středa 30. března 2011

Podvečerní setkání se starými přáteli

Co na Bolívii vážně miluju je to, že když je mi tu nejhůř, vždycky se stane něco, co mě z mého smutku vytrhne a má náladová křivka pak stoupá, mnohdy i víš, než o kolik byla předtím pod nulou. Nechci tím říct, že dneska (30.3.) jeden z těch nejhorších okamžiků přišel, ale trochu toho smutku na mě přeci jen spadlo, po podvečeru stráveném marným hledáním banky (potřebovala jsem vybrat šek z AFS) a poté tou pustou cestou domů, kdy na mě znovu padla nostalgie z mého nedávného vztahu. A pak, když jsem si chtě nechtě začala zas trošku stýskat, jeden z těchto zázraků připletl se mi do cesty. Na úvod jen pro neznalé uvedu, že Beatles jsou asi má největší a jedna z mála stabilních lásek a jejich hudba, či jakákoli přítomnost mají na mě přímo zázračné účinky. Tak si teď představte, že v tomhle truchlivém rozpoložení objeví se přede mnou náhle místnost plná jejich naprosto božích plakátů. Pochopitelně jsem vkročila a zjistila, že se jedná o občerstvení s neuvěřitelně milými lidmi, kteří hned dodali, že ve mžiku pustí hudbu a tak se stalo, že se na mém obličeji znovu objevil ten připitomnělý úsměv. Dnes jsem hlad neměla, ale je jasné, že jsem tu nebyla naposled!

tak tady si získali mé srdce

úterý 29. března 2011

Co mi přineslo dvouměsíční výročí

Dnes jsou to přesně dva měsíce, kdy jsem poprvé vstoupila na Bolivijskou půdu. Nevím, jestli je to jen shoda náhod, ale dnes, zrovna před chviličkou jsem tu poprvé ucítila něco jako „to je teď můj život.“ A hlavně: „to je život, který mám ráda.“

Odpoledne jsme zase neměli balet. (Tenhle týden už naposledy, protože zítra a ve čtvrtek bude vystoupení a pak už vše při starém.) Stejně jsme ale s Laurou měly chuť zůstat ve škole, stejně jako někteří další spolužáci, kteří měli hodinu až později či tak. Tak jsme se jen rozvalili v trávě, zpívali, povídali, poslouchali hudbu a pospávali, užívali si hřejivé paprsky slunka, já nadávala na komáry… Kolem sedmé jsem pak celá nadšená, nebo spíš tak vntřně spokojená vyrazila domů, kde jsem se těšila na své v poledne koupené musli a bílý jogurt s bifidokulturami (protože poslední dny se tu mé střeva celkem dost bouří a ať si říká kdo chce, co chce, v některých situacích už mám ozkoušené, co na mě platí). Po chvíli samotě v kuchyni, sledujíc jakousi kolumbiskou telenovelu, přišla Ana, s kterou jsme si mile povídali a pak přišla maminka s nějakou kamarádkou a já sama jsem byla překvapená, jak otevřeně jsem s nimi mluvila. Potřebovala jsem už sklouznout z toho neustále přelešťovaného povrchu trochu hloub (zatím jediná osoba, s kterou si to dovolím je Laura, občas Caro a pak tedy Nadja, němka, která tu byla jen na týden). A tak, když se mě ona kamarádka zeptala, jak mi sedí lidi tady, prostě jsem to řekla. Jak jsem byla ze začátku nadšená, jak jsou všichni otevření a ochotní, ale po chvíli poznávání zjistíš, že víc, než se ti otevřeli první den, se už neotevřou. Že si stále myslím, že to jsou fajn lidé, umí se dobře bavit a když je třeba, pomůžou, ale chybí mi tu hloubka. Výjimečně se stane, na nějaké párty či při nějaké podobné příležitosti, že se ti občas někdo přeci jen otevře, ale rozhodně to neznamená, že tím se prolomily ledy a odteď jste už dobří přátelé. A rekce maminky a její kamarádky? Celou dobu souhlasně pokyvovaly hlavou a maminka pak říkala, že lidé z Cochabamby opravdu takoví jsou. Ona sama, že tady má spoustu přátel, ale s nikým nic hlubokého. Že Cochabanbinci se rádi a hodně baví, ale vše je jen klouzání po povrchu. Kamarádka to jen potvrdila a dodala, ať se tu ptám prvně lidí, odkud jsou, ona totiž, že je s Orura (maminka taky) a jak se obě shodly, tam je to zas úplně jiné. (což můžu jedině potvrdit díky dvěma skvělým sestřenkám z Orura, co mám). Chvíli jsme se ještě bavili o tomto, pak se ale hovor stočil k cestování (mám další typy, kam vyrazit – nenajdou se mezi vámi sponzoři? :P) a pak jsem se zmínila s mou dnešní novinkou, že vše nasvědčuje tomu, že já jsem poslední studenka (tedy spolu se všemi, co přijeli se mnou), která do Bolivie mohla jet. A tak se stočilo téma znovu k politice – protože důvod tohoto spočívá v Bolivijské vládě, která prý už nechce další cizince v zemi – a já se tak dozvěděla další perličky, jako že druhé Evovy volby byly zmanipulované, tudíž moc nezáleží na tom, kdy budou další, protože je stejně předem jasné, jak dopadnou, či – a to mě dostalo úplně nejvíc - že pan prezident neumí číst! Přesto však můj hlavní pocit z celého večera byla  spokojenost a jistá sounáležitost, opravdu poprvé, co jsem tu jsem se alespoň trochu cítila, že sem patřím, že tady je teď můj život!

