neděle 3. července 2011

Prázdniny v La Paz

V úterý 23.6. ve 21:15, s trochou cestovní horečky a snad se vším potřebným ve dvou na týden nepřiměřeně velkých a těžkých zavazadlech, zavolám si taxi. Pěti minut, než přijede, využiju na vyčištění zubů a poslechnutí Tomáše Kluse, jehož hrátky s češtinou mi pomáhají udržet myšlenku, že čeština je úžasný jazyk a neměla bych na ni tolik zanevřívat. Pět minut před půl, tedy pět minut před daným srazem sedím už před Lauřiným domem, kde náš její tatínek má vyzvednout (bydlí ve vedlejším bloku, její “rodiče“ jsou rozvedení) a dovést na autobusové nádraží. Nepředpokládám však, že Lauřino balení a loučení se s celým rokem bude tak rychlé, jako to moje na týden, tak chvilky využívám na psaní.

Vyrážíme totiž spolu, ale o den a dvě noci později se naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Její rok tady totiž vypršel a nastal čas vrátit se do Německa. V plánu máme dojet na nádraží, tam se Laura rozloučí s posledními Cochabambiny, co jí přijdou zamávat a ve 22:30 nasedáme do autobusu a kolem 6hod ranní vylodíme v La Paz. Dál už byl plán o něco matnější, ale jelikož už od té doby, co jsem upustila propisku uplynuly tři dny, můžu se na ledasjaké plánování vykašlat a popsat uběhnuvší realitu.

Popravdě na terminálu bylo méně slz, než jsem čekala. Já nebrečela vůbec (což by se mohlo zdát normální vzhledem k tomu, že já se neloučila s nikým, jenže po mé zkušenosti, když jsem v Lauřin poslední školní den byla já, kdo měl největší slzné údolí, jsem tak nějak čekala situaci podobnou). Navíc ani nepřišlo moc lidí, z různých dopravních důvodů či zarachů.

Také cesta uběhla rychleji, než jsem čekala. Ono taky těch 7 hodin do La Paz v porovnání s mými cestami do Francie či Litvy opravdu nic není. Co jsme jen trochu nedomyslely, 6 hodin ráno není zrovna přívětivá doba na vystupování z autobusu, nemluvě o nehorázné únavě a nepohodlnosti v množství a tíze zavazadel, především je ještě tma, nepředstavitelná zima a všechno zavřeno. Naštěstí jsme ale věděli, nebo alespoň doufali, že máme kam jít. Využili jsme tedy hned prvního voziče zavazadel, který nás přivedl k jednomu z radio taxi (ty bezpečnější) a vydaly se do hotelu, kde já měla obě své orientace s AFS, doufajíc, že i ta Lauřina bude tam. A opravdu, AFS tu měla rezervované pokoje celkem pro 30 lidí, což je množství těch, co odlétají ve stejný den, co Laura. V půl 7 ráno ležely jsme tedy na pokoji (já navíc už osprchovaná, po dlouhé době teplou vodou (!)) a dopřály si dvě hodinky slastného spánku. Před 9 pak přišla Mili, kamarádka z La Paz, u které budu následující týden spát, a vyrazily jsme do víru velkoměsta. Prvně snídaně, mírně předražená, ale výborná (co bysme taky chtěly, ve slavném Alexander café). 

Pak sme se s Mili stvaily v nemocnici, kde je na praxi a musela si něco vyzvednout. Už po cestě mikrobusem, těmi všemi strmými uličkami, neuvěřitelně zamotanými a ještě obdivuhodněji řešenými zácpami a rozličnými trhy ve mně vzrůstalo nadšení a ten magický pocit, který já nazývám láska, který ve mně tohle město vyvolává. Odtud jsme tentokrát pěšky vyrazily potkat se s Miliným bráchou a na oběd do jedné brazilské restaurace, kde jsem měla snad nejlepší a nejměkčí hovězí v mým životě, doprovozené výbornými těstovinami a salátem, spolu s předkrmem a desertem levnější, než byla má snídaně. Po delší debatě o vegetariánství a bolivijských pokryteckých názorech co se vraždění zvířat a konzumace masa týče jsme vyrazily zpět do hotelu, kde jsem si sbalila většinu věcí a přes doporučený tetovací salón, kde si Laura nechala na krk zapsat Vive el momento (žij okamžikem) a já za ucho… no, uvidíte… Při čekání na navrhnutí designu Laura v centri toho spěchajícího města vytáhla bublifuk a vytvářela tak úsměvy i na těch nejzamračenějších tvářích.

Poté, celé šťastné a spokojené z nové, celoživotní památky na všechno to, co pro nás Bolívie, ale vlastně život obecně naučil, vyrazily jsme k Mili domů. 

Bydlí v Zoně Sur, části La Paz, která působí, jako zcela jiné město, čtvrť, kde prý můžete nechat v baru na zemi ležet peněženku a buď si jí nikdo nevšimne, nebo vám ji podají v nezměněném stavu zpět. Je to také čtvrť, kde nepotkáte jediného indiána, nejsou tu trhy, jen drahé značkové obchody, nejsou tu žebráci, jen luxusně oblečení snobové. Je to část města, obklopená nádhernými barevnými skálami, s poklidným životem, ale také část, která (snad pro svou evropskost) pro mě tak nějak nemá kouzlo.

U Mili jsme pak koukly na Německo-Bolívijský film, co si dnes Laura koupila a co za moc nestál a to už se blížila 9 hodina večerní, tudíž pravý čas na rozloučení se s Mili (pro mě jen do dalšího dne) a návrat na hotel. Tam měla Laura sraz na společenskou večeři s ostatními z AFS, já tedy další hodinku na tolik potřebný spánek. Jelikož se na večeři dozvěděli (na pokoji s Lau byla ještě jedna Němka z Cochy, co znám boužel teprve od Salaru, protože je to moc fajn slečna), že sraz na odjezd na latiště je v půl 4 ráno, rozhodly jsme se tuhle noc nespat. Vyrazily jsem tedy do klubu vedle, který však tentokrát za moc nestál a tak jsme se poměrně brzy vrátily, chvíli povídali a na nějakou tu půlhodinku přeci jen i usly. A to už byl čas sbalit saky paky, naložit se spolu s ostatními Němci (všichni pěkně překvapení, co já tu dělám) do mikrobusu a už jsme osoušely slzy (to y je schválně, já s Lau jsme byly jediné plačící a co hůř, jediné mluvící španělsky). Drobné drama ještě proběhlo na letišti, kdy se ukázalo, že povolené dvě zavadla o váze 23kg je myšleno doslova, tedy žádné sčítání typu jedno 30kg a druhé 16kg neplatí. Kromě rychlého přebalování muselo dojít i k věnování mi pár kousků oblečení a bot, které Lauře postupem času pošlu. Poslední záchvat pláče a ocitám se sama (obklopená množstvím cestujících) v hale letiště. Zcela vyčerpaná polospící počkala jsem tam dvě hodiny na východ slunce a především výjezd mikrobusu, jelikož platit odsud taxi až do Zony Sur by vyšlo tak na dvojnásob cesty z Cochy do La Paz, mikrobus mě vyšel něco přes 20 až na místo. Tam jsem se seznámila s milou Milinou maminkou, posnídala s nimi a až do poledne spala. Po obědě jsme pak s Mili vyrazily na prohlídku oné již výše popsané snobské čtvri. Po cestě jsme pak koupily párky, jelikož byl čtvrtek svatého Jana, kdy se prý má sníst 1000 párků. Večer přišla na návštěvu sousedka s dcerou na ony sváteční hoddogy s punčem. Kolem 11 večer, jak je tu zvykem, vyrazily jsme s Mili do víru večera. Těžko vám popsat mé překvapení, když ve městě, pro mě zcela nepředstavitelných rozměrů, trávíte prázdniny a vyrazíte do klubu, kde nejen, že potkáte jednoho z mála známých, co tu máte, ale dokonce i kamaráda z vašeho města (Cochy). Navíc ve čtvrtky zde kromě normální diskotékové hudby hrajou místní černoši, co obrovský parket fantasticky rozproudí.

