neděle 31. července 2011

V 2,5 milionové vesnici

Tak bych asi nejlépe vystihla Santa Cruz, Bolivijské město, nacházející se 10 hodin autobusem, 7 autem a půl hodiny letadlem od Cochabamby. Je to město tropické, v nadmořské výšce 400 m, cesta tam je tedy nejen skopce, především ale Chapare, džunglí, která vás nejen svým rostlinstvem, ale i hornatým charakterem, okouzluje téměř po celou dobu. 

Když se pak blížíte k SC, objevují se před vámi už jen pampy, obrovské pláně s občasnými palmami či mandarinkovými sady. A celé město je právě tohoto dle mého názoru ošklivého planinového, rozprsklého charakteru. Jsou to prostě jen domy, zahrady, pole a široké silnice či polňačky – lidi tu buď auta nemají, nebo mají jeepy či jiná terénní auta. To je další charakteristický znat pro Santa Cruz, ještě více než v jiných koutech Bolívije je tu znát velký rozdíl mezi chudými a bohatými, za těch 7 dní, co jsem tam byla, jsem žádnou „střední vrstvu“ nezpozorovala. Další, co vám tu razí do očí (v mém případě naštěstí jen do uší) je údajná velká kriminálnost. Lidi (tedy z té „vyšší vrstvy“, v které já jsem těch 7 dní strávila) tu téměř nechodí pěšky, ani nejezdí autobusem a není to, jak jsem si prvně myslela, ani pro lenost, ani pro snobskost, je to prostě pro jejich bezpečí.


Na terminál jsme vyrazily ve čtvrtek v 7 ráno. Jela jsem s Paolou, sestřenkou a v SC už nás čekaly letadlem dopravené teta Carmen se svou maminkou a druhá sestřenka Andrea. Předvším nás tam ale čekala obrovská a neuvěřitelně otevřená a vřelá cruceňská rodina. Carmenina maminka má totiž bráchu, který tam žije a má 4 dcery, které mají 3, 4, 2 a 3 děti, všechny zhruba našeho věku a 2 bydlí naproti sobě, jedna o blok vedle a další 15 min autem. A v té jejich neuvěřitelné přívětivosti která chtě nechtě ve vás vyvolá stejné chování, se mi podařilo už druhý den cítit se součástí rodiny. Nejneuvěřitelnější na tom bylo, že i má teta a sestřenky je všechny viděli poprvé v životě!! A týden jsme u nich spali, jedli, brali nás na výlety, oslavy, prostě strávili s námi veškerý a úžasný čas.
Mladší část mých příbuzných :)
Hned po příjezdu už na nás čekali na terminále a vzali do domu jedné z tet, kde jsme strávili nejvíc času a která mě osobně přirostla k srdci nejvíc, byť jsme spali naproti, kde byli taky moc milí. Tam už bylo asi 20 příbuzných popíjecích podvečerní té. Kolem 10 jsme pak celé zmožené vedrem a vlhkem upadly do nepříliš hlubokého spánku.



Ráno jsme pak po výborné snídani, kolem 9 vyrazili do Motýlárny. Velkého areálu kde máte pavilón motýlů, papoušků,


 orchidejí (bohužel na ty byla zima a tak jsme viděli jen jedinou),


 opic,

 spousta kaskádových bazénu,

 jezero s loďkami k dispozici,

 beach-volejbalové hřiště a pak také bungalovy pro hosty, co se na pár nocí zdrží. Po prohlídce všech atraktivit a příchodu k bazénům jsem byla jediná, která neodolala a hned se vrhla do vody, zatímco ostatním se zdálo být příliš zima (no, ono nějakých 23°C je na Sta Cruz opravdu málo, zvláště když do toho začne pršet – což mě osobně dá ještě víc chuti vlézt do vody J). Po obědě jsme pak vyrazili všechny děti a mládežníci na bowling, pak do nákupního centra a přes noční město a zastávku u barevného hudebního vodotrysku domů.


