Další den (úterý 8.3.) jsem strávila bezvadné, byť krátké dopoledne s Laurou, odpoledne pak u Sergie, kde jsem byla oficiálně přijata do rodiny obřadem, který umožňoval svátek, který jako úterý karnevalu v Cochabambě byl. Toho dne se (nehledě na ne zrovna vlídné počasí) hraje s vodními balónky a vodou obecně, a když jsem se po nějaké době protestů poddala nadšené atmosféře a přidala se, přišel za mnou S. tatínek, začal mě obmotávat fáborky, posypal konfetami a pak mrkl na S. bráchu a ten na mě vylil lavor vody. Po nějaké době, kdy už jsem začala vážně drkotat zuby, poslala mě S. ségra do své koupelny Sergio mi půjčil své oblečení. Pak jsem s celou rodinou seděla v jejich obýváku, popíjela horký čaj a kolu s rumem a cítila se bezvadně. V půl jedenácté zavezli mě pak domů, protože další den už žádný svátek, hezky do školičky…
Ve středu 9.3. jsem měla své první kurzy španělštiny u nové profesorky a byla jsem nadšená!! Prvně bylo sice celkem dobrodružství ji najít (byť už jsem tam jednou s bráchou byla, zapsat se, ale tady ty chocabambský ulice… přijdou mi jedna jak druhá…), ale když mi po zavolání sdělila adresu, hned první z kolemjdoucích mě navedl. Profesorka je neuvěřitelně vzdělaná, empatická, veselá, šikovná a učí mě zábavným, přesto myslím efektivním způsobem. Po kurzu jsem vyrazila na tolik postrádané nákupy a náladu si tak koupením božích šatů, krásné mikiny a úžasného kabátu (v přepočtu vše za necelých 800Kč) ještě zlepšila. Jediné, co mě trochu trápí je, že hledat kozačky nad velikost 39 je asi jako chtít ve Francii kofolu. Tak doufám, že se tu na mě štěstí usměje, příští týden vyrážím ve stejnou dobu s Laurou, jak jsem se domluvili před folklorním tancem, který jme měly ten večer.
Ve čtvrtek jsem pak po baletu strávila celé odpoledne s Laurou, protože se Sergiem je to poslední dva dny nějaké divné. Došlo mi, že mě celkem děsí, až za ty tři měsíce Laura odjede, protože mám pocit, že je tu má jediná blízká kamarádka a taky člověk, na kterého se můžu kdykoli spolehnout.
Páteční odpoledne a večer jsme pak strávily s Laurou u nás koukáním na filmy. Poté jsme se vrátily ke škole, kde jsme jako maturitní ročník, (který se snaží sesbírat, může na svůj závěrečný večírek a především pak cestu do Chile,) prodávali různé nápoje a občerstvení, protože kolem naší školy prochází průvod a byť vše začíná a končí zítra, už dnes večer se celkem slušné množství nadšených diváků sešlo.
V sobotu jsme měli u školy sraz už v osm ráno, což pro mě znamenalo příchod v deset, byť jsem původně plánovala přijít o něco dřív. Musela jsem totiž do bankomatu, kde jsem potkala dvě kamarádky z La Paz, které se přijely podívat na karneval a zrovna přemýšlely, jak se se mnou spojit (v La Paz jsem ještě neměla mobil). Celých dvanáct hodin jsme pak téměř bez přestávky prodávali a musím přiznat, že mě to ze začátku i dost bavilo, alespoň dokud jsem nebyla celá zmáčená a dokud mě dvakrát po sobě nenašplíchali onu pěnu přímo do očí. Taky mě, a nejen mě pak začlo dost rozčilovat to nemožné množství lidí, které nám neumožňovalo přístup do školy. Taky mě trošku mrzelo, že nemůžu být účastná jako divák, protože ač by mě za to všichni Bolivijci zastřelili, přiznávám, že tenhle karneval se mi asi líbil víc. Celé dopoledne byl totiž zcela jiný než v Oruru – krásné počasí, moderní hudba, kostýmy z novodobých filmů a především – každý průvod se lišil! Navečer pak začlo totéž co v Oruru, i když mi spíše jen poslouchali, protože jsme byli uvěznění ve škole, z níž se pro nápor na dveře, které byly v přístupové části k průvodu, nedalo projít. Tak jsme jen z hřiště pozorovali nádherné ohňostroje či uvězněným z venku podávali občerstvení a takto pokračovali v prodeji. Kolem desáté večer už přestali prodávat i ti nejaktivnější, ulice se uvolnily a po krátkém koukání na průvod vydali jsme se na třídní party k Patrikovi – spolužákovi, nejlepšímu kamarádovi Laury a Caro, s kterým sem se v posledních dnech taky celkem sblížila. Ještě předtím jsme se však se Sergiem celkem ostře pohádali a on pak musel domů, což mi ale zázračně vytvořilo neuvěřitelně společenskou náladu, nadšenou do neustálého tance a Patrik mi pak v pondělí řekl, že jsem byla duší oslavy.
V neděli měla narozeniny slepá babička, tak byla velký, výborný rodinný oběd a dva asi nejlepší dorty, co jsem kdy jedla. Co mě ale překvapilo, několikahodinovou hostinou, kde po dvou hodinách už účast není povinná, vše končilo. Žádné dárky, tak to tu asi chodí – rodina a fiesta zcela postačují.
Odpoledne jsem se pak stavila u Sergie, protože můj mobil stávkoval a rozešli jsme se. Poslední týden byl kulturní rozdíl mezi námi znát víc a víc, až byl pro oba náš vztah více trápením, než štěstím. Neříkám, že jsem nebrečela, ale rozhodně je to pro nás pro oba lepší, protože šlo o věci, co se nemůžou změnit a více stráveného času by vše jen zhoršovalo a dělalo bolestnějším. Na odreagování vytáhla mě pak Laura do kina na polohoror, ale jinak geniálně zahranej film s výborným nápadem a především nádherným tancem. Nevím, jak to dělá, ale Lauřiné společnosti se všechno moje trápení rozplynou a vždycky si uvědomím, jak je vlastně na tom světě krásně.
Žádné komentáře:
Okomentovat