čtvrtek 22. prosince 2011

Potosí - mrazicí, spalující, historicky kouzelné až děsivé město se zašlou slávou

Dalším z Bolivijských měst, jež jsem měla to štěstí navštívit, je Potosí. Město v nadmořské výšce 4100 metrů, nad nímž se velkolepě tyčí slavný Bohatý vrch (Cerro Rico), indiány dřív nazývaný vrch Krásný. Změnu v názvu vytvořili španělští kolonizátoři, jelikož v hoře objevili obrovské množství stříbra, jehož zásluhou Potosí bylo v 16. století jedním z nejbohatších měst, s počtem obyvatel v oněch dobách větším než Paříž či Londýn. Stříbra tu prý bylo tolik, že zbohatlí Španělé, pro vykoupení svých hříchů, vydláždili stříbrným kobercem tři bloky (asi 200 m), které vedly z hlavní katedrály k hlavnímu klášteru.

Pohled na město a jeho Cerro Rico ze střechy kláštera


Bohužel toto velké bohatství s sebou nese i spousty lidských životů. V Potosí byly postaveny první mincovny a ta nejhlavnější stojí dodnes a je tedy možné velkou část z ní navštívit – dnes už pouze jako muzeum. A musím říct, že ty mdloby, co na mě na tom místě šly, na nadmořskou výšku svádět nemůžu, jelikož ani před návštěvou muzea, ani po ni jsem nic podobného nezaznamenala – pouze uvnitř budovy. To, co jsem v té indispozici zvládla zaslechnout, byly příběhy tisíce indiánských a černošských otroků, kteří do mincovny přicházeli pracovat a až do své smrti nevyšli ven.
Uvnitř je fotit zakázáno, alespoň tedy vchod do slavného Mincovního domu


To, co se tu dělo v dávných dobách ale už je dávno pokryto prachem, na Bohatý vrch vyvolává vzpomínku už jen jeho název a turisté, co se do jeho dolů vydávají na prohlídku. Stejně tak i zašla sláva města, které bylo pro své nepříznivé přírodní podmínky rychle po nabytí bohatství opouštěno. Denní slunce je tu totiž naprosto spalující a zima, co nastupuje s jeho západem je ještě hůře snesitelná. Tím jsem se ale nijak nenechala odradit, jak by, když má město tolik kouzla? Bylo to poprvé, co jsem se potkala v Bolívii s tak bohatou historií. Celé jeho centrum je z 16. století a je tak působivé procházet těmi uzoučkými uličkami, a nechat se zastavit u téměř kterýchkoli dveří, jež tu jsou tak překrásně zdobené, nemluvě pak o kostelech.


Když se však přeci jen stane, že vy se těmito pohledy nasytíte, naskýtá se tu možnost celkového zpestření. Staří jen sjet do dolní části města, odkud vyráží mikrobusy k termálním pramenům. Můžete jet buď se všemi ostatními cestujícími až na konečnou a tam se mačkat v zastřešených bublavých bazénech. Je tu ale i jiná možnost, poslechnout radu řidiče, vystoupit si o kus dřív, odtud stoupat takových 15minut a dojít k nádherné náhorní plošině, v níž se velebí Zelené jezero s teplotou vody mezi 30 a 35°C. Tam si za poplatek 10Bs (26Kč) a krátkou řeč s jeho majitelem-údržbářem můžete plavat a válet se jak dlouho se vám zachce (jen pozor na spálený obličej a záda!). Spáteční cestu pak můžete vzít ještě kolem dalšího jezírka, 2 minuty chůze vzdáleného od prvního, avšak z plavek už se převléct můžete, pokud zrovna nechystáte člověčí vývar. Teplota druhého jezera se totiž blíží ke 100°C. Odtam si to sešupitáte dolů, mávnete na první vozidlo, co projíždí kolem a ve 20 minutách už zase kráčíte těmi kouzelnými uličkami Potosí.


2 komentáře:

  1. Děkuji za malý exkurz do Bolivie.
    Článek je velice dobře napsaný, hezky se to čte, škoda že není víc fotek. Na tenhle blog se určitě ještě vrátím a trochu si v něm počtu:))))
    Přeju příjemný zbytek roku.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mockrát za komentář, opravdu si jej vážím!!!

    K těm fotkám jen, jde o to, že já sem dávám jen nejužší výběr, pro zpestření textu, zbytek pak pro větší zájemce ukládám na rajče
    http://gringa.rajce.idnes.cz/

    S pozdravem

    Barbora Daňková

    OdpovědětVymazat