Čtvrtý den v La Paz - zase tolik jiný a přitom stejný

Asi jsem včera večer trošku vzbudila respekt, když jsem ve chvíli, kdy jsme měli říkat dojmy a připomínky k našim prvním dnům v Bolívii a já snad nějak diplomaticky nadhodila, že mě mrzí, že musíme v tak nádherném městě být pořád zavření a na něco čekat. Dnes dopoledne totiž zavolali do hotelu, k telefonu chtěli mě a omlouvali se, že mají zpoždění a že pokud chceme, můžeme jít do oběda ven, jen ať jsme velmi opatrní. Vyřídila jsem tedy ostatním a spolu s Thajcem (nike?), Thajkou (Bambu) a Švýcarem (Alan) jsme se vydali do města. Říkala jsem, že chci na trh, kde jsme byli včera, v čemž se mnou Alan souhlasil a ostatním to bylo jedno, postupně se však zjistilo, že on myslel ten, kde jsme byli předevčírem (na opačné straně – obojí se stihnout nedalo), tak jsme se rozdělili a už jen já s Bambo jsme se vydali vstříc slavnému Witch marketu. Tak jsem koupila přesně, co jsem potřebovala (tajné) a pro sebe naprosto úžasnou tašku přes rameno, kterou tu místní nosí, abych trochu splynulaJ. Velkou radost jsem měla taktéž ze svého nadání smlouvat, jelikož i s mou dosti bídnou španělštinou se mi podařilo snížit cenu o 30%! Prý to jde i o víc, ale to se tu naučím časem.

katedrála u hlavní avenue, těsně před trhovou čtvrtí

Po obědě skutečně AFSáci došli a jelo se na výlet do Moon Valey. Máme tedy za sebou první zkušenost jízdy v mikrobuse. Doposud jsme jen vídali ty nekonečné řady všelijakých vozítek, sloužící k hromadné dopravě, ale dnes jsme se jich stali součástí a zase pěkný zážitek! Myslím, že tento způsob dopravy není dělán pro starší či nemocné lidi, protože v okamžiku, kdy stojíte jednou nochou uvnitř, mikrobus se rozjíždí. Na co by taky čekal, když za rokem si klidně může mávnout někdo další a zastavovat se bude zas? I z toho důvodu má u sebe vždy spolujezdce, který kromě vyvolávání destinace, kam vůz jede a lákání cestujících má také za úkol vybírat peníze. Projeli jsme velkou část La Paz (rozhodně se nedá říct celé, to by nám totiž klidně den mohlo zabrat), tudíž jak čtvrti luxusní, zbohatlické, tak ty velmi, velmi chudé, přesto však nemůžu říct smutnější, byť se mi to tak na první pohled zdálo. Minuli jsme též americkou ambasádu (nikdy jsem neviděla pohromadě tolik vytuněných, vyleštěných aut jako právě tam) a sídlo prezidenta, které se nezdálo nijak zvláštní, jen velmi moderní architektura a spousta ochranných zařízení. Co mě však zaujalo ze všeho nejvíc, byl pohled, který se nám naskytl právě po minutí sídla, a to pohled do vysokých kopců a hlubokých strání, posetý různými stavbami a rostlinstvem, od rozpadajících se chatrčí z igelitů po luxusní sídla, od nízkých travin a kaktusů, po vysoké něcojakotopoly. A stále jsme jeli dál, dál směrem z města, dál se před námi zjevovaly nové a nové stavby a dál jsem měla pocit, že každá část La Paz je jiné město. Takto postupující dostali jsme se konečně do krajiny, kde téměř žádné stavby nebyly, jen auta (těm se prostě v Bolívii nevyhnete), kopce, hory a skály. 

A v tom už jsme dostali pokyn k výstupu (pro nás též pokyn začít fotit – opravdu, chvílemi mi naše skupina připadá – a sebe z toho rozhodně nevyjímám - jak banda japonských turistů, co fotí víc, než se dívají, ale vskutku jen chvílemi…) a vzápětí nám bylo odhaleno, co je ono záhadné Moon Valey. Nádhera. Klid. Trocha indiánskosti. Pro o něco lepší představu jde o pískovcové útvary způsobené ledovcovou erozí, vytvářejíc obrovské skalní město plné neuvěřitelných výhledů. Nejkouzelnější mi přišlo, že na nejvyšším vrcholku stál indián, který hrál buď na píšťalu či mandolínu (alespoň tomu se to podobalo, šlo ovšem o místní originální nástroje) a dodával tak celému údolí působivou atmosféru. Pro zasazení zpět do reality, jen co jsme se blížili, hned z vrcholku seběhl a jal se nám své hudební výrobky prodávat. Nějak se přeci uživit musí!

Stále ještě nadšená z celého dne, nestačila jsem ani ve zkratce zapsat někam své zážitky a už jsem zase vyrážela ven! Tentokrát to byla tajná mise, kterou snad zveřejním později, rozhodně to však byla další, velmi intenzivní zkušenost s Bolivijským životem.

Před večeří jsme se byli všichni hromadně fotit na víza, byť někteří už fotky měli a všichni je s sebou mít měli (už jsme se neptali – Bolívie). Naštěstí to byl velmi rychlý proces - na rozdíl od toho s vízy, která jsme měli původně zařizovat dnes. Popravdě zdržení v La Paz o den, zvlášť o takto zážitky nabitý den mi rozhodně nevadí, zítra večer už mám však letět ke své rodině, tak jen moc doufám, že poletím už s vízem…