je, že na rozdíl od nápadu zůstat tam, snad ani jednou mě nenapadlo, že by mohla nastat opačná situace a já od tam chtěla prchnout, opravdu, nedokážu si snad ani představit, že by se mi v Bolívii nemělo líbit!

Daly mi plakát Beatles. Ještě že jsem se nelíčila. A já si myslela, že necítím smutek, že ani nedokážu vytlačit slzu... Teď je naopak nemůžu zastavit, ty slané potoky. Z lásky, ze smutku… Vždy´t se zase uvidíme, říkám si pořád, ale… člověk nikdy neví, co bude za rok a možná, že to je nejlepší! I když tolik věřím, že to hlavní - že se máme rády, se nezmění, ale s jistotou to přeci tvrdit nemůžu. A to mě děsí. Podruhé uvažuju nad tím, proč že tam vlastně jedu. Je 8 hodin před mým odjezdem z Brna a já nad tím přemýšlím. Pořád vím, že jednám správně, ale už čím dál míň, a čím dál míň cítím proč. Ať už sedím v letadle! Ať už mě tyhle myšlenky nemusí napadat! Kde je ten můj klid a mé bezmezné těšení se? Na druhé straně té slané, proplakané řeky. A pak si říkám zas, nebylo by mnohem smutnější odjet bez slz? Takhle mám přeci nespočet důvodů vrátit se, opravdu, ať se tam stane cokoli, kdykoli si vzpomenu obzvláště na mé poslední dny v Brně, budu vědět, odkud sem a kam se zas můžu vrátit. A to je krásné.

Blíží se mé poslední přípravy, mé rozloučení s rodinou a má posední – byť třeba jen poloviční - noc v mé posteli. Na druhou stranu, proč pořád to konečné slovo poslední? Vždyť vše je jen na rok, zase se vrátím a možná, že až příliš rychle pak zase všechno zapadne do starých kolejí. Takže, konec truchlení (byť je to teď pouze racionální příkaz) a teš se, užij si, celý následující rok!!

Pocity Postřehy a jiná péčka před odjezdem.. Impresiones, observaciones y otras ones antes de partir

Úsměv. Na tváři se mi rozprostře pokaždé, když si představím, kde strávím následující rok. Nedokážu snad ani popsat a ničím vysvětlit to nutkání tam jet, stejně jako tu radost, kterou z jakékoli zmínky o mé cestě mám. Neustále všem říkám, že se nejedná o útěk, jde mi prostě jen o poznání nového ať už jazyka, kraje, kultury, lidí… čehož všeho je v Bolívii vrchovatě a od toho našeho se dost různí. Zajisté, je to hlavní důvod mé cesty, miluju cestování a poznávání nového, v tomto případě to bude vskutku do hloubky a vnímám, že tím líp. Proto jsem se rozhodla zapsat tohle vnímání a názor na mou cestu ještě před odjezdem, protože se dá celkem předpokládat, že s tím popříjezdovým by se mohl dost lišit, no, uvidíme...

Sonrisa. Aparece en mi cara cada vez que me pongo a pensar en dónde voy a pasar este aňo. No soy ni capaz de describir o explicar de modo ninguno la obsesión que tengo de ir allí ni tampoco la alegría que tengo cada vez alguien menciona este mi viaje futuro. No paro de explicarles a todos que no trata de escapar sino de conocer cosas nuevas, ya que sea la lengua (entonces sabía del espaňol "como estás? bien, gracias." Pero si me preguntarán "que tal?", ya ni idea), el paisaje, la cultura, la gente... de todo lo cual hay bastante en Bolivia y además diffiere mucho de lo nuestro. Y seguramente esta es la mayor razón de mi viaje, me encata viajar y experimentar cosas nuevas, y en este caso será muy en la profundidad lo cual me parece aún mejor. Por eso decidí de notar estas mis observaciones y opinión antes de partir, porque, quien sabe como las encontraré en mi vuelta?

Z toho, co zatím vím, budu bydlet v přenádherném (z obrázků a svědectví) městě Cochababa, které leží 2500 m n. m., obklopené horami mnohem vyššími a i přesto nazývané městem věčného léta, protože ani v zimě teplota neklesá pod 8°C (kromě nocí, kdy se teplota dosti sníží oproti denní). Je to třetí největší město v Bolívii s počtem obyvatel mezi šesti a sedmi sty tisícy obyvatel (informace se liší) a pro vyvedení z omylu mnohých, alespoň na mě Cochabamba působí velmi civilizovaně, místy sem se až bála, zda-li ne dokonce až moc, jestli se to příliš nepodobá Evropě,  ale pár jiných obrázků mi zase ukázalo, že přece jen se tam s mnohými rozdíly setkám.

