Proces s vízy - zázraky se dějí

Dnes jsem zaspala. Což znamená vzbudila jsem se v deset, co nejrychleji sem se upravila a seběhla dolů, pokusila se se svou otřesnou španělštinou vysvětlit, že jsem zaspala snídani, dozvěděla jsem se, že jídlo se podává jen do půl desáté, tak jsem alespoň dostala pytlíkový kokový čaj. No, popravdě, moc nezasytí... řekla bych, že v takové koncentraci nemá vůbec žádné účinky. Tak jsem se nakonec rozhodla skočit do stánku naproti pro nějaké buchty - kdo by čekal, že se dá skvěle nasnídat v přepočtu za 4 Kč?

Je jedenáct, tedy hodina po plánovaném srazu. Nikdo z nás už nezvedá netrpělivě hlavu k hodinám, nikdo ani netrousí ironické poznámky, každý se prostě zařídil, jak nás k tomu Bolívie a její čas učí - někdo kouká na film na svém laptopu, někdo na televizi, někdo vyrazil na chvíli ven. Já už jsem krátkých vycházek v okolí hotelu poměrně nasycená, tak radši vyřizuji e-maily, poslouchám Nohavicu a doufám, že zpoždění neznamená špatné zprávy ohledně víza, jak tomu tak doposud bylo. Dnes totiž prý už opravdu vízum zařídíme - vždyť večer už mám letět ke své rodině!

Po čtyřhodinovém čekání začala jsem se domlouvat s Bolívijkou, kterou znám z jednoho výletu s AFS,  že něco podniknem, bohužel s mojí španělštinou a především s tím, že kdykoli pro nás můžou přijít ohledně víz bezvýsledně. Nakonec mě zmohla únava a šla jsem si lehnout. Ani ne hodinu na to mě přišel vzbudit Fabi (jeden z dobrovolníků), že prý jdem pro víza, ať si vezmu s sebou kufr, že pak jedem rovnou na letiště, letím prý totiž už v sedm a je třeba aspoň hodinu předem být na letišti. V pěti minutách jsem se sbalila, počkali jsme ještě na ty, co také letí dnes, o hodinu později, do Santa Cruz (Japonka, Němec, Švýcar), a vyrazili jsme. Přes veškeré odrazování různých zkušených lidí, že přece není možné získat v Jižní Americe vízum během čtyř dnů, stal se zázrak a o něco před pátou jsem byla již zpět na hotelu a to se zařízeným vízem. Asi jen stačí vědět, jak na to, což asi místní, co nám to zařizovali, vědí dobře J.