Různé postřehy z cesty - dokud se mi nevybyl noťas :)

Je oceán. Nad ním lítají všelijací ptáci. Nad nimi se plují drobné mráčky. Nad těmi se honí větrné proudy. Nad proudy jsou mraky velké. A i ty vypadají z mého pohledu tak malince, jak vysoko nad nimi letím. Sedím v Boeingu 777, velkým letadle, v kterým se může chodit, kdykoli se čímkoli občerstvit a je tu bezmezný výběr hudby (zrovna poslouchám Dylana), filmů, her... a spousta latinoameričanů, takže Bolivijská nálada (rozuměj veselá, otevřená, upovídaná) přichází. I když popravdě, ona přišla už dnes ráno, respektive v ty 2 hodiny, kdy jsem vyjížděla z domu a teď, jak sedím, je to spíš jen tak pocitově, než aktivně.

Mám naprosto skvěle místo u okýnka, takže kdykoli z něj vyhlédnu, vidím tu obrovitánskou, donekonečna se rozpínající slanou vodní plochu, působivě poflíčkovanou malými i většími mráčky, které vytvářejí různé obrazce a celkově narušují dojem, že letíme nad mořem, spíše to vypadá, jako kdyby byla pod námi obloha a my jakoby letěli po opačné straně Země. Je to podruhé v životě, co letím a podruhé, co jsem tou výškou ohromena! Škoda jen, že jsme museli jet tak brzy ráno a já jsem tudíž dost nevyspaná. Na druhou stranu, po cestě do Amsterdamu nás doprovázel východ slunce a to bylo snad ještě působivější, než můj stávající výhled. Nakonec mi ani nevadí, že letím tak dlouho, nalézám asi v létání oblibu J. S tlakem to tak špatné není a byla sem překvapená i ze všeho odbavování podobně, je to mnohem snazší, než jsem očekávala. I když určitě taky hraje roli, že nejedu sama, přeci jen to bych to asi tak klidně neviděla…

Východ slunce se mi vyfotit nepodařilo, ale to, co mu předcházelo bylo taktéž působivé!! (ostatní fotky z cesty na http://gringa.rajce.idnes.cz/Praha-Amsterdam-Lima-La_Paz/)

V Uších mi hrají The Who a já mám za sebou skoro polovinu zaoceánského letu. Trošku jsem se prospala, tak to celkem rychle ubíhá. Těžko si představit, co mě za pár hodin čeká. Člověk by čekal, že čím víc se budu blížit, tím víc si budu všechno uvědomovat, ale já teď prostě sedím v letadle a užívám si ten výhled, výbornej džus, solený mandle, parádní hudbu a popravdě, i to psaní J.

Výborná čokoládová zmrzlina! Už vím, jak to, že se na programu tolik přibírá, začíná se totiž pěkně za letu… Každopádně, co chci hlavně zmínit je, že je tu nesmírně milej letušák. Teda ono celý cabine crew je moc milý, ale tenhle člověk, to svět neviděl! A rozhodně to myslím jen v dobrým slova smyslu. On se prostě na všechny strany usmívá a evokuje ve mně jen při pohledu na něj tak skvělou náladu! A věřím, že je to tak u všech. Nevím, kde se to v něm bere a jestli je takovej pořád, ale působí to opravdu srdečně a opravdově. Prostě sem asi úplně nadšená ze své víceméně první letecké zkušenosti (tu opravdu první si takřka nepamatuju).

Přijeli jsme do Limy Velký překvápko. Po dlouhé době nad amazonským pralesem se krajina začínala čím dál více vrásnit a méně zelenat, přibývalo mraků až nakonec, po zahlédnutí pár pořádných (soudě dle zasaženosti a blízkosti k letadlu) hor jsme zmizeli v mlze. Když jsme se opět vynořili, spatřili jsme obrovské město, naprosto odlišné od jakéhokoli co jsem kdy viděla. Těžko popisovat tu podivnou změť ulic, ale hlavní dojem, co na mě město zanechalo, byla jeho barva! Lima je – nebo alespoň byla v době, kdy sme nad ní prolítali - celá hnědá!! Vysvětlení se mi dostalo v zápětí, když se naše letadlo dostatečně přiblížilo k zemi a já si všimla, že celé město je pokryté prachem, hlínou nebo něčím takovým! Nedokážu si to vysvětlit, ale ten děsivě působivý pohled na první Jihoamerické město, ve mně zůstane navždy. Ještě před přistáním museli jsme obkroužit město z velké části přes moře, což byl z výšky jeden km moc pěkný pohled, ale jak letadlo klesalo a blížilo se k přístavu, čím dál víc jsem si všímala obrovských černých stop, které za sebou lodě rozprostřené podél limského pobřeží zanechávaly, pak jsme se přiblížili ještě blíž a já pochopila, proč se v tomto v tropickém pásu umístěném moři nikdo nekoupe. Řeku Gangu jsem sice na vlastní oči nikdy neviděla, ale kdybych se snažila přirovnat stav vody v této části Pacifiku k něčemu alespoň trochu představitelnému, byla by to právě ona indická řeka.

Letiště v Limě je malinké, ale velmi milé, přívětivé, pohodové. Nikdo tu nikam nespěchá a s tím je třeba počítat, protože věřím, že Evropana by mohlo dost vytáčet, když máte boarding time v 20:45 a o hodinu později (2 minuty před předpokládaným odletem), vás ještě k přepážce nepustí. Ale tam to tak prostě funguje, tak se ani nikdo nezlobí, nepozastavují se nad tím, prostě počkají. . Alespoň jsme se tak seznámili s dánským párem ve středním věku kteří jeli do La Paz za dcerou, která tam již půl roku pracovala. Bylo nesmírně dojemné, když jsme pak přijeli a viděli to šťastné shledání. Nevím ani proč, ale když jsem je tam všechny tři viděla se slzama v očích, měla jsem co dělat abych se nerozplakala také. Dalším naším novým známým byl německý cestovatel, úžasnej člověk, myslím, že dost realistickej (jeho zaměstnáním nebyl cestovatel, byl to profesor), ale s takovou touhou cestoval, že využil jakékoli částky naspořených peněz, aby mohl někam vyrazit a fascinovalo mě, jak dokázal na věcech nelpět. Nerad prý cestuje s moc věcma, do letadla jen malou tašku přes rameno a v zavazadlech jen o něco málo větší batoh. Taky říkal, že neví, kde bude spát, je prý moc línej na to cokoli si zařzovat a tak prostě uvidí až na místě. Mrzí mě, že jsem si nestihla říct o kontak, vážně by mě zajímalo, jak jeho cesta dopadne, na druhou stranu nebála bych se o něj, vyprávěl nám o tolika svých cestách (jen v jižní Americe byl už dvakrát). Tak třeba ho ještě někde potkám J.