De lo que sepa hasta ahora, voy a vivir en una ciudad hermosísima (lo muestran los imágenes y me lo habían dicho personas que la visitaron), llamada Cochabamba. Se encuentra en dos mil quinientos metros sobre el nivel del mar y la rodean montaňas más altas todavía. Se le apoda la ciudad de eterna primavera, porque las temperaturas no bajan los ochos grados ni en el invierno (al excepción de la noche cuando la temperatura difiere mucho de la diurna). Es la tercera ciudad más grande de Bolivia, contando entre seiscientos y setecientos mil habitantes (las informaciones varían) y para sacar del error algunos, a mí Cochabamba me da la impresión de una ciudad civilisada, incluso tenía miedo si no demasiado, si no es muy europea. Pero otras imágenes me mostraron que sí habrán cosas diferentes de lo a que estoy acostumbrada en mi vida Europea.

Co se mé hostitelské rodiny týče, prozatím vypadá velmi mile, ochotně a hlavně se zájmem. Už třikrát hostili, z toho dvakrát Evropana a všichni tři synové už také byli na ročním pobytu – dva v Americe a jeden je zrovna teď až do července v Norsku. Pak budu mít ještě starší sestru, která ale, pokud jsem vše správně pochopila, nebude s námi bydlet, tudíž se dá předpokládat, že už má svou rodinu, protože v Bolívii je prý zvykem, že dokud si děti nezaloží vlastní rodinu (a někdy i po tom), tak bydlí se svými rodiči – což jen potvrzuje fakt, že mému nejstaršímu host bratru je 28 a s rodiči bydlí stále, stejně jako ten 25-letý. O rodičích jsem si mohla udělat představu pouze z jednoho emailu a jedné fotky (na rozdíl od nejmladšího a prostředního bratra, s kterými jsem v kontaktu přes facebook a s tím nejmladším jsem už i poměrně dlouho volala), prozatím však na mě působili moc mile a ochotně a hlavně, myslím, že jet tam bez představ a očekávání je koneckonců nejlepší, byť povětšinou nemožné… V každém případě mé těšení se je nezdolné a to i přes horu zařizování, nakupování a především balení, které tak nemám ráda!

De lo que trata mi familia anfitriona, hasta ahora parece muy amable y sobre todo con entusiasmo. Ya han sido anfitriones tres veces de lo cual dos vecer a un Europeo y los tres hijos que tienen han hecho un intercambio también - dos en E.E.U.U. y uno lo está haciendo ahora mismo hasta julio en Noruega. También tendré una hermana la cual - si lo entendí bien - no vivirá con nosotros, de lo cual me deducí que ya tiene su propia familia según la costrumbre boliviana que los hijos viven con sus padres hasta que tienen su propia familia (a veces incluso entonces). Lo cual demuestra el hecho que mi host hermano mayor tiene 28 y sigue viviendo con sus padres al igual que el hermano de 25 aňos. De los padres me pude hacer una imágen sólo a base de un correo y una fotografía (a la diferencia del hermano menor y de medio cono los cuales ya estoy en contacto en facebook y con el menor incluso hablamos por skype por un buen rato), sin embargo me parecieron muy amables y sobre todo, creo que irme sin muchas imaginaciones y expectaciones es lo mejor, aunque es casi imposible. En todo caso mi emoción de irme es - a pesar de todo el papeleo, las compras y sobre todo el hacer la maleta que tanto odio - invencible!

A co dál? Nevím, jestli je to spíš tím, že nevím co dřív, ale nenapadá mě dál, co bych kloudného napsala. Vznášet jakékoli pochybnosti o mém odjezdu nebudu, to ani v nejmenším, je to jedna z mála věcí v mém životě, za kterou si opravdu stojím a s níž jsem si tak jistá!! Ptejte se klidně proč, věřte, že i já se na to sama sebe dost často ptám a pravda je, že nevím. Nevím, proč pryč, nevím, proč do Bolívie, nevím proč teď a ani nevím, proč na rok. Ale prostě to tak cítím a vím, že je to správné. Jasně, není problém najít důvody, proč mě láká latinská Amerika, minimálně pro tu krajinu a pak přece ta živá hudba, otevření lidé a moudří indiáni – o mém zájmu o tohle všechno není pochyb – ale to přece jen neznamená, že se do takového poznávání pustím v 17 a hlavně na rok! Takže asi bych si přeci jen měla přiznat, ač vskutku nerada, že nemusí jít nutně pouze o to, jet do Bolívie, ale přeci jen je tu i skryté kdesi v hlubokém koutě ono – jet odsud. V každém případě jsem přesvědčená, že tady je to skvělé, mám tu spoustu lidí, zážitků, míst a koneckonců i rodinné zázemí, které vážně nemám důvod opouštět, uvědomuju si kolik komplikací to některým  lidem kolem mě způsobuje, kolik strachu a dokonce v některých případech i bolesti… Popravdě když se čas od času nad tímhle vším zamyslím, dost se za to nemám ráda a říkám si, jestli jsem tohle všechno měla za potřebí, ale pak.. prostě.. myslím, že jo. Věřím, že nakonec se ukáže že všechno zlé bylo pro něco dobré a že v závěru z mého “výletu“ nebudu zdaleka těžit jen já. Alespoň tím se pořád uklidňuju a vlastně, když se nad tím zamýšlím, je to i má zkušenost, že ono přísloví „všechno zlé je k něčemu dobré“ platí.

