sobota 18. června 2011

Loučení a zpověď pocitů, co vás na AFS pobytu můžou potkat

Přiznávám se, posledních pár měsíců to tu na blogu dost flákám a tak teď možná bude tožku obtížnější popsat celkovou situaci…

Pokud si vzpomínáte na Lauru, mojí tady asi nejbližší duši a nejlepší kamarádku, snad se vám i vybaví, že jsem tu měla jedno období, kdy jsme se příliš nemusely vidět. Myslím, že to bylo hlavně způsobené její nezlomnou láskou k Laredu a mou tehdejší doslova alergií na tuto školu. A nevím, jestli to bylo její zásluhou, zásluhou možnosti, že můžu odejít nebo prostě mého nového odhodlání na vše se podívat jinak, s větším respektem a všestrannějším pohledem, snad to vše dohromady a navíc pak ještě příchod nové spolužačky, co byla na rok v Japonsku, mé narozeniny a celkově spokojený život, to všechno asi způsobilo, že školu nejen přestávám nenávidět, ale snad i nějakým způsobem mít ráda.

A co se Laury týče, staly sme se opět, jen ještě hlouběji, spřízněné, téměř neoddělitelné duše (to mě vážně fascinuje, člověk si řekne, rok, tak krátká doba v porovnání se životem, jenže ono na tomhle roce něco je, že tu všechno de tak nějak zrychleně, tak, že se s někým znáš sotva pár měsíců a cítíte, jakoby to byla věčnost…).

Tak abych se dostala k jádru věci, jde o to, že všem zahraničním studentům, co tu byli na rok (nebo přijeli se mnou a jsou tu na půl) nadešel čas loučení. A popravdě, přijdu si asi dost pragmatická, beru to, že prostě život jde dál, ušli jsme spolu kus cesty a teď je čas kráčet dál každá zas jinou cestou (neříkám, že jsem si nepoplakala, a že ještě nějaké ty potoky nečekám, popravdě ono mě to čas od času i baví). Hlavním důvodem ale, proč to tu všechno zmiňuju je ale to, že i na mě tak chtě nechtě dolehlo to uvědomění, že tenhle rok není věčný, že jednoho dne prostě skončí a byť vím, že mám před sebou ještě o něco víc, než polovičku, místní odjezdová horečka mě tak nějak nakazila přemýšlením nad tím, jaké to asi bude, až se vrátím, jestli budu hned chtít všechny vidět, nebo jestli budu vymýšlet, jak se nedostavit na letiště v La Paz… Věřte mi, nedošla jsem k závěru, myslím, že bych ani neměla, nemělo by to především žádný smysl, protože to, co si myslím teď se může každým dnem změnit, co mi ale přišlo zajímavé je úvaha o tom, že teď, když je to s vidinou „někdy“ se rozhodně vrátit chci, protože prostě v Česku mám kořeny (ať už jde o čistě nacionální pocit, opravdovou rodinu či přátele) a ty prostě nemůžu nadobro opustit, ale přiznám se, že právě tenhle pocit je úplně ze všeho nejlepší. Pocit, že žiju tady, v Bolívii (a popravdě si myslím, že na zemi téměř nezáleží, snad jen, že tady je člověk ještě blíž k onomu slavnému carpe diem), přítomností, prožívám naplno každý okamžik, učím se samostatnosti, zodpovědnosti i svobodě a když se náhodou něco nedaří a už nezbývá sil se s tím vypořádat tady, v tomhle životě, jako záchranná vesta je tu pocit, že do téhle země nepatřím a jednou se vrátím domů. Další doznání je pak to, že tahle vesta se ocitá čím dál víc na dně skříně, a mým domovem se stává čím dál víc Cochabamba, přesto ale nevěřím, že přijde jednou den, kdy všechno české zapomenu či zavrhnu a budu vymýšlet, jak tady zůstat na pořád.

1 komentář: