sobota 9. července 2011

Zvyk je železná košile

(17.6. jsem začala psát) Bude to pět měsíců, co jsem se loučila se všemi a se vším na Evropském kontinentu. Za tu dobu se tu událo tolik věcí a Cochabamba se stala mým domovem, Bolivijský život mým životem, do té míry, že na blog píšu už jen velmi zřídka, protože:
1) spoustu věcí, když se tak spokojená vracívám domů, vám jakoby vyprávím, pak ale přijdu domů a je buď čas spát, strávit trochu času s rodinou nebo se nachystat a zase vyrazit ven
2)přiznám se, že dost často opravdu nemám chuť mluvit, přemýšlet ani psát česky
3)je tu taky dost věcí, o kterých nemluvín, protože mi už přijdou tak normální, ale onehdy jsem se právě zamyslela nad tím, jak překvapivé pro mě první dny byly a tak mě napadlo, že by možná stálo za to se s vámi o tyto Bolivijské každodennosti podělit

-na každém rohu – a přísahám, že nepřeháním – tu narazíte na stánek s všelijakými sladkostmi, slanostmi a kredity všech třech (velmi levných, ale také ne příliš spolehlivých) telefonních společností

-všechno tekuté se tu prodává v sáčku od coca-coly po veškeré mléčné výrobky

-Za celý můj pobyt jsem tu nepotkala jediné topení. Znám pár domů, kde mají krb, kde čas od času zažehnou, ale povětšinou jsou obydlí zcela bez možnosti vytopit. Prý je to dané ekonomickou situací státu a pak i tím, že zimní teploty neklesnou pod nulu. Teď tu byla údajně nejchladnější noc byl –1°C. Co mi však vrtá v hlavě, jak to řeší v těch chladnějších městech jako La Paz, Oruro, či Potosí, kde nočních –15° není až taková výjimka… Prostě říkat je mi zima je na denním pořádku J

-Kromě topení je taky marné hledat ve většině domů kohoutek, z kterého by tekla teplá voda. (Já zatím nepotkala jediný.) Výjimkou je sprcha, ale ani ta není podmínkou, u nás třeba alespoň trošinku teplé vody mám, jen když se sprchuji těsně po poledni, zbytek času je buď studená, či vlažná – záleží na štěstí či možná teď už i na zvyku…

-maturitní ročník je tu považován za nejsnazší, říká se: „do třeťáku jsme se dřeli, teď máme fiestu…“ No, řekla bych, že má třída to vzala až příliš svědomitě tenhle výrok, ale těžko říct, neznám srovnání a může být, že je tomu tak na všech středních…

-Co mě naprosto okouzluje, že co se délky slunečního svitu týče, mezi zimou a létem není tu až tak drastický rozdíl, jako jsem zvyklá v česku. Navíc v zimě začíná škola právě z důvodu nízkých ranních teplot o půl hodiny později (končí ve stejnou dobu, jen zkrátí přestávky a trošinku i z vyučování), tak vstávám za slunečního svitu každý den a stmívá se teď tak kolem 19h (a to jsem v plné zimě).
 Co se slunce týče a rozhodně taky stojí za zmínku, je zvláštní fakt, že zimní slunce je tu ostřejší, než letní. Mě napadá jediná možnost a to, že zimní obloha je po celou dobu jako vymetená, na rozdíl od té letní, co chvíli plačící. Způsobuje tak celkem problém, jak řešit oblečení, protože ráno a v noci (když slunce na oblohu šplhá či už si z ní dalo odchod) jsou teploty nulové, v pravém poledni pak v přespříliš chladivých stínech mají kolem 10°C, ale na slunci je k nevydržení třeba i jen v letních šatech. 

-další věc, o které jsem taky v Evropě nikdy neslyšela je, že vláda platí školám (ta má je prý napůl státní, napůl soukromá, proto se jí to taky týká) snídani, což znamená, že ke konci prvního vyučování k nám vždy do třídy přinesou a každému přidělí buď sušenky s džusem, muffin s nějakým ochuceným mlíkem ovoce či jogurt (pochopitelně vše v sáčku). Do tříd to roznáší ti, co přišli pozdě, to je jejich trest – nejdou do vyučování a roznáší snídaně – ale prý to má význam, protože když se zrovna píše test, mají z něj 0 a hotovo.

