Skutečně jsem na jiném kontinentu

Dnes jsem šla do školy sama, tedy přesněji řečeno – s U2. Ou jé, jak krásně se mi šlo! Včera sem navečer zas o něco víc odbourala různé své obavy, pochybnosti o svém pobytu tady a tak jsem si dneska vykračovala dočista zvesela. (Vlastně to už včera, při cestě domů, kdy mi štěstím málem vhrkly slzy do očí!!) Hned před dveřmi jsem se potkala s Laurou, za nimi pak s Caroline a s Paulem – Francouzem (juch!!), který je tu též od srpna, chodí s nimi do třídy a vymýšlí, jak provést, aby v Bolívii mohl zůstat (mimo jinou spokojenost má tu už také svou lásku). S Paulem sem si sedla a skoro bych řekla, že tak ochotného, hodného a otevřeného člověka jsem neviděla, ale na to už jsem v Bolívii nějakou tu chvíli :D. Hodina Quechuy… mno, jsme v kurzu s téměř dětmi, takže… řekla bych milá, zábavná, já si konečně pokecala francouzsky, ale že by pět pozdravů, co jsem se za tu hodinu naučila, naplňovaly moji představu o výuce, se říci nedá. Poté jsem se vydala do třídy, kde má sousedka ze včerejška mě téměř nepozdravila, zato se ke mně vrhly jiné slečny (ty se ke mně stejně mile chovaly i včera), a vzaly mě na tradiční přestávkovou procházku po školním pozemku (není to ani park, ani hřiště, ani dvůr, je to celkem velké, sluncem prozářené a palmami a cihlovými školními budovami obklopené prostranství). Poté jsme měli dějepis, kde jsme ve skupinách vymýšleli jak vylepšit školu (z mých návrhů a diplomatických způsobů sdělení byli nadšeni J), až na pár návrhů jsem však celé dvě hodiny propovídala s Ali, neuvěřitelně optimistickou, (byť občas až přespříliš) upovídanou spolužačkou, s kterou jsme si padly do oka už včera. Po chemii – je to zvláštní pocit, když mi chemie de – škola skončila, začaly jsme se loučit a domlouvat se na odpoledne – ve pů čtvrté se jde s holkama ze třídy na zmrzlinu Přijdu si možná trošku jako na americké střední, jen s tím rozdílem, že lidi tady jsou vážně neskutečně a řekla bych hlavně nezištně hodní, takže na to si asi dokážu zvyknout J.