V pátek jsem si opět dopřála delšího odpočinku, s Mili jsme pak uvařily lečo a protože ona musela studovat, já se celá nadšená a zamilovaná do La Paz vyrazila do jejího centra, v němž se i přes její s Cochou nesrovnatelnou obrovskostí, překvapivě snadno orientuji. Velkou ránu však utržila moje peněženka, jelikož s úměrou k tomu, jak dlouho jsem s nákupy abstinovala, jak krásné, levné a v jakém množství tu věci potkáváte, tak se v mé peněžence (=kapsách, je to bezpečnější, už proto, že kapsy odložit ani ztratit nemůžu) pěkně provětralo.
má nově upravená sbírka náušnic :))

Něco po 7 jsme se pak potkaly s Mily, které skončil seminář, koupily jsme Bolivijské legendy na večerní čtení k vínu. Ještě jsme chvíli počkali na M. maminku, která zrovna končila v práci, celá rozčílená, že tam tráví tolik času a že dá výpověď a už jsme si to šinuly domů. Pro velkou zimu jsme si vzaly legendy do postele, což možná nebyl tak dobrý nápad, protože po dvou kapitolách obě už jsme zařezávaly. Něco kolem 9 ráno mě pak pak probudila Estef, Milina kamarádka z Argentiny, která v La Paz studuje a u Mili bydlí. Zrovna se vrátila ze Sucre, kde trávila s taťkou prázdniny. Po snídani jsem celkem spontánně vyrazila s M. mamkou ke kadeřnici a díky mým dorůstajícím ostříhaným vlasům, které mě poslední dobou už trošinku štvaly, (ale kvůli ředitelce Lareda jsem si už netroufla vrátit se k původnímu účesu,) jsem si mohla nechat udělat můj vysněný účes – mikádo do podkovy. Při návratu jsme zjistily, že Estef vyrazila do města, Mili je stále ve škole a jelikož M. mamka vyšla bez klíčů, nemáme jak se dostat dovnitř. Tak jsme obešli jejich čtvrť (neznám české výrazy na odlišení té velké snobské čtvrti, kde jsem byla den předtím a pouze téhle části, na poloostrově, jen se třemi ulicemi a obchůdkem) a řeknu vám, pro všechny ty nádherné hory, co ji obklopují, mě okouzlila už na první pohled, ale po téhle obchůzce, s tím obrovským dětským hřištěm, menším fotbalovým, skálou na lezení a to vše v poklidné a bezpečné zóně ne až tak daleko od centra (půl hodina mikrobusem, které jezdí co chvilku, jediný problém, jako v celé Bolívii, pouze do 10hod večerní, pak už jen taxi, který váz vyjde v přepočtu na +-40Kč), opravdu jsem si začla přát žít tady. To už se ale vrátila Mili s bráchou a nákupem a pustily jsme se do vaření kuřete na paprice bez papriky.

Všechny je naprosto okouzlilo. Odpoledne jsme pak s Mili a Estef vyrazily na prohlídku muzeí, které kromě m. hudebních nástrojů byly státní, tudíž od sobotního poledne do pondělního rána zavřené. Navštívily jsme alespoň toto jediné, které bylo popravdě více zábavné, než bych čekala.


zleva Mily a Estef


Po návratu z města jsem si chvilku pospala a kolem 11 večer jsme zase pěkně vyšňořené vyrazily za zábavou. V jednom baru jsme pak potkali velkou partu přátel, s nimiž jsme vyrazili do klubu s muzikou, jako stvořenou pro mě (latina, reggae, ska, rock), o bezvadných lidech ani nemluvě. Trochu nedomyšlený byl jen plán následujícího dne - výlet na Tiwanaku, který nám zařídil necelé 3 hodiny spánku. Pro ty, co nevědí, o co se jedná, Tiwanaku (nebo Tiahuanacu, písemnosti se liší) jsou ruiny starého (400 př. Kr.) vládního a náboženského centra, místní původní kultury indiánského kmene Aimara. Od hřbitova v La Paz tam jezdí co půl hodiny mikrobusy a cesta trvající hodinu a půl vás vyjde v přepočtu na 26 Kč. Se spánkem ve vozidle počítat nemůžete, místy vás hrbolatá cesta nechá nadskočit až do stropu (i když možná za to může jen má výška), ale ona by byla celkem škoda tuhle půvabnou cestu prospat. Já osobně bych mohla každý den stoupat z 3200 m n. m. položené Zony Sur do něco pod 4000 m n. m. umístěného Alta.
jen malinká nezřetelná ukázka té nádhery

Těžko bych vám popisovala či fotila ty neuvěřitelné výhledy na údolí, skály, kopce, hory, domy, mosty, lidi… Méně půvabná, přesto však zajímavá je pak zácpa v Atlu; musím opravdu uznat můj obdiv k řidičům, jak se vymotávají z mnohdy opravdu bezradných dopravních situací, navíc mezi těmi ledacos prodávajícími obchodníky.  Když se pak vyjede z města, naskytne se vám výhled na krajinu zcela jiného rázu, typu savan, s občasnými chatrči pastevců. A když už vás to drkotání přeci jen začíná unavovat a krajina připadat monotónní (i přes ty nádherné vrcholky hor, co ji obklopují), řekne vám řidič, že jste na místě a vyhodí vás v tomhle prázdnu (mikrobus pokračuje dál do dalších vesniček, tak se může stát, třeba jako mě, že v té rychlosti vystupování zapomenete v mikrobuse šátek, co jste si před dvěma dny koupili a kvůli pařícímu slunci jen na chvíli sundali).

