Byl to poměrně spontánní nápad. Tedy, má touha zdolat v Bolívii nějakého horského velikána vznikla ještě předtím, než jsem do této země přijela, ale je fakt, že pomalu zhasínala s ohledem na to, že jsem tak nějak nepotkala nikoho, kdo by do toho šel se mnou či alespoň věděl, jak na to. V úterý 1.11. jsem ale opět vyrazila do La Paz (podrobnější článek o tomto výletu snad přijde brzy), kdy mým plánem bylo ve čtvrtek 10. vydat se zpět do Cochy, jelikož následující den mě tam čekal další výlet. (Po okolí Cochabamby s organizací, s kterou jsme navštívili Toro Toro.) Ve středu večer jim ale volám o podrobnější informace, a dozvím se, že výlet je o týden posunut. A jelikož jsem pár dní předtím jen tak z cestovních roupů procházela různé cestovní kanceláře a viděla jsem, že možností k úžasným výletům je tu více, než mám já času, rozhodla jsem se tedy tenhle výkend neztratit povalováním se doma v Coche. A už bylo rozhodnuto. Ve čtvrtek ráno jsem obešla asi 10 kanceláří, kdy jsem zjistila, že se jedna od druhé téměř neliší a tak jsem se víceméně podle sympatií rozhodla pro jednu a s nimi domluvila můj výstup na Huaynu Potosí (6088 m n.m.).
|
Na zpáteční cestě kráska konečně vyrazila z mraků (více fotek na obvyklé stránce rajčete) |
Soudě podle toho, že každá druhá kancelář, kam jsem šla, měla expedici už na následující den, a podle fotek vystavených v téměř každé agentuře, řekla bych že je Huyna horou turisticky nejatraktivnější. Ono se ani není tak čemu divit, troufnu si totiž taky říct, že je to jedna z nejsnáz dosažitelných šestitisícovek. Už jen to, že je 25km vzdálená od La Paz, jehož nejvyšší bod je v nadmořské výšce 3500 metrů. To byl asi hlavní důvod mého spontánního odhodlání, protože v La Paz už jsem bydlela dobrých 10 dní, nemluvě o 9 měsících v Coche ve výšce 2500 m n. m. Nemohla jsem tedy mít lepší aklimatizaci. Autem vás pak vyvezou až do základního tábora ve výšce 4700 m n. m. V případě, že jste si vybrali pouze dvoudenní program, v němž spočívá pouze výstup, bez tréninku, vyrážíte po obědě v základním táboře do tábora druhého, v nadmořské výšce 5130 metrů. Tam se dorazí kolem 4čtvrté odpoledne a po vybalení, přebalení a večeři se pomalu vyráží na kutě. O půlnoci vás pak vzbudí, aby se v 1 ráno mohl zahájit 5-6ti hodinový výstup, který, jelikož je celý po ledovci, je třeba ukončit, než slunce začne hřát. Mezi 8 a 9 hodinou je tedy předpokládaný návrat do onoho tábora, tam už čeká „oběd“ a po krátkém odpočinku poslední sestup a návrat do La Paz, v 1 hodinu odpoledne.
|
jídelna základního tábora s Australanem |
Toto mi bylo sděleno ve čtvrtek ráno a upřesněno ve čtvrtek odpoledne, kdy jsem si přišla do agentury vyzkoušet ony plastové pohorky a říci mé míry na ostatní vysokohorskou výbavu, jejichž půjčení je v ceně. Další den jsme tedy v půl 10 ráno, spolu s jedním Australanem a 2 průvodci vyráželi ve směru Huayna. Na rozdíl od slunečného předešlého dne, dnes oblohu pokrývaly mraky, které se s přibližováním k našemu cílu jen zhušťovaly. Mnohé jistě jinak nádherné výhledy tak trochu ztrácely na své působivosti, jiným zase ona mlha dodávala své kouzlo. Pohled na naši krásku patřil spíše k těm utlumeným, jelikož od poloviny výš se ztrácela v mracích, na druhou stranu ale minerály zbarvená jezera, které ji obklopují, působily nádherným nostalgickým dojmem.
