neděle 27. února 2011

Pause

Všem se omlouvám za menší přestávku na blogu. Sama si netroufám odhadnout, na jak dlouho bude, ale jde o to, že teď opravdu o Bolívii nemám co psát. Leda tak snad o Bolívijci a to nehledě na to, že nepředpokládám, že by vás to zajímalo, je přeci jen dost soukromé. Jen tedy podotknu, že jiný kraj, jiný mrav a tak i kluci jsou tu jiní. Tento tedy určitě :))

středa 23. února 2011

Tentokrát v ráji bez nadsázky

Je středa a zase nebyla škola. Dnes stávkují profesoři gymnázií. Tak mě vzal Sergei ke Kristovi. Prostě v deset ráno pro mě přišel a že je dnes na to den jako stvořený. (Včera jsem si mu totiž stěžovala, že už sem tu tři týdny a z Cochabamby neznám skoro nic a jak ráda bych na nějakou tu horu kolem, podívat se na město.) Ani se mi tomu nechtělo věřit, rodina mi říkala, jednu neděli, až se aklimatizuješ a my teď neměli ani tři hodiny a prý že času máme dost. Nasedli jsme do taxíku, nasedli jsme do lanovky a celkem ani ne za půl hodiny obdivovala jsem tu nepopsatelnou obrovitánskost, nekonečné a dle Sergeie malinkaté Cochabamby. Taky mi řekl, že za posledních deset let rozrostlo se město skoro o polovinu a tak začínají být čím dál porostlejší čím dál výše položená místa (už dál není místo, jedině šplhat do hor se dá). Hledali jsme kolibříky, kteří tu prý jsou, ale bezúspěšně. Zato jsme si všimli sněhu na nejvyšší hoře v blízkosti Cochy (něco na T). Pobavilo mě, že Sergei prý nikdy neviděl sníh - tedy kromě takové vzdálenosti, jako my teď :)) Po nějaké době obdivování krás, povídání o všem možném i nemožném, vyrazili jsme zase dolů, kde jsme se drobně smáčeli ve fontánkách místního parku a už byl čas vyrazit na cestu zpět.
jeden z mnoha působivých pohledů z onoho kopce



Takže škola není až do soboty. Odpoledne jsme šli do kina a po cestě potkali správcovou, která nám to poměrně s úsměvem oznámila. Prostě naprosto boží!! Jsme teď se Sergeiem naprosto neoddělitelní, takže každej den volna je jako dar od boha... 

Zítra je Conpadres, den všech mužů, což ve zkratce znamená, že jim ženské udělají, co jim jen na očích vidí a muži se pak večer sejdou a pořádně to zapijí. Tak jsem zvědavá, jak to bude ve městě vypadat, lépe asi po sedmé vůbec nevycházet... Každopádně milému asi něco uvařím, však jeho čeká za týden to samé na stejný svátek, tentokrát pro ženy - Comadres (nehledě na to, že on vlastně pořád dělá, co mi na očích vidí...)

miluju ho!

úterý 22. února 2011

Stávky pokračují...

Večer jsem se dozvěděla, že ráno nemusím spěchat do školy, protože dopravní stávky pokračují a jsou tolerance. S klidem jsem si tudíž o půl hoďky přispala a až ve škole zjistila, že tolerance je jen na půl hodiny,  takže akorát :). V Quechui jsme se dnes učili fráze pro profesorku jako nemluv, nejez, mluv pomalu či nepiš si... Hodně mě pobavila hodina fyziky a nakonec jsem i já pobavila celou třídu, protože po půlhodinovém mě naprosto bláznivě připadajícím počínáním profesora (pozoroval třídu, procházel třídu, něco si mumlal, pak nás všechny přesadil a celá třída včetně něj se otočila o 180°) mi stačilo už jen, že při probírání volného pádu po několikanásobném hození křídou řekl, že stejná trajektorie by byla, kdyby stejnou rychlostí hodil slonem. Konec. Pět minut jsem se smíchem svíjela na lavici a postupně se mnou skoro celá třída. Zas jsem se jednou cítila jak doma... Poté byly humanitní vědy, kde se řešily ony dvě teorie o vzniku (náboženská a evoluční) a naše názory na ně. Překvapivě odpovědi nebyly zcela striktně pro evoluci, jak bych bezpochyby čekala od kdejaké české třídy. Nikdo taky nebyl pro onen šestidenní Božský počin, ale často lidi stmelovali obě, ať už jakkoli.

V této hodině jsme se také dozvěděli, že se odpoledne zas neučí (stávka) a možná, že ani zítra po celý den. Odpoledne jsem tedy strávila se Sergiem, posloucháním hudby a fanděním já Lyonu, on Realu Madridu při utkání, které skončilo nerozhodně :-P. Večer jsem pak s rodinou sledovala zprávy, dozvěděla se tak o četných záplavách v zemi a také o tom, že škola zítra opravdu není. Tak snad uskutečníme naše dnešní plány a vyrazíme se Sergeiem alespoň trošku prozkoumat okolí Cochabamby :))

Pro závistivce mých neustálých prázdnin jen uvedu trošku smutnou zprávu pro mě a to tu, že kolik dní nám odpadne teď, přibližně tolik budem nahrazovat na konci kalendářního roku, prázdniny tak třeba nebudou tři měsíce, ale jen dva a půl :-( :D

pondělí 21. února 2011

Zase něco k dopravě

Dnes jsem už vážně potřebovala zajít na poštu, jak něco poslat, tak taky koupit si nějaké knížky do školy, což je vše zhruba na stejném místě. Ono slavné Correo (španělsky pošta, ale říká se tak celému jejímu okruhu) je totiž trošku z dosahu běžné chůze, jak je to z bezpečností netuším. (I když popravdě k tomuto bodu bych ráda zmínila to, že se neustále od všech dozvídám na tohle bacha, tohle hlídej, ale, klepu, klepu, vůbec s ničím jsem se tu doposud nestkala, žádný příběh - kromě z návštěvy slavné sochy Krista, kde žádní hlídači nejsou - jsem neslyšela ani nic nebezpečného neviděla. Takže beru to tak, že se tu učím ostražitosti, opatrnosti a dbát na své věci, ale podotýkám, vážně to tu není žádná divočina, jak by si mnozí mohli myslet). Rozhodla jsem se tedy už na  žádný doprovod nečekat a rovnou po kytaře, běhu deštěm (který je zde čím dál častější, studenější a otravnější) a kurzu španělštiny (vážně je to jen čtení pro děti, kterému možná zrovna moc nerozumím, ale otázky na jeho porozumění vypracuju takřka bez přemýšlení, takže jsem to brala jako učení se slovíček - ze svého slovníku, a taky jsem dnes volající a zajímající se pracovnici AFS řekla, že bych kurz ráda změnila, tak se tak snad stane), sedla jsem na Taxi truffi (něco na způsob autobusu, který ale nemá jízdní řád ani zastávky, jen určenou trasu a cenu - v přepočtu necelé 4 koruny za jízdu) směrem Correo. Vzhledem k tomu, že nevím, kde to je, požádala jsem řidiče, aby mi zastavil tam a vzhledem k tomu, že jsem měla jen bankovku a ne dostatek drobných, byla jsem pro jednou ráda, že jsem gringa, které je za milý úsměv neúplná platba odpuštěna :)). Na poště jsem se setkala z další podivuhodností a to, že v jedné části po mě chtěli víc jak dvojnásobek ceny za poslání, než v druhé, proč, tomu vážně nerozumím, protože o doporučené/nedoporučené psaní soudě dle předpokládaného času doručení nešlo. Poté jsem se vydala pro knížky a po cestě narazila na několik kouzelných míst, jako krámky se šperky, nádherné náměstí či dalšího, tentokrát velkého Baťu, kam jsem tentokrát vkročila jen proto, abych se alespoň na chvilinku a jen tak metaforicky ocitla doma. Koupila jsem si učebnici dějepisu, Mackbetha do Literatury (můj výběr, každý má prostě jen něco číst a pak o tom psát) a neodolala jsem španělskému malému princi (svého jsem pro velkou smůlu opomněla doma, jsem zvědaví na překlad, a taky to beru jako skvělej způsob učení se španělsky, vzhledem k tomu, že mnohé pasáže znám takřka zpaměti). Poměrně nadšená, ale taky s velkým spoždění, nasedla jsem do prvního truffi, jehož směr mi něco říkal, což tak úplně dobrý nápad nebyl, protože to, že název znám neznamená, že je to název místa, kam se potřebuju dostat. Tak jsem napůl během strávila dalších 20 minut na cestě do školy, kde se nakonec ukázalo, že mé půlhodinové spoždění na hodinu folklorního tance není žádná tragédie, protože profesorka dnes přijde buď pozdě, nebo vůbec. Varianta vůbec se nám s Laurou dnes poměrně zamlouvala (prostě dnes trošku línější nálada) a ještě se Sergiem jsme chvíli zůstali ve třídě, hráli na kytaru a posléze se vydali domů.
ve třídě, klasická hodina, nikdo na svém místě, nikdo nedělá, co má (kromě mě samozřejmě, sedím na svém a příklady už mám spočítané :-P), zleva Patrick, Andrés, Sergio, já :)

Víkend zas trošku zkráceně

Omlouvám se opět za pár dní bez zpráv, tentokrát je důvod nepsaní jiný, než posledně - opravdu se děje čím dál více věcí a času na psaní je méně a méně.

Víkend v rodině proběhl zcela klidně, nic se nedělo, většinou se v sobotu jde do práce a v neděli odpočívá v pravém slova smyslu - kromě přípravy oběda všichni celý den leží či sedí, zpravidla u jedné z televizí. V pátek odpoledne, po mých kurzech španělštiny a dopoledni v kuchyni jsme všichni kromě taťky v práci koukali na film (Step up 3 - příběh děs, tanec boží). Večer jsme pak vyrazila s Paulem a jeho přáteli do baru, už asi mé oblíbené Casa blancy (byla jsem zde s bráchou Marcelem první můj pátek v Cochabambě).

V sobotu jsem pak odpoledne vyrazila s bráchy do domu jejich kamaráda, kde se na v krbu rožněná kuřata a nějaké to pití sešlo několik bývalých či nynějších dobrovolníků z AFS, tedy mladí (mezi 20 a 30 let), co za sebou onu roční zkušenost mají. Blíž jsem se tak seznámila se svou kontaktní osobou, Lauřinou sestrou Fernardou a vůbec jsem zjistila, jak fajn lidi to jsou. (Taky mi všichni potvrdili, že ten rok je nejlepší v tvým životě a všichni obdivovali moji španělštinu - postupně zjišťuju, jak to s ní je, mám totiž chvíle, kdy mluvím jako by to nebyl cizí jazyk a pak zas chvíle, jako bych snad ani nevěděla, co to španělština je. Takže jsem si prostě řekla netrápit se tím, ani se moc nenadchávat a vždycky počítat z náhlou změnou oné chvíle. +učit se :)).