Taky déšť

Tak se v doslovném překladu jmenuje film, který jsem včera (28.3.) s Laurou viděla. Už delší dobu se tady o něm mluví, byl totiž točen v Bolívii, v Cochabambě a také o jejích příbězích ve dvou dějových liniích pojednává (Kolumbijské války a pochod za vodu z roku 2000). Podrobněji vyprávět nebudu, můžu jen opravdu doporučit a to jak pro milovníky kvalitních filmů zabývajících se vážnými tématy, tak pro zájemce poznat něco víc z bolivijské a konkrétně Cochabambské kultury. (Když jsem hledala, jestli je film v Bolívii pouze točen, či je opravdu Bolivijský, jak jsem tu párkrát slyšela – ukázalo se, že první mínění bylo pravdivé, ale co mě potěšilo, vypadá, že to není jen tak nějaký nezávislý filmeček, tak snad se dočkám i v dvd formě J http://www.imdb.com/title/tt1422032/). Jinak po té, co jsem viděla, jaké byly pochody tady, jediné, co mi na filmu trochu vadilo, bylo to velké přehnání všech utrpení, co se tu lidem dělo. Když jsem pak tedy došla domů, bavila jsem se o tom s rodiči a ukázalo se, že to vůbec přehnané nebylo, že jen to, jaké bouření jsem tu viděla já, byl naprostý klid. Takže pokud by se nějakým zázrakem (dřív než spolu se mnou) k vám tento film dostal, můžete ho brát jako záživně podanou reálii ze života Bolívie, s tím, že mě se tu nic takového neděje, ale ten národ tu opravdu takový je. 

pondělí 28. března 2011

Má zkušenost se "starou školou"

Na tenhle gympl jsem přijela celá udivená, jak tu nikdo nic nedělá, studenti nemají žádný respekt k profesorům, a když už se nějaká látka probírá, je to něco, co už jsme dávno brali, nemluvě pak o způsobu, jak se to učí zde.
jen tak pro představu jaký je můj nový look:)
 Dnes (úterý 22.3.) si mě spolu s Laurou zavolali do ředitelny, že prý jsou na nás stížnosti, že prý jsou na nás stížnosti, že v hodinách nepracujeme a rušíme. Přiznávám, že jsem v poslední době dosti rezignovala na jakoukoli snahu, zvláště pak poté, co jsem dvakrát po sobě jako jediná ze třídy udělala úlohu. Pořád si ale nemyslím, že bych pracovala míň či rušila víc, než někteří, co hrají karty, na flétnu či sledují cosi na mobilu. Kromě toho vytkla mi učitelka taky můj “extravagantní“ účes způsobem, jako bych ho mohla s omluvou sundat a dál nenosit (mám na kluka ostříhanou část hlavy). Třešničkou na dortu pak bylo, když mi řekla, že je má uniforma (=školní tričko) málo vidět. Bylo totiž ráno, asi 10°C, tak jsem měla celkem pochopitelně na sobě svetr a sako. Popravdě když pak po nás chtěla čísla rodičů, měla jsem sto chutí dát jí číslo falešné či na nějakého kamaráda, ale naštěstí mé naštvání a pocit křivdy přeci jen nechali trochu místa rozumu a vím, že jediné, co na tyto staré autority platí je sklopit hlavu a říci, že lituji a že se polepším. S tím jsme pak za ní další přestávku zašly a ona se tvářila jak je vše skvělé a v pořádku. Další den pak mým rodičům volala (Lauřiným ne) a oni tak museli jít do školy a čekala je rozmluva s ní. Já mám naštěstí rodiče celkem dost pokrokové, tak si se mnou maminka promluvila, řekla mi, že rozumí mé mladosti a jejím zvratům, že taky ví, jak jsem byla na začátku snaživá a že mě okolí tak trochu odpudilo, ale že ať se pokusím vrátit k tomu svému původnímu entusiasmu, že je to nejlepší pro mě samotnou (což má ostatně pravdu) a že si myslí, že hlavně ředitelku popuzuje ten můj účes, kterým dávám najevo jistou nebeskost, která se na gymnázium nehodí. Pak se mě ještě zeptala, jestli nosím uniformu, čímž mě opravdu dostala, protože sama ředitelka viděla, že ji mám, takže opravdu nerozumím tomu, proč si mým rodičům stěžuje, že ji nenosím… Ale jak říkám, s rodiči se dá dost rozumně mluvit a tak se vůbec nic neděje, jsem jen zas o něco poučená, jak fungují staré instituce….


úterý 22. března 2011

trochu od každého pocitu v týdnu 14.-20.3.