Dorazili jsme kolem poledne, poobědvali párky s rýží a hrnek kokového čaje, oblékli se a za sněhové vánice vyrazili na cestu. Nepřívětivé počasí však netrvalo déle, než do první zastávky, kdy ustupující mraky zlepšovaly výhledy a dodávaly odhodlání k výstupu. Na druhou stranu batoh s přetěžkým a mizerným spacákem, těžké dvojité plastikové pohorky, návleky, kukla, helma, nepromokavé rukavice, mačky, cepín, 2 litry vody + pár mých drobností mi mé síly pěkně zadupávali do země. Nakonec se nade mnou ale milí průvodci slitovali a batoh mi na střídačku nesli. Já tak na okamžik vzlétla a u nich jsem nezpozorovala sebemenší náznak únavy. Jak bylo na plánu, dorazili jsme do onoho druhého tábora, kde už odpočívali ti, co si zvolili třídenní program a zítra budou stoupat s námi. Celkem nás bylo 14 cizinců a 7 místních průvodců (určené maximum je 1 průvodce na 2 osoby), takže v chatě celkem veselo. Já si navíc užívala, co se po jazykové stránce týče, protože mnozí neuměli španělsky a angličtina místních nedosahovala komunikační úroveň. Byli tu 2 páry Holanďanů, 2 Francouzi, 3 Španělé, Angličanka, Kaliforňan, Izraelec a Australan, směska ve věku mezi 24 a 43 lety.. Bylo neuvěřitelné, když jsem se s nimi dávala do řeči, jaké osudy se zde potkávaly. („Měl sem dost své práce, opustil jsem ji a vydal se do Jižní Ameriky“, „skončil jsem vejšku, sbalil jsem stan a spacák a cestuju po světě, až dokud zjistím, co chci“, „lezu, protože mi umřela sestra“). Pochopitelně tu byli také lidé čistě na prázdninách, Španělé vypracovávali v Coche svou tezi.
|
z větší výšky bohužel fotky nemám, zima zapůsobila na baterky... ale snad se mi podaří sehnat kontakt na někoho, kdy mi pár fotek pošle :) |
Něco po šesté, celá dojatá přenádhernými výhledy (mraky definitivně zmizely) a lidskými příběhy, vydala jsem se i já na kutě. Ne, že by to mělo moc smysl, protože můj spacák byl nejen těžký, ale taky naprosto bez jakékoli hřejivé funkce a tak jsem jen drkotajíc zuby čekala, až mě za necelých 6 hodin vzbudí. Měly jsme jít první, já a Angličanka, jelikož jsme celkem otevřeně tvrdili, že půjdeme dost pomalu, tak ať tedy máme náskok. Jenže ona mi ta plná luna a především pak můj výškový rekord moc dobré zdravotní podmínky nedopřáli a tak jsem vrávorajíc vyrážela spolu s ostatními skupinkami. Jak jsem z chaty vyšla, si pamatuju jen matně – do výstroje mě navlékl průvodce, já jen vypila hrnek kokového čaje, pokusila se sníst alespoň kousek sušenky a polkla jsem něco na žaludek (víc než bolest hlavy a únava mi totiž způsobovaly problém neustálé návaly k zvracení). Hlavní zdržení však způsobovalo mé rozhodování, jestli to má smysl, protože když jsem vyšla jen vyčistit si zuby, udělalo se mi černo před očima a prostě vypadalo, že nejsem schopná pohybu. Naštěstí ale díky podpoře nejen Angličanky, ale všech mých včera vytvořených přátel, díky průvodcově pomoci a mé silné touze a vůli alespoň pokusit se, seděla jsem už před ledovcem a byly mi obouvány mačky. Angličančina chůze byla naštěstí opravdu tak pomalá, jak slibovala, takže jsem nakonec byla schopná alespoň toho minimálního pohybu a můj