Večer jsme se pak s Fe odtrhli a přes můj dům - na převlečení se - a její - na drobnější úpravy a nabrání Laury - jsme vyrazily do města (měli jsme totiž v plánu jít do Mandarinu, místní vyhlášené diskotéky, kde, jak jsem postupně zjišťovala, je určené, jak máš vypadat, když tam jdeš - pro holky boty na podpatku, legíny, krátké šaty či delší tričko. Z tohoto a pak snad i trošku jiného důvodu mě celkem přešla chuť tam jít a tak jsme se s Laurou odpojily a stavili se za spolužákem Sergiem a jeho kámošem v mnou již známém podniku kousek od domu, kde se sice netančí, ale hudba tam je skvělá a atmosféra pohodová, o společnosti, s kterou jsem tam byla ani nemluvě.)

Další den jsem z větší části strávila v posteli, protože mé nachlazení se ještě o malinko prohloubilo a onemocnět tu rozhodně v plánu nemám, navečer jsem pak vyrazila se Sergiem ven a poznala tak další kousek Cochabamby, ale také...(*případní zájemci o dokončení věty nechť napíšou na mail, příliš soukromé, ale pro mě a celý můj pobyt tady natolik důležité, že to nemohu alespoň takto nezmínit*)

pátek 18. února 2011

Mé první setkání s Bolivijskou stávkou

Možná to nebude už tak zábavné, jako kdybych to psala před pár dny, protože teď už tomu snad jakžtakž rozumím, ale rozhodně to za zmínku stojí.

Ve středu ráno jsem tedy zjistila, že škola není z důvodu, že veškerá doprava stávkuje. Samozřejmě se našlo spoustu taxíků, kteří z toho akorát těžili, takže pokud jste opravdu potřebovali někam dojet, nebyl problém. Jak jsem zjistila ve čtvrtek, původ stávky bylo zdražení dopravy, které vyvolalo u lidí ohlas ten, že vytvářeli blokády a auta rozbíjeli.  Takže protože se doprava zdražila, lidi se vzbouřili a reakce na toto vzbouření byla 24 hodinová stávka dopravy. Ve čtvrtek tedy škola byla, byť se nakonec ukázalo, že se stávka o den prodloužila, proto nám někdy kolem páté odpoledne řekli, že odpolední hodiny se ruší (i když já už měla za sebou balet a výrazový tanec). K této zprávě přidali, že škola není až do pondělka a to jak jsem se později od své rodiny a ve zprávách dozvěděla je proto, že hned po stávce dopravní navazuje stávka celopodniková. Všechny fabriky, továrny, školy… nevím, co ještě, protože třeba supermarket u domu otevřen byl (zase žemlovka:D)
když doprava stávkuje...


Co jsem ale ještě chtěla dodat, co mě dost pobavilo, jedna část zpráv, kdy se dělal rozhovor s policistou a slovo, které zaznělo nejčastěji, bylo klid - klidné, tato stávka je úplně klidná, bez problému. Ironické mi na tom přišlo pozadí tohoto rozhovoru, které představovalo rány, střelbu a křik… Tak nevím, když sem se na to s úsměvem zeptala Anny (předpokládala jsem, vycházejíc z mých předsudků o policistech, že šlo vážně o anekdotu), řekla mi, že opravdu jde o klidnou stávku, že tentokrát bylo rvaček opravdu jen málo. Tak jsem pak už jen sledovala a snažila se zjistit, na kterých místech se odehrávaly, jestli náhodou má středeční dopolední vycházka nebyla místy, kde se o něco později udála právě jedna z těchto „drobných rvaček“… A můžu vás uklidnit, většina problémů se objevuje právě v problémových (rozuměj chudinských) částí města, kam se já spíš stěží dostanu.

Místo školy procházka s kamarády Beatles, Simonem a Olympusem

Jako obvykle i dnes ráno jsem se k vstávání do školy musela dost přemáhat. Nakonec však jakýsi evropský pocit disciplíny zvítězil a v sedm jsem již připravená (ve středu, čtvrtek a pátek mi škola začíná v půl osmé) chystala se jít do kuchyně nasnídat se. Ve dveřích mě ale zastavila Ruth, že prý dnes škola není, že doprava stávkuje. Kupodivu má první reakce nebyla pozitivní. Naštvalo mě, že jsem se to nedozvěděla už večer, kdy se o něčem takovém u večeře mluvilo (neustále koukáme u jídla na zprávy, nebo co zrovna běží v té piditelevizce, co tam pro služebnou je) a nemohla jsem se pořádně prospat. Teď už se mi spát nechtělo a při pohledu na to krásné počasí venku (popravdě po delší době, pár dní tu pěkně lilo a byla kosa) mě to ven vyloženě táhlo. Napsala jsem tedy hned Lauře, která odpověděla, že něco určitě podnikneme, ale až později. Na nikoho jiného kvůli častému střídání mobilů číslo nemám, tak jsem chvilku hledala na netu, až jsem se rozhodla vyrazit ven sama, tedy s těmi nejlepšími průvodci samotou – hudbou a foťákem.
park :)
Hráli Beatles, svítilo sluníčko, já byla v Bolívii a měla před sebou celý volný den. Cítila jsem se tak svobodně a spokojeně!! Došla jsem až k parku, kde jsem byla s Laurou před dvěma dny, který jsem již zmínila jako ten, kde jsem litovala, že nemám foťák. Teď jsem si svou prozřetelnost vzít si ho užívala! Stejně jako to slunce, květiny, fontánky a pohled na všudypřítomné hippies, trénující různé představení. Dva z nich za mnou dokonce přišli a nějaké žonglérské kousky mi předvedli. Hned ze začátku jsem se omlouvala, že jsem zapomněla peněženku (což byla pravda), ale posléze jsem pochopila, že je to prostě baví. Poté si za mnou přisedli (má první reakce – všechny věci jsem si až křečovitě přitáhla k sobě a držela) a začli se se mnou bavit. Po chvíle mě strach (i když obezřetnost ne) přešel a pochopila jsem, že jsou to prostě mladí cestovatelé (Argentinci), co tu nemaj známí a rádi poznají někoho nového, nemluvě o tom, že jako gringa tu přeci jen jakýsi větší zájem ze strany mužů pociťuji. S tím, že jsou pořád tady v tom parku a ať přijdu, když budu chtít se s nimi vidět, se rozloučili a já se vydala zpátky domů. Tam mě čekal oběd, po němž jsem přišla k Lauře, tam chvíli obdivovala její šatník, vytvořili jsme krásnou kytici z flóry v Lauřiné zahradě a vyrazili jsme na narozeninovou oslavu spolužačky Sáry.

s Laurou
Nevím, jaké jsou tu jiné oslavy, tahle ale znamenala, že se sešlo pár lidí od nás ze třídy plus Sářina malá sestra a šli jsme k její kamarádce koukat na filmy. Nevím proč, ale z Amélie, filmu o baletu, Toy story a Juliinými deníky vybral se film It´s Complicated, což je špatný humor o ženských v menopauze. My s Laurou jsme film ani celý nedokoukaly a zavolaly si taxík k jednomu jejímu kamarádovi, který bydlí na okraji města. Projížděli jsme ledasjakými čvrtmi, tak jsem si říkala, jestli on nebydli v té chudinské, protože se vzdalováním se od centra chudoby přibývalo. Přibývalo však taky nádherných výhledů na hory, nebo spíš vysoké, zelené kopce obklopující Cochabambu, nehledě na ten, na němž se tak majestátně vyjímá ona obrovská socha Krista. Nakonec jsme projeli kolem závory s hlídačem, kde řidič musel cosi odevzdat a my říct, za kým jedeme, a už jsme se ocitli v poměrně luxusní vilkové čtvrt, opět s k krásnými výhledy. Tam jsme se nějakou dobu procházeli, povídali, já obdivovala ty krásy (bohužel byla tma, takže z fotek nic moc) a už přišla hodina návratu a tak jsme opět zavolali taxi (hrozně se mi líbí, jak to tu funguje, každý má na pevné, či na mobilu pevného taxíka, kterému jen zavolá a on už zná adresu a přijede dost rychle, nemluvě pak o té finanční dostupnosti).
ostatní fotky rozmazaný, ale zhruba tak nějak to tam vypadalo

úterý 15. února 2011

Prozatím nevím název :)

Dnes jsem klasicky začala s Quechuou, neklasicky však sama mezi dětmi (Laura s Caro cosi s vízy, Paul spal), takže obklopená jimi a jejich otázkami. Dnes jsme se naučili pár základních otázek a odpovědí, jako kde bydlíš? (Maypi tiakunki? - Cochabambapi tiakuni), zase stejným způsobem - učitelka napíše na tabuli, přečte, všichni si to mají opsat, čtou všichni společně a pak je do konce hodiny (což je asi hodina času) volno, kdy se to máme naučit (což znamená, že dětičky půlhodiny propovídají a pak si to vcelku rychle nasoukají do hlaviček a učitelce odříkají). Já abych pravdu řekla se naučila jen odpovědi a prošlo mi to, napsané mám ale pro všechny případy vše :)

Poté jsme měli celkem náročnou fyziku - ani tak ne na látku, tu jsem probírala loni a překvapivě jsem si ji vybavila - ale stylem, jakým to profesor vysvětluje bych asi měla problém chápat, teď jsem to brala jen jako učení se slovíček Po dějepise (kdy mě učitel překvapil svým odhadem, že Česká republika funguje jako samostatný stát něco přes deset let - většinou tu lidi vůbec neví, že Československo už neexistuje, pokud vůbec vědí, že takový stát kdy byl) jsem se nechala umluvit a šla do sboru, kde jsem jen zjistila, že zpívat solesi na mojí oblíbenou písničku od Beatles není nic pro mě. Skoro během jsem pak vyrazila k domu, protože za necelou hodinu a půl mi začínal balet. Ten mě tentokrát nenadchl až tolik, tentokrát jsme více baletili a přišlo mi to méně náročné a více únavné. Pořád to však neznamená, že by mě nebavil nebo že by náročný nebyl, jen mi první hodina nastavila laťku nadšení dost vysoko. Po baletu jsme se s Laurou (která po zjištění, že je možnost se přidat, pokud jsi dost flexible a nevystupuješ na závěrečném představení, taky pustila do baletění) vydali pro zmrzlinu, ale hlavně do půvabného obchůdku, o kterém jsem jí říkala den předtím, kdy se jen ještě víc ukázalo, jak podobný máme styl. Byť je rozloha obchodu asi 3krát 2 metry, a není tam ani tolik věcí, strávily jsme tam téměř hodinu, protože všechno tam je naprosto úžasné. Nakonec jsem úspěšně koupila jen tašku do školy, ale tak nádhernou, že ani pořádně vyfotit nelze!!

