Už jsem zase o den blíž – tudíž den před odjezdem. Popravdě mám už teď jediné přání – mít všechno to balení za sebou a sedět už v letadle – nejlépe v tom, které mě poveze do La Paz, tedy na místo, kde začne nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní studenty, co přijeli na rok do Bolívie, popříjezdové soustředění. Ještě včera to sice vypadalo, že se soustředění neúčastním, protože můj host bratranec se vdává, v Santa Cruz, městě 12hodin cesty vzdáleném od La Paz a má host rodina se snažila zařídit, abych tam mohla jet s nimi, dnes mi však můj host bratr Julio napsal, že kvůli zařizování víza, které má trvat až do středy, s nimi jen nemůžu, což je prý moc mrzí. Hned ale dodal, že mají připraveno všechno na můj příjezd a že se na mě všichni těší! Myslím, že mám vážně obrovský štěstí na rodinu a vůbec všechno vychází tak skvěle, jen kdyby se to nekonečné balení tak nevleklo!!
Jedu zrovna do školy – odevzdat učebnice, knížky, klíče od skříňky no a taky se všemi rozloučit. Trochu se obávám, že některé (myslím hlavně profesory) už ve škole nezastihnu, ale zas co, za rok sem zpátky! I když ta myšlenka – co když ne, člověk přeci nikdy neví – mě samozřejmě taky napadá, vím, že prostě maturitu si v česku dodělat chci a v nejhorším případě alespoň musím! (slib mamce a možná i pár dalším J). Zajímavé ale je, že na rozdíl od nápadu zůstat tam, snad ani jednou mě nenapadlo, že by mohla nastat opačná situace a já od tam chtěla prchnout, opravdu, nedokážu si snad ani představit, že by se mi v Bolívii nemělo líbit!
Daly mi plakát Beatles. Ještě že jsem se nelíčila. A já si myslela, že necítím smutek, že ani nedokážu vytlačit slzu... Teď je naopak nemůžu zastavit, ty slané potoky. Z lásky, ze smutku… Vždy´t se zase uvidíme, říkám si pořád, ale… člověk nikdy neví, co bude za rok a možná, že to je nejlepší! I když tolik věřím, že to hlavní - že se máme rády, se nezmění, ale s jistotou to přeci tvrdit nemůžu. A to mě děsí. Podruhé uvažuju nad tím, proč že tam vlastně jedu. Je 8 hodin před mým odjezdem z Brna a já nad tím přemýšlím. Pořád vím, že jednám správně, ale už čím dál míň, a čím dál míň cítím proč. Ať už sedím v letadle! Ať už mě tyhle myšlenky nemusí napadat! Kde je ten můj klid a mé bezmezné těšení se? Na druhé straně té slané, proplakané řeky. A pak si říkám zas, nebylo by mnohem smutnější odjet bez slz? Takhle mám přeci nespočet důvodů vrátit se, opravdu, ať se tam stane cokoli, kdykoli si vzpomenu obzvláště na mé poslední dny v Brně, budu vědět, odkud sem a kam se zas můžu vrátit. A to je krásné.
Blíží se mé poslední přípravy, mé rozloučení s rodinou a má posední – byť třeba jen poloviční - noc v mé posteli. Na druhou stranu, proč pořád to konečné slovo poslední? Vždyť vše je jen na rok, zase se vrátím a možná, že až příliš rychle pak zase všechno zapadne do starých kolejí. Takže, konec truchlení (byť je to teď pouze racionální příkaz) a teš se, užij si, celý následující rok!!
Žádné komentáře:
Okomentovat