Pocity Postřehy a jiná péčka před odjezdem.. Impresiones, observaciones y otras ones antes de partir

Úsměv. Na tváři se mi rozprostře pokaždé, když si představím, kde strávím následující rok. Nedokážu snad ani popsat a ničím vysvětlit to nutkání tam jet, stejně jako tu radost, kterou z jakékoli zmínky o mé cestě mám. Neustále všem říkám, že se nejedná o útěk, jde mi prostě jen o poznání nového ať už jazyka, kraje, kultury, lidí… čehož všeho je v Bolívii vrchovatě a od toho našeho se dost různí. Zajisté, je to hlavní důvod mé cesty, miluju cestování a poznávání nového, v tomto případě to bude vskutku do hloubky a vnímám, že tím líp. Proto jsem se rozhodla zapsat tohle vnímání a názor na mou cestu ještě před odjezdem, protože se dá celkem předpokládat, že s tím popříjezdovým by se mohl dost lišit, no, uvidíme...

Sonrisa. Aparece en mi cara cada vez que me pongo a pensar en dónde voy a pasar este aňo. No soy ni capaz de describir o explicar de modo ninguno la obsesión que tengo de ir allí ni tampoco la alegría que tengo cada vez alguien menciona este mi viaje futuro. No paro de explicarles a todos que no trata de escapar sino de conocer cosas nuevas, ya que sea la lengua (entonces sabía del espaňol "como estás? bien, gracias." Pero si me preguntarán "que tal?", ya ni idea), el paisaje, la cultura, la gente... de todo lo cual hay bastante en Bolivia y además diffiere mucho de lo nuestro. Y seguramente esta es la mayor razón de mi viaje, me encata viajar y experimentar cosas nuevas, y en este caso será muy en la profundidad lo cual me parece aún mejor. Por eso decidí de notar estas mis observaciones y opinión antes de partir, porque, quien sabe como las encontraré en mi vuelta?

Z toho, co zatím vím, budu bydlet v přenádherném (z obrázků a svědectví) městě Cochababa, které leží 2500 m n. m., obklopené horami mnohem vyššími a i přesto nazývané městem věčného léta, protože ani v zimě teplota neklesá pod 8°C (kromě nocí, kdy se teplota dosti sníží oproti denní). Je to třetí největší město v Bolívii s počtem obyvatel mezi šesti a sedmi sty tisícy obyvatel (informace se liší) a pro vyvedení z omylu mnohých, alespoň na mě Cochabamba působí velmi civilizovaně, místy sem se až bála, zda-li ne dokonce až moc, jestli se to příliš nepodobá Evropě,  ale pár jiných obrázků mi zase ukázalo, že přece jen se tam s mnohými rozdíly setkám.

De lo que sepa hasta ahora, voy a vivir en una ciudad hermosísima (lo muestran los imágenes y me lo habían dicho personas que la visitaron), llamada Cochabamba. Se encuentra en dos mil quinientos metros sobre el nivel del mar y la rodean montaňas más altas todavía. Se le apoda la ciudad de eterna primavera, porque las temperaturas no bajan los ochos grados ni en el invierno (al excepción de la noche cuando la temperatura difiere mucho de la diurna). Es la tercera ciudad más grande de Bolivia, contando entre seiscientos y setecientos mil habitantes (las informaciones varían) y para sacar del error algunos, a mí Cochabamba me da la impresión de una ciudad civilisada, incluso tenía miedo si no demasiado, si no es muy europea. Pero otras imágenes me mostraron que sí habrán cosas diferentes de lo a que estoy acostumbrada en mi vida Europea.

Co se mé hostitelské rodiny týče, prozatím vypadá velmi mile, ochotně a hlavně se zájmem. Už třikrát hostili, z toho dvakrát Evropana a všichni tři synové už také byli na ročním pobytu – dva v Americe a jeden je zrovna teď až do července v Norsku. Pak budu mít ještě starší sestru, která ale, pokud jsem vše správně pochopila, nebude s námi bydlet, tudíž se dá předpokládat, že už má svou rodinu, protože v Bolívii je prý zvykem, že dokud si děti nezaloží vlastní rodinu (a někdy i po tom), tak bydlí se svými rodiči – což jen potvrzuje fakt, že mému nejstaršímu host bratru je 28 a s rodiči bydlí stále, stejně jako ten 25-letý. O rodičích jsem si mohla udělat představu pouze z jednoho emailu a jedné fotky (na rozdíl od nejmladšího a prostředního bratra, s kterými jsem v kontaktu přes facebook a s tím nejmladším jsem už i poměrně dlouho volala), prozatím však na mě působili moc mile a ochotně a hlavně, myslím, že jet tam bez představ a očekávání je koneckonců nejlepší, byť povětšinou nemožné… V každém případě mé těšení se je nezdolné a to i přes horu zařizování, nakupování a především balení, které tak nemám ráda!