Celé nadšené a odolávajíc pozvání Lauřiným přátelům někam dnes večer vyjít, vyrazily jsme každá k sobě domů.

San Valentin

Na svatého Valentýna měla má třída připravené něco jako poslední zvonění. Místo povinných školník triček si všechna děvčata oblíkla červené tričko/košili/top a kluci černou košili s červeným motýlkem. Místo učení se první hodinu připravovaly růže, balily čokoládky, perníčky, nafukovaly balónky... (my Evropanky ještě s Patrikem jsme se nějak neúčastnili, necítili jsme se moc potřební, ale velmi jsme podporovali!) Před první přestávkou se všechny tyto drobnůstky přemístily na dvůr a vytvořil se takový kiosek, celou přestávku narvaný především dětmi. S holkama jsme si navzájem koupily růže (ani ne 5 Kč!), protože nikdo jiný si na nás nevzpomněl..:-( :D. Tak jsme nicneděláním, trochu zmrzlé, chvílemi se záchvaty smíchu, chvílemi i unuděné strávily celé dopoledne. Po obědě doma jsem došla s Paulovou kytarou do školy, kde jsem se zas s Evropankama potkala a začla má první hodina. Začínám od začátku, učit se vybrnkávat a taky noty :)

Po kytaře jsme nějakou dobu blbly (s Laurou se konečně cítím mezi svýma, protože chápe můj smysl pro zábavu, kteří ostatní většinou považují za bláznovství), Caroline se vydala domů a my s Laurou do města, protože už nějakou dobu tu sháním tenisky. Poznala jsem tak další a překrásnou část města a dnes už podruhé jsem litovala, že nemám foťák (poprvé, když nám kluci ze třídy zpívali a hráli - za peníze :D - nějaké místní zamilované písničky a u toho na nás sypali růžový a červený konfety :)) Nakonec byl výlet úspěšný, koupila jsem si opravdu, co jsem chtěla, jenom co jsem chtěla a v rámci nejvyšší spokojenosti!!

a na noze vypadají ještě mnohem úžasněji!!
Chvíli po návratu do školy začal folklórní tanec, který mám čím dál víc pocit, že mi nejde, ale pořád mě baví dost :) Po celém dnu dosti unavené vydali jsme se každá domů, kde jsem se svalila k televizi a celkem brzy se vydala na kutě.

neděle 13. února 2011

Konec týdne trošku ve zkratce

Omlouvám se všem čtenářům za pár prázdných dní, ale mám trošku tvůrčí sucho a málo času. Čím dál víc se můj život tady stává mým skutečným životem a spojení s tím starým je den ode dne slabší.

Pátek je jediným dnem, kdy nemám odpoledne žádné aktivity, tak sem po obědě zapla skype a to spojení se pokusila trochu zesílit. Boužel s mým technickým talentem dvouhodinový hovor zabral mi velkou část odpoledne i nervů, ale nakonec i pocit, že jsem zase na chvíli v Brně :))

K pátečním předmětům ještě chci podotknout, že art plastic (výtvarka) mě děsně baví a dalším mým asi oblíbeným, zatím však neuvěřitelně těžkým (z hlediska jazyka) předmětem je filosofie, na kterou máme dost dobrého profesora, neuvěřitelně vzdělaného člověka. Ostatní hodiny jsme řešili třídnické záležitosti jako malování třídy a maturitního trička.

má nová třída po ránu :)
Na večer jsem byla pozvaná na oslavu narozenin kamarádky mých kamarádek a jelikož mi má paměť příliš neslouží a zapomněla jsem, v kolik mám dojít, zavolala jsem Lauře (Němka, co je tu už sedmým měsícem), jak a co a zjistila sem, že oslava nic moc, nikoho tam neznají a tak sem jela k ní. Poznala jsem její nádhernej dům a nepřestávala se podivovat nad tím, jak úžasně sem za těch pár měsíců zapadla a stala se z ní takřka Bolívijka. Zavolali jsme si taxi (na večer není bezpečno se potulovat ulicemi, nemluvě o vtipně nízkých cenách za taxi, v porovnání s těmi našimi) a jeli do jedné půvabné kavárničky. Já zjišťovala, jak čím dál líp ovládám jazyk a taky, že se s Laurou čím dál víc rozumíme a sbližujeme se. Nakonec jsme neodolali jednomu z tisíce podomních obchodníků a každá si koupila jednu skvostnou ozdobu do vlasů. Z kavárny nás vyzvedl brácha, stejně jako mě k Lauře dovezl, takže jsem kolem půl jedné, celá zmožená a nadšená z uplynulého týdne, ležela v posteli.

Laura s novou ozdobou do vlasů


Sobotní ráno jsem částečně prospala, částečně prolenošila, částečně strávila v papírnictví s úžasnýma, ale celkem drahýma věcma a neuvěřitelně spomalenou paní. Po obědě (vařil nejstarší brácha a kromě výborných, kupovaných saltení, druhé jídlo, co už vařil on bylo asi nejlepší, co jsem tu jedla) jsme vyrazili na místní všehotrh. Slovo všechno bych ráda zdůraznila, neboť až na všechno v rámci úplných zbytečností je tam opravdu všechno k sehnání, nemluvě o někdy vskutku neuvěřitelně nízkých cenách. Koupila jsem si tam mobil i se simkou (nabitou na 100 Kč v přepočtu celkem za 500 Kč a nemyslím, že by byl špatnej - dokonce s rádiem a přístupem na net), centropenky do školy a mašli a růži do vlasů, který sem si doma sešila a mám naprosto boží čelenku!!
tvoření mi tu chybělo. doteď :)

Večer jsem par vyrazila s bráchou sednout si s jeho přáteli na pivko, do nádherné kavárny s nejlepší hudbou, co sem kdy kde slyšela hrát, nemluvě o tom, že je kavárna asi pět minut pěší chůze od domu. Později jsem pak potkala kamarády ze školy, (což mi přijde v tak obrovském městě jako neuvěřitelná náhoda) a tak jsem se k nim přidala,  nadšená z toho, že na noční život, na který jsem byla doma tak zvyklá, s příjezdem sem nemusím opouštět.

Ráno jsem vstávala trošku později, po snídani jsem pak s Annou vyrazila pro droždí a po obědě jsme se pustili do dukátových buchtiček. Před chvílí jsem jednu ochutnala a ač chutnají drobátko jinak, jsou výborné! Tak se du vrhnout na krém a později poreferuji reakce :)

čtvrtek 10. února 2011

Těžko se vymýšlí názvy tak krásným dnům

Miluju své cesty domů! Obzvláště pak ty večerní, protože ty odpoledne ve škole mě vždy tak nabíjí dobrou náladou, kterou si právě po cestě domů můžu v klidu vychutnat. A že dneska bylo co!!
po cestě ze školy - ale, vlastně po cestě kamkoli je potkávám :)
Ráno jsem zaspala (nedošlo mi, že mám na mobilu systém a.m./p.m a tak mi budík zazvonil teprv teď - čtvrt na osm), ale nic se nedělo, protože ač jsem měla čtvrt hodinové zpoždění (což nechápu, jak se mi mohlo povést tak rychle stihnout), tak hodina ještě nezačala. Když jsem přišla, zjistilo se, že chybí stůl a židle – jak tomu bylo předchozí dny, to netuším – a tak se šly shánět a fyzika začala až o půl hodiny později, než je její oficiální začátek. Brali jsme atmosferický tlak, ale jakým způsobem, a proč se k tomu připletl pád Bastilly (kdy jsem všechny ohromila svou přesnou znalostí onoho na GML tak často omýlaného data), to mi opravdu do hlavy nešlo… Po další procourané, propovídané přestávce (i když vlastně stejně, jako hodině :D), začala Cívka, ráda bych vám řekla, co to je, ale nepodařilo se mi to zjistit. Skoro celou hodinu dělal si každý, co chtěl, jen ke konci profesor přečetl nějaký výčet vlastností k mravenci, včele, hlemýžďovi a podobné havěti, a my si měli vybrat, co z nich jsme. Výsledku jsem se už boužel nedočkala, protože do třídy vtrhla celkem vážně se tvářící školnice, ať prý výměnná studentka, co tu je, zajde do ředitelny, se svými věcmi. Všichni včetně mě se trošku vyděsili, Ali, sedící po mém boku mi dokonce zašeptala, ať jí zavolám, kdyby se cokoli dělo. Tak jsem vyrazila, ale před dveřmi už na mě čekala usměvavá sekretářka, která mi sdělila, že jdu do čtvrtého ročníku. Juchů! Tam jsem se dočkala potlesku a milého přivítání Laury, Caro, Paula a Manuala – jediných lidí, které jsem z této třídy znala víc než od pozdravu (což je tu mimochodem pusa na tvář – ano, i když se neznáte, jen když máte společné přátele – v případě většího přátelství pochopitelně objetí, s kterým se pojí dvě pusy, kluci mezi sebou si jen podají ruce a obejmou se). Hodina akorát končila a já se vydala ohlásit svým zdrceným spolužačkám onu novinu. Musela jsem jim slíbit, že úterní zmrzliny, některé přestávky, většina odpolední a některé víkendy jsou naše, a slibovala jsem opravdově a s radostí – vážně si myslím, že jsem narazila na skvělé lidi J.
s Ali, na školním dvoře
Moje první hodina ve čtvrťáku mi jen ukázala, že se tu o moc těžšího studia nedočkám – ostatní sice psaly nějaké odpovědi na otázky k textu, které poslední hodiny rozebírali, ale když jsem si pak jejich výsledky četla, zjistila jsem, že od nicnedělání se to příliš neliší. Nehledě na to, že tohle zabralo tak polovinu hodiny, druhou se řešily třídnické věci, co si obléct na Svatého Valentina a jak získat peníze na maturiťák a školní výlet.

