Pouť kostelní o svátcích Velikonočních

Začalo to výpadkem proudu. Ne, že by to na můj čtvrteční podvečer, kdy jsem se po delší době zase pustila do vyřizování pošty, mělo nějaký valný vliv, ale normálně by mě asi po nějaké době to internetové odpojení přeci jen začalo trošku vadit. Dnes byl ale čtvrtek velikonoční, tedy večer před pátečním svátkem a tudíž večer, kdy rodiny či skupinky jakéhokoli věku i charakteru vyrážejí do kostelů. Ani má rodina – respektive mí rodiče – netvořili výjimku a tak jsem už předešlého dne projevila o tuto akci zájem a vyrazila jsem s nimi.

Dubnové večery v Coche mě naprosto okouzlují. Obloha je v těchto dnech zcela bez mráčků a po dosti parném odpoledni přichází pak večer vlahý, s oblohou posetou hvězdami. Vypadený proud v celé čtvrti pak navíc umožňoval hvězdám ještě o něco víc ukázat svůj zářící talent a tak, když jsem po chvilce čekání u auta (než rodiče připravili jídlo pro strážníka) nasedala dovnitř, už tehdy se ve mně asi nějaké cesty k duchovnu začaly otvírat.

Jako první jsme přijeli na náměstí, kam mě maminka vzala můj úplně první večer v Cochabambě. Přiznám se, nepoznala jsem ho. Náměstí teď bylo plné lidí obklopující stolky, u nichž si vychutnávali tolik typické a především výtečné Api con Pasteles (kukuřičný nápoj a smažená sýrová nafouklina) – mé vůbec první Bolivijské jídlo, co jsem na území tohoto státu pozřela a které doposud zůstává na řebříčku těch nejoblíbenějších.

My prvně vkročili do chrámu, já vyfotila pár fotek (popravdě v porovnání s Francií, nebo třeba i našemi českými kostely, ty místní nejsou nijak turisticky atraktivní) a poměrně rychle jsme se zase protlačili zpět. Přidali jsme se k těm, co obklopují stolky a chvíli si taky pochutnali na místní specialitě.

Pak jsme se zas vydali dál, potkali pár známých (jak rodiče, tak poté i já – juchů, zas se cítím o něco víc Cochabambsky) a vešli do dalšího, na výzdobu ještě mnohem chudšího chrámu. Zato atmosféra, dodávaná navíc nádernou hudbou mladého sborečku, ta byla působivá. Po chvíli jsme ale zase vyrazili dál, tentokrát zpět k autu, které nás o trošku vzdálilo od místních davů. Tak jsme navštívili další tři kostely, respektive budovy s přistavěným či všeljiak zimprovizovaným oltářem, přesto však místa s atmosférou více než vřelou a otevřenou k rozjímání.

Předposlední chrám už zase byl o něco frekventovanější, čehož opět využili pouliční prodavači a mě tak dali rodiče ochutnat místní lahůdku – takzvané červené jablko, což je jablko obalované v té pouťové přeslazené lízátkové hmotě a kokosu, což může znít sebepodivněji, ale zas jsem upravila svůj sladkostní žebříček J.

U posledního chrámu už jsme všichni tři napůl klinbali, tak jsme si jen vyslechli pár motliteb (a já ke svému překvapení rozpoznala Otče náš a Svatá Marie) a vyrazili směrem k domovu. Však zítra nás taky čeká náročný den, správně tu totiž je zvyk, že se jí 12 jídel, jako za každého apoštola (nebo každý měsíc v roce? Teď si nejsem jistá), což je pro Bolívijce o to náročnější, že žádné z nich nesmí obsahovat maso (stejně jako celý tento týden, který jsem si, přiznám se, právě proto opravdu vychutnala). Ale to mi rodina jen sdělila, když jsem se ptala na místní Velikonoce a hned dodali, že už je to dávno, co oni jídávali 7 a teď už prý zůstávají jen na třech. Tak uvidíme, jaké budou mé první velikonoce bez pomlázky…