Další výlet do města mých snů, La Paz

Hlavní impuls k tomuto výletu dala výprava k jezeru Titicaca plánovaná AFS na 3.-4.11. Já ale vyrazila už v úterý večer (tentokrát jsem letěla, jelikož jsem na školním výletě vyhrála letenku :D). Bydlela jsem jako vždy u Mili, jejíž rodina je mi vždy tak úžasně otevřená, rodiče mi říkají dcerko, Mili sestro a i s jejím bráchou máme moc milý, troufla bych si říct bratrský vztah. Přijela jsem a byli doma všichni (normálně tatínek a brácha doma nebydlí), povečeřeli jsme výborná a tolik typická kuřata Copacabana a vykládali dlouho do večera. Další den byly dušičky, tak jsme po snídani vyrazili na hřbitov, dát pár květinek Miliné babičce a v mládí zemřelému bratříčkovi. Pochmurné počasí v nás všech vyprovokovalo, že jsme se po obědě vydali do postele, koukat na filmy a spát. Večer jsem se pak sbalila, jelikož následující ráno mě čekal výlet do Copacabany.

soukromý hřbitov

Vrátila jsem se v pátek večer, na kdy už jsme měli s Mili a třemi jejími přáteli zamluvené lístky do domu hrůzy. Já, která tvrdím, že u filmů hrůzou umírám, ale že realita mě nevystraší, jsem zjistila, že buď to není pravda, nebo to bylo celé film, v každém případě jsem z tolika křičení na chvíli ztratila hlas. Následují den pak byla oslava narozenin Miliné maminky. Prvně jsme šli vyzvednout Miliného bráchu a já tak viděla nádherný byt poměrně v centru města (do té doby jsem věřila, že v La Paz se bydlí pouze v Zoně Sur) a odtam na nákup a domů vařit. Přišli spíše maminčini přátelé, než rodina – pouze její děti, sestra a neteř, ale setkání to bylo v každém případě moc milé. K večeru jsem se už začala připravovat, jelikož v půl 7 jsme měli slavnostní večeři s AFS. Ta taky zahrnovala večer talentů, kdy měli studenti z každého města připravit něco typického pro něj, my (z Cochabamby) tedy udělali soutěž v jídle, pití, tanci a stavbě Krista. Poté jsme se podívaly na slavný obřad 15, který se odehrával v restauraci pod námi, a balkónem bylo perfektně vidět. Dívčí 15 jsou totiž v Bolívii jedním z největších slavností, na kterých se opravdu nešetří (já bych to přirovnala k takové turecké svatbě).

Poté jsme téměř všichni vyrazili na house party, kam poté došla i Mili a kolem 3 ráno jsme vyrazily domů. Další den byl opět tak trochu lenošný a mile rodinný. V pondělí obědvaly (jen já a Mili) v půl 12, jelikož ona musela jít na vejšku a já měla na plánu nákupy. Taky jsem poslala Lauře její věci, co mi v červnu nechala na letišti, jelikož na poště v La Paz je to vše mnohem snazší a já mám z té Cochabambské asi navždy husí kůži. Procházeje centrem jsem se taky nechala zlákat nakouknout do pár cestovních agentur, kdy se pomalu začal rodit můj plán na výstup Huyany Potosí (6088 m n.m.). Mimoto jsem tu ale také viděla možnost vyjet do pamp a tam vidět sladkovodní delfíny!! O džunglích pak ani nemluvě, zkrátka řečeno, byť nemá moře, troufnu si říct, že je Bolívie jednou z přírodně nejrozmanitějších zemí.

čtvrť, kde Mili bydlí

Když jsem pak dorazila domů, popřála jsem Mili k jejím narozeninám (které byly víc jak před měsícem a já na ně zapomněla a teprve v můj nákupní den si vzpomněla). Obě jsme se pak uchýlili v maminčině velké posteli a spolu s ní koukali na její oblíbenou telenovelu.

Další den jsem se vzbudila celkem brzy, za svitu sluníčka a s poznávacími roupy. Vzhledem k tomu, že Mili musela studovat a kousek za jejím barákem je jedna drobnější turistická stezka, nasnídala jsem se, vzala foťák a vyrazila ven.

"Orlí hnízdo"

Po návratu a výborném obědě (u Mili tomu je vždycky tak) koukáme na film a pak s Mili vyrazím do školy. Je v posledním ročníku medicíny, takže byť mě její znalosti uchvacují, v takové přednášce se celkem beznadějně ztratím právě pro to obrovské množství informací, které už je v hlavách studentů léta. A právě to mě dostalo (tedy kromě působivého výhledu na město – byli jsme v centru, v 13.patře), že začala hodina a všichni do jednoho zapisovali, hlásili se, nebyla ve třídě osoba, co by nedávala pozor či rušila!! Co Mili znám, obdivuji její sebevůli a vyloženou touhu po učení, vědět, znát a tady jsem viděla takovou celou třídu! Po mém roce na mé střední musím říct, že mi to zase trošku převrátilo názor na Bolivijské vzdělání a přístupu studentů k němu.

