Společně s „uvidíme se“ a „dám ti vědět“ je tohle výraz, na který v Bolívii narazíte asi tak často, jako v Česku „dem na jedno“. A stejně tak jako tahle známá česká lež neplatí ani ona slova Bolivijská. Což jak vidíte, jsem si uvědomila více jak po dvou měsících tady. A vlastně nebyl to ani tak můj postřeh, jako mé místní maminky, na některé mé plánované, ale neuskutečněné akce, která zareagovala způsobem, že mi dala přečíst pár anekdot z AFS příručky a pak mi k tomu vysvětlila, že místní jsou prostě takoví. Zcela nadšeně s tebou domlouvají to, či ono - a v dané chvíli to nadšení opravdu hrané není - ale pak se prostě neozvou a hotovo. Když sem se tedy ptala, co s tím, řekla mi jen – netlačit, nechat to být a zařídit se jinak, prostě na ničem moc nelpět, stejně jak to dělají oni. A je fakt, že přesně to sem poslední dobu dělala tak sem se víc zaměřila na četbu a studium jazyka a hudbu a běhání a tančení a filmy... Až se nakonec stalo očekávané a já v sobotu večer nevěděla, jestli půjdu s tou do divadla, nebo s tou na kafe. Nakonec sem zvládla obojí spolu s dalším krokem k poznání místní kultury J
neděle 17. dubna 2011
Zavolám ti.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
něco mi to připomíná...;)
OdpovědětVymazatBarčo, taky si myslím že tohle není jen bolívijská vlastnost, ale spíš vlastnost některých lidí napříč kulturami. No, možná jich je v Bolívii s jejich maňána a siesta víc než třeba v Německu. Co s tím? Snažit se nad to povznést, žít si vlastní život, nepřizpůsobovat se tomu, co se ti nelíbí, a všímat si a rozlišovat - všichni Bolívijci nejsou stejní jako nejsou Češi.
OdpovědětVymazat