De lo que trata mi familia anfitriona, hasta ahora parece muy amable y sobre todo con entusiasmo. Ya han sido anfitriones tres veces de lo cual dos vecer a un Europeo y los tres hijos que tienen han hecho un intercambio también - dos en E.E.U.U. y uno lo está haciendo ahora mismo hasta julio en Noruega. También tendré una hermana la cual - si lo entendí bien - no vivirá con nosotros, de lo cual me deducí que ya tiene su propia familia según la costrumbre boliviana que los hijos viven con sus padres hasta que tienen su propia familia (a veces incluso entonces). Lo cual demuestra el hecho que mi host hermano mayor tiene 28 y sigue viviendo con sus padres al igual que el hermano de 25 aňos. De los padres me pude hacer una imágen sólo a base de un correo y una fotografía (a la diferencia del hermano menor y de medio cono los cuales ya estoy en contacto en facebook y con el menor incluso hablamos por skype por un buen rato), sin embargo me parecieron muy amables y sobre todo, creo que irme sin muchas imaginaciones y expectaciones es lo mejor, aunque es casi imposible. En todo caso mi emoción de irme es - a pesar de todo el papeleo, las compras y sobre todo el hacer la maleta que tanto odio - invencible!

A co dál? Nevím, jestli je to spíš tím, že nevím co dřív, ale nenapadá mě dál, co bych kloudného napsala. Vznášet jakékoli pochybnosti o mém odjezdu nebudu, to ani v nejmenším, je to jedna z mála věcí v mém životě, za kterou si opravdu stojím a s níž jsem si tak jistá!! Ptejte se klidně proč, věřte, že i já se na to sama sebe dost často ptám a pravda je, že nevím. Nevím, proč pryč, nevím, proč do Bolívie, nevím proč teď a ani nevím, proč na rok. Ale prostě to tak cítím a vím, že je to správné. Jasně, není problém najít důvody, proč mě láká latinská Amerika, minimálně pro tu krajinu a pak přece ta živá hudba, otevření lidé a moudří indiáni – o mém zájmu o tohle všechno není pochyb – ale to přece jen neznamená, že se do takového poznávání pustím v 17 a hlavně na rok! Takže asi bych si přeci jen měla přiznat, ač vskutku nerada, že nemusí jít nutně pouze o to, jet do Bolívie, ale přeci jen je tu i skryté kdesi v hlubokém koutě ono – jet odsud. V každém případě jsem přesvědčená, že tady je to skvělé, mám tu spoustu lidí, zážitků, míst a koneckonců i rodinné zázemí, které vážně nemám důvod opouštět, uvědomuju si kolik komplikací to některým  lidem kolem mě způsobuje, kolik strachu a dokonce v některých případech i bolesti… Popravdě když se čas od času nad tímhle vším zamyslím, dost se za to nemám ráda a říkám si, jestli jsem tohle všechno měla za potřebí, ale pak.. prostě.. myslím, že jo. Věřím, že nakonec se ukáže že všechno zlé bylo pro něco dobré a že v závěru z mého “výletu“ nebudu zdaleka těžit jen já. Alespoň tím se pořád uklidňuju a vlastně, když se nad tím zamýšlím, je to i má zkušenost, že ono přísloví „všechno zlé je k něčemu dobré“ platí.