Odpoledne mě čekala má první opravdová hodina baletu, už v půl třetí (škola končí v půl jedné, v jednu obědvám, cesta do školy trvá čtvrt hodiny). Vážně jsem se těšila a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Nevím, co na té bolesti a námaze vidím, ale byť jsem sotva odešla po svých, štěstím jsem jen zářila. Zmožené tělo mi nezabránilo ani pokusit se zeptat, jestli můžu do jazzu (výrazového tance), a vzhledem k tomu, jak pohodová učitelka kursy vede, odpověď byla předem jasná, tedy o další hodinu a půl tance navíc. Bylo to skvělé! Prvně jsme hráli hru na propojení logické, znalostní a pohybové části mozku, poté jsme si ve dvojicích každý na svůj prst uvázali nit a tak jsme tančili, jak nás napadlo. Bože, jak mě tahle škola baví!!
po cestě do školy
Po hodině jsem vytáhla foťák, který jsem měla s sebou kvůli focení těch úžasných květů, které míjím cestou ze školy, ale pak jsem si řekla, že bych chtěla zvěčnit svá nově vznikající přátelství a tento nápad měl vskutku úspěch! Po chvíli focení přistál mezi nás volejbalový míč, s kterým si hrály dvě holčičky opodál, což pro nás byl jasný signál přidat se. Postupně pak holky odcházely domů, či do kurzů, stejně tak i u mě se znovu zkusila ozvat únava, tak jsem se rozloučila a vykročila na svou klasickou trasu. Dnes však až tak klasická nebyla, měla jsem chuť podívat se ještě po cestě do nějakých krámků a našla jsem jeden vskutku kouzelný – s neuvěřitelně levnými a skvělými cd a dvd, milým pánem navíc (nemluvě o tom, že po krátkém rozhovoru se zeptal, kde jsem se naučila španělsky – slyšíte ten dokonavý vid?? J)! Další krámek, co mě doslova uchvátil, byl s taškami a všemožnými doplňky, originalitou a nízkými cenami jen zářící, o milé prodavačce ani nemluvě. Nakonec jsem prošla kolem kulturního parku, hlídaného s policistou s úsměvem od ucha až k uchu! Myslím, že měním svou trasu domů, je sice o něco delší, ale když budu mít čas. 
z leva Gabri, Nikol, dole Noe - mé bývalé spolužačky, současné spolutanečnice a nové kamarádky  :)

středa 9. února 2011

Prostě spokojenost

Začínám si tu čím dál víc zvykat, čím dál víc mluvit, čím dál víc si rozumět s rodinou, znát čím dál víc lidí, mít čím dál víc aktivit -> začíná se mi tu čím dál víc líbit!!

Dnes jsem snídala své nejoblíbenější na světě – mango, a bagetu s avokádem (nový objev od mé rodiny, avokádo, které mi normálně vůbec nechutná, se rozmačká a posolí či pocukruje a pracuje se s ním, jako s máslem) a do školy jsme jeli s maminkou místním mikrobusem – truffi (nemá jízdní řád ani zastávky, jako každá místní městská doprava, jen lidé ví, kudy jezdí, tak chvíli počkají, mávnou, zaplatí v přepočtu něco málo přes tři koruny a jedou si, kam je truffi doveze – každý má jinou trasu, tu místní samozřejmě také znají). Ve škole mě hned ráno vyhledal Paul a dal mi své učebnice španělštiny (pochopitelně francouzské, o možnost víc udržet si tento skvělý jazyk v paměti co nejvíc to půjde), a také jsme si domluvili na čtvrtou sraz na kurz kytary J.

Kytaru mi donesl, ale jak se ukázalo, kurz je někdy jindy, tak mi ji jen předal, domluvili jsme se na zítra a on vyrazil za svou slečnou, já nadšená z hudebního nástroje našla si volnou třídu, a co mi má paměť umožnila, hrála jsem. Poté jsem vyhledala Ali a tak jsme jen vykládali, potkávali se s dalšími kamarádkami… Výlet pro boty na balet se bohužel neuskutečnil, protože holky měly tančení déle, než myslely a už nezbyl čas, protože za půl hodiny začínal můj tanec – folklorní. Začal sice až za tři čtvrtě, ale za to takřka celodenní čekání (který se vlastně ani čekáním nazvat nedá) to rozhodně stálo!! Není to nic snadného, ale je to tak zábavné, půvabné a hlavně – při tak úžasné hudbě!! Na začátku hodiny jsme se s Laurou ptaly lektorky, jak je to s kurzy salsy v Cochabambě, tak jsme zjistili, že jeden vede ona a je každou středu od osmi do devíti večer. Tak doufáme, že seženeme tanečníky (toho ze včerejška jsem dnes vůbec nepotkala, ale chodí s Laurou do třídy, tak se poptá) a vyrazíme!

Dosti unavená, avšak naprosto spokojená, vyrazila jsem už za tmy a lehkého letního deště domů. Tam jsem si ještě zopakovala pár baleťáckých cviků, dala si sprchu, dnes se nevečeřelo, tak mi jen maminka udělala výtečný jablečný koktejl a se ségrou jsme se svalily na gauč k jednomu filmu s Jennifer Aniston.

Psi

Už dlouho se chystám napsat článek věnovaným pouze těmto zvířatům. Je to totiž Bolivijský fenomén, který nelze přehlédnout a byla by chyba se o něm alespoň nezmínit. Jsou tu totiž všude. Ve všech ulicích, na trzích, pod mosty, před domy, malí, velcí, vyhublí, normální (tlusté psy tu opravdu nenajdete), špinaví, ještě špinavější, rasy jaké jen vás napadne… Dlouhou dobu mi vězelo v hlavě, jak to? Kolikrát u nás se stane, že narazíte na opuštěného pejska? A když, kolik je to hned lítosti, staráme se o jeho pohodlí, někdy se dokonce snažíme shánět původního majitele či nový domov. Tady? Lidé prochází kolem vyzáblých, promoklých, nevím, jestli nešťastných, ale téměř vždycky ležících až spících psů naprosto bez povšimnutí. Když jsem se nad tím první dny pozastavovalo, dostalo se mi akorát odpovědi: Hm, je to tak. Později jsem ale zaslechla drobné vysvětlení: Hm, oni si je lidé pořídí, pak neví co s nimi a tak je nechají na ulici, hm, je to tak. A úplně jsem se poučila (neříkám, že pochopila), když mi došlo, že má rodina, která má dva psi, je nikdy nikdy nechodí venčit. Prostě psi jsou na zahradě (ne zrovna obrovské), dává se jim žrát, pohladí se, když se odchází, či přichází domů, a tím veškerá péče hasne. Prostě v Bolívii, nebo přinejmenším v Cochabambě je zcela normální mít psa, asi jako mít v Evropě wi-fi, zeptají se tě na to, ale spíš takovým způsobem, že čekají kladnou odpověď, prostě tak to tu je.

UPOZORNĚNÍ

Chtěla jsem jen zmínit, aby jste tento blog brali jako naprosto subjektivní pohled na jeden jediný život, nic z toho, co tu čtete nepovažujte, že takhle to v Bolívii je. Zaprvé Bolívie je jiná město od města, dále rodiny v každém městě se liší, a především pak, co se týče škol, všechno, co píšu já, týká se jen mého pohledu na Colegio Laredo, což je umělecká škola, tedy vskutku velmi volná a plná zájmů, a je v Cochabambě zcela výjimečná (alespoň co vím).
Děkuji za pozornost, přeji příjemnou zábavu :-P

úterý 8. února 2011

Ne každé slovo tu platí aneb bude ze mě baletka :)

Jak už jsem zmiňovala, hned první den jsem byla u ředitele ohledně zájmových aktivit a dozvěděla jsem se, že se můžu učit pouze folklorní tanec, jelikož ostatní už jsou na vyšší úrovni a je příliš pozdě na to, je dohánět (to už nemám od něj, vzal to se mnou zkrátka, ale jako předpoklad ostatních). Od Evropanek jsem se dozvěděla a od profesorky potvrdila, že do kurzu minikitarky (tak budu prozatím říkat místnímu hudebnímu nástroji) chodit můžu, stejně tak jako do kytary, jak mi o den později sdělil Paul.

Po obědě a krátkém pisatelství jsem vyrazila na smluvený sraz (vyrazila jsem sice v době srazu, ale co, Bolívijský čas :D), po cestě jsem však byla skropena štěstím shůry (jak byl později mými spolužačkami nazván fakt, že se na mě vysral pták), tak jsem se ještě vracela domů umýt a převléct a místo o půl jsem dorazila v celou. Naprosto nikdo se nad tím nepozastavoval, proč by měli, známých a zábavy je tu vždycky dost a přeci - jdem se bavit, to je hlavní! Kdosi navrhl, že odteď máme Zmrzlinová úterý, což jsme všechny s nadšením přijaly. Zmrzlinářská pasáž je celkem kousek od školy a vážně stojí za to, někdy tam zajít. Zvlášť potom s takovýma slečnama, s jakýma jsem byla já, který tak nadšeně koukají, jak se jim připravují poháry :). Po chvíli se však ukázalo, že zmrzlinový musí být jiný den než úterý, protože všechny kromě mě mají hodinu (sbor/balet), a protože mě se domů ještě nechtělo (nebo spíš se mi nechtělo z tak milé společnosti), nechala jsem se přemluvit a šla do baletu s nimi. Tam jsem chvíli jen tak bokem cvičila s nimi (ukázalo se, že mé jeany jsou celkem pružné), pak jsem si však všimla dalšího návštěvníka kursu, Bolívijce ze čtvrťáku, (už jsme byli představeni, ale kdo si má všechna ta jména pamatovat), který sem chodí, jen měl teď kvůli zranění párměsíční pauzu. Většinu hodiny jsme propovídali a domluvili, že se půjdem zítra zeptat na kursy salsy (juchuchu!!). Také mi dodal kuráž (poté, co viděl mou šňůru a podobné ohebnosti a hlavně mé nadšení z celého kursu), abych se zkusila zeptat učitelky, jestli bych se k nim přeci jen nemohla přidat. Jistě, že mohla. Nebylo to tak snadné jako s minikytarkou, bude to bez mé účasti na závěrečném vystoupení (o kterou beztak nestojím), ale ve čtvrtek mám přijít!! Jak mě se tu líbí!

Skutečně jsem na jiném kontinentu

Dnes jsem šla do školy sama, tedy přesněji řečeno – s U2. Ou jé, jak krásně se mi šlo! Včera sem navečer zas o něco víc odbourala různé své obavy, pochybnosti o svém pobytu tady a tak jsem si dneska vykračovala dočista zvesela. (Vlastně to už včera, při cestě domů, kdy mi štěstím málem vhrkly slzy do očí!!) Hned před dveřmi jsem se potkala s Laurou, za nimi pak s Caroline a s Paulem – Francouzem (juch!!), který je tu též od srpna, chodí s nimi do třídy a vymýšlí, jak provést, aby v Bolívii mohl zůstat (mimo jinou spokojenost má tu už také svou lásku). S Paulem sem si sedla a skoro bych řekla, že tak ochotného, hodného a otevřeného člověka jsem neviděla, ale na to už jsem v Bolívii nějakou tu chvíli :D. Hodina Quechuy… mno, jsme v kurzu s téměř dětmi, takže… řekla bych milá, zábavná, já si konečně pokecala francouzsky, ale že by pět pozdravů, co jsem se za tu hodinu naučila, naplňovaly moji představu o výuce, se říci nedá. Poté jsem se vydala do třídy, kde má sousedka ze včerejška mě téměř nepozdravila, zato se ke mně vrhly jiné slečny (ty se ke mně stejně mile chovaly i včera), a vzaly mě na tradiční přestávkovou procházku po školním pozemku (není to ani park, ani hřiště, ani dvůr, je to celkem velké, sluncem prozářené a palmami a cihlovými školními budovami obklopené prostranství). Poté jsme měli dějepis, kde jsme ve skupinách vymýšleli jak vylepšit školu (z mých návrhů a diplomatických způsobů sdělení byli nadšeni J), až na pár návrhů jsem však celé dvě hodiny propovídala s Ali, neuvěřitelně optimistickou, (byť občas až přespříliš) upovídanou spolužačkou, s kterou jsme si padly do oka už včera. Po chemii – je to zvláštní pocit, když mi chemie de – škola skončila, začaly jsme se loučit a domlouvat se na odpoledne – ve pů čtvrté se jde s holkama ze třídy na zmrzlinu Přijdu si možná trošku jako na americké střední, jen s tím rozdílem, že lidi tady jsou vážně neskutečně a řekla bych hlavně nezištně hodní, takže na to si asi dokážu zvyknout J

První školní den - wow!