-O psech a dopravě jsem se už zmiňovala, ale k dopravě bych po těch 4 měsících chtěla přidat něco z mých nabraných zkušeností:
   S hromadnou dopravou to vlastně není vůbec tak zmatené, jak by se zprvu mohlo zdát, jen je lepší vědět kudy kam co jezdí (vždycky mají na okýnku na štítku hlavní městské části, které projíždí a ostatně když je zastavíte a zeptáte se, taky nic zkazit nemůžete). Co mi jen přijde trošku hloupé je, že platíte stejně ať jedete jakkoli daleko, jen pokud už jedete z města, sazba je vyšší, ale s tím já osobní zkušenosti v Coche nemám, nejdál jsem tu byla na 9.km a to bylo stále za studentské 1 Bs (2, 60 Kč), pro ostatní 1,80 Bs.
  Dalším nedostatkem téhle dopravy, ale to řekne jen zhýčkaná Brňačka, je její od 9h řídkost a od 10 nepřítomnost a tudíž nutnost jezdit taxikem. Je pravda, že pokud se už trochu vyznáte, jsou tu taxi opravdu levný, ale na druhou stranu, před příjezdem sem jsem za celej svůj život jela taxi jedinkrát a to ani nebylo v Brně, takže když se to sečte, taková šalinkarta vyjde mnohem levněji. Nemluvě pak o taxikářích, kteří pěkně šidí a když prostě nemáte na to se s nima dohadovat (zvláště pak s cizineckým přízvukem, který pro ně znamená - má peníze), tak se může stát, že platíte i dvojnásobek. Na to už jsem ale přišla, jak se tomu vyhnout, zeptáte se ho na cenu předem, ještě než nastoupíte a on, protože chce práci, nebude říkat žádné vysoké číslo (navíc vy si předem zjistíte, kolik by vás to mělo zhruba stát - jen je velký rozdíl, v kterou denní dobu to je) a pak už vám cenu zvýšit nemůže. Další rada, co mám od místních, je ohledně bezpečnosti a to, jezdit vždy radio taxi, buď máte nějaké číslo a zavoláte a oni přijedou - to je to úplně nejbezpečnější, jenže čím dál častěji se stává, že taky pěkně zdlouhavé, je tu tedy ještě druhá alternativa a to na takový radio taxi (od normálních jsou snadno rozpoznatelné čísly a značkou společnosti, ve které pracují) mávnout a jet s ním rovnou.

-rozhodně zajímavé mi přijde poznačit, že toaletní papír se tu do záchodu nesplachuje. V každé koupelně tedy nutně musí být koš, kam se ukládá

-další, asi ne tolik překvapivá poznámka je o pivu, které tu rozhodně čepované nedostanete, servíruje se v lahvích různých velikostí, co se mi zase celkem líbí, že si s přáteli objednáte litrovou láhev a naleje se všem, k chuti zmíním jen, že si zvyknete, ale nad české pivo není J

-co by také lecjakého Evropana mohlo překvapit je procento dospělých – a jde jak o muže, tak ženy, žijících v době svých rodičů. A to i přesto, že rodiče jim nedávají volnost o moc větší, než měli na gymnáziu, je to prostě jak rodinný faktor (v jistých případech jsou to rodiče, co nechtějí, aby šly děti z domu či opravdu děti touží být s rodičemi natolik, že se odstěhovat nemůžou), většinou jde však ale o pohodlnost, jak po stránce – nemusím vařit, uklízet, prát, tak především po finanční, kdy jejich vlastní plat jde do aut, elektroniky a především pak různých party či v Coche a Santa Cruz oblíbené jíst v různých restauracích. Pro uvedení konkrétněji, bydlet u rodičů ve 30 pořád není žádná udivuhodná věc.

-pro kuchařky, no ale vlastně i milovníky rohlíků s máslem a medem podotýkám, kromě toho, že rohlíky tu celkem pochopitelně nemají (ale po téhle stránce až tak strádat nebudou, s bílým pečivem jsou tu na tom dost dobře, horší je to tu spíš pro zastánce zdravé výživy či alespoň poctivého českého chlebaJ), co však hlavně chci zmínit, pokud chcete normální máslo, je třeba zdůraznit, že chcete máslo bez soli, to jejich normální je totiž slané. (a máme tu i příklad relativity slova „normální“)

PŘIJÍMÁM JAKÉKOLI DOTAZY, PŘIPOMÍNKY, NÁVRHY NA TÉMA...

1 komentář:

  1. Téma: škola. Psalas o filozofii, baletu, kečuánštině, folklórním tanci... Co z toho dál navštěvuješ? Neříkej že je to jen jedna velká fiesta! Téma: cestování busem na dlouhé trasy (spolucestující, zastávky, chování k cizince...)
    Téma: Santa Cruz - o této perle bolívijských nížin ještě nevíme nic! A nás to fakt zajímá!

    OdpovědětVymazat