úterý 1. března 2011

Zase něco z mého každodenního života

Včera mi ve škole tak trošku ruply nervy. Bylo to skoro týden, co jsem nebyla ve škole a popravdě jsem si ledasčemu odvykla. Užívala jsem si přítomnosti Sergie, kterého vskutku považuji za chytrého kluka a zcela jsem zapomněla, že ne všichni ze třídy jsou takoví… A tak, když jsme v matematice, podotýkám v maturitním ročníku, počítali strany trojúhelníku s tím, že jsme věděli délku stran a a b a měli dopočítat c (opravdu, tohle není ani sebemíň zkreslené), trošku to ve mně začalo vřít. Když jsme pak ale měli do osy zakreslit souřadnice přímek, kompletně zadané a slečny po mém boku se asi po půl hodině začaly dotoazovat, kde je osa x a kde y, bylo toho na mě trochu moc. K tomu se nějak přičetl čtvrteční svátek comadres, který bych celý měla strávit s nimi (je to pouze svátek pro ženy, stejně jako byl před týdnem pro muže), a v jejich podání spočívá v tom, že si všechny koupíme stejná trička, zaplatíme jakýsi vstup a ještě se tam celé zmáčíme (to vše patrně místní zvyk, ale proč nám nemůže stejně jako klukům stačit sejít se u někoho doma, něco popít a hrát hry??). A toto, spolu s třídními tričky se řešilo první část oné tragické matematiky. Nemůžete se mi tedy divit, když se k tomu připočte mé už druhý týden zhoršené zdraví, že jsem po celkem rychlé domluvě se Sergiem na odpoledne vypálila ze třídy a začala aplikovat léčbu Beatles.

V ten okamžik se na mě jakoby všechno svalilo. Začala jsem vzpomínat na všechny a všechno, co jsem v Česku tak milovala a tady postrádám, po chvíli přišlo i na to, co jsem tam ráda neměla a teď bych i to vyměnila. Přidaly se slzy a postupně přišlo uvědomění, že vlastně v ČR by to jiné nebylo, že jsem ti prostě já a všude, po celé zeměkouli, budu zažívat tyhle zvraty z pláče štěstím k tomu žalostnému a zpět.

A skutečně, to, jak dobře se znám, se ukázalo celkem vzápětí. Stačilo chvilku povídání s přáteli v Česku a bylo zase líp.

Poté jsem s bráchou Juliem vyrazila domluvit kurzy španělštiny (tamty byly vskutku pro děti, tak jsem vážně ráda, že je můžu vyměnit). Tam se ukázalo, že jsou to hodiny soukromé a to s dosti sympatickou a především mnohem chytřejší paní, než byly ty z kurzu předchozího. Kurzy jsem si domluvila na úterní dopoledne (pevně věřím, že to půjde ve škole domluvit) a středeční odpoledne, vždy hodinu a půl, na pět týdnů.

Brácha pak potřeboval něco na univerzitě (kde už teď dělá akorát nějaký závěrečný projekt, čemuž nerozumím, vzhledem k tomu, že je mu 29 let, gympl se končí v 18 a jak on sám říkal, výška je zde – bez onoho projektu -  na pět let. Ale asi maňana maňana stále platí J). Univerzita je vskutku obrovská (sám říkal, že je největší v Coche), pro představu si vemte třeba Lužsky, nebo podobně obrovský park, místo našeho rostlinstva přimyslete si nějaké tropické (palmy, všebarevné květy), přidejte několik větších či menších univerzitních budov (inženýrství, architektura, informatika – více jsem si bohužel nezapamatovala), domečků s kopírkami, občerstvením, mléčný bar, různé kiosky a pochopitelně všudypřítomné loučky studentů… a to jsme zdaleka neprošli celý areál.