Celý další týden pak plynul tímhle stylem – chvíle smutku, chvíle štěstí, chvíle prostě jen fajn či nevím (slovo normální nepředpokládám, že vůbec za života tohoto blogu požiju, obzvláště pak v souvislosti s mými náladami). Neuvěřitelně mě baví mé kursy španělštiny, mám výbornou profesorku a hlavně, divte se mi, jak chcete, ale vážně mi tu chybí studijní činnost!! Je to pro mě jako ráj, tři hodiny týdně se oddat učení v pravém slova smyslu. Jasně, španělštiny je tu kolem habaděj, čas od času se mi dokonce stává (zatím se mi to stalo třikrát), že už mám toho neustáleho přemýšlení, mluvení a poslouchání v cizím jazyce plné zuby a prstě vypnu, ale učení v pravém slova smyslu, to mi tu vážně chybí, ačkoli má lenost a poslední dobou především jiné aktivity vítězí a tak se k samostudiu nedokopu. Pokud ovšem nepočítáte filmy, kterých jsem jen v tomhle týdnu slušný počet zhlédla – pochopitelně všechny v originální (anglické) verzi, s kastelánskými titulkami, všechny s Laurou, s kterou jsme také vytvořily celkem obsáhlý seznam filmů, které tu chceme koupit (ono to ani jinak nejde, když všechny stojí 25 Kč, což je třetina lístku do kina) a shlédnout, což však boužel není moc reálné, jak z časového (Laura za 3 měsíce odjíždí) a finančního hlediska, tak především proto, že moc nepředpokládám, že byť jen polovina z nich tu bude k sehnání (přesto jsme však seznam předali jednomu sympatickému prodavači, který se nám některé pokusí objednat).

V sobotu pak byl svátek otců, což je tu celkem velká sláva, stejně tak narozeniny Ruth (mé mamky tady), takže trošinku slavnostní oběd a další geniální dort a dosti slavnostní večeře a ten stejný dort (oběd na narozeniny, večeře na svátek, tak to tu prostě chodí… jen půjdem v pondělí mamce koupit boty, protože na nich ujíždí a od manžela dostala krásnej a výbornej dort – zas jinej, než sme jedli toho dne -  a od sestřenic kytku a cosi na pečení). V osm večer pak ke mně přijela Laura, vyfikly jsme se a vyrazili na Patrikovu oslavu osmnáctin (jak je to na mém gymnáziu celkem běžné, i on opakoval ročník, proto ten vyšší věk). Stejně jako minulej týden, DJ Partyck nezklamal, tentokrát jen ve více lidech, ale prostě parádní muzika a protančená noc.

Ráno jsme pak s Laurou, která u mě spala, vstaly něco po desáté a vyrazily ke škole, kde se už od osmi konaly přípravy na svátek otců. Laura však mířila domů, protože měli mít rodinný oběd a taky proto, že pro ni není žádná z těchto aktivit povinná, vzhledem k tomu, že nejede na výlet na konci roku, na který se střádají peníze už odteď (jezdí se totiž na 14 dní do Chile a to není zrovna levná záležitost, nehledě na to, že takhle máme alespoň nějaké zkušenosti s prací, která je v tomhle podání většinou spíš zábavou). Do čtyř jsme pak prodávali různé občerstvení, některé maminky, co to měli na starosti mi dokonce říkaly zázračná Barbara, protože se mi prodej celkem dařil, pochopitelně mě tedy i bavil, užívala jsem si ten pocit užitečnosti a úspěchu. Taky jsem ale dnes víc, než kdy jindy pocítila, jak moc lidí tu znám a jak málo tu mám opravdových přátel, ale jak to tak bývá, po větším smutku zas přijde větší euforie. Když všechno skončilo, odhodlala jsem se za pomocí téměř věčně optimistické a optimismus dodávající Laury, nejít spát, ale vyrazit na zmrzlinu s ní a ještě s jednou Němkou, s kterou jsem se seznámila včera, která tu byla před rokem rok a teď se na týden vrátila. Nebylo lepšího nápadu dnešního dne, jestli vůbec co tu jsem bylo… Po čtyřhodinovém povídání jsem s nocí v patách Loučila se s Naty (Laura šla už o něco dřív, s kamarádem do kina) plná nadšení a po dlouhé době pocitu, že jsem našla spřízněnou duši. A nejen s ní, ale celý ten večer jsem se cítila zas o něco blíž k Evropě a k Bolívii zároveň, těžko popsat, snad jen tím slovem štěstí…

Karneval pokračuje

Další den (úterý 8.3.) jsem strávila bezvadné, byť krátké dopoledne s Laurou, odpoledne pak u Sergie, kde jsem byla oficiálně přijata do rodiny obřadem, který umožňoval svátek, který jako úterý karnevalu v Cochabambě byl. Toho dne se (nehledě na ne zrovna vlídné počasí) hraje s vodními balónky a vodou obecně, a když jsem se po nějaké době protestů poddala nadšené atmosféře a přidala se, přišel za mnou S. tatínek, začal mě obmotávat fáborky, posypal konfetami a pak mrkl na S. bráchu a ten na mě vylil lavor vody. Po nějaké době, kdy už jsem začala vážně drkotat zuby, poslala mě S. ségra do své koupelny Sergio mi půjčil své oblečení. Pak jsem s celou rodinou seděla v jejich obýváku, popíjela horký čaj a kolu s rumem a cítila se bezvadně. V půl jedenácté zavezli mě pak domů, protože další den už žádný svátek, hezky do školičky…



Ve středu 9.3. jsem měla své první kurzy španělštiny u nové profesorky a byla jsem nadšená!! Prvně bylo sice celkem dobrodružství ji najít (byť už jsem tam jednou s bráchou byla, zapsat se, ale tady ty chocabambský ulice… přijdou mi jedna jak druhá…), ale když mi po zavolání sdělila adresu, hned první z kolemjdoucích mě navedl. Profesorka je neuvěřitelně vzdělaná, empatická, veselá, šikovná a učí mě zábavným, přesto myslím efektivním způsobem. Po kurzu jsem vyrazila na tolik postrádané nákupy a náladu si tak koupením božích šatů, krásné mikiny a úžasného kabátu (v přepočtu vše za necelých 800Kč) ještě zlepšila. Jediné, co mě trochu trápí je, že hledat kozačky nad velikost 39 je asi jako chtít ve Francii kofolu. Tak doufám, že se tu na mě štěstí usměje, příští týden vyrážím ve stejnou dobu s Laurou, jak jsem se domluvili před folklorním tancem, který jme měly ten večer.