Následující den nás po ránu vzali na projížďku městem, do částí dosti vesnických, na ukázání nově koupeného pozemku, kdy jsem pochopila, proč tu mají všichni jeepy. Po výtečném, typickém cruzečnském obědě (juka – druh brambory, jejíž jsem milovníkem ještě méně než brambor normálních, který je ale mezi Bolivijci velmi oblíbený a pro Sta Cruz obzvlášť typický, sýrová rýže, vítečně upravené hovězí na citrónu (?), a rajčatovém salátu), na který nás tentokrát pozvala jiná teta a kdy jsme si od strýce vyslechly celkem dost neuvěřitelných případů okradení a vloupání, jsme vyrazili s ostatními příbuznými na místní atrakci – lezeckou stěnu. Přišla jsem si poměrně zvláštně, když jsem jako jediná věděla nejen, co je sedák a jak to funguje, ale taky když jsem (kromě jednoho kluka) jako jediná vylezla celé 2 stěny (pro mě zklamáníhodný výsledek, který však u všech ostatních vyvolal velký obdiv J).

Moc se mi líbí, jak jsou všichni mí cruzenští „příbuzní“ milí, otevření, nadšení pro ledascos a jak tě podporují a obdivují v čemkoli, co ti jde a nijak tě nesoudí pro něco, v čem třeba pokulháváš, to jen nabídnou pomoc. Po tomto „dobrodružství“ jsme mi s tetou a sestřenkami byli pozvaní na mši a večeři příbuzných ze strany mé maminky, tak jsme se chtě nechtě museli rozloučit a vydat se pozdravit druhou část příbuzenstva, tuto už znanou z dřívějška. Po úmorné mši (kdy jsem se povídajíc venku se sestřenicí – nechtěla jsem si dovolit tu ostudu na mši usnout a vyjít ven z kostela prý urážka není – jsem se dozvěděla, že jsou tomu dva roky, co mí místní rodiče jsou opět spolu, že prý spolu nějaký čas ale nemohli ani mluvit a podobné pikantnosti z rodiny, kterým jsem s těží chtěla věřit…) přišla výborná večeře a po ní opět návrat „domů“. Tam už nás čekala má oblíbená teta se sestřenkami a vyrazily jsme na diskotéku. Najít volný, poklidná lokál, který není zrovna karaoke musím tedy říct, je v SC celkem dřina. Nakonec jsme něco víceméně přijatelné pro obě generace a s volnými stoly narazily a celkem rychle se mi alespoň většinu podařilo vyburcovat k tanci. Něco po 1 hodině jsme se pak vrátily a celkem zmožené ulehly na kutě.

Na další den byla plánovaná narozeninová oslava další ze sestřenic, kterou jsme doposud nepoznali a která bydlí v urbanizaci, která má své vlastní hřiště a bazén. Vyrazili jsme kolem 11, tam se seznámili s dalšími novými příbuznými a po nějaké chvíli klábosení začali nosit mísy a mísy různých těstovinových specialit a salátů, k tomu všemožná masa na grilu a nakonec obrovský narozeninový dort. Po jídle se pak všichni nahrnuli k velké plazmě sledovat dramatické utkání Brazílie-Paraguay, neboť to byl výběr do semifinále Amerického poháru. Překvapivě, jako bylo prý pro tento pohár typické, Brazílie nakonec na penalty prohrála. Poté se opět jen mládež vydala na prohlídku té luxusní čtvrti a já opět jako jediný blázínek neodolala bazénu. (dnes bylo ještě „chladněji“ než včera).

Já se pak po návratu jen svalila k televizi a shlédla tak pár pěkných filmů, než se teta se sestřenkami vrátili zas z jiné návštěvy, která původně měla být jen na otočku, ale nakonec z ní byly 3 hodiny.

To už ale bylo pondělí a tudíž den našeho odjezdu, vyrazili jsme tedy jen na nákup nějakých typických cruzeňzkých mňamek – v případě mouky mi musím přiznat juka chutná dost, sbalili zavazadla, a po dlouhém, výtečném, čínském obědě a popřání mé milé cruzeňské tetě k jejím pátečním narozeninám,

