Cestovní prodloužený víkend

A už se zase vracím z mého milovaného La Paz. Tuto sobotu bylo totiž 6. srpna, tedy den Bolívie a státní svátek. To by mi nijak víkend neprodloužilo, ale jde o to, že jelikož je sobota státní svátek a tedy volno ve školách, slavnostní průvody se tedy přesouvají na den předchozí a jelikož i studenti desfilují (z podivných důvodů se to na mé škole netýká maturantů, většinou jsou to právě maturanti), tak není škola J. Já si teda ve středu v noci sbalila půl mé skříně a ve čtvrtek jsem rovnou ze školy nasedla do taxiku směr terminál. Stihla jsem bus o půl druhé, do La Paz jsem tedy dorazila v devět večer. Pořád tou dobou ještě jezdí autobusy a tak jsem o půl hodiny později ležela už u Mili v posteli J.

Mám teď nový vynález, na cesty si s sebou beru počítač (nebojte, opatrnost neztrácím, jen myslím, že už vím, co a kam si můžu dovolit) a tak kromě spaní, koukání na většinou ne příliš dobrých filmůn, poslouchání hudby a pozorování krajiny se taky odhodlám ke studiu a především pak k menšímu rozvinutí blogu, po zkušenosti s tohohle víkendu totiž vidím dost reálné takové cesty podnikat celkem často.

Tento víkend jsme strávily dost poklidně. Páteční ráno jsme prospali a po pozdní snídani jsme bez jakéhokoli nápadu (na výlet do skal bylo dost špatné počasí) prostě nasedli do autobusu a nechali se vézt nahoru do centra a dál a dál až dokud já to neznám a tam jsme vystoupily. Byly jsme ale stále ve městě, tudíž jak jinak, než že jsme narazily na další obrovský trh. Hmm… bez nápadů jsme byly protože jsme byly bez peněz, tak si představte, co si tak počnu na trhu, z nějž se mi víc jako polovina věcí dost líbí. Řeknu vám, čím dál víc se bojím, že v česku už si nic na sebe nevyberu, po té, na jaký výběr si tu zvykám… Tak či tak, odcházela jsem s botami asi s nejvyšším podpadkem, co jsem kdy viděla a s úsměvem, jako by mi u pusy vybouchl granát. Prodavačku jsme museli usmlouvat, ať nám sníží cenu, ať máme alespoň na bus na zpět :D.

zleva já, Mili, Estef

Do centra, kde jsme se měly potkat s kamarádem jsme tedy šly pěšky a já si tak ještě víc ujistila, že se v La Paz vážně orientuji (je to mnohem snazší, než Cocha, i když tam už po té době pochopitelně taky nemám problém), prostě když chcete do centra, jděte dolů :D. (Tedy pokud nejste v Zoně Sur, to je zas jen stoupání).

S ním jsme pak jeli domů, vařili palačinky, poslouchali hudbu, tančili a než pak musel jít, pustila jsem kousek samotářů (s mým simultánním překladem :D) a měli celkem úspěch! Večer jsme pak jen koukali na argentinskou taneční šou a Karate Kid 2.

Další den byl Den Bolívie, ráno jsme šli tudíž na kraj čtvrti, kde se všichni setkali u stožáru a za popěvků hymny (doprovázené gramofonem, má asi 4 sloky, nelze se na místní zlobit, že si s jistotou všechna slova nepamatují) a saludování skautů (které je jiné než v česku – těžko popisovat, zájemcům ukážu, až se vrátím) se vytáhla vlajka (která, než se vyřešil problém se stožárem, s klidem ležela cípem na zemi…). Také jsem se dozvěděla, že po francouzské Marsellese je Bolivijská hymna, co se textu týče, považovaná za nejhezčí. Hmm, mluví hlavně o svobodě, na konci každé sloky se opakuje „Radši umřít, než žít jako otroci“.

hřiště a kostel na kraji urbanizace, celé obklopené skálami

Po výborném obědě (miluju jejich zeleninové saláty a steaky) jsme na chvíli vyrazily do města a vrátily se s ingrediencemi na žemlovku a argentinský jablečný koláč (Estef, co s Mili bydlí, je Argentinka), to, abychom uctili Bolivijský svátek J.

Také jsme vařily čokoládu a čokoládové bonbóny, ten večer totiž prvně přišla návštěva – sousedky a poté se celá čtvrt sešla před Pannou Marií, co má prosklený pokojíček ve skále na začátku čtvrti a za zpěvů Mariáčů (mexičtí hudebníci s těmi velkými sombrery) jsme ji uctili. Vždycky když po těch mých dálkových cestách vidím ty vesničky, vždycky si představuju, jak jde asi život tam. Po zkušenosti s tohohle víkendu bych si troufla říct, že jsem se k něčemu takovému – jen ve snobštější podobě v podobě elektřiny a teplé vody – dostala. To, že čas tu moc nehraje roli, v jednom kuse se sousedi navštěvují, plánují grilovačky, odpolední té či prostě co se namane.

Po tančení na muziku mexickou, vyrazily jsme Mili, Stef a já tančit na hudbu víceméně z celého světa, do podniku Němců. Ne, pochopitelně je Bolivijský, ale když vejdete, mohli byste se leknout, že ste se ocitli v jiné zemi, snad jen živost na parketu vás o bolivijské realitě ujistí. V každém případě jsem snad ani za celý půl roku neviděla tolik vysokých blonďáků (a od holek, i když tak nějak obecně se ví, že převážně to jsou němci), jako za celý tenhle půl rok. Odtam jsme se pak přesunuly do jiného, už o něco méně cizineckého klubu a celovečerním tancem zmožené jsme poměrně brzy dojely domů. Tam jsme padly do postelí a to mi už v půl 8 zvonil budík – čas vyrazit na cestu zpět. (Posledně jsem dojela na terminál v 11 a stěží sem sehnala autobus na 14h, teď jsem dorazila v 9 a rvali se o mě nabízeči jízdenek – vyšla mi na třetinu té poslední (50 Kč) a jela jsem s tou místními nejdoporučovanější společností. Ráda bych někdy pochopila ten obchodní systém, co tu je.

poslední pohled na rozloučenou s touhle kráskou