Ve čtvrtek jsem pak po baletu strávila celé odpoledne s Laurou, protože se Sergiem je to poslední dva dny nějaké divné. Došlo mi, že mě celkem děsí, až za ty tři měsíce Laura odjede, protože mám pocit, že je tu má jediná blízká kamarádka a taky člověk, na kterého se můžu kdykoli spolehnout.

Páteční odpoledne a večer jsme pak strávily s Laurou u nás koukáním na filmy. Poté jsme se vrátily ke škole, kde jsme jako maturitní ročník, (který se snaží sesbírat, může na svůj závěrečný večírek a především pak cestu do Chile,) prodávali různé nápoje a občerstvení, protože kolem naší školy prochází průvod a byť vše začíná a končí zítra, už dnes večer se celkem slušné množství nadšených diváků sešlo.

V sobotu jsme měli u školy sraz už v osm ráno, což pro mě znamenalo příchod v deset, byť jsem původně plánovala přijít o něco dřív. Musela jsem totiž do bankomatu, kde jsem potkala dvě kamarádky z La Paz, které se přijely podívat na karneval a zrovna přemýšlely, jak se se mnou spojit (v La Paz jsem ještě neměla mobil).  Celých dvanáct hodin jsme pak téměř bez přestávky prodávali a musím přiznat, že mě to ze začátku i dost bavilo, alespoň dokud jsem nebyla celá zmáčená a dokud mě dvakrát po sobě nenašplíchali onu pěnu přímo do očí. Taky mě, a nejen mě pak začlo dost rozčilovat to nemožné množství lidí, které nám neumožňovalo přístup do školy. Taky mě trošku mrzelo, že nemůžu být účastná jako divák, protože ač by mě za to všichni Bolivijci zastřelili, přiznávám, že tenhle karneval se mi asi líbil víc. Celé dopoledne byl totiž zcela jiný než  v Oruru – krásné počasí, moderní hudba, kostýmy z novodobých filmů a především – každý průvod se lišil! Navečer pak začlo totéž co v Oruru, i když mi spíše jen poslouchali, protože jsme byli uvěznění ve škole, z níž se pro nápor na dveře, které byly v přístupové části k průvodu, nedalo projít. Tak jsme jen z hřiště pozorovali nádherné ohňostroje či uvězněným z venku podávali občerstvení a takto pokračovali v prodeji. Kolem desáté večer už přestali prodávat i ti nejaktivnější, ulice se uvolnily a po krátkém koukání na průvod vydali jsme se na třídní party k Patrikovi – spolužákovi, nejlepšímu kamarádovi Laury a Caro, s kterým sem se v posledních dnech taky celkem sblížila. Ještě předtím jsme se však se Sergiem celkem ostře pohádali a on pak musel domů, což mi ale zázračně vytvořilo neuvěřitelně společenskou náladu, nadšenou do neustálého tance a Patrik mi pak v pondělí řekl, že jsem byla duší oslavy.

V neděli měla narozeniny slepá babička, tak byla velký, výborný rodinný oběd a dva asi nejlepší dorty, co jsem kdy jedla. Co mě ale překvapilo, několikahodinovou hostinou, kde po dvou hodinách už účast není povinná, vše končilo. Žádné dárky, tak to tu asi chodí – rodina a fiesta zcela postačují.

Odpoledne jsem se pak stavila u Sergie, protože můj mobil stávkoval a rozešli jsme se. Poslední týden byl kulturní rozdíl mezi námi znát víc a víc, až byl pro oba náš vztah více trápením, než štěstím. Neříkám, že jsem nebrečela, ale rozhodně je to pro nás pro oba lepší, protože šlo o věci, co se nemůžou změnit a více stráveného času by vše jen zhoršovalo a dělalo bolestnějším. Na odreagování vytáhla mě pak Laura do kina na polohoror, ale jinak geniálně zahranej film s výborným nápadem a především nádherným tancem. Nevím, jak to dělá, ale Lauřiné společnosti se všechno moje trápení rozplynou a vždycky si uvědomím, jak je vlastně na tom světě krásně.

