Místo školy procházka s kamarády Beatles, Simonem a Olympusem

Jako obvykle i dnes ráno jsem se k vstávání do školy musela dost přemáhat. Nakonec však jakýsi evropský pocit disciplíny zvítězil a v sedm jsem již připravená (ve středu, čtvrtek a pátek mi škola začíná v půl osmé) chystala se jít do kuchyně nasnídat se. Ve dveřích mě ale zastavila Ruth, že prý dnes škola není, že doprava stávkuje. Kupodivu má první reakce nebyla pozitivní. Naštvalo mě, že jsem se to nedozvěděla už večer, kdy se o něčem takovém u večeře mluvilo (neustále koukáme u jídla na zprávy, nebo co zrovna běží v té piditelevizce, co tam pro služebnou je) a nemohla jsem se pořádně prospat. Teď už se mi spát nechtělo a při pohledu na to krásné počasí venku (popravdě po delší době, pár dní tu pěkně lilo a byla kosa) mě to ven vyloženě táhlo. Napsala jsem tedy hned Lauře, která odpověděla, že něco určitě podnikneme, ale až později. Na nikoho jiného kvůli častému střídání mobilů číslo nemám, tak jsem chvilku hledala na netu, až jsem se rozhodla vyrazit ven sama, tedy s těmi nejlepšími průvodci samotou – hudbou a foťákem.

park :)

Hráli Beatles, svítilo sluníčko, já byla v Bolívii a měla před sebou celý volný den. Cítila jsem se tak svobodně a spokojeně!! Došla jsem až k parku, kde jsem byla s Laurou před dvěma dny, který jsem již zmínila jako ten, kde jsem litovala, že nemám foťák. Teď jsem si svou prozřetelnost vzít si ho užívala! Stejně jako to slunce, květiny, fontánky a pohled na všudypřítomné hippies, trénující různé představení. Dva z nich za mnou dokonce přišli a nějaké žonglérské kousky mi předvedli. Hned ze začátku jsem se omlouvala, že jsem zapomněla peněženku (což byla pravda), ale posléze jsem pochopila, že je to prostě baví. Poté si za mnou přisedli (má první reakce – všechny věci jsem si až křečovitě přitáhla k sobě a držela) a začli se se mnou bavit. Po chvíle mě strach (i když obezřetnost ne) přešel a pochopila jsem, že jsou to prostě mladí cestovatelé (Argentinci), co tu nemaj známí a rádi poznají někoho nového, nemluvě o tom, že jako gringa tu přeci jen jakýsi větší zájem ze strany mužů pociťuji. S tím, že jsou pořád tady v tom parku a ať přijdu, když budu chtít se s nimi vidět, se rozloučili a já se vydala zpátky domů. Tam mě čekal oběd, po němž jsem přišla k Lauře, tam chvíli obdivovala její šatník, vytvořili jsme krásnou kytici z flóry v Lauřiné zahradě a vyrazili jsme na narozeninovou oslavu spolužačky Sáry.

s Laurou

Nevím, jaké jsou tu jiné oslavy, tahle ale znamenala, že se sešlo pár lidí od nás ze třídy plus Sářina malá sestra a šli jsme k její kamarádce koukat na filmy. Nevím proč, ale z Amélie, filmu o baletu, Toy story a Juliinými deníky vybral se film It´s Complicated, což je špatný humor o ženských v menopauze. My s Laurou jsme film ani celý nedokoukaly a zavolaly si taxík k jednomu jejímu kamarádovi, který bydlí na okraji města. Projížděli jsme ledasjakými čvrtmi, tak jsem si říkala, jestli on nebydli v té chudinské, protože se vzdalováním se od centra chudoby přibývalo. Přibývalo však taky nádherných výhledů na hory, nebo spíš vysoké, zelené kopce obklopující Cochabambu, nehledě na ten, na němž se tak majestátně vyjímá ona obrovská socha Krista. Nakonec jsme projeli kolem závory s hlídačem, kde řidič musel cosi odevzdat a my říct, za kým jedeme, a už jsme se ocitli v poměrně luxusní vilkové čtvrt, opět s k krásnými výhledy. Tam jsme se nějakou dobu procházeli, povídali, já obdivovala ty krásy (bohužel byla tma, takže z fotek nic moc) a už přišla hodina návratu a tak jsme opět zavolali taxi (hrozně se mi líbí, jak to tu funguje, každý má na pevné, či na mobilu pevného taxíka, kterému jen zavolá a on už zná adresu a přijede dost rychle, nemluvě pak o té finanční dostupnosti).

ostatní fotky rozmazaný, ale zhruba tak nějak to tam vypadalo