Toro Toro kraj dinosaurů, jeskyní a kaňonů

Čtvrtek 20.10. byl můj poslední školní den. Pro většinu ostatních mých spolužáků to byl až pátek, ale my, co jsme tu s AFS jsme od nich měly zařízený jednu nádhernou výpravu. V pátek v půl 8 ráno potkali jsme se tedy všechny cizinky (belgičanky, němky a já – celkem je nás 9) spolu s pořadateli cesty. Je to organizace, něco typu výšky, ale jen na úrovni technické, která, jak jsem se bohužel až teprve teď dozvěděla, pořádá téměř každý víkend nějaký takový neziskový výlet jak pro své studenty, tak pro kohokoli mimo školu.

známý obrázek z Tora Tora (toto je má fotka, více na  

http://gringa.rajce.idnes.cz/ )

Co jsem věděla o cílu naší výpravy předem? Dinosauří vesnice. jeskynní kraj. A opravdu, místní tu žijí čistě turismem, jelikož tady příroda kouzlila víc, než má ve zvyku. Nejen, že tu zanechala obrovské množství fosilů všeho druhu, pohrála si taky v jeskyních, kde vytvořila pozoruhodné útvary a venku pak voda vytvořila všeliaké vrstvené stavby a obrovitánský kaňon se spoustou vodopádků a tůněk.

Přírodní hrátky aneb vítejte v divadle :)

Do vesnice jsme dorazili kolem 2 odpoledne. Po ubytování se v přívětivém pokojíčku na střeše domu, s velikou terasou a působivým výhledem, čekal nás (z mého pohledu nepříliš chutný) oběd.

když jsme vyšly z pokojíčku :)

Občerstvené už na nás čekal autobus, který nás přiblížil k prvním dinosauřím stopám a pak už hezky po svých dorazili jsme k jeskyni. Tam nám každému přidělili helmu s čelovkou a rozdělili nás do skupin po 10, každá se svým zkušeným průvodcem. Pro Brňačku znalou Moravského Krasu na první pohled jeskyně nebyla nijaké wow, řekněmě průměr. Ale kráčejíc hlouběji a hlouběji, docházelo mi, že tohle je přeci jen jiné kafe. Žádné asfaltové cestičky, zábradlí, schůdky či elektřina. Klouzání po zadku, co chvíli jediný úchyt k sestupu byl lano a místy se dalo sotva plazit. Na druhou stranu, k tomuto dobrodružství bych zrovna tu volnost přeci jen v jistém ohledu vytkla. Bylo totiž zcela dovolené jiít a dotýkat se čeho se ti zachce, o foťácích s bleskem ani nemluvě. Pochopitelně to se na olámaných kráterech značně odráželo. Zážitek to byl ale v každém případě působivý, doplněný na závěr tou nádhernou noční oblohou, co nás po východu z jeskyně čekala, co ve městě neuvidíš.

Další den nás čekal výlet o poznání náročnější. Po snídani (chleba se solí) jsme si sbalili foťáky, plavky a vodu a vyrazilo se ke kaňonu. Hned po výstupu z autobusu ochromil nás kondor, co si jen tak přeletěn nad námi. Po chvíli chůze viděli jsme další dinosauří stopy, přírodní divadlo (vytvořené vrstvením vodních nánosů a kameny), kamenný most a nakonec jsme došli k slavnému kaňonu. Tam jsme se občerstvili a to už nás čekal nekonečný sestup k vodě. Podotýkám, že jsme byli ve výšce necelých 3000 m n. m. a denní slunce je tu opravdu spalující. Odměna však byla víc než odpovídající. Nádherné vodopády, tůňky, všude spousta zeleně a skalní prolízačky Až do tří sme se tedy váleli u vody (nás pár otužilců ve vodě), + odvážliví a trpělivý vystoupali jednu část kaňonu, aby ji pak jedním z těch vodopádů mohli slaňovat zpět. Já se zařadila k těm odvážným, ale s tou trpělivostí už na tom tak dobře nejsem. Po čekání asi půl hodiny v místě, které ani nebylo příliš pohodlné a stále zbývala víc jak hodina fronty jsem se navíc dozvěděla, že ten sestup je opravdu v přímém proudu vody, tedy nic příjemného pro můj foťák. Rozhodla jsem se tedy odnést ho zpět hezky po svých a vrátit se, ale to obrovské množství tůněk, vodopádů a jimi působených duh mě nakonec naplnilo natolik, že jsem se už na nový výstup nevydala. Ten nás stejnak čekal kolem 3 odpoledne, když přišel čas na cestu zpět. Je podivuhodné, jaké zima může být v místě, kde jste se před hodinou pekli, jen proto, že zašlo slunce. Stoupáním opět přišlo parno víc než snesitelné a nakonec byl i čas, během rychlého oběda, rozloučit se posledním pohledem s tímto nádherným místem a vydat se směrem k autobusu. Tam už jsme všichni podřimovali a ve spánku jsme pak pokračovali až do večeře a následující diskotéky, kterou tu zamluvili čistě pro nás. No a jak je to v Bolívii zvykem, únava neúnava, tančili jsme až do půl 3 do rána :)

Další den už byl jen čistě odpočinkový, krátká návštěva muzea zkamenělin s podivuhodným dědečkem, pro nějž představoval onen kamenný dům celý život. Opravdu, vyprávěl nám, že všechny zkameněliny, co jsou v muzeu k vidění (6 kameny pokrytých a po všech stranách poskládaných místností), posbíral a naaranžoval on sám, během 25 let!!

Pak už přišel čas k balení, oběda a úmorné (nevím moc dobře proč, ale tentokrát se cesta protáhla na hodin 7) cesty, která však poskytovala tolik nádherných výhledů, že se jí ta délka dá snad jen těžko vyčítat.