pondělí 21. února 2011

Zase něco k dopravě

Dnes jsem už vážně potřebovala zajít na poštu, jak něco poslat, tak taky koupit si nějaké knížky do školy, což je vše zhruba na stejném místě. Ono slavné Correo (španělsky pošta, ale říká se tak celému jejímu okruhu) je totiž trošku z dosahu běžné chůze, jak je to z bezpečností netuším. (I když popravdě k tomuto bodu bych ráda zmínila to, že se neustále od všech dozvídám na tohle bacha, tohle hlídej, ale, klepu, klepu, vůbec s ničím jsem se tu doposud nestkala, žádný příběh - kromě z návštěvy slavné sochy Krista, kde žádní hlídači nejsou - jsem neslyšela ani nic nebezpečného neviděla. Takže beru to tak, že se tu učím ostražitosti, opatrnosti a dbát na své věci, ale podotýkám, vážně to tu není žádná divočina, jak by si mnozí mohli myslet). Rozhodla jsem se tedy už na  žádný doprovod nečekat a rovnou po kytaře, běhu deštěm (který je zde čím dál častější, studenější a otravnější) a kurzu španělštiny (vážně je to jen čtení pro děti, kterému možná zrovna moc nerozumím, ale otázky na jeho porozumění vypracuju takřka bez přemýšlení, takže jsem to brala jako učení se slovíček - ze svého slovníku, a taky jsem dnes volající a zajímající se pracovnici AFS řekla, že bych kurz ráda změnila, tak se tak snad stane), sedla jsem na Taxi truffi (něco na způsob autobusu, který ale nemá jízdní řád ani zastávky, jen určenou trasu a cenu - v přepočtu necelé 4 koruny za jízdu) směrem Correo. Vzhledem k tomu, že nevím, kde to je, požádala jsem řidiče, aby mi zastavil tam a vzhledem k tomu, že jsem měla jen bankovku a ne dostatek drobných, byla jsem pro jednou ráda, že jsem gringa, které je za milý úsměv neúplná platba odpuštěna :)). Na poště jsem se setkala z další podivuhodností a to, že v jedné části po mě chtěli víc jak dvojnásobek ceny za poslání, než v druhé, proč, tomu vážně nerozumím, protože o doporučené/nedoporučené psaní soudě dle předpokládaného času doručení nešlo. Poté jsem se vydala pro knížky a po cestě narazila na několik kouzelných míst, jako krámky se šperky, nádherné náměstí či dalšího, tentokrát velkého Baťu, kam jsem tentokrát vkročila jen proto, abych se alespoň na chvilinku a jen tak metaforicky ocitla doma. Koupila jsem si učebnici dějepisu, Mackbetha do Literatury (můj výběr, každý má prostě jen něco číst a pak o tom psát) a neodolala jsem španělskému malému princi (svého jsem pro velkou smůlu opomněla doma, jsem zvědaví na překlad, a taky to beru jako skvělej způsob učení se španělsky, vzhledem k tomu, že mnohé pasáže znám takřka zpaměti). Poměrně nadšená, ale taky s velkým spoždění, nasedla jsem do prvního truffi, jehož směr mi něco říkal, což tak úplně dobrý nápad nebyl, protože to, že název znám neznamená, že je to název místa, kam se potřebuju dostat. Tak jsem napůl během strávila dalších 20 minut na cestě do školy, kde se nakonec ukázalo, že mé půlhodinové spoždění na hodinu folklorního tance není žádná tragédie, protože profesorka dnes přijde buď pozdě, nebo vůbec. Varianta vůbec se nám s Laurou dnes poměrně zamlouvala (prostě dnes trošku línější nálada) a ještě se Sergiem jsme chvíli zůstali ve třídě, hráli na kytaru a posléze se vydali domů.
ve třídě, klasická hodina, nikdo na svém místě, nikdo nedělá, co má (kromě mě samozřejmě, sedím na svém a příklady už mám spočítané :-P), zleva Patrick, Andrés, Sergio, já :)

Žádné komentáře:

Okomentovat