pondělí 21. března 2011

Má cesta do Orura

Vyrazili jsme v pátek 4. 3. něco po půl druhé odpoledne. Z domu jsme jeli bráchové, sestřenka, já a na tři noci neuvěřitelné množství zavazadel (předpokládá se totiž pěkná zima, déšť a i přesto hrátky s vodou, tak bylo nutné mít na každý den jiné oblečení, včetně bot). Taxík nás provezl dosti velkou částí Cochy až na obrovskou silnici (já myslela na kraji města, jaká jen mílka – to město snad nemá kraj!!), kde jsme se potkali s dalšími skupinami nadšenců putujících do Orura. Asi ve tři přijel pro nás spolu se stále zhoršujícím se deštěm autobus, do kterého jsme se celkem rychle nasoukali, a mohlo se vyrazit. Bylo mi řečeno, že cesta do Orura trvá čtyři hodiny, v případě karnevalu je třeba počítat s pěti, proč jsme tedy dorazili o půl desáté, mi dodnes není jasné. Očividně všem účastníkům cesty nijak nevadilo neustálé zastavování, spomalování, dokonce i dvě policejní prohlídky. (při jedné z nich jsem měla namále, jelikož pořád ještě nemám jiné doklady, než kopii pasu a starou brněnskou šalinkartu, naštěstí AFS tu má asi celkem jméno, nebo jsem vypadala důvěryhodně, každopádně jedna kontrola mi to pro jednou prominula a druhá po mě vůbec nic nechtěla. Paul – francouz z mé třídy, který se vydal do Orura docela sám, bez jakékoli přípravy, je tu s jinou organizací a jak to má s vízem netuším už vůbec – už takové štěstí neměl. S druhou kontrolou šel ven, to by ale nebyla Bolívie, aby se nedohodli s nějakým tím úplatečkem, co mě ale překvapilo, spokojili se s necelou stovkou v přepočtu!)
čistě bolívijská zábava v autobuse
 Všichni v autobuse byli v tak neuvěřitelně dobré náladě, popíjeli, šplíchali po sobě bílou pěnou (dle mého názoru místy až příliš brutálním způsobem, ale můj názor na tohle bílé svinstvo je obecně dost vyhraněný), v každé druhé vesničce odskočili si něco přikoupit či na záchod (který nikde pochopitelně nebyl). Mnohdy to bylo celkem humorné, jelikož řidič nějak nebyl s cestujícími ve spojení a tak i přes naše hlasité křičení stalo se občas, že některým  nešťastníkům ujel, (než někdo doběhl tlouci na dveře a k němu tak došla ta sprška nadávek – přeci jen, zvláště pak navečer, zůstat tady sám v nějaké vesničce na mě nepůsobí zrovna příjemným dojmem).

typická vesnice

Já jsem celou dobu přemýšlela. Čím dál víc tu pociťuju kulturní rozdíl a tahle cesta byla třešničkou na dortu. V kontrastu s nepředstavitelným veselí a pro mě někdy nepochopitelnou zábavou všech účastníků zájezdu byly vesničky, domečky, či jen pochybné přístřešky zasazené v tak nádherné, často však odpadky posypané krajině. Také jsem nechápala, odkud se pokaždé sesypaly ty žebrající, či něco prodávající ušmudlané děti, co je však taky zajímavé podotknout, nikdy nepůsobící hladově. Nejvíc mě pak pobavil (nebo udivil?) pohled na pána stojícího na kopci poblíž jedné z vesniček, lovící tam signál. 
kdo hledá najde?
Takhle to možná tak překvapivě nevyzní, ale kdybyste viděli ty kamenné či hliněné polorozbořené obydlí, všude jen pastviny a opravdu dosti strohý život, věřím, že by vám taky nepřicházelo na mysl, odkud tento člověk vzal mobil, a i kdyby to byl třeba nějaký suvenýr od nějakého z cestujících, pořád mi nedávalo smysl, komu by tady volal. Co mi také leží v hlavě doteď, a nevím, zda někdy budu schopná to pochopit je dosti obecná otázka, jak tady místní žijí. A nemyslím, že by to bylo jen proto, jak poměštěná jsem a život bez elektřiny a vody z kohoutku je pro mě něco jen těžko představitelného, přemýšlela jsem ale nad tím, že tady v horách opravdu není nic, než pastviny, jen dosti výjimečně se objeví nějaký bahnitý potůček, jehož přítomnost pak umožní políčko kukuřice či jiné nenáročné rostliny. Co mě však udivovalo snad ještě víc, byla otázka, jak se k obyvatelům těchto vesniček dostalo ve městě koupené zboží jako plechovky s pivem či všemožné sladkosti, které tu všelijakými způsoby prodávali (pevný obchod, rozpadající se obchod, děti obklopující cestující při každé zastávce či zpomalení, či co chvíli přistupující prodavači, co párkrát projdou uličkou autobusu a zas někde vystoupí). Nevím proč, ale nebyla jsem si schopna představit, jak tam tyto městské výrobky místní přepravili či za co je koupili. Další dosti zajímavý pohled se mi naskytl, když jsme projížděli jednou z oněch vesniček a já si povšimla celkem honosně působící cedule Gymnázium Cosi. Kvůli v tomto místě celkem rychlé jízdě se mi bohužel nepodařilo zjistit, ke které budově cedule náležela, v každém případě nevšimla jsem si v jejím okolí žádného jen trošku většího a chudobou méně vyhlížejícího domku, než s jakými jsem se setkávala doposud.
najdi školu
Když jsme konečně dojeli do vymrzlého, ve 3500 m n. m. položeného Orura, taxíkem jsme prokličkovali přeplněné a slavnostní atmosférou prosáklé uličky až k domu sestřenky. Tam, jak je tomu zvykem ve všech Bolivijských domech, se vnitřní teplota od té venkovní příliš nelišila, tak jsem se jen přioblíkla a mohlo se vyrazit do nočního města. Původně jsem myslela, že se jdeme jen najíst, když jsem pak ale dala najevo, že nepotřebuju jít do nějaké restaurace, jen hlavně koupit jakékoli jídlo a moci jít spát (už asi tři hodiny sem umírala hlady, ale bůhví proč jsem se neodhodlala vystoupit z autobusu jít si něco koupit, stejně tak sem zmírala únavou), byla jsem dosti překvapená odpovědí, že je to pátek karnevalu a to jen těžko půjdu dneska spát. Samozřejmě mi byla nabídnuta možnost, zůstat doma, ale kdo mě zná, ví, co jsem si vybrala… Nakonec jídlo trochu probralo, především však všudypřítomná euforie neuvěřitelného množství lidí, kteří naplnili hlavní ulice města stylem, že se téměř nedalo projít. Kolem půlnoci pak začla hrát kapela a lidi tančit a veselit se ještě o mnoho víc. Těžko asi popsat atmosféru, co tu ty tři dny panovala, protože to je něco tak Bolivijského, že přiznám se, já, i se svou bláznivostí a chutí užít si života, co to dá, takové kontinuální nadšení jsem nebyla s to pochopit. Kolem druhé hodiny ranní nás však přeci jen únava zmohla (dav se neměnil, no, možná tak vzrůstajícím a čím dál více opilejším směrem) a vydali se na kutě.