Stojíte tedy obklopeni prázdem, jen jedna větší a ne příliš původní stavba ční před vámi. Vstoupíte tedy a ptáte se po vstupném. Pošlou vás za roh. Vstoupíte, ptáte se na vstupné a oni po vás chtějí Bolivijský doklad. Místní totiž vyjde vstupné na 26 Kč, cizince pak na osminásobek. Zkoušely jsme ledacos, ale nakonec se nedalo nic dělat a já si musela připlatit. Prošly jsme museem plným opravdu povedené keramiky – charakteristická pro místní kulturu. Také jsme viděli jednu mumii – kostru nasoukanou do plátěného pytle, z nějž čouhala pouze hlava. Druhé muzeum bylo v rekonstrukci, tak se nám poštěstilo vidět pouze jeden obrovský, působivý monolit, tesaný z jednoho kusu kamene, prý dílo mimozemských kultur.
v muzeích se fotit nesmělo, ale tenhle je taky sympaťák :)
Podobně jako monolit, také do kamene tesané, v aimarských nalezištích přítomné, indiánům podobné hlavy, se přisuzují dílu mimozemšťanů, jelikož v době, kdy byly vytvořeny, prý neexistovaly nástroje na takovéto opracování kamene.
taky mimo muzeum, mezi ruinami
Poté jsme vkročily do areálu, kde se nachází 2 aimarské chrámy a slavný sluneční a měsíční portál.

Měsíční portál
Popravdě mě to všechno trošinku zklamalo, jelikož s chrámů nevidíte téměř nic, jak je čas pokryl hlínou a bolivijská správa státu nějak finančně nepodporuje vykopávky. Za to hlídače, co na vás v jednom kuse volají a pískají, tam si nemůžete sednout, tady nemůžete jíst a když se pak s vámi z nudy dají do řeči, ukáže se, že ani moc nemají tušení o tom, co hlídají. (Na otázku v jakém roce byly tyhle stavby vybudovány vám odpoví: Dávno, ještě před Kristem.) Možná, že celý problém byl asi v mé celkové neznalosti toho, kudy procházím, tedy těm, co by měli v plánu se tam vydat, rozhodně doporučuji připlatit si průvodce, pro nás to takhle byl spíš zajímavý a pravda, dost zábavný výlet.



Kolem 5 hodiny odpolední jsme však už byly natolik unavené, nemluvě o to, že s dopravou odsud to bylo jakési všelijaké, tak jsme se vydali na cestu zpět. . Musím popravdě uznat, že mě návštěva Tiwanaku tak trošku zklamala. Místo to sice je působivé a jistou atmosféru má, ale popravdě ji přehluší nevlídné chování místních no a pak i to, že jsem opravdu očekávala, že z oněch pradávných staveb bude vidět víc… (více fotek časem na rajčeti)

Do La Paz jsme přijely už za šera, rychle jsme nakoupily suroviny na pro svou rychlost přípravy oblíbené lečo, a mrtvé hlady i únavou, přesto však spokojené z krásného dne, nasedly jsme do mikrobusu směrem domů. Po večeři a delším povídání s M. maminkou jsme upadly do hlubokého spánku trvajícího v mém případě až do poledne. V plánu bylo dopoledne strávit na vyhlídkové cestě skálami, co má Mili za domem, ale to jsme nakonec odložily na jindy a po krátkém vaření, tentokrát Bolivijské speciality, jsme se opět uchýlily do postele k nějakému milému Fantasy filmu.
náš paceňský život
Navečer jsme pak na chvíli vypravily do města – já potřebovala na internet a také jsme pak měli sraz s přáteli, jelikož však můj mobil stávkoval a tak nějak se proti nám všechno spiklo, rozhodly jsme se vrátit domů a udělat si moovie night (Dítě v pruhovaném pyžamu – vřele doporučuji, ovšem můj doslovný překlad španělského názvu nezaručuju, zvlášť když je to film myslím Americký, o syna židovského obuvníka, který žije v koncentračním táboře a syna německého generála, který tento tábor má na starost; a zcela jiná tématika film Noci okouzlení – opět nejistota v překladu – který vypráví příběh zpěvačky Cher a Christiny).