zdravotní stav se začínal pomalu lepšit. Rozhodně tomu také napomáhalo ty nádherné výhledy, co nám vymetená obloha dopřála. Byť bylo něco po 1 hodině ranní, čelovku jsem za celý výstup nezapnula, tak silně zářil měsíc. A to bílo. Ten nekonečný ledovec, přerušený jen v dáli, a hluboko pod námi čněly skály, všechno v naší výšce a nad námi bylo čistě bílé. Měla jsem spoustu slabých chvil, tisíce chutí vrátit se zpět, ale na druhou stranu jsem si to naprosto užívala. V hlavě se mi hádala španělština a angličtina, obě pouze dodávající tělu rozkazy k chůzi a vychutnávající si tu krásu. Na nic jiného tam místo nezbylo a mimo jiné právě v tom já vidím tolik krásy v horolezectví. Když jsme dorazili do čtvrtiny, průvodce nám řekl, že v tuhle dobu jsme měli být v půli a že tímhle tempem na vrchol nedorazíme. Byly jsme s tím smířené, jelikož už večer nám vysvětlil, jak je to se sluncem a jaký je časový rozvrh výstupu. Rozhodly jsme se tedy prostě vyjít, kam až nám to síly dovolí. Když jsme byli v půli, viděli jsme mezi horami záři La Paz. To bylo mé přání. V ten moment jsem se cítila nějak klidněji, protože myšlenka, že přijdu o výhled konečný se mi zdála snesitelnější s tím, že jsem měla výhled tento. Otočili jsme to 338 metrů pod vrcholem, což je místo, kde začíná ledovec o úhlu 90°, který je třeba zlézt. Když jsem tu stěnu viděla, ve zdravotním stavu v jakém jsem byla, vzbudila se ve mně ta trocha pokory, co doposud dřímala a spolu s Angličankou jsme došly k závěru, že kdybychom to při velkém psychickém úsilí zkusily (fyzické síly už nebyly dávno), mohly bychom se dostat do nebezpečných situací nebo by nám prostě nezbyly síly na cestu zpět. Byla to také jistě reakce na rady průvodce, který viděl, co nás stálo dojit až sem a jak by mohlo pokračování dopadnout. Můj dosavadní výškový rekord tedy zmrznul na 5750 m n. m., což mi v tu chvíli kupodivu přineslo více úlevy, než zklamání. Sestupovali jsme v naprosté tichosti, s vyčerpáním, které nás jen ujišťovalo o tom, že naše rozhodnutí bylo správné. Došli jsme do chaty, když už slunce ozařovalo nejvyšší vrcholky hor, mraky však obklopovaly všechno včetně nás. Já se pokusila o spánek, ovšem drkotání zubů mě vyhnalo do kuchyně, kde už vydechovali první příchozí. Jejich vrcholové fotky byly vskutku působivé, ale vidět takhle zřízené chlapy, co den předtím vypadali, že by horou hnuli, mě opět utvrdilo o tom, že já potřebuju pořádný trénink, než se vydám na další výstup. Z 14 odvážlivců vylezlo až nahoru 9, z těch, co to vzdali, jsme došli nejvýš, žádná z žen na vrcholek nedošla.
|
zde začínala druhá část výstupu |
Po zeleninové polívce k snídani, sdělení dojmů a krátkém odpočinku, vydali jsme se na cestu zpět. Dole už nás čekal pár mikrobusů, které nás polospící dovezl až do hřejivého La Paz. Tam si nás pár předalo kontakty, ale s většinou jsme se loučili spíš „sbohem“ než „na shledanou“. Chvíli mě asi trošku mrzelo, že tyto milé lidi už znovu neuvidím a neuslyším pokračování jejich příběhů, pak jsem si ale znovu vzpomněla na slova, co jsem se tu naučila: „nezáleží na tom, kolik času s někým strávíš, ale jaký ten čas je.“