pohled ze dveří sestřenčina domu - 2 bloky rovně a dva doleva a jste v centru dění 
Ráno jsem se kupodivu vzbudila pár minut před zvoněním budíku, tak jsem si dala horkou sprchu (moji první v Bolívii) a po posnídání ještě teplého výborného orureňského chleba s klasicky slaným máslem a marmeládou, vyrazili jsme do centra dění. Vystáli (tedy já ji vyseděla na lavičce, protože kombinace nadmořské výšky, antibiotik a snad i únavy udělala své a na mě nějak přicházely mdloby) jsme celkem nekonečnou frontu na vstup do naší části tribuny, která za tu cenu byla o mnoho bezpečnější než ostatní, nemluvě o dosti oceněné střeše. Když jsme konečně přišli na řadu, dostali nějaké užitečné firemní doplňky (větrovku, šátek, sombrero, skleničku) a usadili se (tedy spíš postavili), postupně jsem přicházela na to, že čekáním ve frontě na nádherném náměstí jsem zas tak o mnoho nepřišla. Kupodivu to nebylo žádné wow!, nejlepší věc, co jsem v životě viděla, či podobě, jak o tom mluvili všichni ostatní. Co mě nejvíc uchvátilo, byly právě ty tři dny neustávajícího nadšení a energie, bez jevení jakýchkoli známek nespokojenosti se zimou a deštěm. Také bych nerada opomenula ten neskuteční počet barev, co se mi na karnevalu jako takovém líbilo asi nejvíc. Jinak kdykoli se mě pak někdo ptal, který z průvodů se mi nejvíc líbil, má odpověď byla, že těžko říct, protože mi všechny připadaly stejné. A opravdu, celé tři dny dokola hrály 4 různé písničky a objevovaly se 4 různé tance, vždy jen v jiném barevném a maskovém provedení. Přesto jsem si to naprosto užila, celé tři dny jsem strávila focením, sobotní odpoledne a večer pak se Sergiem noc na nejlepší diskotéce v mém životě (skvělá hudba, tři velké taneční parkety, kluci tančí a tančit umí!), neděli jsem pak částečně prospala (s pocitem, že o nic nepřicházím) a taky se seznamovala s čím dál více lidmi (tedy spíš oni se mnou, to mě tu okouzluje). V pondělí dopoledne jsme všichni s výbornou náladou a po výborné snídani (oni kukuřici s bramborami, vejcem, sýrem a masem z Lamy – místními velmi oblíbeným jídlem se jménem na Ch, já nadšená ze svého rajčatového salátu), vyrazili jsme na cestu zpět. Po pětihodinové, pro mě však stále krásné cestě nálada trochu opadla (tentokrát jelo jen nás 6 = bráchové a jejich kamarádi z AFS, normálním linkovým autobusem) a dostavila se únava. Chvíli po příjezdu domů, virazili bráchové na kutě a já k Sergiovi, s kterým jsme se poprvé od doby, co jsme spolu jeden den neviděli.

nadšenci z protější tribuny, které ve veselí nic nezastaví

neděle 20. března 2011

Psaní pokračuje, jen ne na počítači

Jen jsem chtěla zmínit, pro zneklidňující se či zvědavé, - začínám žít tady a s časem je to tak, že když už ho mám, dávám přednost spaní, takže na počítači trávím naprosté minimum (pokud nejde o rychlou komunikaci s místními). Na svůj nápad napsat knihu a především uchovat si většinu vzpomínek na to, co tu zažívám však nehyne, jen využívám mých jediných volnějších chvil v některých hodinách a píšu na papír, takže dokumenty jsou, jen jejich zveřejnění asi bude o něco zpožděné. Tímto bych se tedy chtěla všem omluvit, dalším stránkám a stroji času zdar!

Prosím ještě podotýkám, věnujte pozornost datům, které uvádím já, nikoli blog, budu totiž postupně přepisovat mnou již dávno zapsané údaje, tak aby nedošlo k nedorozumění...

