pondělí 8. srpna 2011

Cestující na dálku (a aby bylo o čem psát – Dálkové cesty obecně)

To je dle mých zkušeností téma vcelku nezajímavé, nijak odlišné od Evropského. Tedy pochopitelně tam se vám asi málokdy přihodí, že si vedle vás sedne indiánská babička, ale co se chování týče, nic překvapivého. Většinou se každý stará o své, poslouchají hudbu, povídají, pospávají, v místech se signálem zvoní mobily... Snad jen vše s menší ohleduplností, než já bývám zvyklá, často mají hudbu na mikrofón (byť poslouchá jen jedna osoba), nejhůř pak s řidičem, který když si umane pustit po celou 8 hodinovou cestu cumbii (místní oblíbený druh hudby, který se svým mcc mcc opravdu po půl hodině poslechu leze na nervy, tak si představte, kolikrát je přeleze za hodin 8!!), tak nijak nebere ohled na to, jak jeho vysoké volume ovlivňuje psychické zdraví všech cestujících. Další věc, opět jen Evropská zhýčkanos, je jak je to tu s filmy. Za prvé nijak nerespektují zákon (což by vás v Bolívii moc překvapit nemělo) a klidně pouští poměrně drastické filmy byť jsou mezi cestujícími děti a především je zvuk velmi hlasitý, tak, že se nedá věnovat ničemu jinému, nemluvě pak o úrovni filmů, ale to je názor příliš osobní na to abych tu Ramba či Jurský Park kritizovala.

Pochopitelně jsou tu i cestující povídaví, například při mé poslední cestě do La Paz jsem seděla vedle jednoho studenta dost se o mě zajímajícího. Jenže popravdě, kromě toho, že přes mou jinak dost otevřenou povahu zrovna na cestách patřím spíše k těm zamlklým a cestu si užívám po svém – pozorování krajinky, poslouchání hudby, plynutí myšlenek, t elepatické vyprávění mých zážitků všem blízkým duším – pak také je tu další věc a to, že půl roku se mě tu ptají na to samé. Jistě, jsem zdvořilá a snažím se nijak neodsekávat, také jsem objevila ofensivní taktiku, když už mě opravdu unavuje, jak se mi Cochabamba líbí a co z jídla mi nejvíc chutná (problém taky trochu je, že nejsem zrovna fanoušek bolivijských jídel), tak se začnu vyptávat já na život dotazujícího. Ale někdy už opravdu nemám sil vytvářet snahu a být neustále milá a v předem předpokládaném rozhovoru si nacházet novoty a tak se ho spíš než rozvíjet snažím utlumit. Tohle například funguje mnohem hůř, než v česku, zvlášť pak v případě, že se nějaký kluk zajímá, je dost těžké dát decentně najevo, že vy ne (někdy je těžké, i když to není decentní, ale to opět odbočuji z téma cestovního…).

Co ale rozhodně považuji za zajímavé, bohužel také spíš únavné než radostné (občas už se trochu bojím, že sem píšu příliš pesimisticky, věřte, že takový můj život tady není ani náhodou!), jsou prodavači čehokoli, co prostě při jakékoli zastávce nastoupí do autobusu a prodávají. V milých, kladných případech se jedná o prodavače jídla či pití, což kromě toho, že mi přijde celkem pohodlné (než nějaké předražené nákupy z benzinek, tady máte ceny stejné co v obchodech, nemluvě i o hotových jídlech, co nabízejí někteří, třeba kuře s rýží, brambory a těstovinami – jo, holt mixování všech příloh se v bolivijské kuchyni nevyhnete – za 25 Kč), jsou ale také prodavači, po kterých v případě velké únavy a touhy po spánku máte chuť něco hodit, jelikož vám polokřičícím hlasem něco půl hodiny vypráví o Bohu, hubnutí či léčivých metodách (pochopitelně se zvědavosti se snažím se začátku poslouchat, ale všechno to jsou vyloženě obchodní řeči, co znáte z lecjakých veletrhů – v případě Boha prodávají buď hudbu, či knihy o něm).

Nejen městské, ale také dálkové autobusy fungují stylem – kde si zavolám, zastaví. Nevím jak jinak vysvětlit ty neustálé zastávky s přístupy či výstupy cestujících na krajích Cochy, v některých vesničkách a průběhem celého Alta (aglomerace La Paz, ale poslední dobou spíš nové město, dokonce prý už se stejným počtem obyvatel, jako La Paz samotná!!)

Co vidím na bolivijských dálkových autobusech jako značně pozitivní a v případě obecné bolivijské postavy jako dost překvapivé je místo, co má pro sebe každý cestující. Liší se také v ceně, jestli chcete jet v autobuse normálním, polopostel, či postel, ale on i ten normální má na nohy více místa, než na co jsme zvyklí u českých společností. A co je zajímavé, nejen dle rozměrů, ale i v jaké období cestujete se poměrně značně liší cena. Například v době karnevalu stojí cesta do Orura dvojnásobek cesty klidu (125 Kč, 4 hod cesty, nějakých 200 km tuším), ostatním cenovým rozdílům jsem zatím nepřišla na kloub, asi prostě záleží, jak zrovna plno mají, či zlevní či zdraží, rozhodně se pak liší jednotlivé agentury, já však jezdím jen dvěma doporučenýma, přeci jen místy, kudy cesty vedou, bych nerada jela s riskem. Do La Paz jsem zatím jela za 150, 100, 75 i 50 Kč, nikdy moc nebylo na výběr ani čas na přemýšlení.

Další nedostatek je pak to odnaučování pít, co vás při těchto dálkových cestách učí. Staví se tu totiž jen dost zřídka (po cestě do La Paz 1, což když máte zrovna smůlu a je zácpa, může trvat i 5 hodin než se zastaví…)

Na závěr bych však chtěla zdůraznit velké pozitivum, kouzlo, co tyhle cesty nepochybně mají a to je krajina, kterou putují, ať jedete do Orura, La Paz či Santa Cruz (ostatní zatím neznám, ale nepochybuji o obdobnosti), kterou můžu jet třeba i po 10 a pořád na ní nemůžu oči nechat.

Žádné komentáře:

Okomentovat