Dnes jsou to přesně dva měsíce, kdy jsem poprvé vstoupila na Bolivijskou půdu. Nevím, jestli je to jen shoda náhod, ale dnes, zrovna před chviličkou jsem tu poprvé ucítila něco jako „to je teď můj život.“ A hlavně: „to je život, který mám ráda.“
Odpoledne jsme zase neměli balet. (Tenhle týden už naposledy, protože zítra a ve čtvrtek bude vystoupení a pak už vše při starém.) Stejně jsme ale s Laurou měly chuť zůstat ve škole, stejně jako někteří další spolužáci, kteří měli hodinu až později či tak. Tak jsme se jen rozvalili v trávě, zpívali, povídali, poslouchali hudbu a pospávali, užívali si hřejivé paprsky slunka, já nadávala na komáry… Kolem sedmé jsem pak celá nadšená, nebo spíš tak vntřně spokojená vyrazila domů, kde jsem se těšila na své v poledne koupené musli a bílý jogurt s bifidokulturami (protože poslední dny se tu mé střeva celkem dost bouří a ať si říká kdo chce, co chce, v některých situacích už mám ozkoušené, co na mě platí). Po chvíli samotě v kuchyni, sledujíc jakousi kolumbiskou telenovelu, přišla Ana, s kterou jsme si mile povídali a pak přišla maminka s nějakou kamarádkou a já sama jsem byla překvapená, jak otevřeně jsem s nimi mluvila. Potřebovala jsem už sklouznout z toho neustále přelešťovaného povrchu trochu hloub (zatím jediná osoba, s kterou si to dovolím je Laura, občas Caro a pak tedy Nadja, němka, která tu byla jen na týden). A tak, když se mě ona kamarádka zeptala, jak mi sedí lidi tady, prostě jsem to řekla. Jak jsem byla ze začátku nadšená, jak jsou všichni otevření a ochotní, ale po chvíli poznávání zjistíš, že víc, než se ti otevřeli první den, se už neotevřou. Že si stále myslím, že to jsou fajn lidé, umí se dobře bavit a když je třeba, pomůžou, ale chybí mi tu hloubka. Výjimečně se stane, na nějaké párty či při nějaké podobné příležitosti, že se ti občas někdo přeci jen otevře, ale rozhodně to neznamená, že tím se prolomily ledy a odteď jste už dobří přátelé. A rekce maminky a její kamarádky? Celou dobu souhlasně pokyvovaly hlavou a maminka pak říkala, že lidé z Cochabamby opravdu takoví jsou. Ona sama, že tady má spoustu přátel, ale s nikým nic hlubokého. Že Cochabanbinci se rádi a hodně baví, ale vše je jen klouzání po povrchu. Kamarádka to jen potvrdila a dodala, ať se tu ptám prvně lidí, odkud jsou, ona totiž, že je s Orura (maminka taky) a jak se obě shodly, tam je to zas úplně jiné. (což můžu jedině potvrdit díky dvěma skvělým sestřenkám z Orura, co mám). Chvíli jsme se ještě bavili o tomto, pak se ale hovor stočil k cestování (mám další typy, kam vyrazit – nenajdou se mezi vámi sponzoři? :P) a pak jsem se zmínila s mou dnešní novinkou, že vše nasvědčuje tomu, že já jsem poslední studenka (tedy spolu se všemi, co přijeli se mnou), která do Bolivie mohla jet. A tak se stočilo téma znovu k politice – protože důvod tohoto spočívá v Bolivijské vládě, která prý už nechce další cizince v zemi – a já se tak dozvěděla další perličky, jako že druhé Evovy volby byly zmanipulované, tudíž moc nezáleží na tom, kdy budou další, protože je stejně předem jasné, jak dopadnou, či – a to mě dostalo úplně nejvíc - že pan prezident neumí číst! Přesto však můj hlavní pocit z celého večera byla spokojenost a jistá sounáležitost, opravdu poprvé, co jsem tu jsem se alespoň trochu cítila, že sem patřím, že tady je teď můj život!
Žádné komentáře:
Okomentovat