Y que más? No sé si es porque no sé que hacer más antes y que después, pero no se me ocurre que más escribir ahora. No voy a hablar de las incentidumbres de mi ida, ni por asomo, es una de las pocas cosas en mi vida de la cual estoy cien por ciento segura. Pueden preguntarme porqué, pero crean que yo también me lo pregunto a menudo y la verdad es que no lo sé. No sé porqué irme, no sé porqué a Bolivia, no sé porqué ahora ni sé porqué para un aňo. Pero así lo siento y sé que es lo correcto. Claro que no es difícil de encontrar razones porqué me intereso en Latinoamérica, ya sólo por el paisage y luego la música con vida, la gente abierta, los índios sabios... No hay duda de mi interés de todo aquello. Pero esto no tiene que decir que me pongo a descubrirlo teniendo 17 aňos y para un aňo entero! Entonces debería admitir, aunque sin querer, que talvez no trata sólamente de ir a Bolivia sino que hay un pequeňo y escondido irme. En todo caso estoy convencida de que aquí todo está genial, tengo un montón de gente en mi alrededor, de experiencias intensivas, de sitios bellos y al fin y al cabo un fondo familiar sin razones para abandonarlo. También me doy cuenta de las complicaciones que mi ida causa a alguna gente en mi alrededor, cuanto miedo y en algunos casos incluso cuanto dolor... En realidad, si me pongo de vez en cuando a pensar sobre todo eso, me odio un poco y me digo si de verdad lo necesito, si vale la pena. Pero luego, pues, creo que sí. Creo que todo lo malo servirá para algo bueno y que al final no seré sólo yo quien sacará provechos de mi "excursión". Por lo menos es lo que me tranquilisa y, en fín, hasta ahora la vida me mostraba que el mal vivido sirve para el bien por vivir.

Je 26.1. něco po 13. hodině, sedím v trolejbuse směr škola – na oběd a hlavně pro Terezku, příp. nějaká další děvčata, strávit s nimi ještě pár skvělých chvil před odjezdem. Musím ale říct, ač sem s nima všema hrozně moc ráda, poslední dny se cítím Bolívií natolik polapena, že už polovina mě se vidí tam a neprožívám s nimi nic tak naplno, jako dřív. V sobotu sem totiž měla rozlučku – a právě zásluhou mých lásek tak skvělou – a ta už pro mě tím rozloučením byla a teď už.. popravdě necítím ani žal nebo, prostě nedokážu vnímat žádné negativní city, jen se nehorázně těším!! Sem dost zvědavá, jak to bude dál, co se smutku týče, kdy přijde a jestli vůbec! Momentálně mi to totiž přijde tak nereálný, jakože v Cochabambě napadne sníh.

Es 21 de enero, pasada la una de la tarde. Estoy en el bus hacia la escuela - voy a almorzar y a ver a Terezka, eventualmente otras chicas, para pasar algunos momentos geniales más antes que me vaya. Tengo que decir, sin embargo, que aunque me alegro de estar con ellas, los últimos días me siento tan atrapada por Bolívia que una mitad de mí ya está allí y no puedo vivir nada completamente como lo solía vivir antes. El sábado tuve mi fiesta de despedida - y gracias a mis amores tan genial - y ésta fue mi despedida y ahora ya... No siento tristeza o ningún sentimiento negativo, sólo me muero de ganas de ir! Estoy curiosa cuando la tristeza llegará, si llegará! Porque ahora mismo me lo parece tan improbable como que nieva en Cochabamba.

Co jsem však chtěla napsat především je záležitost dosti soukromá, pro mě však dost důležitá a chtěla jsem si napsat svůj názor a pohled na věc teď, abych se pak nad ním mohla smát/podivovat/plakat. Jde totiž o chlapce a o mou obavu z toho, jak by mě místní uvolnění, otevření a zábavní indiáni mohli okouzlit. Někdy se ptám, ale proč obava? Ale asi vím sama odpověď – znám se moc dobře na to, aby z toho nevězel nějakej malér. Tady to jde, nebo spíš, doposud šlo a já měla vždy víc štěstí než rozumu, ale co si počnu s tamním machistickým systémem? Vím, že je hloupost obávat se dopředu a taky se snažím tyto myšlenky zahánět, na druhou stranu, možná by stálo zato ujasnit si předem nějaké hranice. Ale jak vytyčit hranice v neznámém území??

Sin embargo, lo que quise escribir sobre todo, es un asunto muy personal y muy importante para mí. Lo quería anotar ahora, para que sé mi opinión y punto de vista ahora, para que luego podré reír/sorprenderse/llorar. Trata de los chicos y de mi miedo de como los índigenos relajados, abiertos y divertidos me podrían encantar. A veces me pregunto : porqué miedo? Pero creo que conozco la respuesta. Me conozco muy bien para saber que esto huele a un problema. Aquí la cosa fue tranquila o bien yo tuve más suerte que sabiduría pero que voy hacer con el machismo de allá? Sé que no tiene sentido preocuparse con antelación pero por el otro lado, talvez valdría la pena aclarar algunos límites ahora ya. Pero como fijar los límites en un territorio desconocido?