Úterní ráno se od pondělního příliš nelišilo, snad jen v tom, že jsme před obědem přeci jen na chvíli ven vyrazily a to proto, abychom měly co jíst J. Odpoledne jsme však už doma netrávily, vyrazily sme spolu s jedním kámošem na prohlídku ostatních muzeí – Bolivijské kultury, drahých kovů a domu jednoho významného generála. 
dvůr generálova domu (uvnitř muzeí se fotit nesmělo)
Všechny dost zajímavé a v nádherných domech navíc, za jednotnou vstupenku za 10Kč (pro místní tentokrát ani ne o třetinu míň J) Po krátké, levné a chutné večeři v Iglú  jsme pak vyrazily domů a na dobrou noc jsme si pak pustily nově vyšlé drama Neznámý (na to, že je to akční film, se mi dost líbil).

Na následující den jsme pozvali dva kámoše a vařily jsme lasaně. Jelikož jeden z nich je Kanaďan, co se svou Vespou projíždí svět, bez znalosti španělštiny, celkem jsem si procvičila angličtinu a s radostí zjistila, že na rozdíl od francouzštiny na mou angličtinu španělština negativní vliv nemá. 
bez přehánění slavná vespa - 2. ve světě, co projela Death Road
Lasaně se vyvedly, stejně jako celý den, navečer jsme pak vyrazili na výstavu fotek ze světa, které vás kromě pěkného uměleckého zážitku také přiměly přemýšlet (týkaly se problému všeho druhu ve všech zemích). 
trocha magie v podloubí výstavní budovy

Do 11 večer jsme pak s Kanaďanem vysedávali v kavárně, jelikož následující den už ho zas vyráží poznávat jiné kouty světa. My pak ráno vyrazily zařídit telefon a pak se jen tak brouzdat obchody. Navečer jsme se pak opět potkali s jedním kámošem, koupili lístky na muzikál Yellow Submarine, chvíli se městem brouzdali a s nakoupenými brambůrky usedli do sálu. Neříkám zklamání, ale překvapení to rozhodně bylo. Hudba skvělá, jenže oni čtyři muzkanti byli (až na dirigentku sboru a uvaděče) jediní dospělí účinkující v představení… Pokud tedy ne umělecký zážitek, alespoň smích nám muzikál přivodil, humor typu:
8 letý Gerge: „A jak se tam dostaneme?“
Uvaděč: „Touhle žlutou ponorkou.“
Georgie: „Bezva, mě se líbí žlutá!“

Před desátou jsme pak dorazily domů, já moc poděkovala a rozloučila se s Milinou maminkou, koukly sme se na Twilight a usly. Ráno jsem si pak užila na dlouhou dobu poslední horkou sprchu, sbalila se a vyrazily jsme na nádraží. Přijely jsme v 11, ale nejbližší volný bus jel až v jednu, tak jsme se potkaly s Estef a vyrazily na Salteňas, které jsem tak či tak chtěla přivézt domů, jak je tomu v mé rodině zvykem, vždy přivést z cest nějakou mňamku. Přituhující zima nám po cestě ani tolik nevadila, jelikož začínající déšť se rychle proměnil ve sníh, což je tu velká událost a veselí a já měla kabát :D. To už však ale našal čas k loučení, na rozdíl od toho s Laurou však tohle se bez smutnění obešlo, protože mé cesty do La Paz teď budou asi častější (7 hodin v autobuse za v přepočtu 100Kč za cestu mi v případě prodlouženého víkendu stojí za to), a oni ti paceňáčtí občas o Cochu taky zavadí J.

Při stoupání do Alta jsem si opět užívala těch nádherných výhledů na město, tentokrát kouzelně zabalené v mlze. Krásný závěr výletu pak dal nejen návrat přes plný terminál, kde místní zrovna dokoukávali vyhraný bolivijský fotbalový zápas a já tam potkala bratránka, ale především pak taxikář, který mě dovezl domů, který byl první taxikář vůbec, s kterým jsem povídala, jak jsem si vždycky přála.

Žádné komentáře:

Okomentovat