úterý 8. února 2011

První školní den - wow!

Tak teprve před chvílí jsem zjistila, že pondělí sice je mým prvním školním dnem, ale pro všechny mé ostatní spoluškoláky už druhým letošním školním pondělkem. Asi dosti nepodstatná poznámka v porovnání ke všem mým dnešním poznatkům, zážitkům, emocím…

Poprvé chci zmínit půl páté, chvíli, kdy jsem se poprvé vzbudila strachem, abych nezaspala (večer jsem se totiž s maminkou nějak minula a od Julia jsem pochopila, že jdu ráno sama – což mi popravdě vůbec nevadilo – těšila sem se na ranní rozjímací procházku za tónů U2). Byla jsem překvapená, že i tak brzo ráno se cítím vyspaná, bála jsem se však, že pokud teď usnu, vstávání bude smrtelné (jak tomu obvykle bývá). Jaké bylo mé překvapení, když jsem se při prvním zazvonění budíku postavila na nohy, jako bych nikdy ani neslyšela o slově únava či spánek. Prostě jsem se těšila.

Trošku mě zamrzelo, když jsem ráno viděla maminku v kuchyni – nic proti, jen jsem se na tu hudbu a náladu, co s ní mám spojenou, moc těšila a teď už bylo jasné, že si ji budu muset nechat na jindy. Nakonec jsem ale byla ráda, že se mnou šla, když jsme pak byly u sekretářky ohledně mých zájmových kroužků – myslím, že k dospělým (nebo dětem v jejich doprovodu) tu chovají větší úctu, než k dětem (jak se později ukázalo, na druhou stranu, ono to platí i naopak…). Poté jsme našli mou třídu a ani si nevzpomínám, kdy jsem se loučila s maminkou, přes tu hordu slečen, které se mi začaly navzájem představovat. Pár jich se mě ujalo, našlo mi místo v první lavici (na mou žádost vepředu, abych rozuměla), a začalo se mě vyptávat, odkud jsem, kdy mám narozeniny, jestli mám facebook, jaká je má nová rodina… Poté mi má sousedka (v lavici) vysvětlila, že od počátku téhle třídy si přejí, aby k nim přišel nějaký výměnný student a až já jsem jim to přání splnila, proto ten ohromný zájem, ale přišlo mi, že je to prostě jejich povaha, jsou neuvěřitelně otevření a živí. Hned mě začaly zasvěcovat do různých vztahových záležitostí ve třídě, vysvětlovat mi, ať se kdykoli na cokoli zeptám a ptát se s čím potřebuju pomoct, dokonce jsem už pozvaná na oslavu narozenin jedné slečny!

Ovšem co se výuky týče, na stupnici od 1 do 10…hm… 0? Samozřejmě záleží, o co každému jde, asi kdybych byla schopná připustit si, že tohle jsou prázdniny a mám se bavit, bylo by to skvělé, tady prostě nic dělat nemusím (tedy pokud se nepočítá pobíhání po třídě, drbání, neustálé vtípky s profesory, a kdyby jen to, ale ta neúcta až nevychovanost, co chovají k dospělým, ta mě vskutku zaráží). Od jakýchsi svých vrozených povinností a výchovy se prostě oprostit neumím, alespoň ne zatím, je tu naštěstí pár takových alespoň trošku snaživých studentů, nemluvě o tom, že se nemusím bát, že by mě lidi odsoudili za to, že dávám na rozdíl od nich pozor. Takže tak trochu pro představu, řekla bych puberťáci ze základky, ale nehodnotí a – alespoň teď mi tak připadají - nadšení a hodní. Ale ještě zpět k těm hodinám. První dvě – chemie… haha. Prý že mi chemie nejde a nemám ji ráda. Kdybch věděla, o co tu půjde, tak se vůbec nebráním, vážně, chci tu maturovat. (Když jsme se na možnost maturovat tu ptali, řekli mi, že teď je v maturitním ročníku plno, ale v pololetí prý někdo odjede – později sem je potkala, dvě milé slečny, ze Švýcarska a Německa - a pak budu moct přejít o rok výš a mít Bolivijskou maturitu, stejně jako o něco víc známých J.) Během dvou hodin jen učitelka jednou prošla třídu a každého se zeptala na značku nějakého prvku a počet jeho vazeb. Prý je to jen začátek roku, ale i tak… Podobně to šlo ve všech ostatních hodinách – matika (za 2hod tři kraťoulinký rovnice), literatura (přečtení jednoho textu a práce, kterou nikdo moc nechápal – já nemůžu soudit, nerozuměla jsem příliš textu) a nakonec dějepis (dobrý nápad profesora – zabývat se problémy dnešního společnosti, od původu k řešení – ztroskotal na nekázni ostatních, i když nechci shazovat, občas jsem si povšimla zájmu i u dosti pubertálních jedinců.

Po obědě – doma - jsem byla domluvená se spolužačkami, i když nemám hodinu, že přijdu do školy a půjdu do hodiny (dějiny hudby) s nimi. Přišla jsem ale pozdě a nevěděla, kde třída je. Při hledání jsem narazila na Švédku (Caroline) s Němkou (Laura), které se učily na místní hudební nástroj (malinká kytárka s pěti struami vždy po dvou – nádherná a nádherně hrající), tak mi nabídly společnost a já se domluvila s profesorkou, že jdem příští týden kytárku (nevým, jak zní správný název) koupit a začnu se taky učit (je to prý snadné, krásné a líbí se mi ta přenosnost). Poté jsem se seznámila s dalšími jejich přáteli, většinu času jsem však trávila jen s nimi a daly mi novou chuť do všech novot tady, o jazyku nemluvě. Přestože jejich rodným jazykem je němčina, mezi sebou se bavily španělsky, naprosto bez problémů. Byly z Bolívie, a Cochabamby především totálně nadšené, Laura dokonce říkala, že když má noční můry, jsou právě o tom, že se vrátí domů. Poté musela Caroline domů, nám se nechtělo, tak jsme šly na zmrzlinu (asi nejlepší ovocná, co sem kdy měla!!) a poté k nám, aby se o mě nebáli, že jdu zas do školy, protože za hoďku mi měl začínat kurs tance. Zas jsme se vrátily na školní pozemek, kde jsem se seznámila s Lauřinou nejlepší kamarádkou, a vymyslely jsme, že pojede do Německa s Laurou a bude tam rok studovat. Poté jsem zjistila, že kurs začíná už v 18.15, jak mi řekl ředitel, ne v půl osmé, jak mi řekly spolužačky (kterým jsem věřila víc, protože jemu sem nerozuměla a byl protivný). Alespoň jsem se s učitelkou domluvila na příště a Laura se ke mně přidala (jinak bych tančila sama, s o mnohem mladšími – nic proti, ale nebylo by to ono, tím se též vysvětluje, proč mé spolužačky mají jiný rozvrh – tančí totiž mnohem déle). Také jsem se od Evropanek dozvěděla o zítřejší ranní výuce Qechuy, jazyka Indiánů, který jsem se též chtěla naučit, tak jsem se domluvila s nadšenou sekretářkou, a domluvila s nimi na ráno sraz. Se všemi novými známými jsem se rozloučila (po vyslechnutí pár kázání o bezpečnosti a pozornosti takhle navečer) a vyrazila domů. Tam mě od psaní odtrhl nově nalezený kanál HBO plný bezvadných amerických filmů se španělskými toulkami, tak jsem koukala až do večeře, po níž jsem šla téměř hned , totálně znavená, do postele (v jedenáct).

1 komentář: