První zážitky z opravdového La Paz

Právě jsem se vrátila z první prohlídky města. Nakonec mě tu roupy neudržely, na recepci jsem si zjistila, kde mají ostatní pokoje, zaklepala jsem na švéda Oscara – s kterým jsem se doposud bavila asi nejvíc a přišel mi tak nějak nejvíc v pohodě, nemluvě o tom, že je tu už čtvtý den a ve městě už byl, vzal plánek La Paz a šli jsme.

Wow! Moje první reakce jen co jsme vyšli na ulici (šli jsme totiž z opačné strany než posledně a teď se nám zjevila před očima obrovská avenue, uprostřed níž rostly přenádherné palmy). Bohužel jsem už pozdě zjistila, že jsem si na pokoji nechala kartu do foťáku a tak fotografická dokumentace bude k dispozici až z příští prohlídky…

Neustálé troubení, zastavování “autobusů“, kde jen si kdokoli z cestujících vzpomněl, taktéž vyvolávání směru jízdy všelijakých hromadných dopravních prostředků či jen podivný systém semaforů (na každé křižovatce je jen pro jeden směr – buď chodce nebo auta buď zprava, nebo zleva – ostatní se přizpůsobí), to už mě ani nijak nepřekvapilo. Jak jsme šli ale dál, hloub do města (rozuměj nahoru – z této avenue je totiž nahoru úplně všechno), potkávali jsme výjevy, co se mi budou asi dost těžko popisovat. Roztlučené baráky, smradlavé ulice, kolem veřejných škol davy studentů – i když že je to vůbec škola jsme poznali právě proto, že tam bylo tolik mladých, často s knihami, takže klidně jsme se mohli i mýlit. Čas od času se před námi vynořily vskutku úchvatné pohledy na kopce obklopující celé město, také často městem porostlé, ale s vrcholky stále ještě zelenými. Chtěla jsem alespoň na jeden vylézt, mají v sobě ohromné kouzlo, nemluvě o výhledu, který z nich musí být ochromující, ale Oscar tvrdil, že vzhledem k nadmořské výšce, v které jsme, se na to necítí a tak mi nezbylo než tiše se přizpůsobit a doufat, že ještě bude příležitost. Na drobné zklamání jsem zapomněla vzápětí, kdy jsme došli na ulici posetou trhy. Snad ani celá kniha by nestačila na popis všeho, co bylo na trhu k sehnání, tak se pokusím vše dosti zestručnit. Počínaje veškerou elektronikou, oblečením, taškami, baťohy, dále všelijaké pochoutky, povětšinou mě neznámého druhu, a to jak ovoce, dortíky, či různé balené cokoli, různé fastfoody, zmrzlinářství, obchody s botami (mj i Bata, ale ten měl boužel zataženou roletu), hygienou, filmy, CD, knihy… Nejvíce ze všeho mě však pobavil chlapík, který měl na ulici puštěné rádio, v ruce nefunkční mikrofon a do rytmu dost podivně tančil a dělal, jakože zpívá. A co mě udivilo rozhodně ze všeho nejvíc, bylo pár dětí (odhadem mezi devíti a dvanácti lety), kteří mezi stánky chodili s kuklou na hlavě. Popravdě napoprvé jsem se dosti vyděsila, zvlášť po včerejší orientaci, kdy jsem zjistila, že Bolívie je opravdu dost nebezpečná, tak jsem si přimkla tašku pevně k sobě a dost jsem litovala, že mám s sebou ten foťák, navíc úplně zbytečně. Na druhou stranu trochu rozumu mám, bylo přeci poledne, město plné lidí a ty děti rozhodně nevypadaly, že by se snažily být nenápadné, tak jsem se je spíš snažila pozorovat a po chvíli jsem na to snad i přišla. Jak jsme totiž šli dál, potkali jsme leštiče bot, který jako podklad pod botu používal stejnou kovovou věc, jako ty děti drželi v ruce. Kukly tedy měly asi jako ochranu obličeje před krémem, kterým boty leštili. Dosti smutné, ale bylo by lepší, aby kradly?

Pokračovali jsme dál a já se čím dál víc ujišťovala, že jazyková bariéra opravdu je problém. Skoro celou cestu jsme mlčeli, a když už se jeden z nás snažil tomu druhému něco říct, vždy jsme se v tom nějak ztratili a bylo to divné. Také jsem postupně zjišťovala, že to nebyla jen ulice trhů, ale že po celém La Paz (tedy kromě té hlavní avenue a možná pár dalších ulic, které jsem však zatím neviděla) se prodává a to úplně všechno. Takže znovu vyjmenovávat nebudu, lišily se už jen druhy stánků, někdo prodával jen ovoce v kolečku (ano, tom kolečku, co jsme my Evropané zvyklí používat na stavbě), někdo v kovové konstrukci, někdo se zmohl na igelit či jinou zábranu před sluncem, pak tu byly takové pevné stánky a pochopitelně i obchody v domech. To už jsme ale byli na cestě zpátky, vymotali jsme se pár průchody a uličkami a hurá zpět na hotel, kde nás za chvíli čeká oběd, už jsem byla pěkně vyhládlá!

Pravděpodobně jsem iniciátorem všech možných neplech, protože před chvílí jsem se na obědě (polívka plná rýže a brambor, smažené maso od včera a výborné, ale hrozně syté těstoviny) domluvila s Martinem, Švýcarem a Němcem, že jdem (pro mě zase) do města. Tak co, sraz s lidmi z AFS je až ve tři – jak jsem nakonec zjistila – tak co bysme do té doby trčeli na pokojích?

Vyrazili jsme na opačnou stranu města. Tentokrát jsem na kartu nezapomněla, ovšem tentokrát to bylo asi taky dost zbytečné, protože všichni tři kluci s sebou měli foťáky a Švýcar s Martinem zrcadlovky, nemluvě o Martinově prvním místě v nějaké fotografické soutěži v ČR. Každopádně druhá část La Paz je skoro jako jiné město Bolívie, tím směrem, že je ještě mnohem odlišnější od Evropy. V podstatě celá část města, kterou jsme prošli, byly trhy. Ale trhy v takové míře a takovým způsobem, že jsem se často ptala sama sebe, jestli jsem ještě vůbec na Zemi, nebo už je tohle jiná planeta? Většina obchodníků prodávala na zemi, často na ní měli rozprostřenou trávu a až na ní zboží, ale ani to nebylo podmínkou. Z velké většiny to byl trh s jídlem, ale tak rozmanitým, že těžko popisovat, snad nějaké fotky budou dostatečně vypovídající.

typický obrázek z trhu s jídlem, fotil Martin Vitouš

Co mě na La Paz uchvacuje ze všeho nejvíc, jsou neustálé výhledy na kopce a hory město obklopující. Je to nepopsatelné, nevyfotitelné, ale naprosto úchvatné!! Blížil se však ale čas naší schůzky, tak jsme se raději vydali na cestu zpět, vždyť za chvíli jdem na další prohlídku, nehledě na to, že v Bolívii ještě nějaký ten pátek strávíme J

V pořadí třetí prohlídka La Paz, stále 30. ledna, tentokrát však už se všemi studenty a též s místními či jinými zaměstnanci z AFS, co už tu nějaký ten pátek žijí. Zase zcela jiné, zase trhy, tentokrát ještě mnohem větší, než ty předchozí a především, jestli jsem si u toho prvního myslela, že se tam dá koupit vše, měla jsem na mysli vše, co člověk může alespoň jakžtakž k životu potřebovat. Zapomněla jsem ale, že slovo vše zahrnuje taky věci absolutně neužitečné, alespoň tedy z pohledu Evropana. Od zelených sádrových psů a figurek podivného vzezření, přes miniatury naprosto čehokoli – peněz, kreditek, nábytku, kuchyňského náčiní i potřeb, nemluvě o jídle, špercích, tašek, oblečení všeho druhu až po svatbu. Ano, kulte očima jak jen to je možné, ale když jsme pak procházeli jeden park, po krátkém telefonním hovoru zeptal se nás jeden z AFS, jestli chceme vidět Bolivijskou svatbu, že se bude ženit. Řekla jsem si wow – druhý den v Bolívii a jsem pozvaná na druhou svatbu, to mám vážně štěstí! Co mě ale dost zaráželo, byl fakt, že se mi zdálo, že to není zrovna nic promyšleného, sám říkal, že nemá ani prstýnky a všichni se tak nějak smáli. Ale co já vím, jak takové věci v Bolívii chodí… Co mě však dostalo úplně, byl fakt, že po chvíli si před svou přítelkyni klekl další dobrovolník a že se taky vezmou. Říkali, že svatba v Bolívii tě vyjde asi na tři dolary a rozvod je zdarma, tak proč ne? Ptala jsem se, jak vysoká je tu rozvodovost a to už se smáli natolik, že sem se zeptala, jestli je to opravdové, či ne, a oni my vysvětlili, že celý tento trh, je prostě jen pro zábavu. Všichni kupují umělé občanky pro pobavení blízkých, miniatury domů a peněz, aby je mohly zapálit a přát si je v reálu, a nakonec, proč si s milovanou osobou nevyměnit prstýnky a říct ono dokud nás smrt nerozdělí, když je to jen pro zábavu? Asi jsou věci, které ráda poznám, ale souhlasit s nimi nemůžu…

Co ale také rozhodně stojí za zmínku ohledně tohoto výletu do města, po projití nespočtu stánků a ochutnání výborných jahod v čokoládě - ano, v lednu si dávají Bolivijci čerstvé jahody, řekla bych lepší, než u nás v červenci, ale nechci provokovat :) - vydali jsme se - na mé neustálé pobízení, že chci na nějaký výhled na město - do velmi frekventovaného parku a přitom, řekla bych, nejvýše položeného parku na světě. A opravdu, výhled tam byl úchvatný. A nejen na město, ale i na královnu Královských Hor Illimani, která tak půvabně střeží město ze své výšky 6438 m n. m. Když se mi tento pohled zjevil před očima poprvé, měla jsem co dělat zastavit příval slz, hrnoucí se mi do očí dojetím z té nádhery! Abych totiž nechválila jen onu krásku, celý pohled byl naprosto uchvacující. Ještě víc než po shlédnutích různých stánků či pohledu na to nekonečné hemžení kolem nich jsem litovala, že jsem dbala na rady a nebrala si s sebou foťák. Na druhou stranu, takto tento obrázek zůstane v mé mysli na věky, a v mnohem působivější formě. Později si jistě koupím nějaký vyvedený pohled La Paz, který se snad alespoň částečně přiblíží reálu (Cordillera Real je španělský název pro ono Královské pohoří).