Tak teprve před chvílí jsem zjistila, že pondělí sice je mým prvním školním dnem, ale pro všechny mé ostatní spoluškoláky už druhým letošním školním pondělkem. Asi dosti nepodstatná poznámka v porovnání ke všem mým dnešním poznatkům, zážitkům, emocím…

Poprvé chci zmínit půl páté, chvíli, kdy jsem se poprvé vzbudila strachem, abych nezaspala (večer jsem se totiž s maminkou nějak minula a od Julia jsem pochopila, že jdu ráno sama – což mi popravdě vůbec nevadilo – těšila sem se na ranní rozjímací procházku za tónů U2). Byla jsem překvapená, že i tak brzo ráno se cítím vyspaná, bála jsem se však, že pokud teď usnu, vstávání bude smrtelné (jak tomu obvykle bývá). Jaké bylo mé překvapení, když jsem se při prvním zazvonění budíku postavila na nohy, jako bych nikdy ani neslyšela o slově únava či spánek. Prostě jsem se těšila.

Trošku mě zamrzelo, když jsem ráno viděla maminku v kuchyni – nic proti, jen jsem se na tu hudbu a náladu, co s ní mám spojenou, moc těšila a teď už bylo jasné, že si ji budu muset nechat na jindy. Nakonec jsem ale byla ráda, že se mnou šla, když jsme pak byly u sekretářky ohledně mých zájmových kroužků – myslím, že k dospělým (nebo dětem v jejich doprovodu) tu chovají větší úctu, než k dětem (jak se později ukázalo, na druhou stranu, ono to platí i naopak…). Poté jsme našli mou třídu a ani si nevzpomínám, kdy jsem se loučila s maminkou, přes tu hordu slečen, které se mi začaly navzájem představovat. Pár jich se mě ujalo, našlo mi místo v první lavici (na mou žádost vepředu, abych rozuměla), a začalo se mě vyptávat, odkud jsem, kdy mám narozeniny, jestli mám facebook, jaká je má nová rodina… Poté mi má sousedka (v lavici) vysvětlila, že od počátku téhle třídy si přejí, aby k nim přišel nějaký výměnný student a až já jsem jim to přání splnila, proto ten ohromný zájem, ale přišlo mi, že je to prostě jejich povaha, jsou neuvěřitelně otevření a živí. Hned mě začaly zasvěcovat do různých vztahových záležitostí ve třídě, vysvětlovat mi, ať se kdykoli na cokoli zeptám a ptát se s čím potřebuju pomoct, dokonce jsem už pozvaná na oslavu narozenin jedné slečny!

Ovšem co se výuky týče, na stupnici od 1 do 10…hm… 0? Samozřejmě záleží, o co každému jde, asi kdybych byla schopná připustit si, že tohle jsou prázdniny a mám se bavit, bylo by to skvělé, tady prostě nic dělat nemusím (tedy pokud se nepočítá pobíhání po třídě, drbání, neustálé vtípky s profesory, a kdyby jen to, ale ta neúcta až nevychovanost, co chovají k dospělým, ta mě vskutku zaráží). Od jakýchsi svých vrozených povinností a výchovy se prostě oprostit neumím, alespoň ne zatím, je tu naštěstí pár takových alespoň trošku snaživých studentů, nemluvě o tom, že se nemusím bát, že by mě lidi odsoudili za to, že dávám na rozdíl od nich pozor. Takže tak trochu pro představu, řekla bych puberťáci ze základky, ale nehodnotí a – alespoň teď mi tak připadají - nadšení a hodní. Ale ještě zpět k těm hodinám. První dvě – chemie… haha. Prý že mi chemie nejde a nemám ji ráda. Kdybch věděla, o co tu půjde, tak se vůbec nebráním, vážně, chci tu maturovat. (Když jsme se na možnost maturovat tu ptali, řekli mi, že teď je v maturitním ročníku plno, ale v pololetí prý někdo odjede – později sem je potkala, dvě milé slečny, ze Švýcarska a Německa - a pak budu moct přejít o rok výš a mít Bolivijskou maturitu, stejně jako o něco víc známých J.) Během dvou hodin jen učitelka jednou prošla třídu a každého se zeptala na značku nějakého prvku a počet jeho vazeb. Prý je to jen začátek roku, ale i tak… Podobně to šlo ve všech ostatních hodinách – matika (za 2hod tři kraťoulinký rovnice), literatura (přečtení jednoho textu a práce, kterou nikdo moc nechápal – já nemůžu soudit, nerozuměla jsem příliš textu) a nakonec dějepis (dobrý nápad profesora – zabývat se problémy dnešního společnosti, od původu k řešení – ztroskotal na nekázni ostatních, i když nechci shazovat, občas jsem si povšimla zájmu i u dosti pubertálních jedinců.

Po obědě – doma - jsem byla domluvená se spolužačkami, i když nemám hodinu, že přijdu do školy a půjdu do hodiny (dějiny hudby) s nimi. Přišla jsem ale pozdě a nevěděla, kde třída je. Při hledání jsem narazila na Švédku (Caroline) s Němkou (Laura), které se učily na místní hudební nástroj (malinká kytárka s pěti struami vždy po dvou – nádherná a nádherně hrající), tak mi nabídly společnost a já se domluvila s profesorkou, že jdem příští týden kytárku (nevým, jak zní správný název) koupit a začnu se taky učit (je to prý snadné, krásné a líbí se mi ta přenosnost). Poté jsem se seznámila s dalšími jejich přáteli, většinu času jsem však trávila jen s nimi a daly mi novou chuť do všech novot tady, o jazyku nemluvě. Přestože jejich rodným jazykem je němčina, mezi sebou se bavily španělsky, naprosto bez problémů. Byly z Bolívie, a Cochabamby především totálně nadšené, Laura dokonce říkala, že když má noční můry, jsou právě o tom, že se vrátí domů. Poté musela Caroline domů, nám se nechtělo, tak jsme šly na zmrzlinu (asi nejlepší ovocná, co sem kdy měla!!) a poté k nám, aby se o mě nebáli, že jdu zas do školy, protože za hoďku mi měl začínat kurs tance. Zas jsme se vrátily na školní pozemek, kde jsem se seznámila s Lauřinou nejlepší kamarádkou, a vymyslely jsme, že pojede do Německa s Laurou a bude tam rok studovat. Poté jsem zjistila, že kurs začíná už v 18.15, jak mi řekl ředitel, ne v půl osmé, jak mi řekly spolužačky (kterým jsem věřila víc, protože jemu sem nerozuměla a byl protivný). Alespoň jsem se s učitelkou domluvila na příště a Laura se ke mně přidala (jinak bych tančila sama, s o mnohem mladšími – nic proti, ale nebylo by to ono, tím se též vysvětluje, proč mé spolužačky mají jiný rozvrh – tančí totiž mnohem déle). Také jsem se od Evropanek dozvěděla o zítřejší ranní výuce Qechuy, jazyka Indiánů, který jsem se též chtěla naučit, tak jsem se domluvila s nadšenou sekretářkou, a domluvila s nimi na ráno sraz. Se všemi novými známými jsem se rozloučila (po vyslechnutí pár kázání o bezpečnosti a pozornosti takhle navečer) a vyrazila domů. Tam mě od psaní odtrhl nově nalezený kanál HBO plný bezvadných amerických filmů se španělskými toulkami, tak jsem koukala až do večeře, po níž jsem šla téměř hned , totálně znavená, do postele (v jedenáct).

pondělí 7. února 2011

Neděle nese správně svůj název, tak jen ve zkratce :)

Dnes jsem vstávala o něco dřív. Po snídani jsem chvíli psala do blogu, poté se vrátili osatní z nákupu/práce (dostala jsem nový sešit do školy), a jelo se na oběd k pratetičce, která u nás byla na večeři. Kdybych věděla, kam jedem, asi bych se o něco líp ohákla… Projeli jsme podstatně velkou část Cochambamby (po cestě se stavili v nějaké restauraci, ale takové, no, vařily zde ve velkém – a to doslova – maso se peklo nad ohněm v pánvi o průměru něco přes metr, byly tam obrovské kýble masa, kukuřice, brambor, kukuřičných zákusků a pak taky demižon číči – kukuřičného kvasivého pití) až jsme se dostali do celkem luxusní čtvrti a voilà: tam, v jednom z těch překrásných, velikých, zdobených domů s balkónky bydlí naše tetička. Sešli se tam všichni, co předchozí večer (až na Davida, navíc ale Marcelo) a jedlo se snad ještě víc, než kdykoli doposud. Nechápu, jak to dělali, ale měla jsem nanejvíš tak polovinu než ostatní a byla sem ráda, že jsem ráda. Po krátkém povídání jsme vyrazili domů, kde jsem chvíli neměla co dělat, pak koukala na Amor a distanción a chvíli poté přišlo několik Juliových (bratr) kamarádů koukat na fotbal (jak tu říkají tomu americkému). Koukala jsem s nimi – chyběla mi společnost, nemluvě o mé neustálé snaze něco se naučit, v tomto případě španělštinu a pravidla hry. Před půl jedenáctou jsem však uznala za vhodné směřovat na kutě, vzhledem k tomu, že následující den musím vstávat o půl sedmé…

neděle 6. února 2011

Žemlovka sklidila úspěch!

Dnes jsem to se spaním opravdu neodhadla. Vstávala jsem v půl dvanácté, dala jsem si tudíž akorát čaj a pomohla nachystat oběd. Dnes jsme měli rýži, brambory, ledový salát s mrkví a fazolkami, tuhé hovězí maso a výbornou omáčku. Jako desert kokosovou zmrzlinu. Po obědě mi Ruth řekla, že jdou s tatínkem na trhy, že můžu jít s nimi, ale že to asi nebude nic pro mě. Jistě, že jsem šla!! Jednalo se přeci o ovocno-zeleninový trh v tropicko-horské oblasti v létě!! Když jsmepřijeli, chvílemi jsem přeci jen litovala, že jsem nezůstala doma. Vidět všechny ty melouny, hrozny, jablka, rajčata… a u toho koukat, jak kupujeme všemožný fazole, čilipapriky, česnek, dýně, patizóny, nemluvě o čím dál více těžknoucí tašce, kterou jsem se nabídla nést. Co jen musím dodat k porovnání s trhem La Paz, kromě kratších sukní prodavaček, hlavním rozdílem byla špína a nepořádek. Bylo ho tu mnohem víc, nikdo se nestaral o to, kam co vyhazuje a tak byl mnohdy smrad vskutku nesnesitelný. Co mě také úplně odrovnalo, byl trh brambor. Já, která jim zrovna neholduju jsem spatřila obrovskou plochu, tak o rozměru 20krát 20m, plnou obrovitánských pytlů plných brambor všecho druhu. Tehdy poprvé jsem litovala, že jsem si nevzala foťák.
vyfocené o 2 měsíce později na den bez aut, kdy je místo trhu téměř prázdné, jen tak pro představu...

