Celý další týden pak plynul tímhle stylem – chvíle smutku, chvíle štěstí, chvíle prostě jen fajn či nevím (slovo normální nepředpokládám, že vůbec za života tohoto blogu požiju, obzvláště pak v souvislosti s mými náladami). Neuvěřitelně mě baví mé kursy španělštiny, mám výbornou profesorku a hlavně, divte se mi, jak chcete, ale vážně mi tu chybí studijní činnost!! Je to pro mě jako ráj, tři hodiny týdně se oddat učení v pravém slova smyslu. Jasně, španělštiny je tu kolem habaděj, čas od času se mi dokonce stává (zatím se mi to stalo třikrát), že už mám toho neustáleho přemýšlení, mluvení a poslouchání v cizím jazyce plné zuby a prstě vypnu, ale učení v pravém slova smyslu, to mi tu vážně chybí, ačkoli má lenost a poslední dobou především jiné aktivity vítězí a tak se k samostudiu nedokopu. Pokud ovšem nepočítáte filmy, kterých jsem jen v tomhle týdnu slušný počet zhlédla – pochopitelně všechny v originální (anglické) verzi, s kastelánskými titulkami, všechny s Laurou, s kterou jsme také vytvořily celkem obsáhlý seznam filmů, které tu chceme koupit (ono to ani jinak nejde, když všechny stojí 25 Kč, což je třetina lístku do kina) a shlédnout, což však boužel není moc reálné, jak z časového (Laura za 3 měsíce odjíždí) a finančního hlediska, tak především proto, že moc nepředpokládám, že byť jen polovina z nich tu bude k sehnání (přesto jsme však seznam předali jednomu sympatickému prodavači, který se nám některé pokusí objednat).
V sobotu pak byl svátek otců, což je tu celkem velká sláva, stejně tak narozeniny Ruth (mé mamky tady), takže trošinku slavnostní oběd a další geniální dort a dosti slavnostní večeře a ten stejný dort (oběd na narozeniny, večeře na svátek, tak to tu prostě chodí… jen půjdem v pondělí mamce koupit boty, protože na nich ujíždí a od manžela dostala krásnej a výbornej dort – zas jinej, než sme jedli toho dne - a od sestřenic kytku a cosi na pečení). V osm večer pak ke mně přijela Laura, vyfikly jsme se a vyrazili na Patrikovu oslavu osmnáctin (jak je to na mém gymnáziu celkem běžné, i on opakoval ročník, proto ten vyšší věk). Stejně jako minulej týden, DJ Partyck nezklamal, tentokrát jen ve více lidech, ale prostě parádní muzika a protančená noc.
Ráno jsme pak s Laurou, která u mě spala, vstaly něco po desáté a vyrazily ke škole, kde se už od osmi konaly přípravy na svátek otců. Laura však mířila domů, protože měli mít rodinný oběd a taky proto, že pro ni není žádná z těchto aktivit povinná, vzhledem k tomu, že nejede na výlet na konci roku, na který se střádají peníze už odteď (jezdí se totiž na 14 dní do Chile a to není zrovna levná záležitost, nehledě na to, že takhle máme alespoň nějaké zkušenosti s prací, která je v tomhle podání většinou spíš zábavou). Do čtyř jsme pak prodávali různé občerstvení, některé maminky, co to měli na starosti mi dokonce říkaly zázračná Barbara, protože se mi prodej celkem dařil, pochopitelně mě tedy i bavil, užívala jsem si ten pocit užitečnosti a úspěchu. Taky jsem ale dnes víc, než kdy jindy pocítila, jak moc lidí tu znám a jak málo tu mám opravdových přátel, ale jak to tak bývá, po větším smutku zas přijde větší euforie. Když všechno skončilo, odhodlala jsem se za pomocí téměř věčně optimistické a optimismus dodávající Laury, nejít spát, ale vyrazit na zmrzlinu s ní a ještě s jednou Němkou, s kterou jsem se seznámila včera, která tu byla před rokem rok a teď se na týden vrátila. Nebylo lepšího nápadu dnešního dne, jestli vůbec co tu jsem bylo… Po čtyřhodinovém povídání jsem s nocí v patách Loučila se s Naty (Laura šla už o něco dřív, s kamarádem do kina) plná nadšení a po dlouhé době pocitu, že jsem našla spřízněnou duši. A nejen s ní, ale celý ten večer jsem se cítila zas o něco blíž k Evropě a k Bolívii zároveň, těžko popsat, snad jen tím slovem štěstí…
Žádné komentáře:
Okomentovat