Poté mě vzal brácha do jednoho obchůdku s oblečením, kde prý mají všechno pro ženy. Říkala jsem totiž u oběda, že si chci koupit něco na sebe do nečasu, abych pořád nenosila Sergiovu mikinu a šálu J. Bohužel všechno znamenalo možná tak od všeho trochu, v každém případě oblečení pro píďalky a když už něco bylo dost široké, krátké bylo všechno, že by jeden brečel. Nu co, stejně raději vyrazím na nákupy sama, jen co bude trošku času, celkem mi tu chybí ty chvíle strávené jen sama se sebou a horou oblečení..J

Nakonec jsme vyrazili k doktorovi. Už asi čtrnáct dní totiž kašlu, mám rýmu, návaly horka a zimy a někdy mě bolí v krku. Nic hrozného, ale příjemné to taky není a vzhledem k tomu, že za pár dní jedem na karneval v Oruru, kde pokud bude pršet je prý vskutku pořádná zima, kde jako na každém karnevalu a v jeho období panuje zvyk házet balónky naplněnými vodou (pochopitelně převážně na ženy, už teď mě jich pár jentaktak minulo), nemluvě o tom, že ze čtyř dní, co tam budu spí se nanejvýš tak první noc a pak už se jen tančí…J

U doktora to bylo trochu nadýl, především ale kvůli papírům z AFS, který už teď mám zařízený a odteď tam můžu jít s čímkoli a mám to proplaceno. Když jsem pak přišla na řadu, zhrozila se doktorka, jak mám zvětšené mandle (vážně nic necítím a mám srovnání s angínou před dvěma měsíci), předepsala mi antibiotika a nějakou desinfekční injekci, ale do školy i odpoledních kurzů můžu, stejně jako do Orura, pokud se to nezhorší (tenhle Bolivijský přístup – fiesta zdraví neškodí – se mi moc zamlouvá J).

Z nemocnice jsme zašli do protější lékárny, zaplatili celkem neuvěřitelné množství peněz, zvláště pak v porovnání s místními cenami za ostatní produkty; popravdě nevím, kolik tu stojí pojištění (stará se AFS), ale rozhodně bych Evropanovi doporučila se pojistit, přeci jen klima i strava jsou tu dost jiné a nějaká ta lehčí nemoc je celkem očekávatelná. Taky jsme koupili sérum na injekci, zaplatili (teda zapsali AFS, které zaplatí) za ošetření, dostala jsem injekci (do zadku), dokulhala se do auta a brácha mě zas hodil do školy, prý, že je lepší to rozhýbat. I když jsem dorazila asi o deset minut později, učitelka tance tu stále nebyla a jelikož jsem neviděla nikoho, s kým bych si měla moc co říct, sedla jsem si a s věčnými přáteli Beatles dala jsem se do čtení nedávno koupeného Malého prince. Po chvíli jsem potkala jednu bývalou spolužačku, co se mnou chodí do tance, a dozvěděla jsem se, že dnes hodina odpadá. Spolu se svým přítelem, což je můj spolužák, zůstali se se mnou bavit a postupně se pak přidali ještě dva spolužáci a dvě bývalé spolužačky. Jak říkám, zvraty tu jsou neuvěřitelné a tak celá vyfluslá z nemocnice, zase jsem se cítila tak nadšeně, opravdu jsem si náhle přišla skoro jako mezi přáteli. Za chvíli měl taky končit Sergio, tak jsem ještě počkala, byť už se ostatní začli rozcházet. Pozdravila jsem se se S. maminkou, která tu byla na rodičovské schůzi (jako každý maturitní ročník totiž i mi budem prodávat nějaké občerstvení na karnevalu v Coche a tak nám to teď rodiče zařizují :P) a po krásné chvíli strávené s mým milým, kterému zrovna skončila hodina dechových nástrojů, svezla mě jeho maminka až domů (bydlím víceméně po cestě k nim domů).