Po naplnění čtyřech obrovských tašek všemožnou zeleninou, usedli jsme do rozpáleného auta a vyjeli jsme. Jaké bylo mé překvapení, když záhy Julio pronesl: „Teď pojedeme na ovocný trh“. Aha. A opravdu. Když jsme dojeli, nedokázala jsem se ubránit smíchu. Zkuste si představit hangár o rozloze 30krát30 metrů plný banánů. Prostě jen banány, různé druhy, různí prodavači, ale jen hordy a hordy banánů. Naplnili jsme tašku a půl a šlo se dál. Papájy, avokáda, manga, jablka, pomeranče, ananasy. Tři plný velký tašky ovoce za v přepočtu asi 200 Kč, o čerstvosti ani nemluvě!
tak sem se stěhuju!!
Doma jsem pak všechno ovoce umývala, včetně toho, co se loupe. Podobné jak doma v ČR (no, dobře, banány nemyjeme), ale legrační mi přišlo, že v Česku umýváme pesticidy, zatímco tady šlo o hlínu a podobné neřádstvo z ulice J. Poté mi brácha Julio nabídl mango. S radostí jsem přijala, patří mezi jedno z mých nejoblíbenějších ovocí. Po ochutnání místního, čerstvého jsem ho povýšila na nejlepší jídlo na světě!!
<3

Dnes jsme měli na večeři návštěvu ze Santa Cruz (velké tropy, 10 hodin autem). Pratetu, prastrýce, dědečka, tetu a sestřenici Moniku. Později přišel ještě strýc David, ten, u kterého jsem byla předešlý večer v kavárně, ten co žil nějakou dobu ve Francii. Velká návštěva znamená velké přípravy a ze strany rodičů také velké – no, slovo stres v Bolívii neznají, v Cochabambě obzvlášť – ale prostě přijde mi, že mamince na návštěvách vskutku záleží a to i ve špatném slova smyslu, místy jsem se cítila dosti nepříjemně, přišla mi škrobená, nepříjemná, až tak podivně přetvářející se. Nechci to zas moc shazovat, takové byly opravdu jen chvilky, které ve mně asi zanechaly příliš markantní dojem na celý večer. Přípravy byly náhodou moc prima. Celá rodina (kromě pracujícího Marcela) se na nich podílela. Tatínek cosi kutil, to nevím, ale jinak jsme všichni vařili, umívali nádobí, chystali stůl… k tomu všemu nám hráli Beatles (které má celá rodina moc ráda!!) a svítilo sluníčko. Jako desert se podávala žemlovka – tedy v mé režii - po nedobré zkušenosti s Francouzi jsem se dosti obávala, ale nakonec úplně zbytečně, kromě toho, že se mi fakt povedla, tak hlavně měla úspěch!! Neustále opakující se slovo riko (=delikátní, výtečné) jen lahodilo mým uším. Babička, co bydlí o patro níž a na jídlo chodí k nám, mě nepřestala vychvalovat, dokud nesešla zase k sobě J.
stůl připravený pro návštěvu (tedy bez jídla ještě) + Anna :)

Po rozpuštění účastníků, začala jsem automaticky sklízet ze stolu, s čímž mi Anna vzápětí pomáhala, avšak vysvětlila mi, že i tady platí zlaté pravidlo maňana, tedy nádobí se sklidí ze stolu, ale umývá se a uklízí až ráno. Pokrčila jsem rameny, udělala, co bylo v rámci nenápadnosti možno, a usedla jsem za ostatními k televzi. Postpně se všichni začali odebírat ke spánku, a tentokrát jsem i já ulehla celkem brzy (kolem jedenácté).

sobota 5. února 2011

Heslo dne : Acostumbrarse :)

Dnes jsem se vzbudila za pořádného deště a s neodolatelnou chutí jít si zaběhat. Pro ty, co neví, jak miluji letní déšť, jen podotýkám, že to byl vskutku geniální nápad! Jen kdybych vzala v potaz, že se nacházím v nadmořské výšce 2500 m n. m. a to ani po čtyřech dnech o tisíc metrů výše není snadné udýchat větší pohyb. Tak se časem můj nadšený běh změnil v indiánskou a nakonec v celkem obyčejnou chůzi. I tak jsem si to užila, měla jsem celé ráno pro sebe, konečně pořádný (alespoň v rámci možností) pohyb! Když jsem dorazila, chvíli jsem ještě cvičila, pak se nasnídala a koukala na Jak ulovit milionáře, doufajíc, že se tak aspoň trochu naučím španělsky. Poté přišla nahoru babička, které mám pro její špatnou artikulaci opravdu problém rozumět, stejně jako ona mě pro mou špatnou španělštinu a svou nedoslýchavost. Naštěstí během chvilky přišla maminka a šly jsme koupit jakousi sauce. Po cestě jsme vyzvedli tatínka a otce představeného, který u nás dnes obědval (kterého jsem viděla hned po svém příjezdu). Dnes jsme měli rýžovo-masovo (jako všechno tu)-mléčnou polívku s opraženými bramborami, jako druhé místní specialitu = americké brambory s najemno nakrájeným hovězím masem a párkem, čerstvými rajčaty, cibulí, majonézou, kečupem a/či hořčicí. Jako včera – ne špatné, ale ani ne mé nejoblíbenější. Dnes jsme měli i desert a to takový lepší pudink. Po obědě – který trval neskutečně dlouho a já unavená z neustálé španělštiny měla opravdu co dělat neusnout – jsem si šla na chvíli lehnout. S chvíle byly dvě hodiny, a když jsem se vzbudila, šli jsme s mamkou do školy – koupit školní tričko a zapsat mě.
školu sem nefotila, tak alespoň pohled ze dveří mého nového domu :)
Škola je od domu vážně kousek a taky je moc pěkná (foťák jsem měla, ale nepřišlo mi vhodné fotit), co mě ale dost překvapilo, už čtyři dny před jejím otevřením je školní pozemek plných mladých lidí, a kdyby aspoň to, ale oni to byly většinou děti! (nic proti dětem, jen jsem předpokládala, že budu chodit na gympl! A nedošlo mi, že tady se gympl končí v 17 a že 12ti letí mladí můžou z mého pohledu vypadat jako děti). Školní tričko bohužel neměli, mám tedy jen to na tělocvick, celkem fajn, to na ostatní dny si koupím v pondělí, kdy se také dozvím rozvrh a vyberu si předměty. Nakonec budu chodit do třeťáku (rok před maturitou, ale už jsem navrhla, že bych ráda v Bolívii maturovala a snad se má rodina zeptá, jestli bych nemohla do maturitního ročníku, sice bych prý musela mít všechny ty základní předměty, zatímco ve třeťáku se bez fyziky a chemie klidně můžu obejít, ale asi by mi to za to stálo, aspoň nevypadnu ze cviku J.

Po krátké návštěvě školy (a zjištění, že tu žádná výuka latiny – tance - není), jsme sedly do taxíku a jeli do supermarketu koupit něco pro babičku. Poté minimikrobusem zpět, ovšem přes nádhernou a moc milou kavárnu, s výborným zákuskem a šťávou z jahod. Odpoledne pak Marcel zkoumal můj mobil a dozvěděla jsem se, že tu prostě některé Evropské mobily nefungují, poté jsme si až do večeře (zbytek z oběda) povídali o všem možném a večer mě Marcel vzal do Casa Blanca, což je kavárna jeho dobrého přítele a strýce, který strávil pár let ve Francii. Také jsem si tam chvíli povídala s francouzským Švýcarem (myslel si, že jsem francozska, když mě slyšel mluvit!!) a hlavně jsem ochutnala dvě Bolivijská piva (moc dobrá), nemluvě o tom, jak si s Marcelem rozumíme J.

čtvrtek 3. února 2011

Prázdninový den jak vyšitý :)

Ráno jsem vstala v deset, pozdravila se s bratrem Marcelem a hospodyní, dala jsem si už nachystaný čaj (silný + horká voda k tomu, každý zde snídá v jinou dobu, tak jsou zařízení :)), včerejší dort, chvíli jsem byla na počítači a v jedenáct jsme šli s Marcelem podívat se po okolí. Bylo to trošku zvláštní, on říkal, kde co je, já moc nevěděla co na to říct, přesto mi úsměv moc nemizel, když jsme míjeli jednu palmu za druhou či nádherně rozkvetlé keře a já si přišla jako na prázdninách v nějakém tropickém městě. A není tomu tak?
Když jsme se vrátili, byla u nás sestřenka Paolis, která bydlí jen s bratrem ve vedlejším domě, protože tu studují. Jinak pochází z Orura, Bolivijského města proslaveného nejvelkolepějším karnevalem vůbec, tam také bydlí její rodiče. Ukazovala jsem jim různé obrázky nejprve Brna, poté Prahy a různých památek UNESCO (myslím, že se líbily) a pak přišla maminka a Anna a šli jsme obědvat. Byla krupkovo-fazolová polévka s bramborami a zapékané těstoviny. Ne špatné, ale vychvalovat také nebudu. Po obědě šla maminka zase do práce (do školy jdeme až zítra), Anna se učit a my jsme se na chvíli natáhli u televize, shlédli pár dílů Přátel, poté se jal práce i Marcel a mě Paolis navrhla jít se projít. Nerozhodně jsem souhlasila (z mě neznámého důvodu jsem totiž byla hrozně unavená), a vůbec jsem nelitovala! S Paolis si vážně rozumíme a to i přesto, že ona anglicky nemluví. Přiznám se, že sama jsem dost koukala, jak v klidu se s ní bavím, respektive když já jsem mluvila, bylo to dosti kostrbaté, ale jí jsem rozuměla takřka bez problému a sama jsem téměř vždy nakonec vyjádřila, co jsem chtěla. Prošly jsme zase kousek Cochy, na chvíli jsme si sedly v jedné kavárně, kde mě Paolis pozvala na výborný zmrzlinový pohár, probraly jsme, co jsme mohly a po vyfocení pár letních snímků pro vaše zahřátí vrátily jsme se zpět.
Doma jsme si pak navzájem ukazovaly fotky našich zemí, přátel, různých výletů (už teď je jasné, že na karnaval do Orura - v březnu - pojedu!!). Po večeři (těstoviny z oběda a jako ke každému jídlu tady – šťáva lisovaná z čerstvého ovoce) jsme se pak koukali na Dopisy pro Julii – moc hezký, romantický film. A tu už by večer, já se šla osprchovat – to je zatím zde asi jediný problém, nedá se nastavit teplota vody a ta co teče je dosti studená, což by ještě tolik nevadilo vzhledem k teplu, jaké tu je, jako to, že teče jen z vrchu a nedá se vzít do ruky… nevím na co, ale ještě chvíli počkám a pak se možná poptám, zda se s tím nedá něco udělat – a spát J.
má nová prima (=sestřenka) je prima

