čtvrtek 11. srpna 2011

Čolitky Las Cholitas


Když zadáte do googlového vyhledávače obrázků Bolivie, na mnohých z fotek vám bezpochyby vyjedou ony horalské drobné, mírně zavalité indiánské babičky, s buřinkami na hlavě a dlouhými černými copy. Není to náhoda, je jich tu opravdu spousta – jak by taky ne, vždyť to jsou původní obyvatelé!

Cuando pongan en el busqueador de google las imágenes de Bolivia, en muchos de ellas van aparecer aquellas abuelitas indígenas, pequeňitas y un poco gorditas, con sus gorritos y largas trenzas negras. No es por casualidad, hay realmente mucho de ellas - y como no, si son los habitantes originales de este pais.


Z informací, co se mi doposud podařilo nastřádat, rozhodla jsem se věnovat těmto záhadám celou kapitolu z pokusem trošku odkrýt něco z jejich života, či především představit je vám mým cizineckým pohledem.

De las informaciones que he logrado recuperar, decidí de dedicar a ellas todo un capítulo, intentando de descubrir un poco de su vida, o por lo menos presentarlas de mi punto de vista de un extrangero.

V muzeu kultury v La Paz dočetla jsem se, že jméno Chola (častěji užívané Cholita, což  je zdrobnělina), vychází z aimarského služebnice a tak je pojmenovali španělští conquistadoři. Bohužel realita je taková, že teprve nedávno, konkrétně od zvolení Eva Moralese, prvního indiánského prezidenta, se jejich postavení v zemi začíná od tohoto označení lišit. Stále patří mezi obyvatele nízké vrstvy – nejčastěji pouliční prodavačky či pomocnice v domácnostech, v horších případech i žebračky, už si ale dovolí sednout si v autobuse dopředu či podobné řekněme sebevědomé kroky, jako vyjádření své kultury, jelikož prezident je s nimi.

En el museo de la cultura en La Paz aprendí, que el nobre Chola, más frequentemente utilizado como la versión de Cholita, viene de la palabra Aimara, que significa serviente. Este nombre los dieron los conquistadores. Y lástimamente, la realidad es la siguiente: es sólo recientemente, más precisamente a partir de Evo Morales, el primer presidente indígeno, que su posición en la sociedad está cambiando. Siguen siendo parte de la capa más pobre de la sociedad - lo más frequentemente son vendedoras en los mercados o calles o empleadas, en los peores casos hasta mendigas, pero por lo menos ya pueden sentarse en el frente del autobús o hacer otros pasos de confianza, como el demostrar su opinión y su cultura. 

Zajímavý fakt na těchto indiánkách je, jak neuvěřitelně pomale všechno dělají. Ať už de o uklízení, vaření, prodávaní, žebrání, či třeba jen chůzi, všechno provádějí, jakoby se zastavil čas, či snad s úmyslem uchovat co nejvíc energie je možné. Přiznám se, někdy je opravdu k naštvání, když máte dost na spěch a z velkého hladu (či jen mlsu) si na rohu u jedné koupíte empanadu (něco jako buchta plněná sýrem) a čekáte na drobné na zpět déle, než by vám trvalo tuhle pochoutku sníst. Na druhou stranu, co mě Bolívie celková dosti intenzivně a teď musím říct, že i úspěšně učí je fakt, že ono opravdu není kam spěchat..J

Jejich móda je jistě také bodem, co stojí za zmínku. Všechny tyto indiánky totiž, bez rozdílu věku či postavy (postava se liší jen s věkem, do šířky a opravdu, nejsou to jen indiánské babičky, také indiánské slečny a paní udržují kulturu), všechny nosí pollaru – hutnou sukni se spoustou spodniček, spadající pod kolena, krajkovanou košili, buřinku kterou udržují na hlavě všem zcela zázračným způsobem (bavila jsem se tu z místními a mám i pár kamarádek, co si je zkoušeli a opravdu prý tam není žádné uchycení a je vskutku náročné jen s ní na hlavě stát, natožpak se pohybovat  možná proto ten pomalý pohyb :D), dlouhé černé vlasy mají pak naprosto vždy spletené do dvou copů, ke konci svázané dohromady vlnou, která vyvolává dojem copů ještě delších, to také vychází z původní kultury, kdy si ěolitky pěstily dlouhé vlasy a jejich ostříhání byl trest, takováto žena s krátkými vlasy vycházela na ulici z ostudy jen ve vskutku nejnutnějších situacích.

vyšňořené čolitky (mám 2 teorie: buť mají speciální oděv na  důležitější obřady, nebo takhle mezi sebou odlišují společenskou vrstvu, na ulicích ve stánku pracující čolitku totiž takhle oblečenou neuvidíte; pokusím se zjistit :))

 Jak je to ale s muži čoliťáky? To je mi doposud záhadou, jelikož věčně tyto ženy vidíte samotné, většinou s dětmi, ale nikdy s mužem. Někde jsem také slyšela, že vychází v Cochabambě (nebo šlo o bolívii?) čtyři ženy na každého muže, což by v případě kluků, kolik jich já znám v poměru s holkami nijak neodpovídalo, takže pokud je tato statistika pravdivá, nacházela bych smysl právě v tom opuštění čolitek, ale toto je téma, o kterém vím příliš málo, než na zmínění těchto mých soukromých úvah.

Žádné komentáře:

Okomentovat