Má cesta do Orura

Vyrazili jsme v pátek 4. 3. něco po půl druhé odpoledne. Z domu jsme jeli bráchové, sestřenka, já a na tři noci neuvěřitelné množství zavazadel (předpokládá se totiž pěkná zima, déšť a i přesto hrátky s vodou, tak bylo nutné mít na každý den jiné oblečení, včetně bot). Taxík nás provezl dosti velkou částí Cochy až na obrovskou silnici (já myslela na kraji města, jaká jen mílka – to město snad nemá kraj!!), kde jsme se potkali s dalšími skupinami nadšenců putujících do Orura. Asi ve tři přijel pro nás spolu se stále zhoršujícím se deštěm autobus, do kterého jsme se celkem rychle nasoukali, a mohlo se vyrazit. Bylo mi řečeno, že cesta do Orura trvá čtyři hodiny, v případě karnevalu je třeba počítat s pěti, proč jsme tedy dorazili o půl desáté, mi dodnes není jasné. Očividně všem účastníkům cesty nijak nevadilo neustálé zastavování, spomalování, dokonce i dvě policejní prohlídky. (při jedné z nich jsem měla namále, jelikož pořád ještě nemám jiné doklady, než kopii pasu a starou brněnskou šalinkartu, naštěstí AFS tu má asi celkem jméno, nebo jsem vypadala důvěryhodně, každopádně jedna kontrola mi to pro jednou prominula a druhá po mě vůbec nic nechtěla. Paul – francouz z mé třídy, který se vydal do Orura docela sám, bez jakékoli přípravy, je tu s jinou organizací a jak to má s vízem netuším už vůbec – už takové štěstí neměl. S druhou kontrolou šel ven, to by ale nebyla Bolívie, aby se nedohodli s nějakým tím úplatečkem, co mě ale překvapilo, spokojili se s necelou stovkou v přepočtu!)

čistě bolívijská zábava v autobuse

 Všichni v autobuse byli v tak neuvěřitelně dobré náladě, popíjeli, šplíchali po sobě bílou pěnou (dle mého názoru místy až příliš brutálním způsobem, ale můj názor na tohle bílé svinstvo je obecně dost vyhraněný), v každé druhé vesničce odskočili si něco přikoupit či na záchod (který nikde pochopitelně nebyl). Mnohdy to bylo celkem humorné, jelikož řidič nějak nebyl s cestujícími ve spojení a tak i přes naše hlasité křičení stalo se občas, že některým  nešťastníkům ujel, (než někdo doběhl tlouci na dveře a k němu tak došla ta sprška nadávek – přeci jen, zvláště pak navečer, zůstat tady sám v nějaké vesničce na mě nepůsobí zrovna příjemným dojmem).

typická vesnice

Já jsem celou dobu přemýšlela. Čím dál víc tu pociťuju kulturní rozdíl a tahle cesta byla třešničkou na dortu. V kontrastu s nepředstavitelným veselí a pro mě někdy nepochopitelnou zábavou všech účastníků zájezdu byly vesničky, domečky, či jen pochybné přístřešky zasazené v tak nádherné, často však odpadky posypané krajině. Také jsem nechápala, odkud se pokaždé sesypaly ty žebrající, či něco prodávající ušmudlané děti, co je však taky zajímavé podotknout, nikdy nepůsobící hladově. Nejvíc mě pak pobavil (nebo udivil?) pohled na pána stojícího na kopci poblíž jedné z vesniček, lovící tam signál. 

kdo hledá najde?

Takhle to možná tak překvapivě nevyzní, ale kdybyste viděli ty kamenné či hliněné polorozbořené obydlí, všude jen pastviny a opravdu dosti strohý život, věřím, že by vám taky nepřicházelo na mysl, odkud tento člověk vzal mobil, a i kdyby to byl třeba nějaký suvenýr od nějakého z cestujících, pořád mi nedávalo smysl, komu by tady volal. Co mi také leží v hlavě doteď, a nevím, zda někdy budu schopná to pochopit je dosti obecná otázka, jak tady místní žijí. A nemyslím, že by to bylo jen proto, jak poměštěná jsem a život bez elektřiny a vody z kohoutku je pro mě něco jen těžko představitelného, přemýšlela jsem ale nad tím, že tady v horách opravdu není nic, než pastviny, jen dosti výjimečně se objeví nějaký bahnitý potůček, jehož přítomnost pak umožní políčko kukuřice či jiné nenáročné rostliny. Co mě však udivovalo snad ještě víc, byla otázka, jak se k obyvatelům těchto vesniček dostalo ve městě koupené zboží jako plechovky s pivem či všemožné sladkosti, které tu všelijakými způsoby prodávali (pevný obchod, rozpadající se obchod, děti obklopující cestující při každé zastávce či zpomalení, či co chvíli přistupující prodavači, co párkrát projdou uličkou autobusu a zas někde vystoupí). Nevím proč, ale nebyla jsem si schopna představit, jak tam tyto městské výrobky místní přepravili či za co je koupili. Další dosti zajímavý pohled se mi naskytl, když jsme projížděli jednou z oněch vesniček a já si povšimla celkem honosně působící cedule Gymnázium Cosi. Kvůli v tomto místě celkem rychlé jízdě se mi bohužel nepodařilo zjistit, ke které budově cedule náležela, v každém případě nevšimla jsem si v jejím okolí žádného jen trošku většího a chudobou méně vyhlížejícího domku, než s jakými jsem se setkávala doposud.