úterý 1. března 2011

Zase něco z mého každodenního života

Včera mi ve škole tak trošku ruply nervy. Bylo to skoro týden, co jsem nebyla ve škole a popravdě jsem si ledasčemu odvykla. Užívala jsem si přítomnosti Sergie, kterého vskutku považuji za chytrého kluka a zcela jsem zapomněla, že ne všichni ze třídy jsou takoví… A tak, když jsme v matematice, podotýkám v maturitním ročníku, počítali strany trojúhelníku s tím, že jsme věděli délku stran a a b a měli dopočítat c (opravdu, tohle není ani sebemíň zkreslené), trošku to ve mně začalo vřít. Když jsme pak ale měli do osy zakreslit souřadnice přímek, kompletně zadané a slečny po mém boku se asi po půl hodině začaly dotoazovat, kde je osa x a kde y, bylo toho na mě trochu moc. K tomu se nějak přičetl čtvrteční svátek comadres, který bych celý měla strávit s nimi (je to pouze svátek pro ženy, stejně jako byl před týdnem pro muže), a v jejich podání spočívá v tom, že si všechny koupíme stejná trička, zaplatíme jakýsi vstup a ještě se tam celé zmáčíme (to vše patrně místní zvyk, ale proč nám nemůže stejně jako klukům stačit sejít se u někoho doma, něco popít a hrát hry??). A toto, spolu s třídními tričky se řešilo první část oné tragické matematiky. Nemůžete se mi tedy divit, když se k tomu připočte mé už druhý týden zhoršené zdraví, že jsem po celkem rychlé domluvě se Sergiem na odpoledne vypálila ze třídy a začala aplikovat léčbu Beatles.

V ten okamžik se na mě jakoby všechno svalilo. Začala jsem vzpomínat na všechny a všechno, co jsem v Česku tak milovala a tady postrádám, po chvíli přišlo i na to, co jsem tam ráda neměla a teď bych i to vyměnila. Přidaly se slzy a postupně přišlo uvědomění, že vlastně v ČR by to jiné nebylo, že jsem ti prostě já a všude, po celé zeměkouli, budu zažívat tyhle zvraty z pláče štěstím k tomu žalostnému a zpět.

A skutečně, to, jak dobře se znám, se ukázalo celkem vzápětí. Stačilo chvilku povídání s přáteli v Česku a bylo zase líp.

Poté jsem s bráchou Juliem vyrazila domluvit kurzy španělštiny (tamty byly vskutku pro děti, tak jsem vážně ráda, že je můžu vyměnit). Tam se ukázalo, že jsou to hodiny soukromé a to s dosti sympatickou a především mnohem chytřejší paní, než byly ty z kurzu předchozího. Kurzy jsem si domluvila na úterní dopoledne (pevně věřím, že to půjde ve škole domluvit) a středeční odpoledne, vždy hodinu a půl, na pět týdnů.

Brácha pak potřeboval něco na univerzitě (kde už teď dělá akorát nějaký závěrečný projekt, čemuž nerozumím, vzhledem k tomu, že je mu 29 let, gympl se končí v 18 a jak on sám říkal, výška je zde – bez onoho projektu -  na pět let. Ale asi maňana maňana stále platí J). Univerzita je vskutku obrovská (sám říkal, že je největší v Coche), pro představu si vemte třeba Lužsky, nebo podobně obrovský park, místo našeho rostlinstva přimyslete si nějaké tropické (palmy, všebarevné květy), přidejte několik větších či menších univerzitních budov (inženýrství, architektura, informatika – více jsem si bohužel nezapamatovala), domečků s kopírkami, občerstvením, mléčný bar, různé kiosky a pochopitelně všudypřítomné loučky studentů… a to jsme zdaleka neprošli celý areál.

Poté mě vzal brácha do jednoho obchůdku s oblečením, kde prý mají všechno pro ženy. Říkala jsem totiž u oběda, že si chci koupit něco na sebe do nečasu, abych pořád nenosila Sergiovu mikinu a šálu J. Bohužel všechno znamenalo možná tak od všeho trochu, v každém případě oblečení pro píďalky a když už něco bylo dost široké, krátké bylo všechno, že by jeden brečel. Nu co, stejně raději vyrazím na nákupy sama, jen co bude trošku času, celkem mi tu chybí ty chvíle strávené jen sama se sebou a horou oblečení..J

Nakonec jsme vyrazili k doktorovi. Už asi čtrnáct dní totiž kašlu, mám rýmu, návaly horka a zimy a někdy mě bolí v krku. Nic hrozného, ale příjemné to taky není a vzhledem k tomu, že za pár dní jedem na karneval v Oruru, kde pokud bude pršet je prý vskutku pořádná zima, kde jako na každém karnevalu a v jeho období panuje zvyk házet balónky naplněnými vodou (pochopitelně převážně na ženy, už teď mě jich pár jentaktak minulo), nemluvě o tom, že ze čtyř dní, co tam budu spí se nanejvýš tak první noc a pak už se jen tančí…J

U doktora to bylo trochu nadýl, především ale kvůli papírům z AFS, který už teď mám zařízený a odteď tam můžu jít s čímkoli a mám to proplaceno. Když jsem pak přišla na řadu, zhrozila se doktorka, jak mám zvětšené mandle (vážně nic necítím a mám srovnání s angínou před dvěma měsíci), předepsala mi antibiotika a nějakou desinfekční injekci, ale do školy i odpoledních kurzů můžu, stejně jako do Orura, pokud se to nezhorší (tenhle Bolivijský přístup – fiesta zdraví neškodí – se mi moc zamlouvá J).