Y que más? No sé si es porque no sé que hacer más antes y que después, pero no se me ocurre que más escribir ahora. No voy a hablar de las incentidumbres de mi ida, ni por asomo, es una de las pocas cosas en mi vida de la cual estoy cien por ciento segura. Pueden preguntarme porqué, pero crean que yo también me lo pregunto a menudo y la verdad es que no lo sé. No sé porqué irme, no sé porqué a Bolivia, no sé porqué ahora ni sé porqué para un aňo. Pero así lo siento y sé que es lo correcto. Claro que no es difícil de encontrar razones porqué me intereso en Latinoamérica, ya sólo por el paisage y luego la música con vida, la gente abierta, los índios sabios... No hay duda de mi interés de todo aquello. Pero esto no tiene que decir que me pongo a descubrirlo teniendo 17 aňos y para un aňo entero! Entonces debería admitir, aunque sin querer, que talvez no trata sólamente de ir a Bolivia sino que hay un pequeňo y escondido irme. En todo caso estoy convencida de que aquí todo está genial, tengo un montón de gente en mi alrededor, de experiencias intensivas, de sitios bellos y al fin y al cabo un fondo familiar sin razones para abandonarlo. También me doy cuenta de las complicaciones que mi ida causa a alguna gente en mi alrededor, cuanto miedo y en algunos casos incluso cuanto dolor... En realidad, si me pongo de vez en cuando a pensar sobre todo eso, me odio un poco y me digo si de verdad lo necesito, si vale la pena. Pero luego, pues, creo que sí. Creo que todo lo malo servirá para algo bueno y que al final no seré sólo yo quien sacará provechos de mi "excursión". Por lo menos es lo que me tranquilisa y, en fín, hasta ahora la vida me mostraba que el mal vivido sirve para el bien por vivir.

Je 26.1. něco po 13. hodině, sedím v trolejbuse směr škola – na oběd a hlavně pro Terezku, příp. nějaká další děvčata, strávit s nimi ještě pár skvělých chvil před odjezdem. Musím ale říct, ač sem s nima všema hrozně moc ráda, poslední dny se cítím Bolívií natolik polapena, že už polovina mě se vidí tam a neprožívám s nimi nic tak naplno, jako dřív. V sobotu sem totiž měla rozlučku – a právě zásluhou mých lásek tak skvělou – a ta už pro mě tím rozloučením byla a teď už.. popravdě necítím ani žal nebo, prostě nedokážu vnímat žádné negativní city, jen se nehorázně těším!! Sem dost zvědavá, jak to bude dál, co se smutku týče, kdy přijde a jestli vůbec! Momentálně mi to totiž přijde tak nereálný, jakože v Cochabambě napadne sníh.

Es 21 de enero, pasada la una de la tarde. Estoy en el bus hacia la escuela - voy a almorzar y a ver a Terezka, eventualmente otras chicas, para pasar algunos momentos geniales más antes que me vaya. Tengo que decir, sin embargo, que aunque me alegro de estar con ellas, los últimos días me siento tan atrapada por Bolívia que una mitad de mí ya está allí y no puedo vivir nada completamente como lo solía vivir antes. El sábado tuve mi fiesta de despedida - y gracias a mis amores tan genial - y ésta fue mi despedida y ahora ya... No siento tristeza o ningún sentimiento negativo, sólo me muero de ganas de ir! Estoy curiosa cuando la tristeza llegará, si llegará! Porque ahora mismo me lo parece tan improbable como que nieva en Cochabamba.

Co jsem však chtěla napsat především je záležitost dosti soukromá, pro mě však dost důležitá a chtěla jsem si napsat svůj názor a pohled na věc teď, abych se pak nad ním mohla smát/podivovat/plakat. Jde totiž o chlapce a o mou obavu z toho, jak by mě místní uvolnění, otevření a zábavní indiáni mohli okouzlit. Někdy se ptám, ale proč obava? Ale asi vím sama odpověď – znám se moc dobře na to, aby z toho nevězel nějakej malér. Tady to jde, nebo spíš, doposud šlo a já měla vždy víc štěstí než rozumu, ale co si počnu s tamním machistickým systémem? Vím, že je hloupost obávat se dopředu a taky se snažím tyto myšlenky zahánět, na druhou stranu, možná by stálo zato ujasnit si předem nějaké hranice. Ale jak vytyčit hranice v neznámém území??

Sin embargo, lo que quise escribir sobre todo, es un asunto muy personal y muy importante para mí. Lo quería anotar ahora, para que sé mi opinión y punto de vista ahora, para que luego podré reír/sorprenderse/llorar. Trata de los chicos y de mi miedo de como los índigenos relajados, abiertos y divertidos me podrían encantar. A veces me pregunto : porqué miedo? Pero creo que conozco la respuesta. Me conozco muy bien para saber que esto huele a un problema. Aquí la cosa fue tranquila o bien yo tuve más suerte que sabiduría pero que voy hacer con el machismo de allá? Sé que no tiene sentido preocuparse con antelación pero por el otro lado, talvez valdría la pena aclarar algunos límites ahora ya. Pero como fijar los límites en un territorio desconocido?