začali jsme se loučit, soukat do aut a vyrazili na letiště (nebylo příliš z mé vůle letět a platit 7 násobek ceny, ale když mi nakonec bylo nabídnuto, že mi větší část Cochabamský strýc zaplatí, z trochou studu ale s vědomím, že mu to díru do rozpočtu neudělá, jsem souhlasila. Nakonec mi ale bylo sděleno, že se jednalo jen o půjčku, což mi zase přineslo nový poznatek, po prodiskutování s pár místními, není tu tak zcela výjimečné, že se ti lidé nabídnou, že ti něco zaplatí, a s rozdílem časovým a někdy způsobovým to pak chtějí zpět.) V každém případě na letiště jsme přijeli pozdě. Tedy 20 minut před odletem letadla, což se všem, kromě letecké společnosti, zdálo jako ideální čas. Naštěstí jsou bolivijské linky na „Bolívijský čas“ zařízené a ve chvíli propadení si můžeš let jen za drobný poplatek přečekovat na jiný den. První volný byl ve středeční podvečer a tak nám nezbylo nic jiného, než si tu ten pobyt prodloužit, v mém případě i prodloužit si prázdniny. Tak jsme se opět naskládaly do jeepů všil výborné podvečerní svačince (nejen se to zdá, ale opravdu jsem tu přibrala, nikde v Bolíviji jsem zatím tak výborně nejedla, ale řekla bych, že víc než rozdíl Sta Cruz – Cocha se jedná o jednotlivé rodiny, jak mi i místní řekli, že není tak běžné, že by v Bolivijské domáctnosti nepoužívali koření a sůl, co zas mi v mé rodině vyhovuje, co se pití týče, na rozdíl od rodin jiných, co jsem poznala, používají také minimum cukru). V noci jsme mládežníci vyrazili koupit a později shlédnout film, Artur (komedie o zhýčkaném milionáři).
Následující den se nám naskytla opět nová zcela nová zkušenost, teta Carmen má totiž už delší problémy se zády a tak se cruzeňská teta nabídla, že ví o jednom léčiteli, kam nás vezme. Ze zvědavosti jsme se tedy i já se sestřenkami rozhodly doprovodit je. Opět se ukázala výhoda jeepu, jelikož včera pršelo a z některých ulic vesnické části SC se staly řeky. Blátem jsme se tedy proťukali zahradou pana léčitele, který hned po srdečném pozdravení poprosit cruzeňskou tetu, aby s ním šla dovnitř a pomohla mu s jednou pacientkou. Ta se po chvilince, zdajíc se spokojená vyměnila s tetou Carmen. My zůstaly venku a jen pozorovaly, jak jakási ruka za záclonkou vytahuje z krabičky baterii, tu větší, než je tužková. A pak jen slyšíme au a pak už teta, napůl vyděšená, napůl spokojená vychází ven. Vyprávěla nám, že jí to baterkou přejel páteř a tak jí prý celou narovnal, že tam měla jakési tři hrbolky a páteř pokřivenou a teď je už rovná. A opravdu, doteď (2 týdny poté) je teta stále bez bolestí!

Po obědě jsme se se sestřenkami rozhodly, že k odpolednímu té upečeme žemlovku, což je tu dosud všemi místními zcela blahořečený dezert. A opravdu, úspěch měla jako vždycky, jako vždycky jsem rozdávala recept ve velkém a jako vždycky mi až do dalšího dne pěli chválu J. Jak říkám, je tu prostě v oblibě cokoli dobrého na tobě mnohokrát zvýraznit a co se jídla týče, to je tu (alespoň co vím v Cochabambě a Sta Cruz), opravdu velký obchod a oblíbené téma. Po dlouhém večerním povídání a jsme tentokrát shlédli jen polovinu filmu Rychle a zběsile 5 (bylo už kolem 1 ráno a všichni jsme u něj začli usínat). Ráno jsem se pak opět pustila do vaření, tentokrát s větší trémou, jelikož šlo o hlavní jídlo pro třicet lidí – kuře na paprice. A musím tedy uznat, že za celých 6 dní, co jsem tu byla nebylo nikdy tolik přídavků, co při tomto českém jídle.

To už ale nastal čas vyrazit, jelikož tentokrát jsme už letadlo zmeškat nemohli a tak jsme vyrazili necelé 2 hodiny před odletem, jak nám předtím slečna z letecké společnosti indikovala. Po delším loučení jsme tedy už odbavené čekaly v letištní hale, kde si já začala vybavovat všechny mé pocity před uplynutým půl rokem.

Žádné komentáře:

Okomentovat