Z nemocnice jsme zašli do protější lékárny, zaplatili celkem neuvěřitelné množství peněz, zvláště pak v porovnání s místními cenami za ostatní produkty; popravdě nevím, kolik tu stojí pojištění (stará se AFS), ale rozhodně bych Evropanovi doporučila se pojistit, přeci jen klima i strava jsou tu dost jiné a nějaká ta lehčí nemoc je celkem očekávatelná. Taky jsme koupili sérum na injekci, zaplatili (teda zapsali AFS, které zaplatí) za ošetření, dostala jsem injekci (do zadku), dokulhala se do auta a brácha mě zas hodil do školy, prý, že je lepší to rozhýbat. I když jsem dorazila asi o deset minut později, učitelka tance tu stále nebyla a jelikož jsem neviděla nikoho, s kým bych si měla moc co říct, sedla jsem si a s věčnými přáteli Beatles dala jsem se do čtení nedávno koupeného Malého prince. Po chvíli jsem potkala jednu bývalou spolužačku, co se mnou chodí do tance, a dozvěděla jsem se, že dnes hodina odpadá. Spolu se svým přítelem, což je můj spolužák, zůstali se se mnou bavit a postupně se pak přidali ještě dva spolužáci a dvě bývalé spolužačky. Jak říkám, zvraty tu jsou neuvěřitelné a tak celá vyfluslá z nemocnice, zase jsem se cítila tak nadšeně, opravdu jsem si náhle přišla skoro jako mezi přáteli. Za chvíli měl taky končit Sergio, tak jsem ještě počkala, byť už se ostatní začli rozcházet. Pozdravila jsem se se S. maminkou, která tu byla na rodičovské schůzi (jako každý maturitní ročník totiž i mi budem prodávat nějaké občerstvení na karnevalu v Coche a tak nám to teď rodiče zařizují :P) a po krásné chvíli strávené s mým milým, kterému zrovna skončila hodina dechových nástrojů, svezla mě jeho maminka až domů (bydlím víceméně po cestě k nim domů).



Večer jsem si pak vzala antibiotika a chvíli si povídala s bráchou Juliem o filmech (jóó!! Konečně!! Našla jsem v Bolívii někoho, kdo se o ně zajímá! Někoho, kdo zná Americkou kásu a dokonce, když jsem mu řekla, že mám nejradši filmy, nad kterýma se přemýšlí, hned přihodil, že by se mi mohlo líbit Gran Torino a Crash, které vskutku patří mezi mé oblíbené! Byla jsem nadšená! Není tak důležité, že nemáme stejný vkus – on upřednostňuje akční – ale to, že má na filmy stejný pohled! Jako zlatý déšť padaly na mě tato slova, tady, tisíce kilometrů vzdálené od Evropské kultury…).

Poté mi volala profesorka španělštiny, že je dnes nachlazená (fakt tak dost zněla) a že se uvidíme ve středu. Dnes jsem pak ve škole zjistila, že je to tak lepší, protože si asi ty úterní dopolední kurzy radši domluvím na jindy, tou dobou totiž máme fyziku a asi by bylo dobré, abych na ní doházela, nehledě na to, že díky zasedacímu pořádku, co ve fyzice platí, sedím s fajn klukem a třeba i s novým kámošem (tentokrát zdá se není fajn proto, že by se o něco snažil, protože ve třídě má slečnu, kterou má opravdu rád). Po téhle hodině byla Formacion humana (těžko přeložit:P), což je taky hodina, kterou se Sergiem moc nemusíme, sedíme tak spolu a příliš vám neřeknu, o čem byla, snad jen vím, že profesor mluvil o vzniku Země a tom, jak krátkou dobu k porovnání její historie je historie lidská (ne, že by nebylo zajímavé a že bych nesouhlasila s tím, co říká, ale snad kdybych to neslyšela už několikrát…).  Po škole jsem zas měla odvoz domů (tentokrát se S. tatínkem, bavili jsme se tak o jejich cestě do Orura, která závisí na nějaké jejich známé, která tam bydlí. O necelou hodinu později mi přišla nadšená SMS, že se se S. přeci jen v Oruru potkámeJ)

Za chvíli vyrážím do baletu a večer mě pak čeká nějaké setkání s AFS, tak jsem celkem zvědavá, jak to bude probíhat...

Zbyteční lidé

Uznávám, tenhle název může působit až příliš tvrdě, ale na jiný jsem nepřišla a tenhle mi přišel natolik trefný…

Chci se totiž zmínit o lidech, kteří stojí v supermarketech u výrobku a ukazují na něj (opravdu jinou náplň jejich práce jsem nezpozorovala) či o pracovnici v nemocnici, která přes půl hodiny leští stále dokola ten stejný úsek stylem, že vždy někoho poprosí, aby přešlápl, ona to pod ním mohla tím za celou dobu ani jedinkrát nevymáchaným mopem přetřít a on si tam zas mohl stoupnout.

Párkrát už jsem se zamýšlela nad tím, kde se tito, převážně až neuvěřitelně usměvaví lidé, berou. Vzal si je snad daný podnik pod ochranný štít, a aby jim nedával almužnu, alespoň si nějaké peníze a střechu nad hlavou odpracují? Proč ale zrovna takovým způsobem? Nevěřím, že by tu nebyla jiná práce… Nebo se Bolivijci jen jaksi snaží přiblížit USA takovýmto lehce komickým způsobem?

Nerada bych ale, aby tento příspěvek působil nějak cynicky či negativně kritizujíc, (byť asi moje první reakce na tento jev takové byly), spíš mě teď zajímá příčina a zkrátka čím dál víc mě láká přijít na kloub všem kulturním rozdílům, s kterými se tu setkávám.

(Komentáře uvítám J)