Den bez aut

Už jsem párkrát zmínila, jak je to v Bolívii s dopravou, tak věřím, že jakousi představu o přeplněných silnicích a neustále troubících autech, pro něž rádoby přecházející chodec znamená nanejvýš tak zesílení klaxonu máte. Tak si teď stejně reálně zkuste představit, když se vyhlásí Día de peaton, tedy den chodce. Tentokrát to byla neděle 3.4., od 9 od rána do 5 do večera. Pro většinu místních to tedy znamená výlet na kole, pěšky, někteří jen vytáhnou fotbalák či na hlavní třídě napnou volejbalovou síť a hrají. Pochopitelně hned jak jsem o tom slyšela, okamžitě jsem s návrhem vyrazit na kole souhlasila a hned jsem zjišťovala, jakou část Cochy bych mohla poznat. Vyrazili jsme hned po obědě (musel s náma jít tatínek – jen se setřenkou a ségrou by to nemuselo být zcela bezpečný, dnes především proto, že ony trasu zrovna dobře neznají – a on před obědem pracoval), tedy kolem půl druhé. Byla jsem nadšená!! Ulice plné lidí, přitom však tak neuvěřitelně klidný! 

tak vypadala většina ulic, některé prázdnější, některé plnější, ale vždy tak neuvěřitelně klidné, v porovnání s bezustání troubícími auty bez jakéhokoli respektu k chodcům

Nemluvě pak i o těch ne tolik hlavních, které byly prázdné v úplném slova smyslu. Užívala jsem si po opravdu dlouhé době jízdu na kole, kterou jsem celou profotila (boužel jsem si zapomněla nabít baterky, tak jsem musela svého miláčka vyměnit za foťák mé sestřenky, tak jsou fotky trošku menší kvality, nemluvě pak o tom, že jsou všechny focené za jízdy). Asi po pěti minutách jízdy – co mě také naprosto okouzluje, jak rovná Cochabamba je (i když jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo si to myslí, tak jsem za celý výlet urazila asi dvojnásobek co mí společníci, protože čekání ani příliš pomalá jízda nejsou zrovna mí kmošiJ) – dojeli jsme už na místo, které jsem neznala. Pak jsme tedy projeli i centrem či mnou už dobře známou Canchou (ten veliký trh se vším), ale zase jsem poznala další části Cochy. 

tatínek v popředí Canchy - boužel dosti mizerně vyfocené a hlavně - tohle je jen ubohoučký kraj, co jsme míjeli...

Po takové půhodině ne zrovna rychlé jízdy dorazili jsme na místo a já jen nestačila koukat! Jako bysme dorazili do jiného města!! Obrovské polozarostlé jezero, celé obklopené zelenými kopci, mezi nimiž a jezerem se klikatí obrovitánská cesta – dnes plná lidí – a také je zde spoustu obydlí všeho druhu – od nejluxusnějších vil či obrovitánského golfového hřiště po nedostavěné cihlové cosi.

zas trošku jiný svět..

Celou Lagunu jsme tedy objeli a asi v půlce (přesvědčená, že teď jsme na kraji města) koukám před sebe a začínám zcela pochybovat o svém orientačním smyslu. Já myslela, že město, ze kterého jsme vyjeli, by celkem logicky mělo být za mnou, jakto, že ho vidím před sebou? Na mou otázku mi se smíchem odpověděl tatínek – to je druhá část Cochabamby. No jen si to představte – vyjede z Prahy a vidíte před sebou Prahu – tohle přirovnání je asi tak nejblíž k tomu co jsem viděla, alespoň co se velikosti týče, struktura města i příroda jsou tu pochopitelně zcela odlišné.

neotáčela jsem se, tohle je opravdu pohled před sebe, po projetí centrem i krajem města...

Objeli jsme lagunu a vydali se na drobné stoupání na cyklostezku, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou zpět. Tak se mi naskytlo několik překrásných výhledů a už jsme byli doma.

počasí nám po předešlém propršelém dni opravdu přálo!!

Se sestřenkou i ségrou nadšeně jsme se pak domluvili, že takových nedělí by mohlo být víc a tak auta neauta, skouknem mapu Cochy a zahájíme zevrubné seznamování s tímhle městem všech tváří.

více fotek z tohoto výletu jako obvykle na gringa.rajce.net