středa 2. února 2011

Z divokého La Paz do poklidnějšího ráje - Cochabamby

Lidi kolem si musí myslet, že jsem blázen. Jsem totiž na letišti v La Paz a zaplavila mě euforie, ani ne za dvě hodiny se totiž uvidím se svou novou rodinou. Taky můj poslední zážitek s tímto překrásným městem byl působivý. Už jen to, že mě sem vyprovázel snad nejpohodovější člověk, s jakým jsem se doposud setkala, Bolivijec z AFS (už abych se naučila jména), cestě dodávalo kouzlo a pocit, že Bolívie je vážně úžasná země. A pak, ty výhledy, co se naskytovaly – nepopsatelné! Všechny ty hory a domy v horách! Uznávám, tam bydlí ti z nejchudších a co pak teprve, když jsme projížděli El Alto, asi nejchudší čtvrt v Bolívii, tam jsem poprvé v životě spatřila opravdové slumy, opravdovou bídu. Přesto však nemůžu říct, že bych tam spatřila neštěstí. I u přístřešků z igelitu si místní našli plácek a hráli fotbálek. Nemluvě o tom, že právě obyvatelé Alta mají paradoxně ten nejhezčí výhled na celé město a jeho okolí. Poznala jsem tedy zas další kus oné půvabné Seňory Mír a už jsme byli na letišti, já odbavená, už Bolivijec volal mému host bratru, který pro mě na letiště v Cochabambě přijede, už jsme se loučili a už jsem měla ten bláznivý úsměv. Naštěstí v Bolívii tento úsměv funguje opačně, než na většinu Čechů a tak mi ho i původně zamračení lidé začali vracet. To už jsem brala do ruky foťák, protože výhled, co se mi z čekací místnosti nabízel, jsem si nemohla nechat jen pro sebe. Bohužel okna byla špinavá a hledáček fotoaparátu málo komplexní, takže z fotek příliš neslibuju.


Usedla jsem celá nadšená do letadla, vyslechla si španělské hlášení, s potěšením jsem zjistila, že mu rozumím a už jsme vzlétali. Znáte ten pocit, když si myslíte, že něco už dobře znáte a najednou se objeví nějaká drobnost, která celou vaši původní teorii nabourá? Tak asi tak jsem se cítila, když po pěti dnech v La Paz, po několika výletech po městě i po okolí, nemluvě o neustálých výhledech na město jsem byla přesvědčena, že tak nějaký přehled o jeho velikosti a charakteru mám a celé toto přesvědčení se mi zhroutilo v momentě, kdy jsme vzlítali a pode mnou se objevilo úplně jiné, obrovitánské město, jak se později ukázalo, nejchudší čtvrť La Paz – El Alto. Změť domků, chatrčí, barabizen i něčeho, v čem si jen těžko představit žít, prolnutá parky, poli, kostely a sportovními plácky, položená na Altiplanu v nadmořské výšce přes 3600 m n. m. ve mně ale nenechala hluboký dojem na dlouho, jelikož toto vyjevení bylo vzápětí přebyto něčím mnohem působivějším – celým La Paz v celé své kráse tak půvabně rozprostřené po obrovských horách a údolích. A o pár vteřin později, takřka už opustivší civilizaci, uchvácena z toho co vidím, přimrzla jsem k okýnku. Už mě ani nenapadlo, že mám něco jako foťák či že se mi normálně při otáčení letadla dělá špatně, když koukám ven. Nebylo to důležité, protože ta nádhera, ta majestátnost hor, údolí a v nich položených ples byla natolik intenzivní, že jsem si nepřála nic jiného, než stále se moct na to dívat. Po chvíli nás však zahalila mlha, a tak nakonec přeci jen došlo i na krátké opakování španělských základů.

Nad Cochabambou už se zase vyjasňovalo a tak jsem ještě před přistáním mohla zhodnotit rozdíly oněch dvou Bolivijských měst a především znovu u srdce pocítit tu euforii ze všeho, co mě čeká. A že byla oprávněná!


mí noví bratři - zleva Julio, Hernan, Marcelo
Přijeli pro mě mí dva host bratři (třetí, nejmladší - Hernan - je až do Července na rok v Norsku) a maminka a už jen to přijetí bylo tak vřelé, plné upřímné radosti, že mě rádi vidí, že jsem se po celý večer nemohla zbavit toho připitomnělého šťastného úsměvu. Nasedli jsme do nejmenšího a nejroztomilejšího autíčka, jakým jsem kdy jela a už jen to, jak tam soukali mé zavazadla a poté sebe bylo tak milé, že má původní lítost, proč není jejich ten opodál stojící jeep, byla tatam. 


této roztomilé krásky jsou ulice Cochabamby plné

Po celkem krátké a díky výborné angličtině a komunikačních schopnostech mých bratrů také propovídané cestě jsme dojeli na místo. U branky nás uvítali dva psi, menší Bonbon, jméno většího mi vypadlo (rasy po mě už vůbec nechtějte) a uvnitř pak nádherný, velký obývák s jídelnou, dvě koupelny, ložnice rodičů, kuchyně a především – kam jsem byla uvedena hned napoprvé – můj pokoj!





Po večeři – výborné, obrovitánské pizze, jsme se už jen s Ruth vydaly k tatínkovi Juliovi. Úplně jsem nepostřehla jakto, ale objevily jsme se na jakési církevní oslavě a už se mě jal objímat a na tváře líbat kdejaký duchovní J. Vzápětí, po představení mě spoustě svým známým (mladí i staří), došly jsme ke stolku, kde ženské krájely a roznášely dort a už jsem dostala do ruky tác a zas s tím svým úsměvem jsem nosila jeden za druhým. Až byl dort rozdán všem, proneseno pár proslovů vždy zakončených bouřlivým potleskem a spoustou focení, začala hrát hudba a tančilo se. Tance dost odlišné čemukoli Evropskému, vždy tančil muž s ženou a různě poskakovali a proplétali se s ostatními, či se jen všichni chytli za ruce a skákali do kola. Po chvíli jsem se také přidala (nebo spíš maminka dotáhla nějakého tanečníka a přidala mě, poté, co viděla, jak nadšeně koukám J), a bylo to… trochu cizí asi (tančit s cizím mezi cizíma v cizím :D), ale úžasné! Pitomě šťastný úsměv mi tedy zůstal a to až do odchodu posledního účastníka slávy – maminka s tatínkem se zřejmě podílejí na organizaci – a jen na chvíli vymizel, když jsem až v tento okamžik zjistila, že ten milý postarší pán, který se předtím se mnou tak nějak nejvzdělaněji bavil je Julio (nešlo o to, že by nebyl fajn, jen jsem byla trošku vykulená z toho, že jsem to prostě neutušila a ani jsem si nějak nebyla schopná vybavit si, jak jsme byli představeni a jak jsem se chovala).

Doma jsem se pak také přivítala se sestrou Annou, která na letiště nemohla, protože má dlouho do večera školu (je na univerzitě, gympl tu končí v jednu). Je stejně jako všichni v rodině moc milá, ochotná a prostě, vážně se u nich cítím skoro jako by to byla rodina má vlastní. Chvíli jsme tam večer seděli, když jsem si vzpomněla, že pro ně vezu dárky, tak jsem je vyložila a myslím, že měli opravdu úspěch! Poté jsme ještě nějakou dobu povídali, já se dozvídala, jak to u nich funguje (nádobí si každý po sobě uklízí, přes týden jim chodí vařit nějaká paní, přes týden vaří oni), kdy kdo vstává, na co si dávat ve městě pozor (taxíky, krádeže, nenosit dražší šperky), jak se školou (zítra – ehm dnes, mě jdou zapsat, já si koupím uniformu – prý jen tričko - a v pondělí škola začíná, mimochodem školu mám celkem kousek od domu, ale hlavně – je to škola umělecká!!) a snad ještě pár drobností, co si teď nevzpomenu, v každém případě neustále opakovali, že jsem tu doma, ať se kdykoli na cokoli zeptám, s čímkoli se svěřím a podobně. Nakonec jsme se všichni zívajíc usnesli, že ráno se vstává (kromě mě, jampadampa) a bylo by dobré jít spát. A já teď ponocuji u počítače, protože s takovou hordou nadšení v sobě bych jen těžko usla. Dobrou noc!

Místní doprava - přednost zleva či zprava?

Pár zmínek o dopravě v La Paz už jsem utrousila, toto téma je však tak široké, zajímavé a odlišné od všeho, na co jsme v ulicích zvyklí my, že jsem se rozhodla věnovat jí celou kapitolu. Jak už jsem mnohokrát psala, všelijakých vozů je tu vskutku nespočet. Pochopitelně záleží na čtvrti a na denní době, ale vyhlédnout z okna a nevidět projíždět alespoň dvě auta - zpravidla taxíky - je celkem zázrak. Mnohem zajímavější než popisovat ulice plné neustále troubících aut mi však přišla skutečnost o které jsem se dozvěděla nedávno - tady se totiž dá řidičák koupit. Prostě komu se nechce zabíjet čas v autoškole, učit se na zkoušky, prostě trošku si připlatí a řidičák je jeho. Kdo na to má, ten to neřeší vůbec, kdo ne, tak pár dní v taxíku mu to vrátí. Mnohé chování řidičů by to pak vysvětlovalo - nikdo nerespektuje žádnou přednost, dokonce ani semafory! Je neuvěřitelné, jak to tu funguje, těžko říct, zda si začali dřív chodci nebo auta, ale platí tu prostě právy rychlejšího, odvážnějšího, silnějšího. Silnice se přecházejí kdy kdo chce, nebo spíš, jak je to možné či jak si kdo troufá.



 Dost nechápu jak, ale kupodivu jim to funguje a na rozdíl od neustálých stížností na dopravu, co slýchám v Brně, tady jsem ještě žádnou nespokojenost nezpozorovala (až tedy na troubení, ale ani to mi nepřipadá jako vyjadřování nespokojenosti, spíš tak na upozornění, aby nikoho nepřejeli, či jen tak bez účelně, asi na protažení klaxonu :)). Nakonec tedy musím spíš těm nevyučeným řidičům spíš vzdát holt, protože dost pochybuji, že kterýkoli zkušený Evropský řidič by místní dopravu zvládal bez problému.