najdi školu

Když jsme konečně dojeli do vymrzlého, ve 3500 m n. m. položeného Orura, taxíkem jsme prokličkovali přeplněné a slavnostní atmosférou prosáklé uličky až k domu sestřenky. Tam, jak je tomu zvykem ve všech Bolivijských domech, se vnitřní teplota od té venkovní příliš nelišila, tak jsem se jen přioblíkla a mohlo se vyrazit do nočního města. Původně jsem myslela, že se jdeme jen najíst, když jsem pak ale dala najevo, že nepotřebuju jít do nějaké restaurace, jen hlavně koupit jakékoli jídlo a moci jít spát (už asi tři hodiny sem umírala hlady, ale bůhví proč jsem se neodhodlala vystoupit z autobusu jít si něco koupit, stejně tak sem zmírala únavou), byla jsem dosti překvapená odpovědí, že je to pátek karnevalu a to jen těžko půjdu dneska spát. Samozřejmě mi byla nabídnuta možnost, zůstat doma, ale kdo mě zná, ví, co jsem si vybrala… Nakonec jídlo trochu probralo, především však všudypřítomná euforie neuvěřitelného množství lidí, kteří naplnili hlavní ulice města stylem, že se téměř nedalo projít. Kolem půlnoci pak začla hrát kapela a lidi tančit a veselit se ještě o mnoho víc. Těžko asi popsat atmosféru, co tu ty tři dny panovala, protože to je něco tak Bolivijského, že přiznám se, já, i se svou bláznivostí a chutí užít si života, co to dá, takové kontinuální nadšení jsem nebyla s to pochopit. Kolem druhé hodiny ranní nás však přeci jen únava zmohla (dav se neměnil, no, možná tak vzrůstajícím a čím dál více opilejším směrem) a vydali se na kutě.

pohled ze dveří sestřenčina domu - 2 bloky rovně a dva doleva a jste v centru dění 

Ráno jsem se kupodivu vzbudila pár minut před zvoněním budíku, tak jsem si dala horkou sprchu (moji první v Bolívii) a po posnídání ještě teplého výborného orureňského chleba s klasicky slaným máslem a marmeládou, vyrazili jsme do centra dění. Vystáli (tedy já ji vyseděla na lavičce, protože kombinace nadmořské výšky, antibiotik a snad i únavy udělala své a na mě nějak přicházely mdloby) jsme celkem nekonečnou frontu na vstup do naší části tribuny, která za tu cenu byla o mnoho bezpečnější než ostatní, nemluvě o dosti oceněné střeše. Když jsme konečně přišli na řadu, dostali nějaké užitečné firemní doplňky (větrovku, šátek, sombrero, skleničku) a usadili se (tedy spíš postavili), postupně jsem přicházela na to, že čekáním ve frontě na nádherném náměstí jsem zas tak o mnoho nepřišla. Kupodivu to nebylo žádné wow!, nejlepší věc, co jsem v životě viděla, či podobě, jak o tom mluvili všichni ostatní. Co mě nejvíc uchvátilo, byly právě ty tři dny neustávajícího nadšení a energie, bez jevení jakýchkoli známek nespokojenosti se zimou a deštěm. Také bych nerada opomenula ten neskuteční počet barev, co se mi na karnevalu jako takovém líbilo asi nejvíc. Jinak kdykoli se mě pak někdo ptal, který z průvodů se mi nejvíc líbil, má odpověď byla, že těžko říct, protože mi všechny připadaly stejné. A opravdu, celé tři dny dokola hrály 4 různé písničky a objevovaly se 4 různé tance, vždy jen v jiném barevném a maskovém provedení. Přesto jsem si to naprosto užila, celé tři dny jsem strávila focením, sobotní odpoledne a večer pak se Sergiem noc na nejlepší diskotéce v mém životě (skvělá hudba, tři velké taneční parkety, kluci tančí a tančit umí!), neděli jsem pak částečně prospala (s pocitem, že o nic nepřicházím) a taky se seznamovala s čím dál více lidmi (tedy spíš oni se mnou, to mě tu okouzluje). V pondělí dopoledne jsme všichni s výbornou náladou a po výborné snídani (oni kukuřici s bramborami, vejcem, sýrem a masem z Lamy – místními velmi oblíbeným jídlem se jménem na Ch, já nadšená ze svého rajčatového salátu), vyrazili jsme na cestu zpět. Po pětihodinové, pro mě však stále krásné cestě nálada trochu opadla (tentokrát jelo jen nás 6 = bráchové a jejich kamarádi z AFS, normálním linkovým autobusem) a dostavila se únava. Chvíli po příjezdu domů, virazili bráchové na kutě a já k Sergiovi, s kterým jsme se poprvé od doby, co jsme spolu jeden den neviděli.

nadšenci z protější tribuny, které ve veselí nic nezastaví