Večer jsem si pak vzala antibiotika a chvíli si povídala s bráchou Juliem o filmech (jóó!! Konečně!! Našla jsem v Bolívii někoho, kdo se o ně zajímá! Někoho, kdo zná Americkou kásu a dokonce, když jsem mu řekla, že mám nejradši filmy, nad kterýma se přemýšlí, hned přihodil, že by se mi mohlo líbit Gran Torino a Crash, které vskutku patří mezi mé oblíbené! Byla jsem nadšená! Není tak důležité, že nemáme stejný vkus – on upřednostňuje akční – ale to, že má na filmy stejný pohled! Jako zlatý déšť padaly na mě tato slova, tady, tisíce kilometrů vzdálené od Evropské kultury…).

Poté mi volala profesorka španělštiny, že je dnes nachlazená (fakt tak dost zněla) a že se uvidíme ve středu. Dnes jsem pak ve škole zjistila, že je to tak lepší, protože si asi ty úterní dopolední kurzy radši domluvím na jindy, tou dobou totiž máme fyziku a asi by bylo dobré, abych na ní doházela, nehledě na to, že díky zasedacímu pořádku, co ve fyzice platí, sedím s fajn klukem a třeba i s novým kámošem (tentokrát zdá se není fajn proto, že by se o něco snažil, protože ve třídě má slečnu, kterou má opravdu rád). Po téhle hodině byla Formacion humana (těžko přeložit:P), což je taky hodina, kterou se Sergiem moc nemusíme, sedíme tak spolu a příliš vám neřeknu, o čem byla, snad jen vím, že profesor mluvil o vzniku Země a tom, jak krátkou dobu k porovnání její historie je historie lidská (ne, že by nebylo zajímavé a že bych nesouhlasila s tím, co říká, ale snad kdybych to neslyšela už několikrát…).  Po škole jsem zas měla odvoz domů (tentokrát se S. tatínkem, bavili jsme se tak o jejich cestě do Orura, která závisí na nějaké jejich známé, která tam bydlí. O necelou hodinu později mi přišla nadšená SMS, že se se S. přeci jen v Oruru potkámeJ)

Za chvíli vyrážím do baletu a večer mě pak čeká nějaké setkání s AFS, tak jsem celkem zvědavá, jak to bude probíhat...

4 komentáře:

  1. doufám,že budeš na karnevale pořádně fotit!!! :*

    OdpovědětVymazat
  2. Co jen to půjde... ale ona to není zas taková sranda, brát si tam foťák, tentokrát hlavně kvůli všudypřítomné vodě, měli bychom být v sekuriťácké části (ještě aby ne, za ty prachy...:D), ale i po téhle stránce to prý chce dost si ho hlídat a mít ho s sebou jen dopoledne.. ale beru ho!

    OdpovědětVymazat
  3. Čago belo,
    po dlouhé době se ozývám i já zpoza svých zplesnivělých vousů... ;-)
    V pátek (předevčírem) jsme byli s Radkou na Cinema Mundi na nějakym peruánskym filmu (Proti proudu, o homosexualitě a tradičních zvycích). Přišla tam velvyslankyně a po promítání byl celkem honosnej žraut z peruánských specialitek (fuj! až na rybí sendviče – hlavně ta jejich INKA COLA, máte ju tam taky???). Jenom abys věděla, že jako ty chodíš do Baťy, tak mi tu taky sondujeme jak je to s tím mañana... :-)))

    OdpovědětVymazat
  4. Barčo, tak z fotek vidím, že už jsi v Oruro! A co nám o tom napíšeš? Znamenají ty kostýmy něco? Nebo to je co si kdo vymyslí? V Riu je to prý soutěž škol samby. V Oruro je to taky nějaká soutěž, nebo prostě průvod?
    Ještě jedna otázka: souvisí to nějak s Velikonocemi? Totiž tady je zrovna masopust, teda právě dnes (po čtyřech dnech) končí, zítra je popeleční středa a následuje 40 dní půstu do Velikonoc. Je ten carnaval obdobou masopustu, nebo to nijak nesouvisí?
    A kdy bude Cochabambě?
    Hlavně doufám, že tě to uzdravilo!

    OdpovědětVymazat