Proces s vízy - zázraky se dějí

Dnes jsem zaspala. Což znamená vzbudila jsem se v deset, co nejrychleji sem se upravila a seběhla dolů, pokusila se se svou otřesnou španělštinou vysvětlit, že jsem zaspala snídani, dozvěděla jsem se, že jídlo se podává jen do půl desáté, tak jsem alespoň dostala pytlíkový kokový čaj. No, popravdě, moc nezasytí... řekla bych, že v takové koncentraci nemá vůbec žádné účinky. Tak jsem se nakonec rozhodla skočit do stánku naproti pro nějaké buchty - kdo by čekal, že se dá skvěle nasnídat v přepočtu za 4 Kč?

Je jedenáct, tedy hodina po plánovaném srazu. Nikdo z nás už nezvedá netrpělivě hlavu k hodinám, nikdo ani netrousí ironické poznámky, každý se prostě zařídil, jak nás k tomu Bolívie a její čas učí - někdo kouká na film na svém laptopu, někdo na televizi, někdo vyrazil na chvíli ven. Já už jsem krátkých vycházek v okolí hotelu poměrně nasycená, tak radši vyřizuji e-maily, poslouchám Nohavicu a doufám, že zpoždění neznamená špatné zprávy ohledně víza, jak tomu tak doposud bylo. Dnes totiž prý už opravdu vízum zařídíme - vždyť večer už mám letět ke své rodině!

Po čtyřhodinovém čekání začala jsem se domlouvat s Bolívijkou, kterou znám z jednoho výletu s AFS,  že něco podniknem, bohužel s mojí španělštinou a především s tím, že kdykoli pro nás můžou přijít ohledně víz bezvýsledně. Nakonec mě zmohla únava a šla jsem si lehnout. Ani ne hodinu na to mě přišel vzbudit Fabi (jeden z dobrovolníků), že prý jdem pro víza, ať si vezmu s sebou kufr, že pak jedem rovnou na letiště, letím prý totiž už v sedm a je třeba aspoň hodinu předem být na letišti. V pěti minutách jsem se sbalila, počkali jsme ještě na ty, co také letí dnes, o hodinu později, do Santa Cruz (Japonka, Němec, Švýcar), a vyrazili jsme. Přes veškeré odrazování různých zkušených lidí, že přece není možné získat v Jižní Americe vízum během čtyř dnů, stal se zázrak a o něco před pátou jsem byla již zpět na hotelu a to se zařízeným vízem. Asi jen stačí vědět, jak na to, což asi místní, co nám to zařizovali, vědí dobře J.

úterý 1. února 2011

Čtvrtý den v La Paz - zase tolik jiný a přitom stejný

Asi jsem včera večer trošku vzbudila respekt, když jsem ve chvíli, kdy jsme měli říkat dojmy a připomínky k našim prvním dnům v Bolívii a já snad nějak diplomaticky nadhodila, že mě mrzí, že musíme v tak nádherném městě být pořád zavření a na něco čekat. Dnes dopoledne totiž zavolali do hotelu, k telefonu chtěli mě a omlouvali se, že mají zpoždění a že pokud chceme, můžeme jít do oběda ven, jen ať jsme velmi opatrní. Vyřídila jsem tedy ostatním a spolu s Thajcem (nike?), Thajkou (Bambu) a Švýcarem (Alan) jsme se vydali do města. Říkala jsem, že chci na trh, kde jsme byli včera, v čemž se mnou Alan souhlasil a ostatním to bylo jedno, postupně se však zjistilo, že on myslel ten, kde jsme byli předevčírem (na opačné straně – obojí se stihnout nedalo), tak jsme se rozdělili a už jen já s Bambo jsme se vydali vstříc slavnému Witch marketu. Tak jsem koupila přesně, co jsem potřebovala (tajné) a pro sebe naprosto úžasnou tašku přes rameno, kterou tu místní nosí, abych trochu splynulaJ. Velkou radost jsem měla taktéž ze svého nadání smlouvat, jelikož i s mou dosti bídnou španělštinou se mi podařilo snížit cenu o 30%! Prý to jde i o víc, ale to se tu naučím časem.

katedrála u hlavní avenue, těsně před trhovou čtvrtí
Po obědě skutečně AFSáci došli a jelo se na výlet do Moon Valey. Máme tedy za sebou první zkušenost jízdy v mikrobuse. Doposud jsme jen vídali ty nekonečné řady všelijakých vozítek, sloužící k hromadné dopravě, ale dnes jsme se jich stali součástí a zase pěkný zážitek! Myslím, že tento způsob dopravy není dělán pro starší či nemocné lidi, protože v okamžiku, kdy stojíte jednou nochou uvnitř, mikrobus se rozjíždí. Na co by taky čekal, když za rokem si klidně může mávnout někdo další a zastavovat se bude zas? I z toho důvodu má u sebe vždy spolujezdce, který kromě vyvolávání destinace, kam vůz jede a lákání cestujících má také za úkol vybírat peníze. Projeli jsme velkou část La Paz (rozhodně se nedá říct celé, to by nám totiž klidně den mohlo zabrat), tudíž jak čtvrti luxusní, zbohatlické, tak ty velmi, velmi chudé, přesto však nemůžu říct smutnější, byť se mi to tak na první pohled zdálo. Minuli jsme též americkou ambasádu (nikdy jsem neviděla pohromadě tolik vytuněných, vyleštěných aut jako právě tam) a sídlo prezidenta, které se nezdálo nijak zvláštní, jen velmi moderní architektura a spousta ochranných zařízení. Co mě však zaujalo ze všeho nejvíc, byl pohled, který se nám naskytl právě po minutí sídla, a to pohled do vysokých kopců a hlubokých strání, posetý různými stavbami a rostlinstvem, od rozpadajících se chatrčí z igelitů po luxusní sídla, od nízkých travin a kaktusů, po vysoké něcojakotopoly. A stále jsme jeli dál, dál směrem z města, dál se před námi zjevovaly nové a nové stavby a dál jsem měla pocit, že každá část La Paz je jiné město. Takto postupující dostali jsme se konečně do krajiny, kde téměř žádné stavby nebyly, jen auta (těm se prostě v Bolívii nevyhnete), kopce, hory a skály. 

A v tom už jsme dostali pokyn k výstupu (pro nás též pokyn začít fotit – opravdu, chvílemi mi naše skupina připadá – a sebe z toho rozhodně nevyjímám - jak banda japonských turistů, co fotí víc, než se dívají, ale vskutku jen chvílemi…) a vzápětí nám bylo odhaleno, co je ono záhadné Moon Valey. Nádhera. Klid. Trocha indiánskosti. Pro o něco lepší představu jde o pískovcové útvary způsobené ledovcovou erozí, vytvářejíc obrovské skalní město plné neuvěřitelných výhledů. Nejkouzelnější mi přišlo, že na nejvyšším vrcholku stál indián, který hrál buď na píšťalu či mandolínu (alespoň tomu se to podobalo, šlo ovšem o místní originální nástroje) a dodával tak celému údolí působivou atmosféru. Pro zasazení zpět do reality, jen co jsme se blížili, hned z vrcholku seběhl a jal se nám své hudební výrobky prodávat. Nějak se přeci uživit musí!



Stále ještě nadšená z celého dne, nestačila jsem ani ve zkratce zapsat někam své zážitky a už jsem zase vyrážela ven! Tentokrát to byla tajná mise, kterou snad zveřejním později, rozhodně to však byla další, velmi intenzivní zkušenost s Bolivijským životem.

Před večeří jsme se byli všichni hromadně fotit na víza, byť někteří už fotky měli a všichni je s sebou mít měli (už jsme se neptali – Bolívie). Naštěstí to byl velmi rychlý proces - na rozdíl od toho s vízy, která jsme měli původně zařizovat dnes. Popravdě zdržení v La Paz o den, zvlášť o takto zážitky nabitý den mi rozhodně nevadí, zítra večer už mám však letět ke své rodině, tak jen moc doufám, že poletím už s vízem…

Další pokus o něco lépe poznat La Paz

Ráno zase podobné předchozím, jen jsem vstala o něco dřív a tak jsem před srazem s AFS (mezi desátou a jedenáctou) měla skoro hodinu. Na chvíli jsem si zapnula počítač a po přečtení pár zpráv z domova poprvé se mi doopravdy zastesklo a uvědomila jsem si, jak je tu vše jiné a ne jen ve smyslu krásné, ale taky cizí a pro mě tolik opuštěné. Nevím, jestli si právě přicházející Oskar (byla jsem v jídelně) všiml mých slz či ne, každopádně si přisedl a navrhl, že bysme před srazem mohli jít na chvíli do města. Jak jsem uvítala, že poprvé od tohoto pobytu převzal iniciativu boje s pasivitou také někdo jiný než já!! Zeptali jsme se ještě Němce a Martina a za chvíli už jsme v soustavě Česko-německé vyráželi na vzduch - teda pokud se tak ulicím plným výfuků z aut dá říkat. Bohužel jsme si nevybrali zrovna nejlepší směr (chtěli jsme jít zase někam, kde jsme ještě nebyli, což při tak krátkém časovém rozmezí, co jsme měli nebylo zrovna snadné), tak jsme došli do dosti šedivé čtvrti, kde nebylo nic než obchody se součástky aut. Opravdu, další pozoruhodná věc, co na La Paz pozoruji je fakt, že veškeré zboží je rozdělené jakoby do oddílů. I na všech těch trzích, byla ulička s umělými bankovkami, ulička se sádrovými postavičkami, ulička se sladkým... vůbec ne tak fikaně zpřeházené jak jsme zvyklí my Evropané.

ne zrovna nejpůvabnější čtvrť, ale také tvoří část La Paz

A tak jsme procházeli jednu ulici za druhou a nenacházeli ve výlohách než různé šroubky, matky, pneumatiky, součástky do motoru, řadící páky... co si jen račte vzpomenout. Párkrát jsem zmáčkla spoušť pro nadšence do aut, ale zrovna fotogenická čtvrť to není. Přesto jsem byla i s touto prohlídkou města spokojena, zaprvé chci přeci poznat La Paz, a to tudíž se vším všudy (no, dobře, úplně se vším ne, zkušenosti s přepadením či kapsářstvím se mile ráda vzdám, na druhou stranu si myslím, že to tu není vůbec tak nebezpečné jak se mi po první orientaci zdálo, je prostě jen třeba dbát jistých pravidel a být o něco opatrnější - což si ostatně myslím, že by mi občas neuškodilo ani v Brně). Zadruhé i tato procházka zahrnovala už ne tolik překvapující, přesto však stejně úchvatné, bohužel stále těžko vyfotitelné výhledy na La Paz obklopující hory a kopce. Myslím, že už proto Seňoru Mír nikdy nepřestanu milovat!