Přidat popisek

Večer byl podobný tomu předešlému, jen s vydatnější večeří a bez Mili u telenovely, protože musela studovat.

zašlý kout blyštivé části města

Další den pokračovala má nálada objevovat, tak jsem se stejnou výbavou z předešlého rána nasedla tentokrát do mikrobusu a celá překvapení nechala se vézt až do nejzazší části Zony Sur (mě doposud známá jako převážně luxusní čtvrť La Paz, část města naprosto odlišná od La Paz jako takového, místo, kde bydlí většina paceňáků, kteří nejsou indiány). A tak se ukázalo, že i tato čtvrť má spoustu čtvrtí. Už jen to, jak je nekonečná, mě nechalo celkem bez dechu no a pak když jsem dorazila na místa, kde jsou krávy a stavby stylu vesnického. Co mě jako vždy dojalo, když se pak mezi několika pahorky otevřel výhled na obrovitánské La Paz, přimělo mě to sednout si na chvilku a pokusit se o této krásce něco napsat.

Jak cihlový háv

Pokrývá hory, ta stoletá

Jak růžový páv

Je překrásná, však nelétá

Cestu zpět jsem vzala jinudy, tak jsem prošla kolem prodavačky mang a koupila jich 5 za 25Kč!! A o jejich chuti si v Česku leda tak nechám zdát… Po obědě jsem pak zase vyrazila na poznávání, opět v mikrobuse, opět Zonu Sur, jen tentokrát na druhou stranu. Pokud si vzpomínáte na jeden z mých prvních článků o Měsíčním údolí (Valle de la Luna), přesně tím směrem jsem jela. Ostatně, Mili bydlí takových 10 min hromadnou dopravou odtamtud. Jela jsem tedy ještě o kousek dál, kde byla konečná, ale hlavně také zoologická zahrada! Za celou dobu, co jsem v Bolívii jsem o zoo ani neslyšela. A teď ji tu mám pod nosem! Zaplatila jsem oněch 10Kč na vstup a se zmrzlinou v jedné a foťákem v druhé ruce jsem vstoupila. No, přiznám se, zas tak nic ohromného to nebylo. Spíš mě okouzlovaly hory a celkově příroda park obklopující, než zoo samotná. Cestou zpět zavolala jsem do Cochy, do organizace, s kterou jsem měla v pátek vyrazit na prozkoumání okolních vesniček a dozvěděla jsem se, že je výlet odsunut na příští víkend. Rozhodla jsem se tedy využít času, zůstat na víkend v La Paz a domluvit si můj vysněný výstup na šestitisícovku.

Po návratu jsme se s Mili připravily a vypravily do kina. Jak jsem začala s domem hrůzy, rozhodla jsem se ve svém překonávání pokračovat a vyrazily jsme na horor, Paranormal Aktivity 3. Naštěstí to nebylo natolik drastické a tak jsem přežila :D.

Další den ráno vyrazila jsem po kancelářích, v 10 jsem tedy už měla domluveno, tak jsem se rozhodla využít času na poznání dalšího koutu La Paz, tentokrát jsem se nechala vyvézt do Alta, kam mé zraky a touhy směřovaly už nějakou dobu… A nebyla jsem zklamaná. Už jen ten výhled, myslím, že mě nikdy nepřestane dojímat. A ta živost, ten ruch, ty barvy, prodavači úplně všeho, za ceny mnohdy vskutku neuvěřitelné… Někdy na mě opravdu přijde lítost, proč nežiju v La Paz, ale pak si vždycky uvědomím, že já zde vlastně strávila už víc jak měsíc! A kdykoli chci, můžu sem přijet žít. A možná v tom spočívá to kouzlo, že sem jedu, kdy se mi zachce, a odjíždím, než se mi chce a tak ho budu navždy milovat.

Stavila jsem se pak na chvíli doma, nechat věci, a vyzvednout teplé ponožky na zkoušku pohorek a vyrazila jsem zpět do agentury. Tam jsme ujasnili poslední drobnosti a já zas vyrazila domů. Mili měla pořád něco se školou, ale přišla jsem současně s její maminkou, tak jsme vařily, vykládaly a pak se uchýlily k telenovele. Je neuvěřitelný, jak mě něco takového, jen pro cit trochu rodinné lásky a vřelosti po takové době klidu a chladu mé rodiny v Coche může rozzářit. A je fakt, že asi kdyby tomu nebylo tak, roupy by nikdy nedovolili strávit odpoledne v La Paz v posteli u televize, jenže já se u nich doma cítím tak spokojeně a vítaně, že myslím, že z těchhle momentů jsem schopná si uschovat síly až do mého odjezdu.

Další ráno jsem tedy vyrazila na kopeček (podrobněji v příspěvku Můj výstup na šestitisícovku…). Vrátila jsem se následující den – v sobotu, kolem jedné odpoledne. Rychle jsem se osprchovala, pomohla v kuchyni a už jsme sesedali k rodinnému obědu (na víkend vždy přijíždí brácha, tentokrát tu byl navíc i taťka, teta, sestřenka a mamčina kámoška z výšky). Po obědě jsem pomohla s úklidem a vydala se na chvíli na kutě. Roupy mi ale nedaly a brzy jsem se opět vrátila do společnosti. Až do večera jsme tedy vykládali, pak s Mili chvíli uvažovaly vyrazit do víru večera, nakonec jsme ale obě usnuly u filmu.

výhled při zpáteční cestě

Ráno jsem se všemi posnídala (opět tu byl i brácha i taťka), rozloučila se a už mi přijel taxi. Vzala jsem to přes oblíbenou kavárnu mé Cochabambské rodiny, abych nepřijela s prázdnou, a to už jsem seděla v autobuse. Právě za onu 8hodinovou cestu vděčí všechny nové příspěvky na blogu J. Tak na shledanou na příští mé cestě. ;-)