Trochu pokrytectví

Pro začátek zmíním, že Bolívie je jedna se zemí, kde se nejvíc konzumuje maso, především tedy hovězí, které tu jí opravdu denně, ale rozhodně nepohrdnou ani ovčím ani vepřovým, ani kuřecím, ani lamím ani alpačím, hodně v pozadí pak zůstává rybí.

Zároveň se tu však, řekla bych snad víc, než kde jinde, ale to může být subjektivní, setkáváte s neustálým „jé, to je krásnej pejsek“ a „miluju zvířata“ a „ať si klidně zabíjí lidi, ale někdo vztáhne ruku na zvíře a já mu ukážu“ (tuhle větu sem slyšela od jednoho svýho kamaráda extrémního milovníka všech masových pokrmů).

Vždycky jsem to tak nějak přecházela, nikdo není dokonalý a jistojistě jsou takoví lidé i v Česku (už jen na Salaru sem se s podobným chováním v případě lamy a jejího masa k obědu setkala s podobnými reakcemi od všech Evropanů – co se týče mě, já to řeším tak, že zvířata moc neprožívám, ale popravdě, vyjma kuřete a ryb, ani moc neprožívám jejich maso a v mé rodině, co to jen de, se mu vyhýbám), ale dnes ve mně na okamžik přeci jen zabublala krev a to když při obědě (klasickém – hovězí s rýží, bramborami, zeleninou a dnes navíc i kuřetem ze včerejška), zase se maminka (Ruth) s bráchou baví o tom, jak připravit určitý druh masa, co nedávno viděli a najednou ve zprávách běží, že byl objeven něco jako sklad s mrtvými zvířaty. Byly ukázány obrázky, nevím, jak to popsat, ani nebylo moc poznat, co za zvířata to bylo, byly pověšení za krk, bez chlupů, vysušení, jen průhlední kůže a veliké oči, jako embrya, kdybych hledala přirovnání. 

něco na tento způsob, jen čerstvější, tudíž byla více vidět svítivě oranžová kůže; tohle je navíc fotka z internetu, z Čarodějnického trhu (hojně navštěvovaného turisty) v La Paz

A nebylo to nijak obrovské množství, řekla bych tak 50 maximum. No a když jsem se ptala, k čemu jsou, bylo mi vysvětleno, že slouží k určitému rituálu, co se začíná znovu objevovat, údajně s důvodů, že prezident je Indiánského původu a lidi tak mají nutkání, či cítí více svobody vracet se ke svým kulturním zvykům. To, co mě ale vyprovokovalo napsat o tom sem něco, byl ale fakt, jak rozčílená na lidi, co ubližují zvířatům, byla Ruth, a jakou dobu to ve zprávách protřepávali. Když jsem se ale po nějakých slovech stížnosti Ruth, kdy moji bráchové překvapivě hájili myšlenku, že je to kultura a s tím nic nenaděláš, připojila do hovoru, že jejich názor sdílím a přidala k tomu opatrně právě to, kolik se tu zabije zvířat na maso, bylo u stolu ticho. Přiznám se, že to jsem nechtěla, opravdu jsem se snažila jen o nepatrný náznak, ale na to, abych mlčela, už toho na mě bylo opravdu dost.