středa 30. března 2011

Podvečerní setkání se starými přáteli

Co na Bolívii vážně miluju je to, že když je mi tu nejhůř, vždycky se stane něco, co mě z mého smutku vytrhne a má náladová křivka pak stoupá, mnohdy i víš, než o kolik byla předtím pod nulou. Nechci tím říct, že dneska (30.3.) jeden z těch nejhorších okamžiků přišel, ale trochu toho smutku na mě přeci jen spadlo, po podvečeru stráveném marným hledáním banky (potřebovala jsem vybrat šek z AFS) a poté tou pustou cestou domů, kdy na mě znovu padla nostalgie z mého nedávného vztahu. A pak, když jsem si chtě nechtě začala zas trošku stýskat, jeden z těchto zázraků připletl se mi do cesty. Na úvod jen pro neznalé uvedu, že Beatles jsou asi má největší a jedna z mála stabilních lásek a jejich hudba, či jakákoli přítomnost mají na mě přímo zázračné účinky. Tak si teď představte, že v tomhle truchlivém rozpoložení objeví se přede mnou náhle místnost plná jejich naprosto božích plakátů. Pochopitelně jsem vkročila a zjistila, že se jedná o občerstvení s neuvěřitelně milými lidmi, kteří hned dodali, že ve mžiku pustí hudbu a tak se stalo, že se na mém obličeji znovu objevil ten připitomnělý úsměv. Dnes jsem hlad neměla, ale je jasné, že jsem tu nebyla naposled!

tak tady si získali mé srdce

1 komentář: